„Víš, že tě miluju a nikdy milovat nepřestanu" řekla se slzama v očích. Má strach z toho, co dělá. Někde v koutku mysli toho dokonce lituje, ale ví, že dělá správnou věc.

„Tak proč odcházíš?" zeptal se jí zlomeně. Nikdy předtím se takhle necítil. Má pocit, že je uvnitř prázdný.

„Teď to možná nepochopíš, ale jednou ano, věřím tomu" řekla a už nezvládala zastavit slzy, které jí teď tekly po tvářích. Bolel ji pocit, že ho tu nechávala, bolel ji pocit, že ho zranila, bolelo ji to, jak zranila sama sebe.

„Tak na ten den se těším" odfrkl si hrubě. Miluje ji. I po tom všem, co se jim stalo, co se jim připletlo do cesty, tak ji miluje. Bojí se o ni, stará se o ni, a proto nechápe, proč odjíždí. A pro něj je ještě těžší vidět, že i ji to bolí. Nesnáší pohled na ni, když brečí a hlavně, když ví, že za to může on. Nesnáší se za to. A v tu chvíli si také uvědomil, jak hnusně to řekl. Nechtěl to tak říct, i při tom, že ho opouští, nechce být hnusný.

Podíval se na ni omluvným pohledem, ovšem ona ten pohled přes zaslzené oči neviděla. Celou řasenku měla rozmazanou, napuchlé oči a narůžovělé smáčené tváře. Nechápe, jak na ni může být tak hnusný po všech těch letech. Opouští ho, to sice ano, ale nikdy si ani nepomyslela, že by ji dokázal nenávidět.

Přišel k ní a ona se snažila zahnat slzy, utřít si rozmazanou řasenku a smáčené tváře. Nechtěla před ním vypadat jako slaboch, i když už asi bylo pozdě.

Objal ji a do ucha zašeptal: „Taky tě miluju a nikdy nepřestanu, omlouvám se, že ti stále jen ubližuju" celou dobu, co to říkal, se díval do jejích uslzených očí. Užíval si poslední chvilky, kdy ji může mít pouze pro sebe. Ona dělala to samé. Sám nevěděl, co říká, ale myslel to upřímně. Je to jeho první láska a na tu se nikdy nezapomíná. Ona ho místo odpovědi políbila, vkládala do toho všechny emoce, které cítila. Strach. Lásku. Ztrátu. Zlomení. Samotu. On ji ten polibek opětoval se stejnými pocity.

Museli vypadat dost komicky. Ona uplakaná, vedle sebe velký kufr a na ruce velkou kabelku, tedy spíše sportovní tašku. Sbalila si, co nejvíce věcí, ale zase nechtěla tahat milion věcí s sebou, když neví, jak daleko od autobusového nádraží je její byt. Tedy spíše, jak dlouho půjde.

Odtrhli se od sebe, až když uslyšeli přijíždět autobus. Ani jeden z nich to nechtěl, protože to možná bylo naposledy, kdy se viděli, kdy se políbili, kdy se objali, kdy se na sebe podívali, kdy mohli k sobě tu lásku vyjádřit.

„Už musím jít" falešně se na něj usmála a doufala, že jí to projde a on nic nepozná, ale všichni věděli, že on pozná, když s ní není něco správně, jinak tomu nebylo ani teď.

„Nemusíš se nutit k úsměvu, když ti do smíchu není." a ona se přestala falešně usmívat. Místo toho se jí na obličej vytvořil zoufalý pohled. On byl spíše smutný a neskrýval to. Věděla, co dělá, ale to, že se tvářil, tak smutně jí zase hnalo slzy do očí.

„Tak sbohem" nakonec promluvila, vzala svůj kufr a šla ho dát řidiči, aby jí ho umístil do zavazadlového prostoru, on tak taky udělal. Poté si šla sednout na své místo k oknu a zahleděla se na jeho perfektní tvář. Věděla, proč se do něj každým dnem zamilovávala víc a víc.

On se na ni díval s nic neříkajícím výrazem. Miluje ji a ona ho opouští. Miluje ho a přitom odjíždí. On tohle nechápe, ale ona ví. Dělá to jenom, protože musí.

Dívají se přesně do očí. Ona zahání slzy, aby ji neviděl brečet. Ví, že to nesnáší, a že se za to obviňuje a ona nechce, aby tohle cítil při posledním pohledu na ni. A navíc za to on vůbec nemůže.

On svůj výraz změnil na nechápavý, ale na rtech se mu vytvořil mírný úsměv, díky čemu se zvedl koutek i jí. Začínala na něj dopadat realita. Jeho vysněná a jediná holka, kterou miluje, odchází. Po chvíli už si nevidí do očí, protože autobus se rozjede. Ona mírně mávne rukou a čeká, jestli bude mít nějakou odezvu. On jí také mávne a čeká, až autobus úplně zmizí. Pak jde zpátky do jejich bytu, tedy teď už jenom jeho a svalí se na něj všechny vzpomínky.

Jakmile ho už nevidí, pustí své slzy. Už je unavená se zadržováním jich. Už může být slabá. V autobuse, kde nikoho nezná, může být slabá, je to jedno z mála míst, kde si dovoluje být slabá. Plně si začíná uvědomovat, že ho už nejspíš nikdy neuvidí. Neví, jestli je za to ráda, nebo ne.

„Jste v pořádku?" optá se jí slečna asi v jejím věku vedle ní. Při koukání z okna si ani nevšimla, že už vedle ní někdo sedí.

„Aano jsem" vykoktala a utřela si slzy. „Jak se jmenujete?" zeptala se a pak si přikryla pusu. „Ppromiňte." Nepatrně se začervenala a otočila hlavu mimo ní. Nechtěla se na ní dívat. Připadala si trapně a k tomu nechápala, co to do ní vjelo.

„Ne, to je v pořádku" zasmála se. „Jsem Carly" usmála se na ni, ale poté ještě dodala „ty?"

„Jsem Angel" odpověděla Angel, posmrkla a mírně se usmála. „Ráda tě poznávám."

___________________

Hi guys :33

Moje nová story...ty, co jsem psala minule jsem smazala, protože jsem s nima nebyla vůbec spokojená a nevěděla, co dál psát....s touhle mám plány a doufám, že se vám líbí.

Budu ráda, když vyjádříte svůj názor v komentáři :)) (beru i kritiku).

Budu ráda za každou hvězdičku a koment :33