Ten zbytek času, kdy se snažil neusnout, strávil sám. Ta náhlá radost z přítomnosti někoho jiného z něj rychle vyprchala, ale stále se malíčkem držel té mizivé naděje, že se vrátí. Radost i Richard.

Poslední dobou nešetřil slovy jako zvláštní, podivné a neuvěřitelné. Vše to dokonale sedělo na popis jeho současného života – ačkoli by bylo přesnější to označit za pouhé přežívání – jako kostky v Tetrisu. Ale i když si musel lhát, dodávat si falešné naděje a fantazírovat, uznával, že mohl dopadnout hůř. A čím víc nad tím přemýšlel, tím více byl rád, že má všech deset prstů a všechny orgány tam, kde mají být.

Celý jeho svět se nyní skládal jen z místnosti dvakrát dva metry, misky vody a o něco větší porce jídla. Spánek oddaloval co nejdéle, nemohl riskovat, že se Richard ukáže a hned zase odejde, jakmile si všimne, že usnul. Nějak vytušil, že by ho neprobudil, kdyby nemusel.

Už neměl hlad, to bylo jedno z pozitiv. Žízeň ukojil dostatečně, byl zase čistý a relativně i spokojený sám sebou. Oblečení, které mu pirát dal, vonělo jako kokos – byla to jedna z prvních věcí, jakých si povšiml. Když se na vůni soustředil dál, rozpoznal i jemnou esenci vanilky a skořice – vcelku neobvyklá kombinace, ale pro něj znamenala vůni a chuť Vánoc.

Kapesník. Ten prokletý kapesník – očividně načichlý silným potem – mu trýznil mysl celou tu dlouhou hodinu. Bylo to nějaké znamení, to ani nemusel být génius, aby na to přišel. Kapesník při jeho zmizení, kapesním při Richardovu. Byl to ten stejný, nebo to bylo jen shodou náhod?

Ne, život mu dal tvrdou lekci. Náhody neexistují. Tak jako člověk z hlavy nevybere náhodné číslo – zejména proto, že do něj vždy nějakým způsobem zakomponuje své nejmilejší –, ani kostka, s níž si osud pohrává na deskové hře zvané Život, nikdy nepadne zcela nečekaně. Ne, v životě neexistují náhody. Jen štěstí a smůla v jakési rovnováze.

Musel si to připomínat. Musel, aby se nezbláznil. Ten krátký moment – jen ta skoro prchavá chvíle –, kdy objevil v pirátovi člověka, se mu zdál tolik vzdálený a nedosažitelný, že kdyby se pro něj pokusil natáhnout, spadl by do hluboké propasti. Stačilo jen pár slz a čisté lítosti. Jen to a kradmý dotek, když ho svíral v objetí.

Vzpomněl si na své první dny tady. Nechtěl se s tím smířit, to ani v nejmenším. Pochodoval po místnosti, kopal do stěn a neústupně křičel, aby ho pustili. Po jediném dni, kdy nenechal svým hlasivkám ani nohám odpočinout, téměř padl vyčerpáním na podlahu. Padl by, kdyby se neukázal muž s páskou přes oko.

Už tehdy k němu mluvil, stál s odstupem. Jeho siluetu obestírala rozmazaná mlha, vzali mu brýle. I tak si však jeho přibližnou podobu vštěpil do paměti – doslova si vryl na sítnici očí –, aby nezapomněl. Aby nezapomněl na to, že přestože šlo všechno do hajzlu, stále zbývá plamínek ohně, u nějž se může ohřát.

To bylo vše, na co chtěl pamatovat. Nyní k tomu přidal i jeho poslední návštěvu. Celá ta vzpomínka se halila do narůžovělého hábitu, jako by chtěla celou jeho situaci zjemnit a dodat oné chvíli na iluzích. Nepřipadala mu již tolik skutečná, jaká při prožívání byla. Přemýšlel, jestli se i s ostatními jeho vzpomínkami nestalo něco podobného.

Spánek se blížil, cítil to. Oční víčka nedokázal udržet už déle otevřená, nohy se mu podlamovaly pod vahou zbytku těla. Tisknouc si k sobě kapesník se posadil na zem, načež se zády opřel o zeď tak, že se dotýkal stěny pouze částí pokřivené páteře. Hlavu spustil dolů, brada se zaklenula mezi klíční kosti.

Rychle si vybavil jeho obraz. Držel se té dávné představy, aby ho ochránila před nočními můrami. Stará silueta milého tlouštíka se zcvrkla na ostrý obraz piráta s páskou, jak si ho vybavoval z nedávných chvil. Lazuritové oko plné slz, narudlý nos od pláče a ublížený škleb. Nic lidštějšího si představit nedokázal.

Jeho hlas k němu promlouval. Nemělo cenu se více stranit spánku, když ho k sobě lákal do objetí. Znovu se mu zastesklo po lidském kontaktu. Objal si proto pažemi kolena, která si následně přitáhl až pod bradu, ale nic platné to nebylo. Necítil to stejné, jako když objímal někoho jiného. Ne to samé, jako když svíral jeho.

Přemýšlel nad tím, co mu řekl. Že by i on skrýval potlačovanou bolest ze ztráty? Pochopitelně, když přišel o obě sestry. Vlastně to i chápal. Nezazlíval mu, jak se k němu choval. Vždyť i on je jen člověk, bytost s emocemi a bolestí.

Zamračil se. Co když se už nikdy nevrátí? Co když mu chtěl jen dodat naději a pocit lidského doteku, aby mu je mohl zase vytrhnout z hrudi a rozšlapat na prach? Ne, takhle přemýšlet nemohl. Nechtěl. Nemohl o tu iluzi v žádném případě přijít.

Uvědomoval si to. Bez něj dlouho nevydrží. Vytvořil si závislost na iluzi.

Ještě párkrát se trhaně nadechl, zadržoval přicházející pláč. Nos se mu naplnil hlenem, krk ucpal obří kaktus. Oči ho pálily, ale slzy si nedovolil. Nebyl slabý, nemohl brečet. Co kdyby to Richard viděl? Litoval by ho?

Ačkoli se urputně snažil, první slze nezabránil. Zrozena z čistého zoufalství se spustila po staré dráze, končila v jeho ústech, kde prokazovala hořkost této chvíle. Ani další slzy nezůstaly pozadu, brzy se už plynule rodily a zanikaly na jazyku, trápily osamnělého trosečníka.

Tiše se modlil, aby se na něj nedíval. Ne teď. Chtěl, aby přišel, jen nemohl přistoupit na to, že by ho viděl takhle zřízeného. Zlomeného.

Škubal rameny. Hlavu skryl do kolen, aby zabránil tomu proudu slz, ale i kalhoty byly poměrně brzy mokré. Rty jej pálily, potichu hekal ve vzlycích. Nedokázal to zastavit, přišlo to tak náhle a zjevně to nehodlalo tak rychle odeznít.

Jako by ta muka neměla nikdy skončit.