Noc nad Cape May byla tak tichá, že každý zvuk v ní zněl, jako by byl pod silným mikroskopem. Město spalo, ale hluboko za ním, na opuštěném jezeře, které se nacházelo několik kilometrů od posledního domu, se ozývaly zvuky smíchu, radosti a veselí. Sara, Emily a Chloe se smály, zatímco si užívaly poslední bruslení před příchodem opravdového zimního chladu, který měl přivítat nový den. Noc byla jasná, měsíční světlo se odráželo od ledové plochy a vytvářelo iluzi, že místo bylo pokryté zrcadlem, kde se dívky pohybovaly jako stíny.

„Tohle je úžasné,“ řekla Chloe, která byla vždy ta optimističtější z trojice. S rukou si opravila čepici, která se jí posunula na čelo, a s úsměvem se rozhlédla kolem sebe. „Až sem musíme chodit častěji.“

„Pokud nechcete skončit s omrzlinami, tak asi ne,“ odpověděla Sara, která byla obvykle opatrnější, ale i ona si užívala pocit svobody, který v té chvíli prožívala. „Tahle zima je vážně divoká.“

„Pff, vždyť máme brusle a teplé bundy,“ mávla rukou Emily, která už měla téměř ledovou vrstvu na vlasech. „A co je lepší než tohle? Klid, nikdo nás neruší.“

Všechno bylo perfektní. Když Sara pomalu klouzala po ledě, cítila, jak ji led na každém kroku pevně podporuje. Bylo to jako být součástí tohoto večera, součástí něčeho většího, co přesahovalo město a jeho šedivé starosti. Někde v dálce byla světla aut, ale tady, na tomto místě, byla jen černá tma obklopující jezero a tichý šepot větru, který se občas zlomil v jakési zasyčení.

„Co myslíte, že je tam na druhé straně?“ zeptala se Emily, když se zastavila na okraji jezera, a podívala se přes tmavé, neosvětlené části lesa. „Nemyslíte, že to místo vypadá strašidelně?“

„To je pravda,“ souhlasila Sara. „Vždycky jsem se bála, že když se tady procházím v noci, mohu narazit na někoho, kdo tu není zrovna proto, aby se bavil.“

Chloe se zasmála a naklonila hlavu na stranu. „A co kdyby tam někdo opravdu byl? Co bysme dělaly?“ Smála se, ale v jejím tónu bylo něco, co znělo jako nepatrný náznak obavy.

Sara se na ni podívala s úsměvem. „Jako že bychom si toho vůbec všimly? Lidé jsou v noci tak rychlí a tichí, že bychom se tomu prostě vyhnuly.“

Ale hluboko v srdci, v jednom koutku jejího mozku, ten pocit opuštěného jezera a temného lesa zůstával. Něco jí říkalo, že něco není v pořádku. Byla to ta podivná, chladná přítomnost, jakýsi zlověstný pocit, který se jí plížil po kůži, jak se otáčela a prohlížela okolí. Kdyby si toho někdo všiml, mohli by to snad považovat za paranoidní obavy. Ale ta prázdnota tam, uprostřed noci, byla děsivá, jakoby každý krok mohl být poslední.

„No, myslím, že to dneska radši necháme. Je to už trochu moc. Pojďme zpátky, než nám zamrznou nohy,“ řekla Emily, čímž všechny dívky přiměla k zamyšlení, zda nemají raději jít zpátky. Ale představa návratu do bezpečí městské části, kde je všechno tak známé, nebyla příliš lákavá. Protože tady, na jezeře, to byla jejich vlastní svoboda. Všechno vypadalo tak klidně.

Zato však byla na druhé straně jezera temná postava, která je sledovala s neochvějným klidem. Silent Night si je pečlivě prohlížel, jak bruslí, jak si užívají každý moment, zatímco on zůstával schovaný ve stínu lesa. Stál tam úplně tiše, oči zaměřené na jejich pohyby. Jako by je měl v hrsti a čekal na správný okamžik, kdy se rozhodne jednat. Jeho tělo se nesklánělo, zůstával v naprostém klidu, jako by už dávno pochopil, že dnes je večer, kdy musí zabít.

