Když jsem konečně nabrala vědomí, snažila jsem se otevřít k sobě nalepené oči. Všude kolem mě byla tma a nic jiného. Zkusila jsem pohnout prsty na nohách, ale neúspěšně. Zkusila jsem tedy pohnout prsty na rukách ani ty se nepohnuly. Tak jsem tam ležela a čekala na chvíli kdy se mi do končetin vrátí cit, když jsem však ucítila vábivou vůni, kterou jsem cítila vždy jen na jednom místě. Se strachem jsem si skousla spodní ret a přestala se snažit. Začala jsem zhluboka dýchat, když najednou někdo zaklepal.

Celá jsem se vyděsila a polekaně osobě dovolila vstoupit. Spolu s ženou do místnosti vstoupila i trocha světla. Když si žena všimla tmy, ihned šla k oknům a mohutné závěsy odsunula tak, aby sluneční světlo mohlo prosvítit místnost. V tu chvíli se splnila věc, které jsem se nejvíce bála. Byla jsem u nás .. v našem paláci .. ve svém pokoji .. ve své posteli .. a vedle mě stála má služebná Hyori.

,,Nesu snídani." tiše pronesla Hyori a snídani mi dala do postele. Vyjeveně jsem se na ni dívala a váhala co říct. Měla jsem plno otázek, ale Hyori by mi na ně asi nebyla schopna odpovědět. Navíc jsem ještě nebyla schopna ovládnou své končetiny. Ten pocit bezmoci mě zabíjel.

,,Hiory jak dlouho tu jsem?" nakonec jsem se nejistě zeptala a pozorovala její reakci. Hiory nadzvedla obočí a zadumaně si poškrábala bradu.

,,Asi tři dny." nejistě řekla a cosi, co leželo bez mého povšimnutí, na nočním stolku vzala a odešla z pokoje. ,,Bezva." řekla jsem prázdnému pokoji a rozhodila ruce. Nevěděla jsem co si počít. Utéct znovu asi nedokážu a varovat sestru? Věděla vůbec, že utíkáme? Netvrdila jsem jí stejně jako sobě, že to mamka dovolila? Stejně bych se o to měla pokusit.

Pomalu jsem ze sebe sundala tác se snídaní a pomalu jsem se dopotácela a na druhý konec pokoje. Rozkročila jsem se, napřáhla ruce a zaměřila jsem se na naši vilu v lesní uličce. Soustředit se nebylo zrovna příjemné. Obzvláště když se mi točila hlava a neskutečně mě bolelo břicho.

Obrovský hlad mě donutil jít k tácu se snídaní a rychle spořádat koláček a vypít trocha leknínového čaje s výtažkem z bílého medu. Nasládlá chuť leknínu mě příjemně nabudila a výtažek z bílého medu dodal tolik potřebnou energii.

Znova jsem došla na druhou stranu pokoje a opakovala všechny kroky. Bohužel mé přemístění nebylo úplné. Nejspíš jsem se nedokázala přemístit celá a tak jsem se přemístila, ale neměla jsem tvar. Nehmatatelný stín teď chodil prázdnými chodbami vily a hledal svou sestru.

,,Anake?!" zmohla jsem se na tichý výkřik. Nikdo neodpovídal. Když už jsem se to chtěla vzdát a upadnout do nepříjemných představ odněkud se ozvalo mé jméno.

,,Akio!" opakovalo se dokola. Dlouze jsem hledala místo odkud to vycházelo až jsem ho nakonec našla. Ozývalo se z vysoké skříně v pokoji Anake. Trhnutím jsem ji otevřela, ale nic víc než visící spoustu šatů jsem nenašla.

,,Anake?" tiše jsem se zeptala skříně.

,,Konečně jsi tady!" křikla radostně Anake a chtěla mi skočit kolem krku. Nestihla jsem reagovat. Nevšimla jsem si jak se najednou objevila ve skříni a tak si všimla, že tu vlastně ani nejsem. Proletěla mnou a spadla na zem.

,,Jste celý?" starostlivě jsem se vzápětí zeptala a podívala se na Anake a pak zpět do skříně. K mému potěšení tam byla i Tof.

,,Kde jsi?" vyhrkla Anake velice starostlivým, smutným a sklíčeným hlasem.

,,U nás." odpověděla jsem lhostejně a věnovala se okolí. Čekala jsem kdy vtrhnou v paláci do mého pokoje a vyruší mě v konverzaci. Přímo mě vtáhnou do reality a donutí vyzradit kde se sestra. Anake si mě zmateně prohlédla a najednou zbledla. S úzkou linkou místo úst jen zakroutila hlavou. Já bohužel zakývala.

,,Co mi uchází?" zeptala se klidně Tof, ani ona totiž nevěděla pravdu o útěku. Měla jsem jim říct pravdu.

