Musel o tom přemýšlet. Pokud ho chtěl zachránit, pouhý obvaz na to rozhodně stačit nebude. Nebylo nad čím váhat, cítil nutkání hned teď nějakým kouzlem ránu zacelit, aby mohl Richard vyskočit na nohy a poznamenat něco kousavého o tom, jak mizerně teď vypadá. Nebo utéct, to vycházelo padesát na padesát.

Mlčky ho sledoval, jestli se jeho stav nějak nezměnil. Výraz obou mužů zůstával chladný a neměnný, tváře postrádaly jakoukoli barvu. Kdyby je pozoroval někdo třetí, nenašel by rozdíl mezi nimi a skutečnou mrtvolou. Kdyby se však podíval lépe, poznal by, že oba dýchají. Minimálně, ale ano.

Bolel jej už jen ten pohled. Trpěl s ním, prožíval jeho bolest. Kousal si ret do krve, prsty svíral v křeči jako hrábě, ale jinak se nehýbal. Občas litoval, že se u něj vyvinula taková empatie. Ale když se nad tím zamyslel, ona samotná ta situace už zaváněla podivností.

Ten muž – vlastně skoro ještě přerostlé dítě –, který teď nečinně polehával na podlaze v kaluži krve zředěné vodou, by mu neměl být ani trošku sympatický. Jediná připustná emoce, jíž měl disponovat, směla být jen a pouze nenávist. Naprosté zhnusení a pohrdání jeho existencí. Měl mu lézt na nervy jako bytost, klít při každém jeho svobodném nádechu. Ale nic takového k němu necítil.

Ostatně ani on sám nevěděl, jak by ten vztah mezi nimi pojmenoval. Považoval ho za svého přítele, za nedosažitelný ideál, za jeho propustku z blázince. Co by dělal, kdyby mu nakonec zemřel? Dokázal by žít s tím, co tady prožil? Mohl by někdy zapomenout na pásku přes oko a žraločí úsměv?

Po dlouhé době dal konečně znát, že se nestal stoickou sochou. Nahnul se nad mladíkovu tvář v naději, že své oko otevře a vykřikne, že to bylo jen součástí plánu, jak z něj vymámit informace.

Ale nic se nestalo. Stále vypadal jako mrtvý, ačkoli se jeho hruď dmula při každém, sotva znatelném nádechu. Z toho usoudil, že nejspíš jen spí, ale nemohl svým mizerným znalostem medicíny věřit.

Rozhodoval se, jestli to má udělat – zda-li by to vůbec dokázal. Byl si jistý, že kdyby u sebe měl vhodné vybavení, takový problém by mu menší zákrok nečinil. Když však přidal do mlýnku ten fakt, že nezvládne nic s třesoucíma se rukama, opět mu kleslo sebevědomí. Neměl u sebe nic, co by mohlo posloužit jako jehla a nit.

Jeho pohled padl na košili, přes niž už prosakovaly kapičky krve. Napadlo ho to o pár momentů později, ale i tak stále postrádal důležitou část. I kdyby měl místo látkové košile kroužkovanou, nic moc by tomu nepomohlo. Nedokázal by vymotat jednotlivé drátky, a navíc by to mohlo být horší volbou než nechat ránu vystavenou sluníčku a hnisu.

Přemýšlel. Zvládl by odtud uniknout, aby mohl přivolat pomoc? Přišel by někdo? Myslel si to. Ale zároveň měl důvod se obávat, že kdyby pomoc skutečně přišla a našli by ležícího polomrtvého podivína s páskou přes oko, měli by otázky. A dříve než by se vůbec mohl Richard bránit, by ho odtáhli do chládku, kde by dožil. Ta představa, jak sedí sám a mžourá okem po tmavé místnosti, se mu hnusila.

Ne, musel to vydržet. Útěk nepřipadal v úvahu, mohl by tu skutečně zemřít. Což by Tadeus nedopustil, nemohl by. Ovlivněn tíživou bezmocí a pocitem viny se doktor posadil vedle raněného, kde se opřel zády o zeď po jeho příkladu. Ruce spojil v stříšku, již následně položil na holé břicho - na dlani jej lechtaly drobné chloupky.

