Alessandro na sebe nenechal sáhnout. To asi nemělo Lea ani překvapovat.

Sedl si na okraj postele naproti němu. Snažil se nedívat na to, jak si nohu ošetřuje, ale občas to zkrátka nešlo. Upřímně se divil, že ho Alessandro nevyhodil z místnosti ven.

Vlastně vyhodil. Asi po pěti minutách donutil Lea, ať se zkrátka jde znovu podívat na ty děti z autonehody a informuje sestry, o všem, co mu nadiktoval. A taky o tom, že Alessandro bude chvíli nedostupný.

Takže teď před ním opravdu jen seděl. A na nic se neptal, přesně jak po něm chtěl.

Fakt byli v tichu snad deset minut. Leo tak pozoroval jeho protézu opřenou o postel. I on na ní viděl, že to bude jedna z těch kvalitnějších (což taky znamenalo, že mnohem lépe imitovala obyčejnou chůzi).

Alessandro k němu konečně zvedl lehce pohled. "Tahle je docela nová," řekl tišeji. Najednou zněl úplně jinak. "Ještě si na ni docela zvykám. A rozhodně v ní nevydržím tak dlouho."

Leo se kousl do rtu. Mohl vůbec něco říct? Alessandro mu jasně řekl, ať se neptá. I když si v tu chvíli přišel jak pěti leté dítě, respektoval to.

Alessandro se lehce uchechtl. "Nemusíte vyloženě mlčet."

"Nechci říct něco špatně," přiznal po chvíli ticha, protože to byla pravda. Neznal Alessandra natolik, aby si byl před ním svými slovy jistý.

"Tady snad není ani nic, co byste mohl říct špatně. Nemám nohu. Nemám ji odmalička. A jak jste asi pochopil, dělám všechno proto, aby to nikdo nevěděl," řekl prostě, zatímco si nohu obvazoval. "Tedy, vedení nemocnice o tom ví. Tohle není něco, co bych mohl před nimi skrývat. Ale opravdu to ví jen lidi, kteří to vědět potřebují. A teď vy."

Leo nasucho polkl. "Pardon?" zkusil to nejistě.

Alessandro se začal natahovat pro nůžky, které se přece jen podařily dát Leovi jemu z dosahu. Rychle se postavil a podal mu je.

"Nic jste neprovedl, proboha," vydechl Alessandro. "Naopak... děkuju za pomoc. A prosím, nikomu ani slovo."

"Samozřejmě," vyhrkl rychle v odpověď.

Tak moc ho zajímalo, jak se mu to stalo. Tak moc chtěl vědět odpovědi, až se cítil trapně, protože to přece jen vůbec nebyla jeho věc.

Alessandro vzal do ruky onu protézu a začal si ji upravovat. Leo se natočil trochu bokem, ať nevypadá, že ho upřeně sleduje. Podíval se... z okna. Ano. Na ten krásný výhled... kdy viděl jen svůj a Alessandrův odraz, protože veku byla stejně tma.

"Byla to autonehoda."

Téměř se jeho hlasu lekl. Otočil se zpátky k němu. Byl překvapený, jak moc s ním Alessandro mluvil. "Byla to autonehoda až děsivě podobná té, co nám ráno přivezli. Strávil jsem pět hodin na sále, abych tomu devítiletému klučinovi zachránil nohu a vážně doufám, že se to povedlo a nenastanou komplikace." Vzhlédl k Leovi. "Proto mi tolik záleží, abyste na toho chlapce dával pozor. Na něj i na jeho sestru."

Už se chtěl zeptat, proč zrovna on, ale zastavil se. Alessandro už mu jednou řekl, že je ze stážistů nejlepší, nemusel to z něj tahat podruhé. A jestliže měl i osobní důvod, proč mu na tomto případu tak záleželo, jasně, že zaúkoluje toho, komu věří ze stážistů nejvíce.

"A asi bych se vám měl omluvit."

"Mně?" vyhrkl Leo překvapeně.

"Za to, jak jsem vám nalhával, že máte vidiny. Když se nesoustředím, jde na mé chůzi znát jisté kulhání. A tenkrát v tom baru jsem kulhal definitivně, protože se mi protéza porouchala. Přišel jsem si ji na toalety upravit a... omlouvám se, že jsem i tehdy byl na vás oba hrubý, když jste se jen snažili pomoct. Protože uznávám, byl jsem ve stádiu, kdy jsem pomoct potřeboval."

Vás oba. Pamatoval si je oba. Samozřejmě. "V pohodě," zamumlal Leo nepřítomně.

"Žádat, abyste to neříkal svému příteli, je už asi až moc troufalé, co?"

Vnitřně zešílel. "Uhm, on... N-není to můj přítel. Nemám přítele," vykoktal rychle. Chápal, kam tím Alessandro mířil. Byli na těch toaletách spolu, líbali se. Vyrušil je někdo, kdo sotva stál a nechtěl jejich pomoct. A Leo měl teď odpověď. Jasně, že být Jeremy jeho přítel, mu to řekne.

