Ráno na policejní stanici přineslo další šok. Na stole hlavního vyšetřovatele Grahama ležel další dopis od Silent Nighta. Tentokrát byla obálka zdobena jemným, téměř dětským písmem, a hned na první pohled vyvolávala znepokojivý kontrast s obsahem, který skrývala uvnitř. Policisté obklopili stůl s napětím v očích, každý z nich cítil, že je čeká něco strašlivého.

Graham s chvěním prstů otevřel obálku a vytáhl list papíru. Slova psaná neklidnou rukou působila dojmem, jako by autor každé písmeno vtlačil na papír s temnou posedlostí. Tentokrát však mezi řádky plynoucího textu vyčnívala šifra – záhadná řada písmen a čísel, která okamžitě vyvolala hrůzu a zmatek. Nikdo nevěděl, co znamená. Graham cítil, jak se jeho srdce rozbušilo, zatímco pomalu četl dopis nahlas.

---

"Vidím je. Vím, jak každý den ti malí ptáčci zpívají své bezstarostné písně, skáčou si tam a zpět v té žluté ptačí kleci, zatímco já, já je sleduji z dálky.

Až se příště usmějí, to bude jejich poslední úsměv. Až budou poskakovat do svého přeplněného hnízda, nebudou vědět, že mají své křídla jen na chvíli. Vím, kdy se zastaví. Vím, kdy brány jejich bezpečí zapadnou.

Kdo z vás se odváží jít tam, kde i andělé ztrácejí odvahu? Kdo z vás rozluští mé poselství? Čekám, až mě pochopíte. Až prohlédnete mou hru.

[37A-S5 2x3-D]

Cožpak vám nestačilo, že jste mě odmítli vidět? Neslyšeli jste? Ignorovali jste tiché křiklavé varování, a teď budete trpět. Nemohu za to. Jsem jen průvodcem v této temnotě, učitelem těch, co nechtěli naslouchat.

Poskakujte si dál, zlatíčka. Já budu čekat… budu se dívat. A vy mě nepoznáte, dokud se vám nepodívám přímo do očí."

---

Slova, která Graham četl, plynula pomalu, jako ledová řeka, která se probíjí skrz mrazivou temnotu. Každá věta zanechávala v místnosti dusivý pocit. Mrazivá hrůza visela ve vzduchu, vtiskávala se do vědomí každého přítomného. Ale pohled na šifru - [37A-S5 2x3-D] - jako by v sobě ukrýval něco, co mohli cítit, ale nebyli schopni pochopit. Záhadný kód probouzel jen další strach.

Parker se naklonil k dopisu a lehce zvedl obočí. „Tohle… je jako poselství z jiné dimenze,“ zašeptal. „Ale co to znamená? Děti… sleduje děti.“

„Myslí autobus, školní autobus,“ dodala tiše Morganová, oči rozšířené, zatímco se snažila sledovat každé slovo.

„Ale který autobus? Která škola? To město má desítky tras, desítky žlutých autobusů!“ Graham hlasitě povzdechl. „Silent Night je pořád krok před námi. Je to jako hrát šachy naslepo.“

Morganová přešla k mapě na zdi a snažila se spojit slova v dopisu s místy na mapě. „Podívej se na ten kód – 37A, S5... jsou to části města? Ulice? Nebo je to nějaká šifra pro místa, kde se autobusy zastavují?“

Nikdo neznal odpověď. Šifra ležela na papíře jako stín, připomínající jejich vlastní nevědomost. Našli se policisté, kteří se pokoušeli rozluštit ji okamžitě, ale každý pokus jen vedl k další frustraci. Některá čísla a písmena se zdála mít jasný smysl, zatímco jiná byla naprostým nesmyslem.

---

Zatímco tým horečně pracoval, ticho stanice bylo přerušováno pouze šustěním papírů a tlumenými nádechy. Čas ubíhal a každý z nich cítil tíhu odpovědnosti, která visela nad nimi jako těžký mrak. Dětské hlasy, které se jim honily hlavou, byly jako výstraha, že chyba může mít fatální následky.

„Nemůžeme tu jen tak sedět a čekat, až se něco stane,“ prohlásil rozhodně Parker. „Musíme dát každému školnímu autobusu policistu do utajení. Nemůžeme riskovat, že si Silent Night vybere jednu z tras a my nebudeme připraveni.“

Graham přikývl, ale jeho pohled zůstal upřený na šifru. „Co když… co když tohle je past? Co když chce, abychom hledali na špatném místě?“ řekl, jeho hlas byl tichý, ale plný pochybností. „Vždycky nás vodí, hraje si s námi. A my jdeme přesně tam, kam chce.“

---

Jak den pokračoval, pocit beznaděje a tichého děsu se jen prohluboval. Byli lapeni v jeho hře, věděli to, a přesto nemohli dělat nic jiného, než se držet každého stébla, které jim Silent Night předhodil. Když se odpoledne slunce začalo klonit k obzoru, Graham se posadil a položil si hlavu do dlaní.

„Máme tady dalšího Zodiaca,“ zašeptal, jeho hlas byl jen sotva slyšitelný.

