Ticho, které následovalo, bylo jako prázdná propast, plná otázek, na které nikdo nechtěl slyšet odpovědi. Shannon a Graham stáli tváří v tvář Mikeovi, jehož oči vypadaly jako dvě chladné propasti bez citu. Bylo to, jako by Mikeova duše, pokud kdy nějakou měl, byla nadobro pryč, nahrazena ledovým prázdnem.

Shannon nakonec prolomila ticho, zhluboka se nadechla, aby potlačila odpor, a zeptala se: „Co Chloé a její kamarádky? Proč i ony?“

Mike zvedl hlavu, tvář zkřivenou úšklebkem, jako by otázka sama o sobě byla nesmyslná. Očima se střetl se Shannon, zcela lhostejný k tomu, co jeho odpověď vyvolá. „Protože mě ta coura podvedla,“ pronesl klidně, ale s jiskrou hněvu v očích. „Stačilo, aby jí někdo pochleboval, a už byla pryč. A její kamarádky… byly prostě na špatném místě ve špatný čas.“

Shannon jeho slova zasáhla jako rána. Bylo to tak kruté a bezcitné. Graham, který celou dobu mlčky sledoval, se po chvíli nadechl a hlasem, ve kterém byl slyšet potlačovaný hněv, dodal: „A co Adam? Proč jsi ho nechal naživu?“

Mike se usmál, jako by si náhle vzpomněl na něco příjemného. Ten úsměv, napůl pobavený a napůl zvrácený, jim oběma přejel mráz po zádech. „Chtěl jsem, aby pochopil,“ řekl a pohrdavě si přejel jazykem po rtech. „Chtěl jsem, aby viděl, jak strašně se mýlil, když říkal tu pitomou větu své matce. Pamatuješ?“ Pak změnil hlas a napodobil Adama jemným, nevinným tónem: „Neboj, mami, Emma je černovláska, nic se nám nestane.“ Mike si poté přejel rukou po vlasech a smál se, jako by to byla ta nejzábavnější věc, kterou kdy slyšel. „Ach, jak sladké bylo sledovat ten okamžik, kdy si konečně uvědomil, co se chystám udělat. Ten strach v jeho očích… Ta bolest a bezmoc. To uvědomění..“

Grahamovi to zvedlo žaludek. Mike vyprávěl o utrpení druhých s takovou radostí, s takovou fascinací. Bylo to, jako by si každý okamžik ukládal do paměti, každý detail, každou emoci, a pak se k tomu vracel, aby si to znovu vychutnal.

Shannon sebrala odvahu k poslední otázce. „A proč jsi ho nakonec zabil? Proč jsi ho prostě nenechal žít, když už ti ukázal, že pochopil?“

Mike povytáhl obočí, jako by se opravdu zamyslel. Pak pokrčil rameny a lhostejně odpověděl: „Protože už byl zbytečný.“ Ta slova pronesl, jako by mluvil o něčem naprosto bezvýznamném. „Jeho lekce skončila. A v mém plánu už pro něj nebylo místo. Neměl žádnou další hodnotu.“

V ten moment oba detektivové pochopili, že Mike nehledá omluvu, neprojevuje lítost, dokonce ani nepředstírá, že by mu to přišlo nesprávné. Stál před nimi jako člověk, který se vymanil z jakýchkoliv hranic lidskosti, někdo, kdo si hrál na boha a soudce v jednom.

Znechucený Graham měl pocit, jako by na jeho ramenou ležela neuvěřitelná tíha. Pomalu sklonil hlavu a zavřel oči. „Jak někdo jako ty může existovat?“ zamumlal spíše pro sebe, ale Mike jeho slova zaslechl a jen se uchechtl.

Mike udělal nenápadný krok dozadu, přičemž jeho pohled zůstával upřený na oba detektivy. Pomalu naklonil hlavu na stranu a s úšklebkem pronesl: „Chcete vědět, proč mi to všechno prošlo? Proč jste nikdy nenašli otisky, DNA, krev… cokoliv, co by mě spojilo s těmi vraždami?“

Graham a Shannon strnuli a zírali na něj, každý sval jejich těla napjatý očekáváním. Mike si jejich napětí užíval, jako kdyby hrál nejzvrácenější hru na světě. Přimhouřil oči a tiše, skoro až šeptem, dodal: „Nic z toho, co jste našli, nebylo moje. Nebo to nebylo v databázi.“

Graham se zamračil a přemýšlel nad Mikeovými slovy, ale něco mu stále unikalo. Shannon na něj hleděla, zoufale snažící se poskládat všechny dílky té hrůzné skládačky. A pak to Mike řekl: „Všechno bylo bratrovo.“ Po krátké pauze pokračoval s ledovým klidem. „Jeho DNA, jeho otisky. Když jste našli DNA pod Adamovými nehty, nikdy jste neměli šanci ji spojit se mnou. Protože moje DNA nikdy nebyla v databázi.“

V ten moment to Grahamovi konečně všechno došlo. „Proto ti to prošlo,“ pronesl s hrůzou v hlase. „Proto jsi mohl tak dlouho být tím monstrem a unikat spravedlnosti.“

Mike se zasmál. Byl to chladný, vítězný smích, plný pohrdání a radosti z toho, jak je dokázal oklamat. „Přesně tak,“ přikývl. „Bratrova DNA, bratrovy otisky… Nikdy jste nemohli najít žádné spojení ke mně, protože žádné neexistovalo. Stačilo jen pečlivě uklidit po sobě. Všechno, co zůstalo, bylo jeho.“

