Před jeho další směnou se Leo zastavil v jeho oblíbené kavárně znovu, tentokrát se tam ale potkal s Jeremym. Nemělo to hlubší význam, než že se dlouho neviděli, a tak když zjistili, že začínají směnu stejně, zajdou si na kávu s sebou a pak budou pokračovat do nemocnice.

Jeremy mu vyprávěl o něčem, co se stalo během jeho stáže, Leo ale moc nevnímal, za což se styděl. Zkrátka mu to ale nešlo, protože měl v hlavě neustále včerejší hovor se Simonem. Naprosto okupoval jeho mysl.

Rozloučili se ve výtahu, kdy Leo vystoupil v druhém patře. A zrovna z něj vyšel, uviděl u recepce Alessandra.

Jeho směny s ním už nadobro skončily. Dneska sloužil s Hawkinsem, zítra s tím novým doktorem, jehož jméno si ani pořádně zatím nepamatoval. Lehce mu udělalo tedy radost, že ho alespoň i tak viděl.

"Dobré ráno," pozdravil Leo a Alessandro vzhlédl. Podíval se na kelímek v jeho ruce.

"Nemocniční káva zadarmo už není dostatečně dobrá?" zeptal se.

"Občas si dopřeju lepší." Zvedl kelímek, aby ukázal název kavárny. "Doporučuju. Výborný kafe a je kousek."

Alessandro lehce protočil očima. "Hawkins má pro vás dva šťavnatý případy. Být tebou, dám se co nejdříve do práce."

Leo se překvapeně zarazil. Doslova metr od nich byla sestra na recepci, proč mu najednou tykal?

Alessandro ho poplácal po paži. "Už nejsem tvůj přímý nadřízený, kolegové si tykat můžou." A s těmito slovy odešel.

Leo stále zůstával zaraženě stát. Byla pravda, že Alessandro už jeho přímým nadřízeným nebyl, kolegové ale taky vyloženě nebyli. Leo byl jen pouhopouhý stážista, někdo, kdo ani ještě neměl titul. Od kolegů měli hodně daleko.

Ale nestěžoval si. Po chvíli se spokojeně otočil a zamířil do šaten.

Když mu Alessandro řekl, že má pro ně Hawkins šťavnaté případy (dnes se kupodivu na směně sešli všichni čtyři stážisti), nečekal, že t případy budou... umělé. Ten si totiž pro ně připravil celodenní cvičení na figurínách. Akutní ošetření, diagnóza, vypracování léčebného plánu a nakonec prezentace výsledků. A ještě k tomu ho dal do dvojice s Katie. Dopředu mu bylo jasné, že se z jejích otázek zblázní.

"Při sestavování léčebného plánu můžete využít konzultace jakéhokoliv lékaře na našem oddělení, všechny jsem o dnešním cvičení informoval. Můžete se s nimi poradit, ovšem musíte přijít s vlastními nápady. Nikdo vám z nich neřekne správný postup na zeptání, všichni vám jen dopomůžou se k němu dopátrat sami. Máte na to celý den, výsledky se prezentují zítra."

Leo měl vizi jasnou. Jeho konzultující bude Alessandro.

A tak se dali do práce. Hawkins pro ně měl nasimulovanou nehodu, kdy se museli akutně postarat o pacienty - on a Katie měli jedenáctiletého chlapce s... vlastně s tolika problémy, až to přišlo Leovi kruté. Ale taková byla realita. I takové případy mu možná budou v budoucnosti procházet pod rukama.

Takže se s Katie akutně o figurínu postarali, sepsali své diagnózy a začali pracovat na léčebném plánu. Museli toho tolik pojmout, udělat tolik testů, že měl pocit, že mu vybuchne hlava. Na obědové pauze neřešili nic jiného. A pak, když jim zbývaly jen dvě hodiny do konce směny, byl čas jednat. "Zajdu za Letterim. Bylo by asi dobrý, kdybys zašla za někým jiným, ať máme dva úhly pohledu. Nejlepší bude, když se budou shodovat."

"Jasně, zajdu za Wahidem."

Oh, tak takhle se jmenoval ten jejich nový doktor, pod kterým byli. 

Popadl všechny své papíry a napsal Alessandrovi jeho klasickou zprávu: Kde jsi?

Alessandro opět neodepisoval. A tak si Leo znovu zahrál na detektiva a začal ho po celém oddělení hledat. To už taky byla taková jejich klasika.

Našel ho kupodivu rychle, když vystřelil z jednoho pokoje na chodbu. A hned, jak uviděl Lea, mu nejspíše došlo, o co jde. "Nemůžu. Teď fakt ne," řekl bez toho, aby Leo něco vůbec řekl. 

Leo s ním sjednotil krok. "Kdy budeš mít čas? Prosím, fakt mi na tomhle záleží." Záleželo. Vítězná dvojice totiž vyhrávala možnost vybrat si tři operace, u kterých mohli být přímo v sále. A ještě plusové body do finálního hodnocení. 

"Nejspíš jdu operovat," zamumlal Alessandro, zatímco si procházel složku v ruce. "Sakra, tohle se nemělo podělat."