----

Morganová seděla v křesle, přejížděla očima po textu dopisu, jako by se chtěla do slov doslova vpít. Její kolegové už probírali každou řádku, každý háček, každé písmeno, ale ona měla pocit, že v tomto dopise je cosi, co jim stále uniká. Něco, co by mohlo být klíčem k celé té záhadě, jestli to jen dokáže rozklíčovat. Měla pocit, že Silent Night jim tentokrát zanechal o něco víc než jen další vzkaz plný prázdných frází a šifer.

Seděla tak už několik minut, občas poklepávala prsty na papír a něco si tiše mumlala, až to neuniklo pozornosti Grahama. „Morganová? Je něco, co sis všimla?“ zeptal se.

„Ano, Grahame,“ přikývla, její hlas zněl zamyšleně a její pohled byl pevný, „to slovo… zlatíčka. Nedá mi to spát.“

Graham si povzdechl. Už si všímal, jak se to slovo stalo opakujícím motivem v posledních dopisech, ale stále nedokázali přijít na to, co tím Silent Night myslel. Mohlo by to být označení, přezdívka, snad název nějaké školy nebo dokonce místa, kde by mohla být další oběť.

Morganová ale zůstala zamyšlená. „Myslím, že to je něco osobního. Něco… co bychom mohli přehlédnout, pokud to nebudeme brát vážně. Možná, že víc, než jen obyčejné označení. Možná je to spojení na něco nebo na někoho.“

Graham se zadíval na Morganovou a jeho výraz se stal soustředěným. „Myslíš, že by to mohla být narážka na někoho konkrétního?“

Morganová přikývla, její hlas zněl tiše, ale pevně. „Vzpomínám si na toho kluka… Mike. Byl přítelem Chloé, jedné z těch posledních obětí. Všichni mu říkali zlatíčko, protože byl vždy tak milý a ochotný pomoct. Byl to typ člověka, na kterého se všichni spoléhali, vždy připravený poradit a povzbudit. A myslím, že si to přezdívku vysloužil nejen kvůli své povaze, ale i kvůli tomu, jak se choval ke svým kamarádům a rodině.“

Nastalo ticho. Všichni v místnosti se na ni upřeně dívali a v jejich pohledech bylo vidět, že jejich myšlenky se ubírají stejným směrem.

Parker se pokusil vyjádřit své pochybnosti. „Morganová, chápu, že hledáme každou maličkost, ale je možné, že tohle je jen shoda náhod. Silent Night nám už několikrát dokázal, že je mistrem v klamání a v používání přezdívek a narážek, které nás mají odvést od skutečné stopy.“

Morganová si prohrábla vlasy, její oči se však stále upíraly k papíru s dopisem. „Přesto… nemůžeme tuhle možnost jen tak opomenout. Pokud je zlatíčko v tom dopise narážkou na Mike, pak by to mohlo znamenat, že je buď další v řadě jeho cílů, nebo… nebo snad něco ví.“

„Pokud něco ví, proč by to před námi tajil?“ Graham vypadal skepticky, ale zároveň věděl, že u Silent Nighta je možné všechno.

Morganová se snažila uspořádat si myšlenky. „Možná nechce riskovat, že by to bylo považováno za zbytečné, nebo má strach. A nebo je to všechno součást plánu Silent Nighta. Třeba se ho snaží do celé situace nějak zapojit, aby v nás vyvolal zmatek.“

Graham chvíli přemýšlel, pohledem přejížděl po tvářích svých kolegů, jako by zvažoval, zda je čas tento směr vyšetřování následovat.

„Dobře, podívejme se na to takhle,“ začal Graham, „Pokud ten chlapec, Mike, je v centru toho všeho a Silent Night se mu možná chystá ublížit nebo ho využít jako nějakého pěšáka, pak se musíme připravit. Jestli ten kluk něco ví, musíme ho kontaktovat a pokusit se zjistit, co může vědět.“

Morganová přikývla, v očích jí zářilo nadšení z možnosti, že by se mohli pohnout dopředu. „Myslím, že bychom měli jít za ním osobně. Nechci, aby se něco přetáčelo nebo zkreslovalo přes telefon. Je potřeba s ním mluvit tváří v tvář, zjistit, co ví, a pokusit se z něj dostat každou maličkost, která by nám mohla pomoct.“

Graham přikývl. „Dobrá. Seženeme ho co nejdřív. Jestli máme šanci Silent Nighta předběhnout, tak se jí musíme chopit. Jestli ho skutečně myslí v tom dopise, může být buď obětí… nebo klíčem k dalšímu kroku.“

Parker si povzdechl. „Tohle je poprvé, co máme alespoň nějaký náskok. Ale přesto mě zaráží, jak snadno by se to všechno mohlo zvrtnout. Silent Night je až příliš dobrý v tahání za nitky.“

„Právě proto musíme být ještě lepší,“ odpověděla Morganová a v očích jí zasvítilo odhodlání.
.
.
.
.
Šestá je zde. Dneska teda žádná mrtvolka ale zase je tady dopis a lehké zauzlení