„Budeš se muset naučit ovládat, Harry! Nemůžeš začít pokaždé panikařit a pak použít jakékoliv kouzlo, které ti přijde na mysl! Co kdybych si s tím nevěděla rady, hm? Co bys dělal? Už jsem ti říkala, že se o sebe postarám sama!“

„Vždyť jsem nic neudělal! Vůbec nevím, co to bylo za kouzlo ani jak jsem ho použil!“ snažil se hájit Harry. Herm se zdála být ještě více naštvaná než když plánoval utéct ze školy a on vůbec nevěděl proč.

„Nevíš? Ty nevíš, že jsi získal nesmírnou moc díky které dokážeš čarovat pouhou myšlenkou? Určitě jsi nikdy neslyšel o tom, že do magie kouzelníka se otisknou kouzla, která nejčastěji používá, že? A taky vůbec nevíš, že jsem rozhodně silnější než Weasley, co? Víš, jaký je tvůj problém, Pottere? Nedokážeš ovládat své emoce! Naopak, ty se necháváš ovládat panikou i strachem.“

„Ale-,“ začal Harry, ale Loddová ho přerušila.

„Žádné ale, Harry! Vím, žes to neudělal vědomě a taky vím, že jsi mi chtěl pomoct, ale příště to může skončit katastrofou. Musíš se ovládat. Tak moc chceš všechny chránit, že zapomínáš chránit sám sebe. To kouzlo, které jsi použil bylo na ochranu někoho jiného, ale ve tvé magii jsou otisknuta i zlá kouzla. Taková, která by tě mohla zabít. Nemůžeš použít vše, co tě napadne.“

„Co přesně se stalo, Herm? Madam Pomfreyová mi řekla jen, že jsem neuváženě použil kouzlo a museli jste mě odeklít.“

„Kouzlo, které jsi použil se obrátilo proti tobě. Dostali jsme tě z toho, stejně jako jsme sejmuli kletbu z Weasleyho. Mimochodem, opět ti pomohl profesor Snape,“ odvětila profesorka a posadila se zpět ke svému stolu.

„Co to bylo za kletbu? A proč Ron mluvil o vás? A proč ho už nehlídá dvanácterák?“

„To stačí, Harry! Měl bys už jít!“

„Všiml jste si, že máme hodinu lektvarů, Pottere?“ ozval se za jeho zády posměšně Snape a Harry se zděšeně podíval na svůj lektvar. Původně zelená tekutina se změnila na hustou hnědou břečku. Příliš se zamyslel a na lektvar přestal dávat pozor. Více než zničený lektvar ho zajímala známá vůně, která se šířila kolem profesora. Ač o to nestál, na mysl mu vzpomínka na den, kdy ho Snape odnesl z Godrikova dolu, na pocit štěstí, který měl, když ho profesor vzal do náruče. Srdce mu při té vzpomínce bilo bolestivě rychle a tváře mu zrudly. Zatřásl hlavou, aby vypudil dotěrné myšlenky a opatrně pohlédl na Snapea, který čekal na jeho odpověď.

„Ano, pane,“ odvětil sotva slyšitelně a Severus si odfrkl.

„O tom pochybuji,“ mávl nad kotlíkem hůlkou a břečka zmizela. „Nemusím vám říkat, jakou máte známku, že?“

Od stolu vepředu se ozvalo uchechtnutí a profesor se prudce otočil a přešel k Ronovi, který byl původcem onoho zvuku.

„Smějete se, Weasley? V tom případě je váš lektvar jistě bezchybný,“ pohlédl do Ronova kotlíku a posměšně nadzvedl obočí. „Potterův lektvar byl aspoň tekutý, ten váš připomíná ztuhlý asfalt. Stále máte chuť se smát?“

Tentokrát se zasmál zbytek třídy a Harry se nemohl zbavit hřejivého pocitu, který se mu usadil na hrudi. Pro ostatní to bylo jen jízlivé hodnocení Ronova lektvaru, ale Potterovi to znělo jako rajská hudba. Jakkoliv to bylo hloupé, měl pocit, že se ho profesor zastal a to v něm vyvolávalo zvláštní druh štěstí.

„Do příští hodiny chci pojednání o využití měsíčního kamene při přípravě lektvarů. Odevzdejte své vzorky a odejděte. Potter zůstane.“

Štěstí se v okamžiku vypařilo. Jakmile nastala takováto situace, vždy odešel se školním trestem. Netušil, co provedl tentokrát, ale připravoval se na nejhorší. Letos ještě neměl šanci navštívit Filche, to se za okamžik určitě změní. Když odešel i poslední student, nervózně sevřel popruh školní brašny a popošel ke katedře.

