Silent Night se vklínil do rohu svého úkrytu, tmavého, strohého bytu na okraji města. Dveře byly zamčené, okna zakrytá starými závěsy, které zabraňovaly pronikání světla. V místnosti panovalo hluboké ticho, jen sem tam se ozvalo praskání starého nábytku. Zdi byly zažloutlé od cigaret, vzduch těžký a dusný, jako by i prostor kolem něj pochopil, že sem nikdo nesmí. Kdyby ho hledali, nenalezli by ho. Místo toho by museli vyčkávat, až se vrátí. A to by bylo zbytečné, protože Silent Night věděl, že on je ten, kdo kontroluje, kdy a jak zmizí.

Seděl na staré, opotřebované židli, jeho tělo křivě nakloněné k tomu, co se stalo před pár hodinami. Hlava mu bolela, ruka pálila. Zhluboka se nadechl a opřel si ruku o stehno, než ji zvedl a podíval se na zranění. Z krvavé rány, kterou mu způsobila ta malá holka, se ještě slabě linula strouška krve. Neměl v úmyslu nechat ji uniknout bez následků, ale malá dívka byla tvrdohlavá. A přestože její boj nebyl úplně beznadějný, nikdy se nevyrovnala s tím, co se stalo. To, co pro něj znamenalo ještě jedno vítězství, jí znamenalo bolest a ztrátu. Jaký paradox.

Zranění na jeho předloktí, po kterém mu stále stékal pramínek krve, bylo ještě čerstvé. Když sáhl po láhvi dezinfekce, jeho prsty se chvěly. „Zatracená holka," mumlal. Pohrdavě na ni pomyslel, ale zároveň se musel přiznat, že ho její odpor vzrušoval. Byl to okamžik, který chtěl zničit, který mu ukázal, že ani on není neporazitelný. „Takovej drzej spratek," zasyčel tiše, když přetřel ránu, která se nehojila tak rychle, jak by si přál.

Otevřel malý balíček s lékařským materiálem, který měl připravený. Na chvíli přestal myslet na město, na všechny ty, které zničil. Teď byl zraněný. „Ty mrcho," zavrčel znovu a s bolestí zaťal zuby. Z rány se opět vyvalil pramínek krve, a on věděl, že se o to musí postarat. Než mohl přemýšlet nad dalším krokem, pohled mu sklouzl na kousek látky, který měl stále v ruce. Byla to část košile, kterou strhl z těla taxikáře, když ho zabil. Ta košile, kterou na sobě měl, když ho přistihl nepozorný svědek na okraji města. Košile, která teď sloužila jako vzpomínka na okamžik, kdy ztratil kontrolu.

„Tohle vše je tvoje vina, město. Vaše vina. A vy to budete vědět," mumlal a pomalu přitiskl k ráně malý kus látky. Představoval si tu chvíli, kdy vše přijde na jeho vrchol. Všechny tísně a trýznivé myšlenky, které ho spoutávaly, když začínal, teď zmizely v jednom závěrečném tažení. Všechno bylo připravené. Po celou tu dobu se choval, jako by měl všechno pod kontrolou. A teď věděl, že právě teď je ten okamžik, kdy město padne.

„Tohle vše je tvoje vina, město. Vaše vina. A vy to budete vědět," mumlal a pomalu přitiskl k ráně malý kus látky. Představoval si tu chvíli, kdy vše přijde na jeho vrchol. Všechny tísně a trýznivé myšlenky, které ho spoutávaly, když začínal, teď zmizely v jednom závěrečném tažení. Všechno bylo připravené. Po celou tu dobu se choval, jako by měl všechno pod kontrolou. A teď věděl, že právě teď je ten okamžik, kdy město padne.

Na chvíli se zamyslel nad tím, jak byl celý jeho plán pečlivě promyšlený. Možná v něm byl trochu chaos, ale všechno do sebe zapadalo. Věděl, že to, co následovalo, nebude jenom zabíjení. Nebylo to o ničení lidí, o usmrcování jednotlivců. To bylo jenom nástrojem. Finální triumf byl v tom, že se nikdy neodhalí, že bude navždy nepolapitelný. Představoval si jejich tváře, jak zoufale hledají stopu, jak se hroutí pod tlakem jeho mistrovského díla.

„Tak jednoduché," zašeptal. „Nikdo nemůže nikdy chápat, co jsem udělal. A nikdo mě nikdy nedohání."

Jeho mysl se přenesla zpět do noci, která začala jako každá jiná. Na dívku, která se rozhodla bránit a naposledy zakřičela. Myslel si, že už je to u konce. Ale ona ho zranila. To byl okamžik, kdy se vzpomínky na všechny jeho předchozí oběti rozpadly v hořkém vzteku. „Ty mrcho, co si myslíš, že děláš?" vztekle zavrčel, když jí došlo, že nebude krotit její odpor. Její oči plné hrůzy, její křik - to všechno bylo přesně to, co chtěl. Ale její bojovnost byla nečekaná. A to ho rozzuřilo. „To jsem neplánoval," mumlal. „Zasraná holka..."

Pak zaslechl náraz. Zatímco se ve vzteku vrhl zpět na ni, výstřel zvonil v jeho hlavě. Nevěděl, jestli to byl on, kdo vystřelil, nebo ona. Ale už to nešlo zastavit. Ticho v místnosti bylo příšerné.

Vrátil se k sobě. Rána už byla zakrytá, ale on věděl, že tohle není konec. „Tohle bude teprve začátek."

Hleděl na kousek látky v ruce, na to, co bylo pro něj důležité. Látka byla teď symbolem něčeho většího. A zbytek, všechno, co následovalo, by bylo ještě horší. Finální okamžik, kdy se město skloní před ním. „Konec je na dosah."

V srdci cítil vzrušení. Už nebylo cesty zpět. A teď už měl v rukou všechny trumfy.
.
.
.
.
Takže tu je další. Říkám dopředu že zítřejší vyjde asi hodně pozdě. Jedu s rodinou či zalyžovat (já teda za snowboardovat xd) a jedeme brzo a vracíme se pozdě tak ať víte