První výstřel zazněl, ale byl tichý. Dívky si ho nejprve nevšimly. Sara byla v popředí, smála se, když náhle pocítila ostrou bolest v boku. Místo aby se sesunula na led, cítila, jak se její tělo nějakým způsobem ztrácí v prostoru a padá na kolena. Podívala se na své bílou bundu, na níž se objevila krvavá skvrna, jež se rychle zvětšovala. Oči se jí rozšířily. „Co se stalo?“ vydechla tiše, než ztuhla v šoku.

„Saro?“ Emily vykřikla, ale její hlas byl ztichlý hrůzou. Podívala se na ni, ale její tělo už bylo jako zaražené v okamžiku, kdy si uvědomila, co se děje. Teprve teď uslyšela druhý výstřel. Bylo to, jako by se srdce její kamarádky zastavilo a zpomalilo čas. „Ne!“ vykřikla Emily zoufale, když Sara padla na led a její tvář se změnila ve výrazu zmatku.

Chloe byla poslední, kdo ještě stál. Ale než si stihla uvědomit, co se děje, těžká rána ji srazila k zemi. Právě když se pokusila běžet, uslyšela smrtící výstřel. Bolest v noze, jak jí projela střela, byla jako ostrá, chladná bolest. Byla zpomalena, ale stále věděla, že má jedinou šanci – utéct. Ale led pod ní začal praskat. Čím dál víc krvácela, čím dál víc byla vyčerpaná.

„Pomozte!“ zařvala, ale její hlas byl přehlušený hlubokým tichým smíchem, který vycházel ze stínu lesa. Silent Night přišel k ní, pomalu, v klidu. Jeho tvář zůstala temná, nečitelná, ale její oči ho viděly. Ještě z posledních sil zvedla ruku, ale ruka dívky se zastavila, než k němu dosáhla. A pak ji jediným, rychlým pohybem zmrzačil, srazila ji na zem.

Pod jeho rukama padly poslední dívky, které ještě před chvílí brázdily jezero jako zjevení. On je zničil, tak snadno.

Silent Night se postavil nad nimi. A náhle si všiml ještě poslední z trojice která stále byla ještě při vědomí.

Emily ležela na ledě, bezmocná, s těžkým dechem, který se jí zadrhával v krku. Krvácela z rány v noze, její tělo bylo ochromené, ale ještě stále, k jejímu zděšení, byla při vědomí. Led kolem ní byl černý od krve, jak se pomalu šířila do všech směrů. Byla vyčerpaná, slabá, ale stále ještě živá, což bylo něco, čím si nebyla jistá, zda je požehnání nebo prokletí. Srdce jí bušilo jako o závod, snažila se

dýchat, ale každé nadechnutí bylo stále těžší. Její oči se pohybovaly v okolí, jak se pokusila najít nějaký známý bod, nějaký záchytný bod v té nekonečné temnotě, která ji obklopovala. Sara a Chloe už byly jen bezduché těla na ledu. Emily byla poslední.

Srdce jí divoce bušilo, když uslyšela kroky. Pomalu, téměř s tichým šepotem, se přibližovaly k jejímu tělu. Věděla, kdo to je. Věděla, že nic jí nezachrání. A přesto, i když věděla, že její osud je zpečetěn, stále cítila, jak jí strach svírá

Emily ležela na ledě, bezmocná, s těžkým dechem, který se jí zadrhával v krku. Krvácela z rány v noze, její tělo bylo ochromené, ale ještě stále, k jejímu zděšení, byla při vědomí. Led kolem ní byl černý od krve, jak se pomalu šířila do všech směrů. Byla vyčerpaná, slabá, ale stále ještě živá, což bylo něco, čím si nebyla jistá, zda je požehnání nebo prokletí.

Srdce jí bušilo jako o závod, snažila se dýchat, ale každé nadechnutí bylo stále těžší. Její oči se pohybovaly v okolí, jak se pokusila najít nějaký známý bod, nějaký záchytný bod v té nekonečné temnotě, která ji obklopovala. Sara a Chloe už byly jen bezduché těla na ledu. Emily byla poslední.

Srdce jí divoce bušilo, když uslyšela kroky. Pomalu, téměř s tichým šepotem, se přibližovaly k jejímu tělu. Věděla, kdo to je. Věděla, že nic jí nezachrání. A přesto, i když věděla, že její osud je zpečetěn, stále cítila, jak jí strach svírá hrdlo.

