Ethan a Lucy procházeli zimním lesem, v jehož korunách se mísily stíny s posledními paprsky bledého slunce. Oba měli na tvářích jemný úsměv, jak si užívali společný okamžik v samotě lesního klidu. Lucy se zahleděla na Ethana a usmála se na něj tím nejněžnějším úsměvem. Občas ho zatahala za rukáv, aby ho přiměla jít pomaleji, a přitom se smála. Ve svém modrém kabátě a s červenou šálou kolem krku působila jako zářivá skvrna v zasněženém lese.

„Nikdy by mě nenapadlo, že tady v lese najdeme takové kouzlo," prohodila Lucy tiše, její hlas zněl téměř posvátně.

Ethan se na ni podíval, jeho oči se leskly, když sledoval její tvář. „Myslím, že s tebou by byl kouzelný každý les, i kdyby tu žádný sníh nebyl," odpověděl a políbil ji jemně na čelo.

Lucy se k němu přitiskla ještě blíž a nechala jeho slova hřát v jejím srdci. Pocit bezpečí, který s ním měla, byl něco, co si vždy přála - byla s ním šťastná. Cítila, jak její srdce bije rychleji, a jeho teplo ji ochraňovalo před chladným vzduchem. Byl pro ni všechno, co kdy chtěla.

Uprostřed lesa, kde na ně dopadalo jemné světlo, se Ethan zastavil, pohlédl na ni a řekl: „Líbí se mi představa, že jsme tu sami, daleko od všech. Jako by celý svět byl jen pro nás."

Lucy se podívala kolem sebe, jako by si chtěla tuto chvíli zapsat do paměti, a pak se usmála a sáhla po Ethanově ruce, aby ho zatáhla na zasněženou mýtinu. Uprostřed mýtiny zůstali stát, jejich stopy mizely pod sněhem, který stále padal. Jejich pohledy se setkaly a ona mu něžně položila ruce na tvář.

„Jsem ráda, že jsem tu s tebou," zašeptala, a než mohla říct víc, Ethan ji jemně políbil.

V ten okamžik byli naprosto sami - jen oni dva, obklopeni tichem lesa. Nebo si to alespoň mysleli. Náhle je vytrhl ostrý zvuk. Výstřel se rozezvučel lesem, pronikl jejich idylou jako nůž a donutil je ztuhnout. Ethan instinktivně zatáhl Lucy za ruku, jeho oči pátraly po původci toho zvuku, ale les kolem nich vypadal prázdně, jen stromy a sníh.

„Slyšela jsi to?" zašeptal Ethan, ale jeho hlas se třásl.

Lucy přikývla, její dech byl rychlý a nervózní, jako by její tělo vnímalo nebezpečí, které její mysl ještě plně nechápala. „Měli bychom se vrátit," zašeptala, ale sotva to vyslovila, Ethanova ruka se náhle sevřela a jeho obličej zkřivil výraz nesnesitelné bolesti.

Dýka se zabodla hluboko do jeho zad. Předtím, než si to vůbec uvědomil, ucítil druhý úder, a tentokrát bolest projela celým jeho tělem. Jeho nohy se pod ním začaly třást, když ztrácel rovnováhu, a Lucy se snažila udržet jeho váhu, ale bylo to marné. Ethan se zhroutil na zem, jeho tvář byla bledá, jeho oči rozostřené.

„E-Ethane!" vykřikla Lucy a padla vedle něj na kolena. Držela ho pevně, její ruce se třásly, když mu prsty přejela po tváři.

„Lucy..." zasípal Ethan a pokusil se natáhnout ruku, aby jí setřel slzy z tváře, ale jeho tělo už odmítalo poslouchat. Jeho dech byl mělčí a mělčí, jeho oči se zavíraly. Nakonec jeho ruka klesla do sněhu a jeho tvář ochabla.

„Ne... ne, to nemůže být pravda," zašeptala Lucy, její slzy padaly na jeho chladnou tvář. Pokusila se ho probudit, ale jeho oči už zůstaly zavřené.

Její srdce bušilo tak silně, že skoro přehlušovalo její myšlenky. Zaslechla kroky přicházející zpoza stromů, a její krev ztuhla. Když vzhlédla, spatřila postavu muže. Silent Night vystoupil z temnoty lesa, jeho tvář byla chladná, oči prázdné, v ruce držel dýku, na jejímž ostří se leskla krev.

Lucy se pokusila couvnout, ale její nohy byly jako zamrzlé. Její mysl byla rozmazaná bolestí a strachem, nedokázala vymyslet žádný plán na záchranu. Snažila se něco říct, ale její hlas byl tichý a rozbitý.

„Víš, kdo jsem?" pronesl Silent Night tichým, mrazivým hlasem. Jeho pohled byl neúprosný, jako by se díval skrz ni, až do její duše.

Lucy zavrtěla hlavou, její srdce bušilo tak silně, že měla pocit, že se rozpadne. Nedokázala pochopit, co se děje, proč si vybral právě je.

Silent Night se ušklíbl. „Mluv kurva!" zakřičel, jeho hlas se změnil v hrubé zavrčení. Popadl Lucy za bradu a přinutil ji zvednout hlavu, takže se musela podívat přímo do jeho očí.

„N-Ne... nevím, kdo jsi," zasípala Lucy, její hlas se třásl a slzy jí stékaly po tvářích.

Silent Night ji pustil a přikývl, jeho výraz se změnil na chladný úsměv. „To je dobře. Aspoň tě nezatěžuje zbytečný strach." Přelétl ji pohledem, jako by přemýšlel, a pak dodal: „Jsi jako ty ostatní... stejně bezcenná."

Lucy nechápala, co tím myslel, ale její tělo se třáslo strachem, když ho sledovala. Měla pocit, že všechna naděje na záchranu byla pryč.

„Dobrou noc," zašeptal a jedním rychlým pohybem jí podřízl hrdlo.

Lucy zakňučela bolestí, její tělo ztuhlo, když cítila, jak se jí krev valí z rány. Její oči se na okamžik rozšířily, pak její tělo ochablo, když padla k zemi vedle Ethana. Byla mrtvá dřív, než si uvědomila, co se stalo.

Silent Night poklekl k mrtvým tělům a začal je uspořádávat do podoby, kterou měl již předem naplánovanou. Roztáhl jejich ruce do stran, jako by byli andělé, spící ve sněhu. Krev, která se pomalu vsakovala do sněhu, tvořila rudé linie kolem jejich těl. Celý výjev byl děsivě tichý, nehybný, a přesto působil jako zvrácené umělecké dílo, které mělo vyvolat strach a hrůzu.

Pohlédl na své dílo. V jeho očích nebyla ani známka emocí, jen prázdnota. Pak se zvedl, zahalil se do stínů lesa a zmizel. V tichém lese zůstaly jen stopy krve ve sněhu a těla dvou mladých milenců, která se nikdy nedočkají svítání.
.
.
.
.
Here next. Doufám že příběh se líbí. Asi je ještě brzo xd, ale kdo si myslíte že je Silent night?