,Tof, co se stalo?!" reagovala jsem rychle.

,,Kde jsi byla?" ptala se jako starostlivá máma. Nechápavě jsem pokrčila obočí a šla ke dveřím. ,,Už nikdy mi to nedělej." řekla se slzami v očích a objala mě. Zmateně jsem ji objetí opětovala.

Tof mě doprovodila až k posteli. ,,Už nikdy mi to neděj. ... Ty vážně nemáš rozum!" asi trochu naštvaně řekla a opustila místnost.

Lehla jsem si a nemalou chvíli přemýšlela o to co mi říkala. ,,Ale co jsem jí vlastně udělala?" Vrtalo mi hlavou.

Únava se nelítostně ozývala a tak jsem se rychle převlíkla do pyžama a šla spát.

Ráno na nás někdo zvonil. Neohrabaně jsem se zvedla z postele a doběhla ke dveřím. Ty jsem trocha pootevřela a koukla se přes škvíru ve dveřích. U brány stál Hiro. Vyšla jsem ze dveří, abych se ho zeptala co potřebuje, ale on tam stál jako opatřený a hleděl na mě. ,,Huh ... lidi!" pomyslela jsem si.

,,Haló .. vrať se na zem!" zvolala jsem.

,, Jo, ale no ... nejdřív než vyjdeš ven měla by jsi se převléct a učesat si vlasy. Vypadá to jako by jsi v nich měla peří. .... Nemáš děravý polštář?!" zeptal se a přitáhl si kolo k tělu.

,,Hah .... ja .. n-ano ... asi ano?" ptala jsem se.

,,Pojedeš!"

,,Kam bych měla jet?" vyděšeně jsem se ptala.

,,Ke chrámu .. asi."zaváhal.

,,Není brzy?"začala jsem určovat polohu slunce.

,,Je přesně 11:55."

,,Dobře .. tak .. počkej a .. nikam se ... nehni. Doufám .. že si ze mě .. nestřílíš." rozkouskovaně jsem řekla, při chůzi do domu.

,,Vypadám jako, že žertuji?"

,,No ....... asi ne!" řekla jsem s obavami v hlase a zavřela za sebou dveře. Rychle, ale potichu jsem vyběhla schody a vešla do pokoje a poté ke skříni. Z ní jsem vyndala pár věcí a navlékala si je. Při navlékání jsem šla do koupelny, kde jsem nechala zmizet pírka, učesala si vlasy a nakonec přišly zuby. Když bylo vše hotovo tiše jsem se proplížila ven.

Hirako se usmál a sedl si na sedátko kola. Já byla nucena sednout si za něj. A konečně po pár minutách jsme se rozjeli.

Seděla jsem na kole a koukala jak mi při pomalé jízdě vlají vlasy. Dost mi vadily, neboť mi padaly do očí a lepily se mi na rty.

Najednou kolo prudce zrychlilo a já byla se musela chytit pořádně. Nejdříve jsem hledala čeho se chytit, ale na to už nebyl čas a proto jsem se chytila Hira. Čim více jsme zrychlovaly tím víc jsem se k němu tiskla.

Když kolo zastavilo, koukla jsem se na obří kopec za námi. Jen jsem žasla, jak jsme se mohly na kole dostat dolů, bez jediné úhony.

,,Tak pojď už!" zavolal na mě Hiro. Podívala jsem se směrem odkud jsem slyšela jeho hlas a viděla dost zvláštní les. rychle jsem k němu běžela a doufala, že tam Hira stojí.

Když jsem doběhla k prvním keřům, vypadali jako by tvořily živý plot. Sice bylo venku dost horko a léto spolu s prázdninami se blížilo nebezpečnou rychlostí, les vypadal jako by byl začátek ledna.

Hned co jsem prošla hustým porostem, vše se ochladilo. Zima byla všude a celou mě obalila. Nejhorší bylo ta teplota. Bylo tam tak 3 stupně nad nulou a já tam běhám v sukni.

,,Proč ne!" pomyslela jsem si a znovu se rozběhla k Hirovi. Ten se na mě podíval postranním pohledem a trocha zrychlil. Byla jsem za to ráda, protože v té zimě jsem nechtěla zůstat ani o minutu déle.

Neměla jsem ponětí o čase, ani o délce cesty co jsme ušly. Tuším, ale že jsme šly asi tak 20 minut, možná déle, než jsme se zcela zastavily. Zprvu jsem nechápala proč, ale pak jsem si toho všimla.