Operace. To znamenalo nulovou možnost, že ho přesvědčí, aby si na něj našel čas. Povzdechl si a zpomalil. "Tak hodně štěstí u operace," řekl upřímně.

Alessandro se kupodivu zastavil a otočil se na něj. Povzdechl si a udělal pár kroků zpátky k němu. "Do kolika tady dneska jsi?"

"Do čtyř."

"Super. Tak o půl pátý... v tý kavárně, cos mi ráno ukazoval. Můžeme to probrat tam, když prezentujete výsledky až zítra, nikomu ale ani muk, protože tohle je rozhodně proti pravidlům."

Nedokázal ani popsat, jaká radost jím projela. Že by se na něj podíval zase tím jeho pohledem ztraceného štěněte? Ani to neplánoval. V tu chvíli se ale nezmohl na nic jiného, než na prosté: "Děkuju."

Alessandro nepatrně přikývl a pokračoval v rychlé chůzi směrem k sálům. Leo teď musel jen vymyslet, co řekne Katie. 

Pak si vzpomněl na to, že se ho vlastně i chtěl zeptat, jestli to byl on, kdo ho pochválil před ředitelem. Protože jak Simon, říkal, nemusel to dělat, ale chtěl a to mohlo něco znamenat. Stejně jako tohle - Lea by ani nenapadlo, že by ho žádal o konzultaci po pracovní době. 

Sklopil hlavu, ať není tak očividné, jak se usmívá. Vydal se raději tedy do knihovny, aby mezitím, co Katie bude konzultovat s doktorem Wahidem, nějak k jejich práci taky přispěl. Bylo mu jasné, že tak jako tak si budou muset odpoledne minimálně ještě zavolat nebo se sejít zítra ještě před směnou, aby udělali nějaké závěry. 

Koho máte na konzultaci? přišla mu zpráva of Daria. Katie prý mluví s Wahidem. Koho jsi nám zabral ty?

Letteri, odepsal Leo jednoduše.

Myslíš, že ten bude ochotnej? Ten byl první, koho jsme se Celine vyřadili:D

Tak hádám, že výhra je naše:)

Na jednu stranu? přišel si strašně, že doslova využívá jeho bližší vztah s Alessandrem, na druhou si v tu chvíli přišel jako král. Alessandro byl eso. A momentálně byl eso v jeho rukávu. 

Katie, která končila taky ve čtyři, napsal o půl čtvrté, že až teď se k Alessandrovi dostal a že nejspíš to protáhnou trochu přes konec směny. Taky jí slíbil, že si k večeru zavolají, aby se domluvili co a jak. Pak se celou půl hodinu schovával v knihovně a modlil se, aby tam Katie nepřišla. 

Když byl vzduch čistý, vběhl do šatny a rychle se převlékl. Měl lehké zpoždění, protože přece jen musel počkat, až odejde Katie, a tak se směrem ke kavárně doslova rozběhl. Přitom byla mnohem větší pravděpodobnost, že Alessandro nestíhá ještě více. 

Přišel tam dvě minuty před půl. Alessandro samozřejmě nikde, a tak vybral místo sám - stolek v rohu pro dva, aby nezabírali stůl pro větší skupiny. Když za ním číšnice přišla, zvažoval, že s objednávkou počká na něj, ale nakonec si objednal limonádu a karamelový cheesecake jako dezert. 

A ještě, že to udělal, protože uběhlo deset, patnáct minut a Alessandro stále nikde. Při dvacáté minutě Leo otevřel jejich chat, ale když uviděl, že jeho poslední zpráva bylo stále nepřečtené kde jsi, nechtěl mu to psát znovu. Nechtěl být zas až tak vlezlý. 

Dvacet pět minut. Objednal si druhou limonádu. S třicátou minutou už začal vyťukávat několik zpráv, které vždycky zase smazal. S třicátou pátou už opravdu přemýšlel nad tím, jestli to Alessandro vůbec myslel vážně, jestli si z něj neudělal srandu. 

A s čtyřicátou druhou minutou se ozval zvonek nad vstupem do kavárny a i když Leo vzhlédl jen spíše z nudy, byl to přece jen on. Leo na něj mávnul. Alessandro k němu došel a vyvalil se na židli před něj. "Strašně se omlouvám. Operace se protáhla a ještě se mi vybil telefon."

Tak ještě že mu Leo nepsal, protože by se cítil hůř, kdyby mu ignoroval i zprávy.

"V pohodě," odpověděl tak, aby nešlo poznat, jak už se bál, že nepřijde. 

"Tak to vytáhni. Jsem v náladě něco kritizovat."

Možná se měl leknout, on se ale místo toho usmál a přisunul své materiály před něj. "Takže..."

ǁ

víte co? ignorujte má slova u předchozí kapitoly. tahle kapitola byla čistě napsána, abyh se nezbláznila z bakalářky. pomohlo. teď. jdu pokračovat

(a další dneska už fakt nebude. zítra asi jo. čeká mě čekání u zubaře, som si uvědomila)