V tu chvíli se Alessandro definitivně snažil nezasmát, jinak by tak divně nestáhl rty do úzké linky. Leo by se nejraději propadnul do země. "Dobře, tak to se znovu omlouvám. Špatně jsem přečetl situaci."

Leova hlava pracovala na plné obrátky. Už ani nevěděl, co vypouští z pusy. "To nevadí! Já myslím..." Mohl si dát facku? Zhluboka vydechl. "Já myslím, že tak by to přečetl každý a teď už je tahle konverzace jen velice trapná," zamumlal. A tím Alessandra rozesmál. Jen trochu ale přece.

"Dobře, tak změna tématu. Teď vám řeknu, co po vás budu přes noc potřebovat."

Seděli tam ještě dalších patnáct minut, kdy mu Alessandro téměř na minutu přesně popsal vše, co po něm chtěl, aby za svou noční směnu udělal. Prakticky se neměl hnout na více jak deset metrů od zraněných sourozenců, dokud se Alessandro ráno nevrátí. Leo nenamítal, že končí v šest ráno, což bylo doslova za sedm hodin. Alessandro beztak bude na značkách právě v tu hodinu, i když se teď už blížila půl noc, což znamenalo, že si zas až tak neodpočine. A jestli se přece jen neukáže na konec Leovy směny, nebyl blbý. Zůstal by taky přes čas.

Možná znal Alessandrovo tajemství, pořád se ho ale jistým způsobem bál a měl z něj respekt. A nechtěl ani vědět, jak by zareagoval, že odešel před tím, než se on vrátil, a nechal tak sourozence jen chvíli o samotě.

Pak byl čas jít. A Leo tak nějak automaticky přešel k Alessandrovi blíž.

Šlo vidět, jak ho chtěl automaticky odehnat, ale nakonec to neudělal. Sice se sám ošetřil, bude ale stále v bolestech. A ani jeden nechtěli riskovat, že znovu spadne.

A tak mu Leo pomohl si stoupnout. Alessandro chvíli zůstal stát, aby zhodnotil situaci. Pak lehce otočil hlavu k Leovi, i když měl pohled zabodnutý na jednom místě na zemi.

"Myslíte... myslíte, že bych vás mohl poprosit, abyste mi došel pro věci? Skříňka šest. Heslo je dva jedna nula devět. Zapamatujete si to?"

Leo se v tu chvíli zazubil snad jak malé dítě. "Jo, je to moje datum narození."

Alessandro protočil očima, ne ale nějakým nepříjemným způsobem. Leo si ale i tak odkašlal a rychle zmizel.

Pobral ze skříňky Alessandrovy věci, včetně malého žlutého bločku. A neubránil se tomu, aby se do něj podíval znovu.

Protože najednou to bylo jasné. Kdyby jen vnímal text více a nehledal jen své jméno, pochopil by Alessandrovu situaci, pochopil by, co s ním je. Na to bloček obsahoval několik nápověď, jako byly léky, poznámky jako aby se objednal na kontrolu, poznámky o protéze.

A pak poznámka z rána, kdy s Leem uklidňovali ono nemluvně. A rozhodně tam nebylo nic o mínusových bodech.

Leo - druhý varování ti nic neříká?

Málem se rozesmál na celou šatnu, ale udusil to v sobě. Nevěřícně zavrtěl hlavou a strčil mu bloček do kapsy. Alessandro věděl, že když bude mít tu možnost, podívá se znovu, ještě když viděl, jak si psal něco v jeho přítomnosti.

Když se tedy vrátil na pokoj a uviděl Alessandra stát na tom samém místě, nedokázal se ubránit úšklebku. Předal mu tašku, ten do ní nahlédl. Uviděl bloček hned nahoře a zvedl pohled k Leovi. "Má cenu tě znovu varovat?"

"Tě?" Zdůraznil Leo. Ne, že by mu vadilo, že by mu Alessandro tykal, zas o tolik starší nebyl.

"Nebudu vykat někomu, kdo zná o mně něco, co ví doslova pět lidí na tomto kontinentu. Minimálně mimo práci."

"Teoreticky jste ještě v práci."

"Teoreticky v ní nejsem už dobrých deset hodin dle docházky," odvětil.

"Kamerový záznamy by se s vámi hádaly."

Leo měl opravdu pocit, že se díky všemu, co se stalo, dostal za hranici toho, aby se k němu Alessandro choval jak do té chvíle, kdy mu místy práci až znepříjemňoval. Ještě když se v tu chvíli zasmál jeho malému vtipu. A když se s ním Leo rozloučil a poprvé neřekl na shledanou.

Jenže Alessandro zvolil úplně jinou taktiku. A to tu, že se Leovi začal kompletně vyhýbat.

Takže za tuhle hranici se dostal. Dostal se k Alessandrovi až moc blízko, což se mu nelíbilo. A Leo? Kupodivu mu to nebylo jedno.

ǁ

omlouvám se všem, kdo očekávali podrobný příběh alessandra. to by nebyl přece on, aby vše hned vyžvanil 🤥🤥