Kus od nás šla osoba v prostém a starém oblečení, která na zádech nesla koš. Podle stylu chůze jsem usoudila, že je to muž. Když se o kus přiblížil, všimla jsem si jeho bledé pleti a bílých vlasů. To mě na něm zarazilo. Vypadal jako by již dávno nepatřil do světa živých.

,,Jsme už hodně blízko!" prohlásil Hiro najednou. Rychle jsem přikývla a dala se do chůze.

..

Po malé chvilce jsme vážně došly na konec lesa.

,,Konečně teplo!" pomyslela jsem si a začala jsem se točit kolem dokola. Hiro po mě hodil jen postranní pohled a s úsměvem šel stále dál.

Jakmile jsem Hira doběhla zůstala jsem na stát na místě, neboť mě ohromila majestátní stavba. Ne .. byla přímo velkolepá!

,,Ty jsi takhle hotová a to jsi ten chrám neviděla celý!" pronesl hrdě Hiro a rukou mi naznačil, ať se dám do pohybu. Nic neřekla a běžela za ním.

Od prvního schodku, který mě měl dostat do chrámu dělilo už jen pár kroků.

,,H-Hiro," vykoktala jsem za sebe, ,,n-nestane se nám nic? Nespadne to na nás?" ptala jsem se s obavami.

,,Ne! Chodí sem můj bratr a vždy se vrátí celý!"

,,Ty máš bratra?" zeptala jsem se překvapeně.

,,Jo! Ale už pojď!" řekl a prstem mě bodl do ramene.

,,To bolelo!" sykla jsem a začala stoupat po schodech.

,,Promiň, já nevěděl že jsi tak citlivá." zašklebil se. Mou odpovědí byl také úšklebek.

Když jsem vešla pomalu dovnitř a viděla silné stěny, můj strach ohledně zřícení zmizel. Šla jsem pomalu dopředu a přitom vnímala každý záhyb, klenbu, každý kus kamene, všechno. Procházela jsem delší chodbou a byla udivena tím co lidé kdysi dokázali. Bylo to úžasné. Nakonec jsem došla k mohutné, staré a celkem rovné kamenné zdi na konci masivní prázdné místnosti.

Na té zdi bylo poznat i jak a kdy se stavěly, což bylo úžasné. Každý kámen jako by mi vyprávěl kus života daného stavitele. Jemně jsem po ni sáhla rukou a nechala chlad z kamene projet mou rukou.

Po pár chvilkách jsem ruku od zdi odtrhla a podívala se na své dlaně. Nyní mi přišlo jako by nepatřily ke stejnému tělu. Jedna byla čistá a měla pleťovou barvu, zatím co ta druhá byla špinavá a její růžová barva bila do očí.

Jen jsem se pousmála a znovu se rukou ohnala směrem ke zdi. Jemně jsem se ke zdi otočila bokem a rozešla se. Nechala jsem kameny narážet do mých konečků prstů a zrychlila svůj krok.

Když jsem ruku odtrhla od zdi, znova jsem si zeď prohlédla a přímo doprostřed před ní si sedla.

,,V pořádku?" ptal se ustaraně Hiro.

,.V nejvyšším!" řekla jsem a usmála jsem se.

,,Vážně?" nevěřil mi. Neměla jsem chtěla nic říkat a tak jsem pouze pokývla hlavou.

,,Hiro když nevěříš tak pojď sem!" řekla sem mile, ale Hiro se na mě podíval nevěřícným pohledem a zůstal stát na místě. Tak jsem si pro něj došla. Chytla jsem ho za zápěstí a dotáhla ho ke zdi, kde jsem jeho ruku přiložila na jeden z kamenů.

,,Co vidíš a cítíš?" ptala jsem se klidně.

,,Vidím kámen a cítím hroznou zimu?" řekl způsobem jakým se normálně ptá.

,,Zkus to jinak!"

,,Jak?"

,,Tak třeba výš jak jsi říkal, že malbami tu zet oživíš ... zkus to jako já ....... já vidím spousta práce, spousta kamenů, které na sebe byly pracně naskládané. Vidím výsledek těžké práce. ...... Vidím před sebou něco neskutečně krásného!" pronesla jsem skoro básnicky.

,,Wow! Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel!" pohlédl na zeť, ,,a ... a co cítíš?" ptal sen udiveně. Jeho otázka mi přišla velice zajímavá.

,,Cítím ..... cítím ..... co cítím? Nevím! Zkus to ty sám. ......Prostě z hlavy vypusť okolí a vnímej jen tu zeť." řekla jsem a pomalu ruku sundala z kamene. Hiro udělal co jsem mu poradila a jako by na pár chvil celý zkameněl, ,,co cítíš?" ptala jsem se tiše a pomalu.

