Vánoční atmosféra byla v plném proudu. Město bylo pokryto bílým sněhem, vánoční stromy blikaly na každém rohu a lidé se postupně ponořovali do svátečního shonu. Ačkoliv se to mohlo zdát jako idylický obraz, v policii panovalo napětí. Po několika týdnech relativního klidu, kdy Silent Night zmizel, se vyšetřování opět rozhořelo. Shannon a Graham byli v neustálém kontaktu a snažili se najít jakoukoli stopu, která by je přivedla k pachatelovi.

Shannon se však začala soustředit na jedno jméno, které se jí stále více vkrádalo do mysli: Mick. Mladý kluk, který chodil s Mikem do třídy. Mick byl známý tím, že nebyl pravidelným účastníkem školních hodin, a zvláště během těch klíčových dnů, kdy došlo k útokům, chyběl. Něco na jeho častých absencích v den, kdy se staly útoky, bylo podezřelé. Většina ostatních studentů o Mickovi mluvila jako o klukovi, který měl „problémy s motivací“, ale Shannon cítila, že za tím může být něco víc. A co víc, měl za sebou určitý vzorec chování – čím víc se o něm dozvídala, tím více jí připadalo, že v tomto příběhu hraje větší roli, než se na první pohled zdálo.

Když se o tom zmínila Grahamovi, zamračil se. „Mick?“ zamyslel se. „To je ten kluk, co je pořád v čemsi jiném. I když má docela dobrou pověst mezi ostatními kluky. Neříkám, že je to náhoda, ale bylo by to příliš jednoduché.“

„To je právě ono. Příliš jednoduché. Možná nám tohle něco říká.“ odpověděla Shannon rozhodně. „Pojďme si o tom promluvit s ním osobně.“

---

Druhý den se Shannon a Graham vypravili do školy. Mick byl známý tím, že měl určitou záhadnost ve své povaze, ale zároveň nikdy nebyl otevřeně problémovým studentem. Naopak, i když se nezapojuje příliš do školních aktivit, byl dost oblíbený mezi ostatními kluky.

Když dorazili do školy, učitelka je vedla do třídy, kde Mick seděl. Jeho zrak byl zaměřený na učební materiál, ale když ho Shannon oslovila, zvedl hlavu a jeho pohled se okamžitě změnil. Zatímco ostatní studenti si je jen rychle přecházeli pohledem, Mick byl tichý a nervózní.

„Micku,“ začala Shannon tiše, ale pevným tónem. „Všimli jsme si, že jsi měl poměrně časté absence v určité dny. V souvislosti s událostmi, které se staly ve městě. Chceme si o tom s tebou promluvit. Mohl bys nám vysvětlit, co jsi dělal v těch dnech?“

Mick se chvíli odmlčel, jako by zvažoval odpověď. Po chvíli se nakonec rozhodl.

„Já... nebyl jsem úplně v pohodě,“ řekl pomalu a ohlédl se ke své lavici. „Někdy jsem měl problémy s motivací, a tak jsem byl doma, abych si odpočinul. Nic víc.“

Shannon a Graham na něj upřeně hleděli. „A co třeba když si byl těch dnech, kdy došlo k útokům?“ zeptal se Graham, jeho hlas byl nyní ostřejší. „Bylo by hezké, kdybychom věděli, proč ses zdržoval doma zrovna tehdy.“

Mick se zachvěl a na chvíli sklonil hlavu. „To je jen shoda okolností. Vážně. Nic víc.“ Z jeho tónu bylo jasné, že není příliš nadšený z toho, že je konfrontován s těmito otázkami. Ale něco v jeho očích, ta drobná nervozita, Shannon nepřehlédla.

„Dobře, Micku. Předpokládáme, že to tak je,“ řekla Shannon a zvedla se. „Jen bychom tě rádi požádali, abys byl upřímný. Kdyby se něco změnilo nebo bys si vzpomněl na něco důležitého, dej nám vědět.“

Mick mlčky přikývl. Jakmile opustili školu, Shannon zůstala zamyšlená. „Je to divné, ne?“ řekla Grahamovi. „Mick nás nechce pustit dál. Ale něco tam je. Zvláštní chování, časté absencí, a přesto nemůžeme najít jasné spojení...“

„Možná to bude klíč,“ souhlasil Graham, když se otočil, aby zamířil k autu. „Ale co s tím teď? Musíme to prozkoumat, ale ne tak, jak si to Mick přál. Rozhodně se ještě nevzdáváme.“

---

Dny plynuly, ale vyšetřování nepostupovalo, jak by si přáli. Mickova odpověď byla příliš neurčitá a nedostatečná. Shannon s Grahamem se soustředili na jiné možné stopy, ale o Micka se pořád trochu báli. Někde v nich stále zůstávala pochybnost, která je neustále pronásledovala.

O několik dní později se do školy dostala zpráva, že Mick měl úraz při tělocviku. Při cvičení na šplhu spadl a zranil si kotník. Zpráva dorazila, když se Shannon s Grahamem chystali prozkoumat Mickův byt. Než k němu stihli dorazit, byli nuceni změnit plán. Mick byl odvezen do nemocnice.

Když přijeli, Mick seděl na ošetřovně s obvázanou nohou, stále v bolestech a bledý. „Micku, jak se cítíš?“ zeptal se Graham, když vešli do místnosti. „Co přesně se stalo?“

„Byl jsem na šplhu a nějak mi to uklouzlo. Když jsem spadl, nemohl jsem se postavit. Pak mě odvezli sem,“ řekl Mick slabým hlasem. Jeho oči se zdály unavené, ale ne vykolejené. Bylo jasné, že bolest jeho nohy byla silná, ale podstatně menší než ta, kterou vyvolávala otázka, která visela ve vzduchu.

„A co včera? Měl jsi nějaké problémy? Je něco, co nám můžeš říct?“ zeptal se Shannon, její tón byl měkčí, ale stále plný znepokojení.

Mick se odmlčel. „Ne. Včera jsem byl doma. Prostě jsem potřeboval trochu klidu. Nic víc.“

Shannon a Graham se na něj podívali a pomalu si vyměnili pohled. „Dobře, Micku,“ řekla Shannon. „Teď se potřebuješ soustředit na uzdravení. Ale pokud si vzpomeneš na něco, co by nám mohlo pomoct, dej nám vědět. Tady není nic, co by nám mělo utéct.“

---

Ve chvíli, kdy opustili nemocnici, zůstali zklamaní. Mickův úraz byl výmluvou, proč se nemohli posunout dál ve vyšetřování. Ale jejich intuice jim říkala, že by měli Micka dál sledovat, že v něm stále je něco, co nehrálo. Jenom zatím neměli důkazy, které by mohli použít.
.
.
.
.
Užijte si pátek 13