Leo si věřil. Možná byl trochu mimoň, občas zmatený, ale své hlavě věřil stoprocentně. Přece jen to byla ona, kdo ho dostala na medicínu, kdo mu umožnila tuto prestižní stáž.

Takže ať už mu Alessandro namlouval cokoliv, věděl, že tenkrát v baru a i tehdy, když byl v nemocniční knihovně, ho viděl kulhat. 

Teď šel Alessandro pár metrů před ním. A kulhal stoprocentně.

Leova směna skončila v šest ráno, byl ale již zpátky na další noční. A když si tak Alessandra prohlédl, bylo mu jasné, že tento člověk neopustil prostory nemocnice od včerejšího večera, kdy i s Leem nastoupil na směnu. 

Měl takové nutkání se zeptat. Ale po ranním napomenutí ohledně toho, jak se mu Leo podíval do poznámek, se bál na něj vůbec promluvit.

Přesto ale jeho oči hleděly. Alessandro si toho asi o půl hodiny všiml, když kolem sebe procházeli. A věnoval Leovi takový pohled, který mu jasně řekl, že se nemá ani vyjadřovat.

Nevyjádřil se ale k jeho chůzi. Vyjádřil se k tomu, jak dlouho tam byl. "Byl jste se vůbec prospat?" zeptal se Leo. Jasně na něm šlo vidět, že před ním stál stejný člověk jako ráno, když uklidňovali ono novorozeně. Nevyspalý člověk. 

Alessandro toho hned využil a podal Leovi dvě složky. "Autonehoda. Rodiče a dvě děti, devět a dvanáct let. U devítiletého akutní operace. Pročtěte si jejich karty, budu vás potřebovat."

Tak měl svou odpověď. Akutní případy zkrátka znamenaly nulový odpočinek pro Alessandra. Měl snad přesčas už několik hodin. 

Udělal tedy, jak mu bylo nakázáno. Seznámil se s oběma kartami a když byl hotov, připraven se vydat vyhledat Alessandra, prošel kolem kuchyňky. Zastavil se. A vešel dovnitř pro jedno dvojité espresso.

Musel nějak odčinit jeho vlezlost. A věděl, že když už Alessandro pracoval tolik hodin v kuse, bude lehké ho jakkoliv naštvat. Káva by ale mohla pomoct. 

I s kelímkem se tedy vydal ho najít. Nejprve samozřejmě zkontroloval pokoj, na kterém byly obě děti z autonehody. Sice ho tam nenašel, alespoň ale zkontroloval, že je vše v normě, než pokračoval. Nahlédl do kutlochu, jak se tady přezdívalo miniaturní místnosti se dvěma postelemi, kde si právě přesluhující personál mohl dát šlofíka, ale také byl neúspěšný. Vydal se tedy dál.

Bloudil chodbami, až se dostal někam, kde snad ani nebylo možné, aby Alessandro byl. Měl by ho požádat o telefonní číslo. Třeba by mu pak mohl napsat a najít ho desetkrát-

Zastavil se. V naprosto prázdné chodbě, kde už ani obsazené pokoje neměli, ho uviděl. Seděl na jedné ze sedaček mezi dvěma pokoji, jednu nohu natáhnutou před sebe. Tu, na kterou kulhal.

Nasucho polkl, ale pomalu se vydal dál. Když byl dostatečně blízko, aby nemusel křičet na celé kolo, odkašlal si a promluvil. "Víte, unavený doktor není také úplně efektivní."

Alessandro trhl hlavou, jako by ho vůbec neslyšel přicházet. Nejspíše si myslel, že to bude jen nějaký kolemjdoucí. Zvedl pohled a povzdechl si. "Seznámil jste se s případy?"

Leo přikývl a když došel úplně k němu, natáhl ruku s kelímkem kávy. "Říkal jsem si, že se bude hodit."

Sice by to Alessandro nahlas nikdy nepřiznal, v tu chvíli se mu ale naprosto rozzářily oči. "Děkuju," řekl jednoduše a usrkl si. "Takže. Teď půjdeme ty dva zkontrolovat. Řeknu vám, co a jak dál. Hawkins byl odvolán na operaci jejich otce, ten to schytal nejvíce, měl by být ale každou chvíli hotový, takže ho obeznámíte s případy. Pak vám bude k dispozici on, ale ano, prakticky vám teď svěřuju životy těch dvou."

Leo nasucho polkl a jen přikývl. Pak ho napadlo dodat: "Byl jsem u nich asi deset minut zpátky. Všechno se zdá být v pořádku."

Alessandro přikývl. "Kontrolujte je alespoň každou čtvrt hodinu. Ať máme jistotu. Myslím... myslím, že budou v pořádku, ale znáte to." 

Nečekané zvraty byly v nemocnicích častě, to Leovi připomínat nemusel. "Takže půjdete domů?"

"Hned, co Hawkins skončí."