,,Tu zeť. Jak do ní naráží vítr, jako by mluvila!" v tu chvíli od zdi odešel a něco si v hlavě asi rovnal, ,,hele to co jsem říkal .... eh .."

,,Byla krása!"

,,Vážně?"

,,Ano ........ jinak myslím, že máme to co jsme chtěli ..... jdeme?"

,,Jo ... jo ... jdeme! Počkej, ale co jsme chtěli?" zmateně se ptal.

,,Chtěla jsem vidět tohle úchvatné místo." pořádně jsem se nadechla.

,,Aha!" vyhrkl zběsile a utíkal ven. Nezaobírala jsem se ničím a prostě jsem běžela za ním. Les jsme proběhli až nehezky rychle.

,,Konečně u kola." pomyslela jsem si, když jsem viděla naše kolo stát pár metrů od nás.

,,Kopeček musíme vyjít pěšky!" upozornil mě Hiro. Pokývla jsem a šla kus před něj. Celou cestu jsme cítila jak na mě kouká, bylo to nepříjemné, ale okřiknout jsem se ho nechystala. Jen jsem sebou šila.

,,Dáme si přestávku?" ptal se mě udýchaně Hiro.

,,Ne to dojdem!" řekla jsem klidně. Hiro po mě okamžitě hodil pohled: TO MYSLÍŠ VÁŽNĚ? A zase se rozešel.

,,Budem něco probírat?" ptala jsem se.

,,Ne!" řekl udýchaně.

..

,,Cesta zpět stála za zlámanou gřešli!" postěžovala jsem si, když jsme dojely zpět k mému domu.

,,Vím a ............... děkuji!"

,,Za co mi děkuješ?" ptala jsem se zmateně.

,,Za to, že jsi mi ukázala i jiný úhel pohledu!" řekl a zrak obrátil k zemi. Než jsem mu však cokoli stihla říct, zmizel pryč.

,,Co to? ....... Pokud lidi nepochopím, zblázním se!" mumlala jsem si pro sebe a vydala se do domu.

Doma bylo velice rušno. Tof něco vařila v kuchyni a hlasitě si pobrukovala, zatím co Anake dávala zabrat nějakému klučinovy. Opřela jsem se o dveře a rozhodla se pozorovat ty dva, jak bezstarostně šermují na schodech. Jejich boj vypadal jako by tančili .. tančili tanec života a smrti. Bohužel úchvatný pohled skonči jakmile si sestra všimla mé přítomnosti. Klukovi krouživým pohybem mu vyrvala meč z ruky a neozbrojenému mu přiložila meč ke krku.

,,Hra skončila," s úsměvem pravila a objala ho. On jí úsměv obětoval a odešel do kuchyně za Tof, ,,já vyhrála..." nadšeně řekla a vydala se ke mě. ,, .. Ahoj ... jak se máš?" zeptala se vstřícně, když se opřela o dveře.

,,Fajn .. Kdo je ten kluk?" zeptala jsem se zaujatě.

,,Yukari můj ká-moš." zasekla se Anake.

,,Tak proč jsi ho málem zabila?" nechápavě jsem se zeptala. Anake se na mě trochu vyděšeně podívala.

,,Já ho nechtěla zabít," projela mě pohledem, jako nějaký rentgen, ,,Jdu si dát svačinu." dodala a šla do kuchyně.

,,Jdu ven! Vrátím se asi v šest." křikla jsem do kuchyně a odešla. Venku jsem chodila stále dokola. Nakonec jsem se rozhodla jít do kavárny kam mě včera zavedl Hiro.

Šla jsem k parku a pak uličkou. Ulička se však začala zužovat a byla v ní stále větší tma. Zmocnil se mě strach a nejistota, ale v hlavě jsem si však řekla, že není důvod se plašit a šla zpět. Pak jsem si všimla jasné záře za mnou. Rychle jsem se otočila a na zdi viděla jasně bíle zářící postavu. Postavu patřící dívce okolo 10 let jež natuty nebyla tady zespoda. Znepokojilo mě to a tak jsem se chtěla vrátit zpět domu rychleji než se zapletu s tímhle typem Ineta. Bohužel bylo už moc pozdě.

Jakmile jsem se otočila dívka mě uhodila něčím tupým, a asi i kovovým, do hlavy a já se skácela v bezvědomí na zem.

Tadá!

Chyby je nutno ignorovat. Jinak děkuji za jakýkoliv ohlas. Buď v podobě ★ (vote) nebo komentu.

A pokud jste se dostali až sem a stále můj příběh čtete .... mohu říct jen wow. Moc Vás za to obdivuji a ještě jednou moc a moc děkuji. :)