Zraky všech se z Hermiony přesunuly na muže, od kterého by něco takového nikdy neočekávali. Na Severuse Snapea.

„Děkuji za tvůj názor, Severusi,“ promluvil po chvilce ticha Albus. „Paní Loddová má pravdu, nemáme čas na dlouhé diskuse za situace, kdy se zcela jistě schyluje k další válce. Domnívám se, že se vám dostatečně představila a jistě již máte představu o tom, kdo vlastně je. Samozřejmě chápu vaši obezřetnost a jsem rád, že neberete bezpečnost na lehkou váhu, ovšem za Herm se mohu zaručit vlastním životem.“

Moodyho umělé oko spočinulo na Hermioně a žena hrdě vystrčila bradu a sebejistě mu pohled oplácela. Netušila, jaké měl Snape důvody k tomu, aby se postavil na její stranu, ale rozhodně jí tím pomohl. Viděla, že Moody hledá jakýkoliv náznak lži a mohla se jen modlit, aby nic neobjevil.

„Přímo o vás jsem nikdy neslyšel, ale o tajném oddělení s názvem Podzim ano. Říkalo se, že žena, která ho má na starosti nemá strach ani slitování,“ ozval se Kingsley Pastorek a Hermiona na něj obrátila svou pozornost. Ještě nevypadal tak nešťastně a strhaně jako když ho viděla naposledy. Mírně se na něj usmála a přikývla.

„Ano, něco takového se o mě povídalo. Nelítostná vražedkyně Grindelwaldových stoupenců. Bylo to značně zveličené, protože zabíjím pouze pokud není jiná možnost. Mým úkolem bylo zatýkat, ne vraždit. Ovšem ta část o strachu je pravdivá. Neexistoval nepřítel nebo problém, před kterým bych couvla, dnes však vím, že zdravá dávka strachu je potřebná, pane…?“

Schválně se zatvářila tak, aby bylo jasné, že přece nezná jeho jméno.

„Pastorek. Kingsley Pastorek,“ odvětil a pokračoval: „Po první válce ministerstvo s Podzimem spolupracovalo na chycení uprchlých smrtijedů. Pak spolupráce byla ze strany Podzimu zrušena a to i přesto, že se v Americe nacházeli nejen smrtijedi, ale i někteří jejich zajatci.“

Věděla kam míří a byla ráda za týdny strávené s paní Loddovou.

„Předpokládám, že vás zajímá, proč jsme spolupráci ukončili. Pan Skrk se o tom nezmínil? Při posledním transportu zadržených smrtijedů jsem poslali i jednoho z nalezených zajatců. Chtěl se rychle vrátit zpět do Británie a my mu vyhověli. Bylo opravdu šokující, když se po týdnu objevil zpátky na půdě kongresu v naprosto zuboženém stavu a neschopen mluvy. Náš nejlepší nitrozpytec zjistil, že byl krutě mučen a dlouhé hodiny vyslýchán právě Skrkem, který se domníval, že nebyl obětí nýbrž Voldemortovým následovníkem. Ministryně Bagnoldová mi odmítla podat jakékoliv vysvětlení, proto jsem vše nahlásila na vedení, které styky mezi britským oddělením bystrozorů a Podzimem přerušilo. Můžete mi to klidně mít za zlé, ale já si pevně stojím za správností svého rozhodnutí.“

„Byl to smrtijed!“ vztekle zavrčel Moody a Hermiona měla dojem, že opravdu začíná žít život Herm a musí řešit i její problémy.

„Jestli ten muž byl smrtijed, tak já jsem Grindelwaldova snoubenka,“ odvětila stále klidná Hermiona. „Jste známý bystrozor a to i u nás, neberte mi mé iluze o vaší osobě svým hloupým chováním. Kdyby to byl smrtijed, věděli bychom to dříve než vy.“

„Neznáte smrtijedy,“ odfrknul si Moody. Zdálo se, že všichni u stolu zapomněli na důvod jejich schůze a se zájmem sledovali počínající hádku.

„A vy neznáte mě.“

Severus si Loddovou prohlížel s neskrývaným zájmem. Nemohl se zbavit dojmu, že ta ženská má nějaké eso v rukávu a jelikož byl Brumbál naprosto klidný a ani se nesnažil mírnit vzrůstající napětí, jistě se jednalo o hodně silné eso.

„Bez urážky, Loddová, ale co vy tak můžete vědět o smrtijedech? Nezažila jste válku ani nesbírala mrtvoly svých přátel. Jste ještě moc mladá, když říkám, že neznáte smrtijedy, tak je prostě neznáte.“

„Alastore Moody, vím, že na to nejste zvyklý, ale měl byste začít vážit slova. Nejsem ani tak slabá a ani tak tolerantní jak vypadám. Chcete mi říct, že jsme toho muže špatně prověřili? Že dokázal skrýt to, že je smrtijed i před nitrozpytcem?“ pronesla Hermiona ledově a v místnosti se náhle ochladilo.

