Silent Night si vyhlédl svůj poslední cíl pro ten večer. Ve tmě stál na kraji ulice a bedlivě sledoval dům před sebou. Měl oprýskanou fasádu a jeho okna se zdála být téměř průhledná od prachu, který se za léta nashromáždil na okenních rámech. Ve čtvrti panoval klid, až děsivě tichý, jako kdyby se samotná noc bála nadechnout. Dům se zdál být opuštěný, bez ozdob, bez světélek. Přesto Silent Night věděl, že není prázdný. Uvnitř čekali čtyři lidé - rodiče a jejich dvě malé děti.

S neochvějnou jistotou vykročil ke dveřím, krok za krokem, zatímco vnímal každý nádech chladného vzduchu a ticho, které jako by ho obklopovalo v ochranném kruhu. Když se zastavil u dveří, jemně na ně zatlačil. Zůstaly pootevřené, jako by ho zvaly dovnitř, jako by jeho přítomnost očekávaly. Vkročil a nechal se pohltit temnotou uvnitř. Chodba byla úzká, osvětlená jen slabým světlem na konci, které vycházelo z kuchyně. Ticho, které ho obklopovalo, bylo tak hutné, že se zdálo být téměř hmatatelné.

S tichými kroky se přiblížil ke kuchyni. Našel tam rodiče, kteří se pohybovali kolem plotny. Jejich tváře byly ozářené teplem sporáku, jejich hlasy tlumené, jak spolu tiše mluvili o tom, co zřejmě považovali za běžné věci. Ten klid, to obyčejné štěstí, jako kdyby nemohlo být nikdy porušeno. Ale Silent Night věděl, že je to iluze.

Bez zaváhání vstoupil do místnosti, a než rodiče vůbec pochopili, co se děje, vrhl se na matku. Stihl to dřív, než se stačila otočit. Její muž se zmohl jen na vyděšený výkřik, než ho zasáhla stejná tichá smrt, která čekala všechny jeho oběti. Děs a zoufalství v jejich očích bleskly jen na okamžik, než světlo jejich života zhaslo.

Silent Night stál uprostřed kuchyně a na malou chvíli se jen díval na jejich ztichlé postavy. V místnosti opět zavládlo ticho, temné a zlověstné, které jako by ho přijalo do svého náručí. V tu chvíli ucítil ten zvláštní pocit, který ho pokaždé zasáhl, když dokončil svou práci - směs chladného uspokojení a zvláštní prázdnoty, která mu propůjčovala pocit, že jeho existence má konečně smysl, i když tento smysl byl pro ostatní děsivým a nepochopitelným.

Z přemýšlení ho vytrhl jemný zvuk - kroky shora. Byly lehké, nejisté, téměř neslyšné. Děti. Tiché kroky, které se pohybovaly po dřevěných schodech, váhavé a pomalé. Silent Night vzhlédl a jeho oči se na okamžik setkaly s temnotou schodů vedoucích nahoru. Udělal první krok ke schodům, jeho pohyby byly přesné, jeho dech pomalý a klidný. Představil si, jak dětské oči napjatě sledují každý jeho krok, cítí, jak se blíží. Stoupal schod po schodu, každým krokem tišší než dříve, dokud se nezastavil před ložnicí.

Otevřel dveře a našel je tam - dvě malé postavy, schoulené v koutě, jejich oči byly rozšířené hrůzou. Při pohledu na něj se přitiskly blíž k sobě, ve snaze stát se neviditelnými. Silent Night stál na prahu a sledoval je s ledovým pohledem, který nevykazoval ani špetku soucitu nebo slitování. Jeho tvář se proměnila v masku, na níž se zračil nepatrný úsměv. V jejich očích se odrážel jejich vlastní strach, jako by na ně hleděl samotný stín. Bez jediného slova udělal to, co měl v plánu.

---

Na policejní stanici mezitím vládl chaos. Hlášení o vraždách přicházela jedno za druhým, v nepravidelném, ale neúprosném rytmu. Každý policista, každý detektiv, který byl tou nocí na stanici, věděl, že je to práce Silent Nighta. Nikdo nepochyboval. Metody vražd, absence jakýchkoliv stop - všechno to do sebe zapadalo jako části děsivé mozaiky, kterou nikdo nedokázal rozluštit. Tato noc byla jako noční můra, která neměla konce.

Detektivové seděli u stolů obklopených mapami a dokumenty. Každá červená špendlíková hlavička v mapě představovala jeden zničený domov, jednu rodinu, která už nikdy nebude úplná. Zíraly na ně jako upomínky na jejich vlastní bezmocnost, na jejich neschopnost zastavit něco, co se vymykalo jejich představám. Zoufale hledali jakoukoli spojitost mezi jednotlivými místy, snažili se najít vzor, jakýkoli náznak, kde by mohl udeřit příště. Ale Silent Night si vybíral své oběti náhodně, bez pravidel, bez smyslu, který by jim poskytl odpovědi.

Velitel stanice, muž, který za svou kariéru viděl nespočet hrůz, seděl za stolem s hlavou v dlaních. Na stěně za ním blikaly červené světla výstražných kontrolních lamp, telefony stále zvonily, ale on věděl, že není žádná naděje. Silent Night byl jako duch, nepolapitelný a nezastavitelný, pohyboval se jako stín, který nešlo zachytit. Každá další oběť znamenala další selhání, další důkaz jejich neschopnosti. Na stanici zavládl pocit beznaděje.

Po hodinách, kdy se konečně stmívalo, přišla poslední hlášení. Telefonní hovory ustaly, mapa na stole zůstala ležet bez povšimnutí. Detektivové věděli, že noc skončila. Silent Night splnil svůj úkol.
.
.
.
.
Takže dneska dám ještě jednu. Tahle je ze včera. Pardon že včera nic nebylo ale nějak jsem toho měla moc (záměrně se vymlouvá aby měla alibi :3 xd)