Shannon byla stále v šoku, neschopná si představit, že někdo mohl být tak pečlivý a důkladný ve svém běsnění, až dokonce obětoval vlastní rodinu. Hlasem plným odporu a bolesti nakonec zašeptala: „A proč jsi posílal ty dopisy? Proč jsi s námi hrál tuhle zvrácenou hru?“

Mike se znovu usmál, tentokrát s nadšením v očích. „Protože to bylo zajímavé,“ přiznal. „Hezky to mátlo vás i všechny ostatní. Víte, můj velký vzor byl Zodiac. Fascinoval mě jeho příběh a jeho způsob, jak si hrál s policií a veřejností. Tak proč se neinspirovat, že?“

Detektivové mlčeli, neschopní uvěřit tomu, co slyšeli. Mike stál před nimi, tvář uvolněná, naprosto klidná, jako by jen diskutoval o nějakém běžném dni. Užíval si každý okamžik, každou reakci, každý detail toho, jak jeho zvrácený plán vyšel dokonale.

Graham a Shannon stáli na okraji Cape May Point, každý s vlastními pocity napětí a znechucení. Dlouhé hodiny, dny a týdny je pohlcoval tento případ, každý krok, každý náznak, každá nová stopa, která se nakonec ukázala jako slepá ulička. A teď tu stáli, tváří v tvář muži, který je všechny šokoval, který je jako nějaký nepolapitelný stín provázel až do tohoto okamžiku. Mike.

Byl to ten, kdo se ukrýval za všemi vraždami, za všemi zvěrstvy, za každým otřesným činem, který město prožilo. V očích Grahama se zračila poslední kapka rozčilení a zoufalství. „Za tohle shniješ v pekle,“ řekl, jeho hlas byl tvrdý a ostrý, jako břitva. Rty se mu chvěly, ale jeho oči byly plné rozhořčení. „Za tohle budeš trpět.“

Mike, ten chladný a neotřesitelný psychopat, se jen usmál, jako by slova detektiva nebyla ničím víc než prázdným zasyčením větru. „Za tohle? Za tohle?“ řekl s úšklebkem, který by pro běžného člověka vyvolával strach. „Za tohle byste se museli dostat k mým důkazům. Museli byste mě mít.“

A pak, v okamžiku, který se zdál tak těžký, tak napjatý, že čas jako by na chvíli zůstal stát, Mike udělal krok zpět. Pomalu, jakoby s jistotou, že všechno, co teď udělá, je součástí jeho plánů, že každý jeho pohyb je promyšlený, vypočítaný. A jak jeho nohy sklouzly z okraje, zmizel v noční temnotě, zůstal pouze zvuk nárazů vln a vzrušené šumění moře, které ho brzy pohltilo.

„Ne!“ vykřikl Graham, když Mike zmizel z jeho dosahu, jako stín, který se rozplynul v temném oceánu. Srdce se mu rozbušilo jako nikdy předtím, než mohl pochopit, co se právě stalo. Jeho tělo reagovalo na instinkt – natáhl ruku, jeho prsty se chytaly vzduchu, jako by se pokusily zadržet vzduch, který už zmizel. A pak už bylo jen ticho, kromě šplouchání vody a vln, které Mikeho tělo zcela pohltily.

Shannon vedle něj stála nehybně, její oči se soustředily na místo, kde Mike zmizel. Rty se jí jemně pohybovaly, jak si vydechla, jakoby z ní spadl nějaký těžký náklad, o kterém ani nevěděla, že ho nesla. „Město má alespoň chvíli klid,“ řekla tichým hlasem, její oči byly prázdné, vyčerpané, ale s jakousi nevyřčenou úlevou. „Ať už se to znovu nevrátí.“

V jejích slovech bylo cosi, co Grahamovi ještě víc sevřelo hrdlo. Tak mnoho bylo ztraceno. Tak mnoho nevinných. A přesto tu stál, bezmocný, s pocitem, že všechno, co udělal, nestačilo. Že to všechno bylo tak marné.

Graham se podíval na místo, kde Mike zmizel, a něco v něm se zlomilo. „Tak to končí?“ zeptal se tiše, spíš pro sebe než pro Shannon. Všechny ty hodiny pátrání, všechny ty stopy, všechny ty naděje, že jednou dostanou odpovědi. Ale teď, s pohledem upřeným na moře, to všechno vypadalo tak… prázdně. Jen oceán a nekonečný horizont, který jim neodpověděl na žádnou otázku.

Shannon se otočila, její pohled byl plný únavy, ale i něčeho jiného – klidu. „Město má alespoň chvíli klid,“ opakovala znovu. Její ústa se kousek roztáhla do úsměvu, který byl skoro smířlivý, i když to v žádném případě neznamenalo, že to všechno bylo za nimi. Bylo to jen přestávka. „Možná na chvíli. Ale víme, jak to chodí, Graham. To nikdy neskončí. Možná na chvíli, ale něco nám říká, že se to jednou vrátí. Jen nevíme kdy.“

„Jo,“ řekl Graham, jak se podíval do prázdného prostoru nad oceánem. „Ale aspoň už teď víme, kdo to byl.“ Jeho hlas byl klidný, ale v očích se odráželo něco těžkého. Sám sebe už nepoznával, jak se všechno, co se stalo, rozplývalo do temnoty. Mike byl pryč, ale otázky zůstávaly.

Zatímco se oba detektivové dívali na moře, vlny pohltily poslední zbytek těla, který byl ještě před chvílí součástí té postavy, jež stávala před nimi na okraji útesu. Mike už byl minulostí. Ale co teď...