Pokud bylo něco, co Severus nenáviděl stejně jako učení a více než Pottera, byly to zcela zbytečné schůze učitelského sboru, které začínaly týden před začátkem školního roku. Stejně jako v posledních několika letech, i tentokrát začala schůze představením nového učitele obrany proti černé magii. Loddová se krátce představila a přešla do rohu místnosti, kde se posadila. Ve svém tmavém oblečení byla téměř neviditelná a většina učitelů po chvíli zapomněla na její přítomnost. Snape si nemohl pomoct, ale zdálo se mu, že žena vypadá vyčerpaně, ale spokojeně zároveň.

Dalším tématem schůze byla bezpečnost studentů. Mezi učiteli nebyl nikdo, kdo by Potterovi nevěřil, proto se shodovali na zvýšení bezpečnosti Bradavic. Severus byl toho názoru, že pokud by se Pán zla rozhodl dostat do Bradavic, tak by ho zastavil jedině Brumbál, nikoli zabezpečení školy.

Byli uprostřed diskuse, když se rozrazily dveře do místnosti a v nich stanuli nečekaní hosté. Snape se zamračil, protože okamžitě pochopil, že se nejednalo o přátelskou návštěvu.

Ředitel školy nedával najevo, zda ho návštěvníci překvapili. S mírným úsměvem je mile oslovil: „Luciusi, slečno Umbridgeová, čemu vděčím za nečekanou a neohlášenou návštěvu?“

„Ministr kouzel mě vyslal, abych prošetřila přijetí nového učitele obrany proti černé magii, které vám ministerstvo neschválilo, Brumbále. Pan Malfoy měl vážné obavy o studium svého syna, proto se mě rozhodl doprovázet,“ odpověděla arogantním tónem žena, která působila dojmem ropuchy oblečené v růžovém kostýmu.

„Příjem nových zaměstnanců je v mé kompetenci, nevidím žádný důvod k tomu, abych žádal ministerstvo o svolení,“ oponoval jí stále klidně Brumbál.

„Ach, ještě vám nedorazila sova, Brumbále? Podle nové vyhlášky je nutné schválení nového učitele ministerstvem,“ sladce se usmála růžová ropucha, jak ji v duchu tituloval Snape.

Než mohl ředitel školy reagovat, v rohu místnosti se někdo pohnul a vzápětí se ozval hlas protkaný arogancí a chladem.

„Cítím se poctěna zájmem takových důležitých osob. Jak se vám daří na svobodě, Luciusi? Snad jste na mě nezapomněl?“ Loddová vyšla ze stínu a na oba příchozí se usmívala. V jejích očích se však žádný úsměv neodrážel, pouze vztek a nenávist.

„Vy?“ vydechl překvapeně Lucius Malfoy a Severus si byl jistý, že v jeho výrazu se na okamžik objevil strach.

„Kdo jste?“ vyštěkla Umbridgeová na Herm a ta se uchechtla takovým způsobem, že i ředitel Brumbál ztuhnul. Na rozdíl od svých kolegů, on znal její pravou totožnost i sílu, kterou disponovala.

„Ach ano, moje chyba. Omlouvám se. Jmenuji se Herm Astrid Loddová a jsem novou učitelkou obrany proti černé magii.“

„To tedy nejste, právě jsem se rozhodla, že vaše přijetí neschválím.“

„Opravdu?“ napodobila Herm její úsměv a rázem se za příchozími zabouchly dveře.  „A z jakých důvodů, smím - li se zeptat?“

„Jste naprosto neznámou čarodějkou a nemáte ani žádné doporučení,“ stála si za svým Umbridgeová, přestože o krok couvla, aby zjistila, že dveře za jejími zády nejdou otevřít.

„Co si o tom myslíte vy, Luciusi? Taky máte pocit, že jsem naprosto neznámá čarodějka? Pokud se nemýlím, když jsme se posledně setkali, držela jsem v ruce důkazy o tom, že jste byl u Voldemorta dobrovolně. Nebýt vašeho ohromného vlivu, nejspíše byste si teď užíval cely v Azkabanu a ne života v přepychu.“

„Nejspíše vaše důkazy nebyly tak přesvědčivé, aby dokázaly naše ministerstvo přesvědčit, Loddová. To je ovšem minulost, která s aktuální situací nemá nic společného. Teď řešíme vás,“ ušklíbl se Lucius, který měl zpátky své povýšené chování.

„Nezapomínejte, že se změnil nejen ministr, ale taky složení bystrozorů na britském ministerstvu. A já ty důkazy stále mám. Nicméně, jak jste sám řekl, je to minulost. Pro mě však nejste dostatečně důvěryhodnou osobou, která by se měla plést do věcí ředitele Bradavic. A vy,“ otočila se na překvapenou Umbridgeovou, „vůbec netušíte, proti komu stojíte, že? Jak velká mrcha musíte být, když pošlete mozkomory na děti, z čehož jeden je mudla? A máte tu odvahu a drzost se postavit proti Brumbálovi a zpochybňovat jeho rozhodnutí? Myslím, že ředitele školy všichni znají jako velmi laskavého člověka, jenomže já taková nejsem. Ač si ředitele nesmírně vážím, nepotřebuji, aby za mě bojoval zcela zbytečnou bitvu s ministerstvem. Nebudu s vámi jednat jako s váženou osobou a rozhodně nedovolím, aby vám prošel útok na Harryho Pottera. Mimochodem, váš otec a děda byli před sedmi lety dopadeni a odsouzeni za smrtijedství na našem území.“

Hermiona za celou dobu nezvýšila hlas ani nijak nezměnila svůj ležérní postoj a možná právě proto působila tak děsivě. Severus, který již mnohokrát čelil Pánovi zla a troufal si tvrdit, že ho žádný kouzelník nemůže vyděsit, naprosto hmatatelně cítil hrůzu, kterou Loddová vyzařovala. Měl však větší problém se vztekem, který ho ovládal. Kdyby se tenkrát Loddová nedostala včas do Kvikálkova, Potter by byl…

„To jsou jen sprostá obvinění! Naprosté nesmysly! Kdo by vám takové lži věřil?“ zakřičela Umbridgeová, když se vzpamatovala z chvilkového šoku.

