Kráčel pomalým krokem cestou, kterou moc dobře znal. Cítil povědomou vůni přicházející ze Zapovězeného lesa a měl chuť se pousmát, jenomže něco mu v tom bránilo. Možná za to mohl pohled na prostranství, které vypadalo tak odlišně od toho, co znal. Nebo to snad byla ta bolest, kterou cítil na hrudi a která se s každým krokem stupňovala? Bolest a naprostý pocit bezmoci, to bylo jediné, co ve změti všech podivných pocitů dokázal rozpoznat. Už se nepídil po vysvětlení a nežádal odpovědi, protože věděl, že se zase objeví ten hlas, který ho bude provázet.

„Možná jsi na to už přišel sám nebo máš alespoň podezření, ale stejně ti musím říct posledních pár věcí. Tohle je naposledy, kdy tě budou tyhle divné a děsivé sny sužovat,“ pronesl hlas a Harrymu se zdálo, že z něj čiší neuvěřitelný smutek.

„Někde hluboko uvnitř to už víš, že ano? Že tohle nejsou jen nějaké představy, ale reálné vzpomínky na budoucnost, která má přijít. Nebudou tě provázet, jako děsivý stín, protože za pár dní vyblednou, ovšem ty pocity si budeš pamatovat po zbytek života a to je důležitější. Není to tak, že by všechny byly úplně nové, že? Spoustu z těch podivných pocitů moc dobře znáš, jen se na ně snažíš zapomenout a to je špatně. Ať se ti to líbí nebo ne, tvoje srdce se nikdy nemýlí. Ani teď ani v budoucnu, proto bys ho měl poslouchat a čím dříve to uděláš, tím lepší budoucnost tě čeká.“

Jeho kroky nemířili k hradu, jak se původně domníval, ale za něj. Nikdy v těch místech nebyl, přesto ho zachvacovala panika, jako kdyby snad věděl, co tam spatří.

„Získal jsi velice mocnou magii se kterou dokážeš zázraky, doslova. Jediné, co tahle moc nedokáže, je oživit mrtvé. Nepovažuj ji za něco zvláštního, protože je to tvá vlastní magie, kterou jsi měl získat až za pár let. Je to síla ke změně budoucnosti a ochraně tvých blízkých. Věřím, že ji využiješ správně, i když nějaký čas zabere, než se ji naučíš plně ovládat.“

Hlas se odmlčel, ale Harry si toho téměř nevšiml. S každým krokem se bolest na hrudi zhoršovala a rozšiřovala do celého těla. Dýchání, věc nezbytná k životu, bylo nyní tím, co bolest jen zvyšovalo. Plíce hořely a všude na těle se do něj zabodávaly milióny rozžhavených jehel a přímo uprostřed hrudi, tam, kde by mělo být srdce, byla bolest nejhorší.
Konečně pochopil, proč ten hlas říkal, že si často přál vyrvat srdce z hrudi, jen aby ta bolest přestala. Nyní chtěl udělat totéž. Chtěl se zastavit, ale nebyl tím, kdo tohle tělo ovládal, tak stále pokračoval vpřed.

„Nemůžu ti říct, co vše je třeba změnit, aby se nic z toho, co jsem ti ukázal nestalo, nemůžu ti říct ani to, jak se zbavit téhle bolesti, protože to vše musíš zvládnout sám. Tahle poslední vzpomínka je možná ta nejdůležitější, přesto jsem ti ji nemohl ukázat hned na začátku. Vím, že bys ji nepochopil a ve výsledku bys nevěřil ničemu, co bych ti dál ukázal. Byla to docela těžká práce vybrat z dvaceti pěti let života pouze třináct vzpomínek, které by ti toho dost řekly. Bolest z tohoto snu by měla během dne vymizet a následujících pár dní bude trvat, než se tvá magie zcela usadí. Další takové sny už nebudou a můj hlas už taky neuslyšíš. Je na čase se rozloučit, Harry. Mrzí mě, že jsi musel poslední dny zažívat takovou bolest, ale v budoucnu to bylo mnohem horší a jinak než reálnou ukázkou bys to nepochopil. Změň budoucnost, změň svět a ujisti se, že budeš šťastný po boku té správné osoby, prosím. Jsi ještě kluk a já toho po tobě žádám příliš, ale je to jediná šance, kterou jsme dostali. Ty i já a celý svět. Sbohem.“