Leovi se kupodivu ulevilo. Alessandro vypadal opravdu vyřízeně, čemuž se po dvaceti čtyř hodinové směně nedalo ani divit. Byly prázdniny, doktoři si brali dovolenou, nebylo tedy k dispozici tolik náhradníků jako normálně. Někdo musel dosloužit normální směny ale i akutní případy. 

"Tak pojďme," zamumlal Alessandro a začal se zvedat. Sotva se ale odrazil od sedačky, jeho noha... Leo vlastně ani neměl tušení, co jeho noha udělala, ale místo toho, aby si stoupl, sletěl k zemi i s kávou, která se okamžitě rozlila. 

V Leovi hrklo. Co se to sakra dělo?

Alessandro při pádu hekl, hned se ale otočil na záda a hlasitě zanadával. Dle jeho výrazu se lehce praštil do hlavy. 

Leo se na milisekundu nesoustředil na jeho obličej. A tak to uviděl.

Alessandrovi se mírně vyhrnula jedna nohavice těch perfektně dlouhých, jakoby na míru šitých kalhot a vykoukla mu tak pravá holenní kost. Akorát že vůbec nebyla jeho. Místo ní měl totiž protézu. 

Alessandro Letteri měl celou tu dobu protézu. A skrýval to tak perfektně, že si toho Leo vůbec nevšiml.

Měl co dělat, aby jen nestál a nezíral, ale jelikož si už ALessandro začal sedat, musel se dát do pohybu. Ať už byl v šoku jakkoliv, musel mu pomoct, protože najednou mu bylo jasné, o co tady jde.

Jestliže měl Alessandro protézu, rozhodně pro něj nebylo dobré, aby byl na nohách už kdo ví kolik hodin. Musel být v příšerných bolestech po těch dvaceti čtyřech (spíše už tak dvaceti šesti) hodinách, kdy se ani nezastavil. 

Leo mu nabídl ruku a pomohl mu na nohy. A když stál, přehodil si jeho ruku přes rameno.

Alessandro se odtáhl. "Co to-"

"Vždyť sotva chodíte. Jen tady do toho pokoje." Téměř na něj štěkl. Usoudil ale, že když tohle Alessandro tak pečlivě tajil, nechtěl, aby je teď někdo takhle uviděl, aby ho v takovém stavu někdo uviděl.

A tak se za Leovy pomoci dobelhal do prvního pokoje, kde se posadil na okraj postele. Leo se narovnal. "Sundejte si tu protézu. Zkusím na to něco sehnat."

Alessandro v tu chvíli byl jak otevřená kniha a tak mu bylo jasné, že doufal, že si Leo protézy nevšiml. A ještě ho praštilo do obličeje, jak zpříma o ní promluvil. "Leo..."

Už byl skoro na odchodu, ale zastavil se. "Hm?"

Šlo vidět, že chce nějak argumentovat, že rozhodně nechce nějakého pitomého stážistu nechat, aby ho obskakoval ohledně něčeho, co se snažil skrýt. Nakonec si ale jen povzdechl. A řekl Leovi přesně vše, co měl sehnat. 

Nejprve zkontroloval obě děti, že jsou stále v pořádku, až pak vyhledal vše, o co ho Alessandro poprosil. Byl ale naprosto ztracen ve svých myšlenkách. Jak si toho nemohl všimnout? Jak mu mohlo uniknout něco tak očividného?

Pak si uvědomil snad každou sekundu, kdy Alessandra viděl. Jeho vždy perfektně dlouhé kalhoty, jeho vyšší boty, které mu zakrývaly kotníky. Jestli měl nějaké mírné rozdíly v motorice chodidel, samozřejmě, že to Leo nezaznamenal. A když už si něčeho všiml, jeho první myšlenka samozřejmě nebyla, že by mohl mít amputovanou nohu. To snad nebyla nikoho první myšlenka.

Najednou to všechno začalo dávat smysl. Jak se Alessandro jevil samotářským dojmem, jak se vždy vypařil, sotva se objevil, jak ho Leo neustále přirovnával k páře nad hrncem. Uvědomil si, že ho nikdy neviděl pořádně sedět, protože to samozřejmě zvyšovalo riziko, že jeho protézu někdo zahlédne, když se mu vyhrnou kalhoty. 

Jak nechtěl na starost stážisty, protože to znamenalo mít někoho neustále za zadkem, jak si nikoho nepouštěl k tělu. To, jak se jevil, že má nesutále nad sebou neuvěřitelnou kontrolu. On totiž měl. Najednou. To. Dávalo. Smysl.

Vrátil se na pokoj. Alessandro měl sundanou protézu a najednou mu noha končila asi deset centimetrů pod kolenem. A Leo na první dobrou viděl, v jaké bolesti musel z protézy být. 

Alessandro se mu ani do očí nepodíval. "Prosím, neptejte se."

Leo se neptal. Alessandro začal stejně mluvit sám.

ǁ

:DDDD

japak se máme