V tu chvíli se nad ní objevil Silent Night. Stál nad jejím tělem, jeho silueta temná proti záři měsíce, která se odrážela od ledu. Jeho pohled byl chladný, klidný, téměř nepřítomný. Ale v jeho očích bylo něco, co ji zmrazilo až do morku kostí. Nebyla to jen smrt. Bylo to něco horšího. Něco, co v ní vyvolávalo šílený pocit, že nebyla jen lovená, ale že byla součástí nějaké hry.

„Tvoje kamarádky..." pronesl tiše, jako by to nebyl ani významný komentář, spíše součást něčeho většího. „Je mi líto, že tohle muselo skončit takhle. Ale to je... život." Jeho slova byla poklidná, ale její tělo se zachvělo. Jako by se celé jezero ztichlo v jeho přítomnosti.

Emily se pokusila zvednout ruku, ale nemohla. Její prsty se zmítaly v pomalých pohybech, ale cítila, jak její síly pomalu opouštějí její tělo. Bylo to, jako by se snažila vykřiknout, ale její hlas zůstal ztracený někde v krku, uvízlý mezi dechem a strachem.

Silent Night se naklonil k ní, pomalu, klidně. V jeho pohybu nebyla ani stopa spěchu. Jako by už měl rozhodnuto. Jako by věděl, co bude dál.

Její oči se široce otevřely, když ucítila chladné, silné ruce na svém krku. Silent Night ji chytil za krk, pevně, bez náznaku slitování. Ruce byly chladné, necitlivé, ale přesto plné síly. Emily se snažila zvednout hlavu, její ústa se otevřela, jako by se snažila popadnout dech, ale jeho stisk byl neúprosný.

Pokusila se vykřiknout, ale žádný zvuk nevyšel. Její plicní kapacita byla omezená, tlak na krku ji dusil, jak se snažila nadechnout, ale nic nepomáhalo. Každý její pokus o odpor byl zbytečný. Byl to beznadějný boj proti něčemu, co bylo neporazitelné.

„Neboj se," řekl Silent Night a jeho hlas zněl zvláštně uklidňujícím způsobem, jako by s ní mluvil v jakési podivné sympatii. „Brzy to skončí."

„Neboj se," řekl Silent Night a jeho hlas zněl zvláštně uklidňujícím způsobem, jako by s ní mluvil v jakési podivné sympatii. „Brzy to skončí."

Jeho ruka stiskla ještě více. Emily cítila, jak její vidění začíná tmavnout, jak se její tělo stává těžší a těžší, jako by se veškerá energie vytrácela ven. Každý její pokus o pohyb byl stále těžší. Snažila se dát ruku na jeho paži, snažila se něco udělat, ale nemohla. Její prsty se třásly, zůstaly slabé, bezmocné, jak jí pomalu unikal život.

V poslední chvíli, když už byla téměř mimo vědomí, začala vidět obrysy těl svých kamarádek, jak leží na ledu. Jejich oči byly otevřené, ale už neviděly. Už byly dávno pryč. A stejně tak ona, cítila, jak se její vlastní duše vytrácí.

Silent Night stál nad ní, klidný, čekal, až její tělo konečně ztratí zbytek síly. Jak její oči zaklaply a její tělo se vzdalo, zůstal tam. Jen ticho. A tak, jak bylo, nechal ji na ledě. Ani se neohlédl.

„Dokonalé,“ pronesl tiše, jako by mluvil k sobě. Přehodil jednu ruku přes rameno a podíval se na své dílo. Rychlým pohybem si je všechny přemístil na led, opatrně je rozložil v úhledné pozici, jakoby chtěl, aby jejich poslední pohyb byl pečlivě uspořádán.

Vše bylo dokončeno.

---

Ticho opět padlo nad zamrzlým jezerem. Kde před chvílí tančily tři dívky v radosti, teď ležela bezduchá těla, zcela neschopná odpovědět na otázku, proč to muselo skončit takhle. Silent Night se otočil a zmizel ve tmě, jeho kroky neoznačeny, jakoby nebyl ničím jiným než tichým
.
.
.
.
Takže tohle je asi nejdelší kapitola co tu bude. Taky jsem na ní náležitě pyšná xd nějaké komentáře nebo hvězdičky potěší