„Přesně tak,“ ušklíbl se Moody.

„Nečekala jsem, že se tohle setkání se zvrhne v propírání minulosti. Nitrozpytec, který je natolik silný, že dokáže prolomit nitrobranu samotného Grindelwalda, se rozhodně nemůže mýlit. Moody,“ řekla smířlivě, „oba víme, proč se snažíte věřit tomu, že se jednalo o smrtijeda. Teď je jen otázka, jestli to řeknete vy nebo já.“

Moody zarytě mlčel a to podnítilo zvědavost všech přítomných.

„Alastore? O čem to mluví?“ promluvil poprvé během večera Artur.

„Nevím,“ odsekl nakonec bystrozor a Hermiona sklopila hlavu. Nechtěla vytahovat minulost, jenomže musela hrát svou roli perfektně a bez výjimek.

„Paní Loddová, bylo by možná vhodné, abyste nám to vysvětlila,“ pronesl Kingsley a Hermiona si povzdechla. Nezbývalo jí nic jiného, než odpovědět.

„Alastor Moody se těch výslechů také účastnil a nebyl ochoten tomu muži věřit ani po použití veritaséra. Viděla jsem to. To já jsem ten nitrozpytec.“

Tentokrát nenastalo ticho, ale naopak bouře otázek směřovaná na Moodyho. Jeden člověk se však o Moodyho nezajímal a raději sledoval Hermionu. Severus nedokázal uvěřit, že by existoval někdo tak silný, aby se dokázal dostat do mysli Gellerta Grindelwalda.

„Kdyby vás to zajímalo, Moody, z toho člověka se stal jeden z nejlepších bystrozorů, které KOKUSA má a ani na okamžik nepřestal po svém bratrovi pátrat a nikdy neuvěřil, že je mrtvý. A já věřím jemu.“

Moody se na ni podíval se směsicí vzteku a překvapení: „Bystrozor?“

„Ano, rozhodl se jít ve šlépějích svého bratra i otce. Neodsuzuji vás za to, že jste mu nevěřil, ani za to, že jste nezasáhl, když ho Skrk mučil. Jsou chvíle, kdy lidé pravdu jednoduše vidět nedokáží. Dnes byste však měl, alespoň sám sobě, přiznat, že to byla chyba,“ pokusila se o úsměv Hermiona.

Všichni měli ve tváři vepsanou stejnou otázku.

Kdo byl ten muž?

A Moody se tentokrát nenechal nijak pobízet a sám odpověděl: „Byl to Thomas Dearborn, mladší bratr zmizelého Caradoca.“

Po tomto prohlášení nastalo opět ticho, které však bylo předzvěstí další, ještě větší, bouře. Naštěstí se konečně rozhodl zapojit i Brumbál, který to celé doposud pouze sledoval. Chtěl, aby si důvěru a respekt vydobyla Hermiona sama. Věděl, že v případě potřeby, bude vytahovat na světlo i nehezkou minulost, ovšem stejně byl překvapen, jak skvěle si vedla. Kdyby neznal pravdu, sám by věřil, že je madam Loddová.

„Měli bychom minulost nechat minulostí. Domnívám se, že všichni jsme lidé a nejsme neomylní. Rád bych se nyní vrátil k původnímu důvodu naší schůze. Stále má někdo námitky proti paní Loddové? Nebo vás již dokázala přesvědčit o svých schopnostech a důvěryhodnosti?“ otázal se mírně ředitel a přerušil tak hádku hned v zárodku.

„Vezmu-li v potaz, že souhlasí i tady Snape, tak nemám námitek,“ prohlásil Sirius a tvářil se, jako kdyby se poslední hodinu bavili o famfrpálu. Severus se na něj podíval značně nepříjemným pohledem, ale nijak se nevyjádřil.

Jeden za druhým postupně vyjadřovali souhlas až na jednoho člověka, který zarytě mlčel. Alastor Moody si Hermionu prohlížel, ale tentokrát jeho pohled postrádal tu přísnost, kterou prve měl.

„Alastore? Ještě jsi nic neřekl,“ připomněl Brumbál.

Na okamžik to vypadalo, že Moody odmítne, ale nakonec přikývl a Hermioně se nesmírně ulevilo.

„Moc vám všem děkuji,“ pronesla s úsměvem. „Doufám, že vás ten můj proslov příliš neodradil a budeme spolu vycházet. Domnívám, že cíl máme stejný.“

„Pokud na mě nebudete používat nitrozpyt, tak určitě budeme,“ mrknul na ni Sirius a Hermiona protočila oči.

„To, že jste se zabrzdil někde v pubertě vidím i bez nitrozpytu, takže se nemusíte bát,“ usmála se na něj sladce a byla ráda, když se nálada začala uvolňovat. Měla to za sebou a byl to jeden z prvních důležitých kroků k nápravě budoucnosti.