Graham otevřel první obálku s napětím, které naplnilo celou kancelář. V místnosti bylo takové ticho, že by každý zvuk papíru trhajícího se pod jeho prsty mohl rezonovat jako výstřel. Shannon stála naproti němu, s pohledem upřeným na jeho ruce, jakoby se bála, co uvnitř najdou.

Když vytáhl dopis, byl překvapen jeho pečlivým provedením. Černý, elegantní papír byl ozdobený krví rudým inkoustem a úhledně vyvedenými písmeny. Slova jako by zářila z temného pozadí. Tón dopisu byl chladný, a přitom až znepokojivě osobní. Graham začal číst nahlas, jeho hlas byl pevný, ale oči se lehce třásly, když se ponořil do řádků.

---

„Veselé Vánoce, milí detektivové,

Vím, že jste na mě stále mysleli, přemýšleli, kdy a kde se objevím. A já vás nezklamal, že? Byl jsem tady, celou dobu, přímo pod vašimi nosy. A vy jste mě nezachytili. Kdybyste věděli, kolikrát jsem vás sledoval, jak se snažíte. Ta směšná představa, že mě někdy dostihnete.“

„Zatímco jste slavili, připravoval jsem pro vás drobné překvapení. Možná jste si naivně mysleli, že po mých návštěvách rodinám zůstane alespoň vánoční klid. Ale to byste mě měli znát lépe. Pro každého z nich jsem měl připravenou jinou podobu strachu.“

„Každý dům, který jsem navštívil, byl jiný. Každý výkřik, každá křeč, každé poslední nadechnutí bylo pro mne uměním. Pokaždé jsem sledoval jejich tváře a přál jsem si, aby tu byli i vaši blízcí, abyste viděli, co já dokážu. Neříkejte, že vás ani na okamžik nenapadlo, že by to mohl být právě váš dům.“

---

Graham přečetl poslední řádky dopisu, ale ani neodložil obálku, když si všiml další přílohy. Otevřel ji a vypadla fotografie. Ruce se mu na okamžik zastavily, když spatřil, co na ní je. Byla to fotka jedné z rodin, které se pokusily utéct, ale marně. Seděli společně u stolu, ale obličeje byly ztuhlé hrůzou a bolestí, jako by byli přistiženi ve své poslední chvíli. Obývací pokoj, který by měl být veselý a plný radosti, se stal svědkem jejich konce.

Shannon se na fotku podívala jen na okamžik a odvrátila pohled, ale její bledý výraz mluvil za vše. Graham si jen povzdychl a otevřel další obálku. Věděl, že to, co ho čeká, nebude o nic méně šokující.

---

Další dopis byl psán s podobnou precizností, jen tentokrát v něm byla až děsivá radost. Silent Night jako by si psaní vychutnával, slovo po slově, větou po větě.

---

„Detektivové, uvědomujete si, že teď už nemáte žádnou šanci? Kde jste byli, když jsem si pohrával s jejich strachem? Myslíte si, že mě můžete chytit? Jsem blíž, než si myslíte. Vaše snahy mě pobaví, ale nikdy mě nezastaví. Tak se koukejte, jak jedno po druhém mizí, jako vaše naděje.“

„Každý můj krok, každé nadechnutí, každé mé slovo vám přináší bolest a zoufalství. Představte si to: já – jsem – tady. Město už dávno patří mně, a vy jste jen bezmocní svědci toho, co přijde. Vaše bezmoc mě baví, skoro bych řekl, že mi přináší radost. Jaká ironie.“

---

Tento dopis skončil náhle, jako by byl Silent Night přerušen svým vlastním šílenstvím, nebo snad vzrušením z toho, co provedl. Graham cítil, jak ho obchází mrazení. Otočil se na Shannon, která mezitím otevřela další obálku. Tentokrát obsahovala detailní záběry – každé oběti zvlášť, každého pokoje, který proměnil v peklo. Byly to záběry lidí, kteří žili svůj běžný život, než přišla tma. Scény jejich posledních okamžiků byly zřetelné, plné bolesti a děsu.

---

„Tohle jsou vaše trofeje, detektivové. Podívejte se na ně. Každý dům, každé místo, každý obličej. To všechno je váš neúspěch. Dívejte se na to, dívejte se dobře. Takto končí váš vánoční mír. Možná další fotka bude vaše.“

---

Po přečtení posledního řádku Graham na chvíli zůstal zticha. Nečekal, že dopis bude tak intenzivní, že bude cítit každý náznak šílenství, každé zrnko zloby. Ale věděl, že to nebylo poslední varování. Silent Night je tady a má všechno pod kontrolou.

Shannon se rozhlédla kolem sebe, ve vzduchu byla tíha jejich neúspěchu. "Musíme ho zastavit, Grahame. Do konce měsíce, než zabije další," zašeptala, v hlase jí zazníval neklid.

Graham přikývl a pevným hlasem odvětil: "Jestli to nezvládneme, příště budeme pohřbívat další rodiny."
.
.
.
.
Takže zase jsem včera zapomněla, pardon ale nějak jsem vytuhla v posteli xd