„Chtěl jste se mnou mluvit, pane?“ zeptal se opatrně a v duchu se proklínal. Vůbec nerozuměl tomu, proč se mu tak náhle třásl hlas a potily se mu dlaně.

„Očividně. Proč jinak bych vás tady nechával, Pottere? Abyste zkazil další lektvar?“

Mladík neodpovídal, co víc, ani v něm nevířil vztek, jak tomu bývalo dříve.

„Vaše práce v lektvarech byla vždy mizerná, to jistě víte, ovšem od chvíle, kdy pracujete naprosto sám, jsem k mému nesmírnému překvapení zaznamenal pokrok z vaší strany. Minimálně jste se alespoň dokázal přiblížit správnému výsledku. Dnes jste opět sklouzl do starých kolejí. Mě by zajímalo, zda byla náhoda, že se vám předchozí lektvary povedly nebo při dnešní výuce nastaly nějaké zvláštní podmínky, díky kterým se z vašeho původně celkem podařeného lektvaru stal nepoužitelný hnus.“

Harry na profesora zíral s mírně otevřenou pusou a kdyby mu netlouklo srdce jako splašené, domníval by se, že sní. Uhodil se Snape do hlavy? Nebo na něj zkoušel nějaký nový druh mučení? Zastal se ho, pochválil ho a ještě projevil zájem?

„Snažíte se mě uhranout, Pottere?“ zavrčel profesor a Harry se rychle vzpamatoval. Tedy alespoň natolik, aby byl schopný odpovědět.

„Ne, to ne! Jen jsem čekal školní trest!“ vyhrkl první, co mu přišlo na mysl a hned vzápětí se toužil přenést opravdu hodně daleko.

„Máte pravdu, Pottere. Mohl byste Filchovi pomoct s úklidem Vstupní síně. V tomto počasí to jistě bude ohromná zábava,“ ušklíbl se Snape. „Nicméně jste neodpověděl na otázku.“

„Nevěnoval jsem lektvaru pozornost,“ zamumlal Harry a pozoroval kamennou podlahu učebny. Na mysl mu vytanula spousta drzých odpovědí, které mohl použít, přesto žádnou z nich nedokázal vyslovit. Jako kdyby ho někdo začaroval, aby na profesora nemohl nadávat a být vůči němu drzý.

„Nepovídejte, kdybyste mi to neřekl, jistě bych to nevěděl. Dobrých pět minut jste tupě zíral na kotlík a zjevně jste nevnímal, co se kolem vás děje,“ podotkl jízlivě Severus. „Jste v pořádku?“ zeptal se vzápětí s kamennou tváří.

„Cože?!“ Harry vypískl nepřiměřeně vysokým hlasem, který se spíše hodil k malé holce a ne dospívajícímu chlapci.

„Ptal jsem se, zda jste v pořádku, Pottere,“ zavrčel Snape netrpělivě. „S ohledem na stav, ve kterém jste ještě předevčírem byl,  je tato otázka zcela normální.“

„Já-,“ začal mladík, ale pak se zarazil. Nemělo smysl se ptát, Snape by mu stejně neodpověděl. „Jsem v pořádku, pane. Jen poslední dva dny přemýšlím, jak se zbavovat chyb,“ odpověděl pevně Harry a konečně nabral trochu své ztracené rovnováhy.

„Zbavovat chyb? Nejsem si jist, zda vám rozumím, Pottere?“ zamračil se profesor.

„Musím se naučit ovládat a nejednat impulsivně. Nechci, abych příště zase udělal nějakou blbost.“

Severus si hocha se zaujetím prohlížel. Takovou odpověď vskutku nečekal. Potter nejspíše opravdu nebude tak nezodpovědný, jak se doposud zdálo.

„Vaši dnešní práci nebudu hodnotit, ale příště tak shovívavý nebudu. Můžete jít, Pottere.“

Harry přikývl a otočil se k odchodu. Udělal jeden krok, když se prudce obrátil zpět k profesorovi.

„Děkuji, pane. Profesorka Loddová mi řekla, že jste to byl opět vy, kdo mi pomohl.“

Než Severus stihl zareagovat, Potter se vyřítil z učebny. Aniž by si to uvědomil, stočil rty do mírného úsměvu. Tenhle Potter nebyl tak nesnesitelný, jak si původně myslel.