policejní stanici byla atmosféra napjatá jako struna. Pokaždé, když některý z policistů vyšel na chodbu, jeho kroky zněly dutě a těžce. Všechny pohledy se stáčely k jediné místnosti, kde už několik minut seděl poručík Graham s týmem. Na stole před ním ležel bílý obálkový dopis s úhledně napsaným adresátem – „Detektivům města“

Byl to druhý dopis od vraha. „Silent Night“ – to jméno už v hlavách všech zůstávalo hluboko zakořeněné. Jméno plné mrazivé symboliky, které vyvolávalo stejný strach, jako nejasné stíny na konci potemnělé chodby.

Detektiv Parker seděl vedle Grahama, ruka se mu třásla, když se natahoval po obálce. Graham ho však zastavil pokynem ruky.

„Počkej,“ řekl tichým, ale pevným hlasem. „Přečtu to nahlas.“

Parker přikývl, stáhl ruku a sledoval, jak Graham pomalu otevírá obálku, jako by každý tah nožem po obálce symbolizoval přibližování k nějakému nevyhnutelnému poznání. Když Graham vytáhl složený list papíru, nadechl se a začal číst.

---

> „Drazí strážci města,
Myslíte si, že chápete hrůzu. Myslíte si, že znáte strach. Ale já vám ukážu skutečný smysl ticha. Toho ticha, které přichází jako nevyhnutelná noc, bez varování, bez slitování. Jako ledový dech, který se usadí ve vzduchu a naplní prázdnotu kolem vás.

Vy, kdo nazýváte mé činy vraždami, nikdy nepochopíte. Nechápete krásu mého umění, poezii v každém pohybu, v každém okamžiku, kdy se vše zastaví. Možná si myslíte, že jste moudří, ale jste slepí – nevidíte, že to, co dělám, je jen projev něčeho hlubšího.

Před pár dny jsem vám ukázal anděly na zmrzlém oltáři. Byla to má pocta tichu, mé první kroky v tanci smrti, který vás obklopuje, a vy jste si toho ani nevšimli. Nyní přichází další akt, temnější a hlubší než kdy předtím. Mrazivý dech noci vás už obklopil, tak proč se stále snažíte najít útěchu v ohni a světle?

Nehledejte v mých skutcích logiku – ta je pro ty, kdo věří, že svět je plný řádu a smyslu. Já jsem tu, abych vás vyvedl z omylu. Jsem stín mezi stíny, hlas, který šeptá ve tmě. Jsem „Silent Night“. Pochopili jste? Já jsem ticho, které se plíží vaší ulicí.

Nyní si položte otázku – jste připraveni na skutečný tanec se smrtí? Jste připraveni mě slyšet, nebo budete dál ignorovat to, co se děje ve vašem vlastním městě?

Hledejte, pokud chcete, ale mé kroky nezachytíte. Jsem o krok napřed. Možná jste si mysleli, že mě zastavíte, ale já vám ukážu, jak málo víte o světě kolem sebe. Až budete opět slyšet mé kroky, bude už příliš pozdě.

Silent Night“<

---

V místnosti zavládlo hrobové ticho. Nikdo se ani nepohnul, nikdo ani nedýchal. Slova zůstávala viset ve vzduchu, jako těžký kouř, kterého se nemohli zbavit.

Detektiv Morganová, drobná žena se srdnatým pohledem, pomalu zvedla hlavu a otřela si ruce o kolena, jako by se snažila zbavit tíhy, kterou na ni dopis uvalil. „Je to… jako by se vysmíval všemu, co děláme. Chce, abychom ho hledali, ale zároveň nám dává najevo, že nás má v hrsti.“

Parker, který dosud seděl v tichosti, si promnul bradu a přikývl. „Máme co do činění s někým, kdo si to užívá. Je to manipulátor. Někdo, kdo touží po pozornosti, kdo chce, abychom se mu věnovali, ale jen podle jeho pravidel.“

„Je to jako Zodiac,“ pronesl konečně Graham. „Podobné dopisy, ten způsob, jakým se nám vysmívá… Jen se na to podívejte. Vyzývá nás. Jako by to pro něj byla hra.“

Parker se zamračil. „A kde nás nechává, abychom ho našli, zatímco sám určuje pravidla. Tohle nebude snadné. A… začínám mít strach, že nás doopravdy nutí přemýšlet jako on.“

Graham se zamyslel, pohled měl skelný a prsty si promnul spánky. „Takže máme psychopata, který si myslí, že je umělec, který touží po moci nad našimi životy. A chce, abychom si mysleli, že jsme v tom bezmocní.“

Morganová si povzdechla. „Ale proč? Proč si vybral právě nás? Proč naše město?“

Nikdo neměl odpověď.

----

Po několika hodinách příprav, které strávili studiem dopisu a probíráním každého slova, dorazil tým na místo, které mělo odpovědět na všechny jejich otázky – nebo spíše přidat další. Odpovědi stále unikaly. Hlava už nemohla vnímat další logiku, kterou by k tomu připojila, ale zároveň byla nucena hledat spojitost. Věděli, že tentokrát je to jinak.

Policie dorazila na místo, o kterém věděli, že je to místo jejich dalšího představení. Na první pohled to bylo jen opuštěné místo na okraji města, zalesněné pole, plné vybledlých stínů. Ale v okamžiku, kdy vystoupili z vozidel, pocítili, jak se chvěje vzduch. Byla to ta stejná tíživá atmosféra, kterou cítili i na předchozím místě. Místo, které nazývali „jezero“, a které se stalo hrobem pro tři nevinné duše.