,,Akio je u nás v paláci a nejspíš si matka dojde i pro mě." nijak výrazně řekla Anake do teď klidné Tof. Její plet se teď podobala barvě bílého medu. Bílí med je speciální. V přírodě existuje už tisíce let. Dokáže uzdravovat i vraždit. To záleží na tom kdo výtažek získává. Její plet měla barvu toho prvního. Léčivého. Něco mezi sněhem a jemňounkou růžovoučkou. ,,Běž, než na to přijde. Zítra mě přivedou tak nedělej povyk." věcně řekla a zmizela ve skříni. Chvíli jsem tam jen čekala a přemýšlela co dál. Nakonec jsem ale skončila u zavřeného pokoje.

Rozkročila jsem se, napřáhla ruce a zaměřila se na svůj pokoj. Když jsem před sebou měla obraz mého pokoje v paláci, zaměřila jsem se na své tělo a konečně. Kolem mě se objevila fialová dýmem a elektrickými vlákny tvořená koule. Zase v pokoji. Otráveně jsem se usmála a šla k tácu se snídaní. Rychle jsem snědla hrozny a pečivo co tam zůstalo a lehla si do postele. Nechci, aby matka jančila. V tu chvíli mě něco bodlo. Hluboko v hlavě se umístila nepříjemná zasmušilá nálada. Připadala mi cizí, ale přitom jako by byla mou součástí. Zvláštní pocity. Pocity smutku, zmatení, zděšení a vzteku mě zcela naplnily. Nakonec začaly překypovat. Sálaly ze mě.

,,Matka vás shání!" vběhla do dveří Hiory, ale hned jak mě viděla strnula na místě.

,,Co je?" štěkla jsem na ni a probodla ji pohledem.

,,Ma-matka vás s-shání..." tiše zopakovala větu.

,,Dobře!" zvedla jsem se rychle z postele a ve svém starém oblečení jsem s dupotem vyšla z pokoje na chodbu. Pro jistotu jsem sebrala ze zámku klíč, když se Hiory nedívala a opatrně jsem si ho zkovala do malé kapsičky na džínách. Když se na mě Hiory otočila raději jsem se rozešla. Nakonec jsem párkrát zatočila a po úmorné cestě dorazila ke trůnu.

,,Tady jsi!" s úsměvem se ke mě hrnula matka, kterou jsem měla chuť zabít i bez té divné nálady. ,,Kde je sestra?" zeptala se medovým hlasem, který mi však přišel otrávený. Dlouho jsem jí odporovala a odmítala jí říct kde je a tak uznala, že to ze mě nevytáhne. Jako vždy doufala, že to ze mě dostane pomocí služeben. ,,Inu .. Dnes přijede tvůj budoucí choť .. Doufám, že si spolu budete rozumět." řekla klidně a po dokončení věty mě nepříjemně probodla pohledem. Bohužel pro ní ... já se toho jejího vražedného pohledu už nebojím. Ode dneška se mu budu vysmívat. ,,Hiory, připrav princezna na příchod prince!" rozkázala Hiory a vystoupala po schodech ke svému trůnu, kde se nakonec usadila, aby mohla všem věnovat povýšený pohled.

Já a Hiory jsme tedy prošli chodbou a došly k pokoji. Tentokrát jsem šla rychleji abych mohla otevřít dveře. Hiory se mnou zápasila pohledem, ale nakonec vstoupila do pokoje první. To neměla dělat. Hned jak byla od dveří bit jen kousek zavřela jsem je za ní a na na dveře jsem začala tlačit celou vahou mého těla. Vydolovat ten klíč z malé kapsičky mi dalo zabrat, ale nakonec se mi to podařilo. Pro jistotu jsem klíčem otočila dvakrát a jako další pojistku jsem ke dveřím dala podstavec co stál vedle dveří. Hiory by přeci jen mohla mít klíč od mého pokoje. Stále jsem také nevěděla co sebrala z mého nočního stolku.

Další fáze byl zběsilý útěk! Jakmile jsem se naposledy podívala na dveře, které vypadaly, že se za chvíli rozletí, jak do nich Hiory narážela, dala jsem se na útěk. Nevěděla jsem přesně kam, prostě jsem utíkala. Doleva, doprava, náhodně jsem odbočovala a snažila se vyhýbat strážím. Nakonec jsem se ale stejně ocitla v slepé uličce na jejímž konci byla jen skříň. Využila jsem toho a zkovala se do ní. Cítila jsem se trochu hloupě, ale neviděla jsem jiné místo kam se pro tu chvíli zkovat.

V paláci jsem nehodlala zůstat o nic déle a tak jsem se začala znova a znova soustředit na jedno jediné místo co mě napadlo. Jediné kam mě má mysl táhla a na které mi dovolila myslet.

Seknu to tady a rovnou ohlašuji, že další kapitolu neplánuji napsat do soboty. Rozhodla jsem se vrátit se ke psaní a nahodile psát kapitoly ke knihám podle nálady ... Jop.

Hvězdička nebo komentář mě velice potěší.

Tak u další kapitoly ... Modřenka