Hlavu natočil k němu. Jeho představivost se rozjela na plné obrátky, ukazovala alternativní konce a jiná rozcestí, která by udala naprosto rozdílný směr jim oběma. Viděl ho někde na oslavě, jak divoce slaví něčí narozeniny – možná svatbu – a hlídá, aby se někdo, nedej bože, neopil víc, než by měl. Měl na sobě svou tmavě modrou košili, naprosto bez fleků a známek jakéhokoli zranění.

Dokázal si ho představit veselého. Smál se vtipům, které se ozývaly ze všech stran, poznamenával své potrhlé výroky, jimiž bavil skupinku dívek u stolu. Tuto scénku však rychle zavrhl, nelíbila se mu. Nevěděl, proč to tak bylo. Najednou zrudl v lících a tepová frekvence se mu zvýšila, nedával tomu však velký důraz.

Jediné, co mu dělalo problém, byla představa piráta bez pásky přes oko. Jako by se ta páska stala přirozenou součástí jeho těla, jako by k němu už odjakživa patřila. Nikdy ho neviděl bez ní. A v ten moment mu hlavu napadla nová myšlenka. Proč se nepodívat?

Nemusel by přece nic zjistit. Je tolik vysílený, že se sotva drží při vědomí, nemohl by mu odporovat. Ale je to správné? Jako zásah do soukromí by nemělo, ale jeho zvědavost jej hryzala zaživa do temene. Přesto zůstával sedět nehnutě, svůj boj vedl pouze v hlavě.

,,Jaká je to bolest, hm? Vsadím se, že bys mě nezabil, kdybych to udělal," zamumlal nahlas. Ani si nevšiml, že by vůbec otevřel ústa ke slovu. Vypadlo to z něj automaticky, jako by se ta pár minut stará myšlenka rozhodla, že se objeví znovu a zamotá mu hlavu.

Svícen. Který – s prominutím – blb by se nechal zranit svícnem? Od malého kluka? Připadalo mu to nepravděpodobné, ale jiné možnosti nevymýšlel. Věřil mu. A když řekl, že to byl svícen, tak to zkrátka byl svícen a hotovo.

„Vím, že se chceš podívat,“ ozvalo se jakoby z dálky. Nemusel dlouho přemýšlet, aby vytušil, že se probral. Zaostřil na něj, když si posunul brýle na nose, poté se spokojeně usmál.

„Věděl jsem, že máš tuhý kořínek,“ poznamenal na odpověď Tadeus. Pak se však jeho úsměv proměnil na starostlivý škleb, kdy svraštil obočí a posunul je co nejblíže k sobě. „Co budeme dělat?“

Nějakou dobu se nic neozývalo. Richard se teprve probouzel úplně, stále jej k sobě spánek táhl. Nakonec ovšem dal zase vědět, až malátnost přemohl. „Umřeme.“

„Ne, nikdo z nás neumře. Nehodlám to dopustit,“ namítl okamžitě doktor. Zněl podrážděně. Nebylo se čemu divit, vždyť jeho přítele smrt sotva pustila na svobodu a on se k ní dobrovolně znovu hrne?

„Já ano. A ty taky, pokud... pokud neutečeš,“ odpověděl pirát. Slova ho stála dost sil, ale konečně bylo znát, že je mu lépe.

„Neuteču.“

„Myslel jsem si to.“ Otevřel oko a zatěkal na tvář nad sebou. Tadeus se mračil, propaloval ho pohledem. Ale přesto tam viděl odhodlání a pevnou vůli. On by opravdu neutekl.

„Nevím, jak se odtud dostat,“ zamluvil to doktor rychle, než stačil plácnout nějakou sentimentální sračku, jíž by si vše pokazil.

„Tím to není. Já vím, co se děje. Stejně jako vím, že by ses pro mě obětoval, kdyby to bylo třeba.“

Děsilo ho, s jakou jistotou a klidem to řekl. Musel se nad tím zamyslet, což ostatně dlouhé trvání nemělo. Měl pravdu. Obětoval by se pro něj, kdyby tu byla možnost, že by ho tak mohl zachránit. Bylo to tak zjevné a přirozené, že se až divil, jak moc sám sebe nepoznává.

„Udělal bych to. Jsi můj přítel,“ odpověděl nakonec.

Pirát se pousmál - snad poprvé od té doby, co umíral. „Ne. Žádný přítel, Tadeusi. Stockholm.“