Harry věděl, že hlas svého průvodce už nikdy neuslyší, přesto sen pokračoval dál. I přes bolest stále stoupal do kopce a pak to spatřil. Hroby. Kroky zamířily k bělostné hrobce a s hrůzou pohlédl na náhrobní kámen. Albus Brumbál. Kromě data úmrtí a všech úctyhodných skutků, které ředitel školy vykonal se na konci nacházela i poznámka o přestěhování hrobu poté, co byl zničen Voldemortem. Harry přes šok, téměř nevnímal bolest, která sílila. To není možné! Není možné, aby ředitel zemřel! Jeho mysl něco takového odmítala přijmout. Mávl rukou a vyčaroval kytici. To jednoduché kouzlo bylo jako povel pro jehly, aby se do jeho těla zabodávaly ještě zuřivěji.

Myslel si, že jeho návštěva skončila, ale tělo ho vedlo k dalšímu hrobu a z očí se mu začaly kutálet slzy. Přestože měl rozmazaný zrak, dokázal přečíst jméno na náhrobku. Severus Snape. Jestli se do té doby domníval, že bolest se už nemůže zhoršit, tak se přesvědčil o opaku. Klesl na kolena a přál si jediné, zemřít. Hlasitě vzlykal, aniž by vlastně věděl proč, přesto cítil, že je to správně, že má důvod být tak strašně nešťastný ze smrti profesora lektvarů. Slyšel svůj vlastní hlas, který se Snapeovi omlouval a prosil o odpuštění. Prosil o možnost vrátit čas a jen jednou jedinkrát ho obejmout i kdyby ho pak měl starší muž proklít. Pak všechno ztmavlo.

Harry nevěděl, jestli sen skončil nebo ho vzbudila bolest, ale najednou seděl na posteli a zoufale se rozhlížel po pokoji, jako by snad doufal, že majitel toho hlasu, který ho poslední dny provázel, bude u něj v pokoji a vysvětlí mu, co se stalo.

„Nebudou tě provázet, jako děsivý stín, protože za pár dní vyblednou, ovšem ty pocity si budeš pamatovat po zbytek života a to je důležitější.“

Mladík vystřelil z postele a okamžitě přešel ke stolu. Nechtěl zapomenout. Z nějakého důvodu nechtěl tuhle poslední vzpomínku vymazat ze svého života. Měl pocit, že zažil něco důležitého a důvěrně známého a musí na to pamatovat.

Nevěděl, co ho k tomu nutilo, ale začal svůj poslední sen sepisovat do obyčejného mudlovského bloku. Ani si neuvědomil, že znovu začal plakat. Zase cítil tu příšernou bolest, která zachvacovala jeho tělo, přesto se nevzdal dokud neměl celý noční zážitek napsaný. Nebylo to dílo věhlasného spisovatele, ale na to, aby nezapomněl to stačilo.

Odložil propisku a pohlédl na své ruce. Magie schopná změnit budoucnost? Jeho magie? Byl tak zmatený! Všechno to vypadalo příliš neuvěřitelně, přesto věřil všemu co viděl a cítil. Stále nechápal, jak se něco takového mohlo stát, ale už věděl, že tomu musí zabránit. Je jedno, jak moc bude trpět, jestli zemře nebo skončí bez končetin, nesmí dovolit, aby se věci z jeho snů staly. A nemůže dopustit, aby Severus Snape zemřel.

„Cože?!“ pronesl sám k sobě nahlas. Teprve v tu chvíli si uvědomil, jak moc mu záleží na životě profesora lektvarů a to jen na základě jediné divné vzpomínky. Jenomže jeho vlastní nitro nad těmito pocity jásalo a on nedokázal rozeznat, zda za to může ten sen nebo něco jiného. Jedno však bylo jisté.

Myšlenka na Severuse Snapea způsobovala jak bolest, tak i pocit štěstí a bylo jen na něm, jak se s tím popere.