„Je to tu,“ pronesl Graham chraplavě. „Tady… to bude znovu.“

Stín stál na kraji lesa. Přítomnost něčeho, co tu bylo, a přesto to člověk nemohl popsat, visela ve vzduchu. Morganová zvedla oči, napjatá, každý sval ve stavu pohotovosti. Jakoby čekali, že každý šelest v trávě by mohl být dalším znamením.

Byl to policista, který jako první prošel dál a za stromem spatřil siluety.

„Tam!“ vykřikl.

A pak… vzduch jako by ztuhl. Těla. Dvě těla.

Srdce všech, kdo se na ně podívali, zastavilo.

Byla tam dvě těla, stejně jako na jezeře. Tentokrát se však nacházela v hustém, chladném lese. Stála jako tři kameny v zemi, na pozadí temné oblohy, přes kterou se rozprostíraly šedé mraky. Těla byla rozložena do podoby andělů. Ruce roztažené do stran, hlavy zakloněné, jakoby s pohledem upřeným k nebesům. Bylo to neuvěřitelně precizně naaranžované. Vypadalo to jako scéna z nějaké podivné pohádky, ale zároveň to bylo děsivé. Vůně smrti byla opět cítit ve vzduchu.

Těla byla na pohled neporušená, tak, jak je vrah zanechal. Uprostřed byla jasně vidět stigmata – krev z jejich hrdla, která se roztékala po zemi, po jejich pažích a tělech. Z krků jim trčely stopy po drsné manipulaci. Ale co bylo ještě horší, byla jejich tvář. Byly to oči, které byly otevřené, přesto že byly mrtvé. Měly výraz, který jako by v sobě nesl zoufalství, náznak bolesti a bezmoci. Jejich ústa byla otevřena, jakoby chtěly něco křičet, ale jejich životy byly už dávno ukončeny.

Parker přistoupil k tělu a zhluboka se nadechl. Ticho bylo na pokraji vytržení.

„Moc podobné těm předešlým,“ pronesl.

„Všechno to sedí. Stejné rozmístění, stejné gesto, stejný vzkaz,“ odpověděl Graham tiše, sotva slyšitelný.

„Proč?“ pronesla Morganová a podívala se na ně. „Proč je nechal… takhle?“

„To je ono,“ odpověděl Parker. „Stejně jako předtím – andělé. Uspořádaní jako andělé. Vytváří v nás zmatek. Možná se ptáme, co je tím vzkazem.“

„Sledujte těla,“ přerušil je Graham. „Podívejte se, jak jsou na tom. Ruce jsou roztažené, všechno je postavené podle nějakého vzoru… ale co je to za vzor?“ Pokračoval ve své analýze, zatímco všichni stáli v tichosti kolem těla. „Vidíte? Rukama jsou zaměřeni na oblohu, dívají se k nebi, jako by volali k nějakému vyššímu bytí.“

Morganová se nad tím zamyslela. „To by mohl být vzkaz.“

„Myslíte si, že je tu nějaký druh náboženského motivu?“ zeptal se Parker.

Graham zavrtěl hlavou. „Tohle není náboženský motiv. To je něco víc… Když se podíváte na jejich oči – vy jste viděli… ten výraz? To není klid. To je něco, co jste viděli u lidí, kteří byli zavražděni za strašných okolností.“

„Tak proč je nechal v této pozici?“ zeptala se Morganová. „Proč… proč je nezahrabal nebo prostě nezanechal na místě, jako ostatní oběti?“

„Ne… nešlo o jejich smrt, jak to vidíme. To je způsob, jakým chce, abychom je viděli. Ty oběti, ty… anděly, jak je nazýváme, chtěl, abychom cítili hrůzu. Abychom je vnímali jako… něco jiného. Něco, co je už více než smrt. Něco, co má symboliku.“

Parker se podíval na všechny. „Tento vrah… tento vrah je umělec.“

Graham přikývl. „A nevidíte? V tomto okamžiku je to jako výzva pro nás. „Podívejte se na mě. Podívejte se na to, co dělám.“ To už není jen o zabíjení.“

Ticho se vrátilo. Celá jednotka stáhla hlavy a nechala se pohltit obrovským mrazem, který vzkaz od Silent Nighta přinesl. Byla to hra, ve které oni, policisté, byli jen figurky.

„Musíme to zastavit. Není čas na to, abychom čekali, jak to půjde dál. Musíme toho muže najít,“ přikázal Graham s jistotou, kterou v sobě ještě nikdy necítil.

Parker se zhluboka nadechl a podíval se na těla. „A on ví, že budeme hledat. Takže musíme být chytří, silní… a připravení na všechno, co nám ještě může přichystat.“

A tak, jako na předchozích místech, začali se sbírat stopy, které jim měly pomoci najít cestu k němu. Ale jejich myslí se stále víc a víc vkrádala jedna otázka – jak dlouho ještě vydrží, než začne jejich vlastní smrt hrát ve hře tohoto vraha.
.
.
.
.
Takže pátá kapitola tu, doufám že potěší xd a hlavně si dneska užijte čerti. Mě čekají klauzury takže já to asi prožívat moc nebudu