„Já,“ ozval se Albus Brumbál pevným tónem. „Já madam Loddové věřím a jsem si jist, že se nemýlím.“

„Já také,“ pronesl chladně Severus a propaloval Umbridgeovou nenávistným pohledem. Kromě něj se ozvali i všichni ostatní učitelé, kteří stáli na Brumbálově straně.

Hermiona se znovu ušklíbla a v jejím výraze byla jasná zákeřnost. Teď, po všem, čím si prošla, konečně dostala možnost se té růžové ropuše pomstít. Už teď se těšila, až to večer oslaví.
„Jak jsem řekla, vůbec netušíte, proti komu stojíte, Umbridgeová. Nikdy, za celé roky své práce, jsem nikoho neobvinila, aniž bych neměla důkaz. Totéž platí teď. Očekávala jsem, že se dříve nebo později objevíte, protože vy sama jste chtěla nastoupit na místo, které mi pan ředitel nabídl, proto jsem dnes poslala svého kolegu na ministerstvo s důkazy o vašich činech. A abych nezapomněla, důkazy o vašem smrtijedství má s sebou také, Luciusi. Předpokládám - ,“ nedopověděla Herm, protože již podruhé během krátké doby se dveře rozrazily. Tentokrát v nich stál sám ministr Popletal s bystrozory.

„Omlouvám se za vyrušení, Brumbále,“ promluvil hned ve dveřích ministr a Hermiona se neubránila protočení očima. Ten člověk působil dojmem, že si sám ani nezaváže tkaničky. Stejně zapůsobil před lety i na Herm, když se s ním krátce před svým odchodem, setkala.

„Co vás sem přivádí, Kornelie?“ otázal se klidně Albus, ale v očích mu zářily jiskry pobavení.

„Jak bych to jen řekl,“ poškrábal se nervózně Popletal, „došlo k jistému incidentu, který jsem nucen neprodleně řešit.“

„Pane ministře, ta žena je naprostý blázen,“ rozkřikla se Umbridgeová, kterou právě zatýkal Kingsley. „Nesmíte jí nic věřit, všechno to jsou lži! Snaží se mě pošpinit!“

„Ta žena je bývalá vedoucí Podzimu, Dolores. Muž, který mi donesl důkazy o vás, o Luciusovi i o spoustě dalších lidí, je aktuálně velice váženým bystrozorem KOKUSA. Tohle nejsou lidé, kteří by lhali. Nikdy bych nečekal, že zrovna vy…,“ povzdechl si Popletal a kývl na bystrozory, aby Umbridgeovou i Malfoye odvedli.

„Dlouho jsme se neviděli, madam Loddová,“ obrátil ministr svou pozornost na Herm, ale vzápětí uhnul pohledem, když viděl její úšklebek.

„To ano, pane ministře, ale jak vidím, nic se nezměnilo. Jak se zdá, naše názory se stále rozcházejí, možná ještě více než dříve,“ pronesla pohrdavě Hermiona. Před léty, kdy ještě neměla Harryho a Herminu školu, by se takto neuctivě jistě nechovala.

„Ehm,“ odkašlal si Popletal a podíval se raději na Brumbála, který se tvářil nadmíru spokojeně. „Muž, který nám doručil důkazy proti panu Malfoyovi i Dolores, také přinesl doporučení pro madam Loddovou. Na základě toho, schvaluji její přijetí do Bradavic. Nashledanou.“

Rychle se otočil a z místnosti téměř vyběhl. Hermiona si teprve v tu chvíli oddechla. Do poslední chvíle si nebyla jistá svým vítězstvím, přestože důkazy, které měla byly nezvratné. Otočila se k profesorům, kteří si ji se zájmem prohlíželi.

„Moc se omlouvám za komplikace. Neočekávala jsem, že se situace bude řešit zrovna na poradě,“ lehce se usmívala a po jejím předchozím chování nebylo ani stopy.

„Myslím, že budu mluvit za všechny, když řeknu, že není třeba se omlouvat. Abych byla upřímná, dlouho jsem se tak nepobavila, jako když jsem sledovala, jak se ta ropucha vzteká,“ usmála se McGonagallová.

„Děkuji, Minervo,“ pronesl Brumbál, který se zpět posadil. „Nyní bychom měli pokračovat v poradě, protože jistě všichni již chceme do postele.“

Hermiona se přesunula zpět do rohu místnosti a spokojeně se posadila. Nemám vykládat lži. Stále před očima viděla jizvu, kterou si s sebou Harry nesl do konce života. Právě zabránila jejímu vzniku a byla šťastná. Byl to jen jeden krok z mnoha , přesto to považovala za úspěch.