Vážené město,

věřili jste, že mě snad přemůžete tichou ignorací, že na mě můžete zapomenout, jako bych nikdy neexistoval. Možná jste doufali, že mě ticho pohltí a rozplyne se stejně jako vaše prázdná slova o bezpečí. Ale nevěděli jste, že každým zapomenutým pohledem, každým přehlédnutím a každou domněnkou, že jsem pryč, jste mi dávali větší sílu.

Vaše nečinnost je příčinou toho, co se stalo. Ignorovali jste mě, doufali, že vás nechám na pokoji, když se tváříte, že neexistuji. Jak pošetilé… Když se dívám na vaše město, vidím jen prázdnotu, která se sama plní touhy po temnotě, po chaosu, jen abyste se na chvíli cítili živí.

A tak jsem vám přinesl přesně to, co jste si zasloužili. Moje řádění, každý čin, každý zmařený život – to všechno je jen zrcadlem toho, čím jste vy sami. Není to moje vina, ale vaše. Zanedbali jste opatrnost, selhali jste v ochraně vlastních lidí a sami jste mě přivedli zpět. Já jsem pouhý nástroj toho, co vaše vlastní město odmítlo vidět.

Začal jsem se svým plánem na místech, která byste považovali za bezpečná. Ulice byly mé hřiště, domovy jen kulisy mého představení. A každý dům, každý prostor naplněný vašimi obyčejnými životy, jsem přetvořil na scénu, kde jsem psal svůj příběh. Každý detail mé práce je pečlivě promyšlený, každý krok promyšlen, každý život vzat s jasným účelem.

První oběť – ten taxikář, muž, který mě bez rozpaků přijal do svého vozu, jako by si ani neuvědomoval nebezpečí, které ho obklopuje. Uškrtil jsem ho ještě dřív, než stihl cokoli pochopit. Hlava mu klesla na volant, kde zůstal, dokud nevydechl naposledy. V autě dodnes zůstala jeho krev a na volantu mé otisky prstů, které ovšem nikdy nebudete mít možnost zkoumat.

Druhý dům – ozdobený světýlky a vánočními dekoracemi, jak absurdně radostný kontrast k tomu, co se uvnitř odehrálo. Uvnitř seděla rodina, nevinná ve své radosti a naději na krásné Vánoce. Nechápali, že se nikdy žádných dárků nedočkají. Každý jejich výkřik zůstal nevyřčen, jejich bolest uvízla v tichu, které mě obklopovalo, a já sám jsem byl svědkem jejich posledních okamžiků.

Třetí dům – naoko veselejší než předchozí, přesto temný ve své vlastní slabosti. V domě žila mladá žena, která na své dveře namalovala symboly, které měly prý přinášet ochranu. Myslela si snad, že mě její primitivní pověry zastaví? Oproti ní jsem byl nezastavitelný. Pohrdal jsem jejím strachem i směšnými pokusy. Dnes její tělo leží ve sklepě jejího domu, a symboly na dveřích pokrývá její krev.

A takto jsem pokračoval. Z jednoho domu do druhého, z jedné ulice na druhou. Nezastavoval jsem se, ani na chvíli jsem se nezastavil, abych se zamyslel. Každý z nich si zasloužil přesně to, co dostal – trest za vaše pochybení, vaše zavření očí. Věřili jste, že já jsem ten zlý, ale pravda je, že jsem jen zrcadlem vaší vlastní zkaženosti.

Každá oběť, každý život, který jsem zmařil, má svůj účel. A jejich těla, rozesetá po celém městě, jsou důkazem vaší slabosti. Vy mě nikdy nechytíte, protože nevíte, kde hledat. A ani já vám tu pravdu nikdy neřeknu. Váš strach je mou silou, vaše selhání mým hnacím motorem. Nechte své město trpět, protože jedině tak pocítíte alespoň zčásti to, co já nosím v sobě.

Váš jediný viník,
Silent Night

----

Detektivové seděli kolem stolu, každý hluboko ponořený do svých vlastních úvah. Ticho v místnosti bylo těžké a dusivé, jako by váha všech nevyřešených zločinů ležela na jejich ramenou. Graham a Shannon si vyměnili pohledy, oba věděli, že jim čas ubíhá. Měsíc se blížil ke konci a každým dnem, kdy byl Silent Night na svobodě, se riziko dalšího masakru neúprosně zvyšovalo.

Graham si povzdechl a otřel si obličej dlaní. "Musíme ho chytit do konce měsíce, jinak… jinak nevím, co se stane. Jestli tohle byly jen začátky, pak si ani nechci představit, co by mohlo přijít."

Shannon si přitáhla k sobě poslední kopii dopisu, který právě obdrželi. Každé slovo, které Silent Night napsal, v ní vyvolávalo směs znechucení a vzteku. A přestože chtěla co nejdříve jednat, věděla, že nemají dostatek stop. "To město na něj nikdy nezapomene, Grahame. Ale pokud my uděláme chybu a necháme ho uniknout, už ho možná nikdy nezastavíme. Musíme dát dohromady všechny naše síly a zasáhnout. Protože pokud ne, obávám se, že tentokrát nebude ani jediný přeživší."

Zatímco detektivové hovořili o nadcházejících krocích, doručovatel zaklepal na dveře a položil na stůl další hnědou obálku. Graham ji okamžitě otevřel a oba se sklonili nad jejím obsahem. Uvnitř byl kus látky – špinavá, otrhaná košile. Byla pokrytá zaschlými skvrnami, jejichž původ si mohli jen domýšlet. Přesně tak, jak si to Silent Night naplánoval – kus košile patřil mrtvému taxikáři.

Shannon v obličeji zbledla, zatímco Graham sevřel látku v prstech, jako by mu tento kousek důkazu mohl pomoci pochopit šílenství, které v Silent Nightovi dřímalo. Tento čin – zanechat kus košile, jako by šlo jen o další trofej – ukazoval na drzost, ale i promyšlenost vraha. Věděl, jak je dostat na kolena.

"Musíme sestavit všechny síly, které máme," řekl Graham. "Každý detektiv, každý důkaz. Pokud tenhle měsíc skončí, aniž bychom ho dopadli, nebude to jen konec Vánoc. Bude to konec naděje pro každého, kdo se ještě může stát jeho obětí."

Shannon přikývla a zvedla oči k týmu. "Musíme tenhle případ uzavřít. Pokud ho necháme volně řádit, čekají nás další oběti a celé město bude pohlceno strachem. A my tomu můžeme zabránit, pokud se teď postavíme na odpor."

Rozhodnutí bylo jasné – do konce měsíce musí být Silent Night dopaden. Nemohli dopustit, aby jeho masakry pokračovaly, a byli odhodlaní využít každou stopu, každý kontakt, každou informaci, aby ho dostali tam, kam patřil – za mříže.
.
.
.
.
A tady ta druhá. Příště by mohla být kapitola z pohledu Silent nighta a nebo Grahama. Tak snad nadchnu i tímhle. Jinak chci ještě říct že teď už nebude vydávání tak brzo ale třeba i večer. Jsem člověk co funguje v noci takže je klidně možné že tu kapitolu vydám v půl dvanácté xd