Detektivové stáli v pitevně nad tělem Adama, nyní jen dalšího jména na nekonečném seznamu obětí známého jako Silent Night. Ticho bylo těžké, tíživé a zanechávalo každého s temným pocitem zmaru. V hlavách jim vířily myšlenky na nekonečné týdny, měsíce zoufalého pátrání, které dosud vedlo jen k slepým uličkám. Tentokrát se však zdálo, že osud jim konečně nabídl příležitost – Adam měl pod nehty drobné fragmenty kůže, zjevné důkazy jeho posledního boje.

Detektiv Graham se nad tělem sklonil a zamyšleně prozkoumával tyto nepatrné stopy, téměř se bojíc doufat. „Tohle je naše šance,“ šeptal napjatě, ale s náznakem naděje, jakou ve svém hlasu necítil už měsíce. „Pokud se nám podaří z toho získat DNA, možná konečně najdeme toho, kdo je za tím vším.“

Shannon, jeho kolegyně a přítelkyně, která se účastnila pátrání od samého počátku, se k němu přiblížila, napjatá jako struna. „Kolikrát jsme už měli stopy? Kolikrát jsme si mysleli, že máme odpovědi, a nakonec nic? Ale jestli je to tentokrát skutečné... jestli konečně máme něco, co může toho šílence usvědčit...“ Její hlas se ztratil v tíživém tichu pitevny.

Graham se obrátil k asistentovi laboranta a neúprosně nařídil: „Pošlete to okamžitě na analýzu. Chci výsledky co nejdřív. Každou vteřinu, kterou tady ztrácíme, může Silent Night zabíjet další lidi.“

Asistent přikývl a okamžitě začal zajišťovat vzorky pro analýzu. Atmosféra byla napjatá, očekávání v místnosti téměř hmatatelné – bylo cítit, jak každý detektiv, každý vyšetřovatel v místnosti zadržuje dech, doufaje, že se tento případ konečně posune.

Celé hodiny plynuly pomalu. Každá minuta, každá vteřina, působila jako věčnost. Detektivové si připomínali, kolik obětí za poslední měsíce přibývalo, každý z nich si v duchu přehrával tváře nevinných, kteří skončili v rukou tichého vraha. Tiše seděli v čekací místnosti, příliš napjatí na to, aby si mezi sebou povídali. Shannon sledovala ručičky hodin na stěně, téměř hypnotizovaná jejich pohybem.

Graham zatím popocházel sem a tam, jeho kroky byly tíživé a plné napětí. V hlavě mu běžely obrazy všech těch okamžiků, kdy stáli tak blízko, ale pokaždé ztratili stopu – a pokaždé byli o něco blíž úplnému zničení. Tentokrát se však snažil udržet si naději, snažil se věřit, že tentokrát jim osud nahrává do karet.

Po několika hodinách se dveře laboratoře konečně otevřely a dovnitř vstoupil doktor. V jeho tváři byl výraz, který mluvil za vše – výraz, který Graham nikdy nechtěl vidět.

„No tak, řekněte něco,“ vyhrkl Graham, téměř se třesoucí vzteky a zklamáním. „Máme ho? Zjistili jste, kdo to je?“

Laborant se zhluboka nadechl, ale jeho hlas zněl zklamaně. „Je mi to líto, ale vzorek byl příliš malý. DNA nebyla dostatečná pro vytvoření profilové shody.“

Ticho, které následovalo, bylo ohlušující. Graham stál jako přimrazený, jeho naděje náhle rozprášená na tisíce drobných kousků. „To... to nemůže být pravda. Tolik měsíců... tolik ztracených životů...“ zamumlal Graham polohlasem, zatímco si rukou přejel po tváři, jako by si chtěl utřít slzy, které se snažily prodrat na povrch.

Shannon zatnula pěsti, její oči planuly vztekem. „Zase jsme v háji! Zase jsme zpátky na začátku!“ Vyprskla, její hlas se třásl frustrací a bezmocí. „Silent Night si s námi jen hraje, a my tu nemůžeme udělat nic jiného než čekat na další oběť. Kolikrát ještě? Kolik lidí ještě musí zemřít, než ho chytíme?“

Graham se otočil k mladšímu detektivovi, který stál v koutě místnosti. Ten mladík měl na starosti doručení pošty, byl to on, kdo zpracovával dopisy, které Silent Night posílal s varováním. „Věděl jsi vůbec, co ten poslední dopis znamenal?“ otázal se Graham hlasem tichým, ale tak ledovým, že to mladíka zasáhlo jako facka. „Kdyby ses o to postaral, kdyby ses zamyslel nad tím, co máš v rukách, možná by ten kluk ještě žil.“

Mladík se začervenal, sklopil oči a začal mumlat omluvu. „Omlouvám se, pane, já jen... myslel jsem, že je to jen další...“

Shannon ho probodla pohledem, plným zadržované frustrace. „Další kus pošty, viď?“ Vyprskla hořce. „Tohle není jen pošta! Každý dopis, každé slovo, které Silent Night napíše, je náš jediný způsob, jak pochopit, co chce udělat, a co plánuje. V téhle práci nejsou chyby přípustné!“

Graham přistoupil ještě blíže k mladíkovi a jeho hlas byl pevný a rozhodný. „Od této chvíle budeš každý dopis kontrolovat osobně. A pokud zjistím, že jsi cokoli přehlédl, zapomněl nebo zanedbal, nebudeš mít jen co vysvětlovat, ale skončíš.“

---

Detektivové znovu upadli do tichého rozhořčení, každý z nich s pocitem, že jsou opět jen figurkami ve hře, kterou ovládá někdo jiný.
.
.
.
.
Trochu opožděně ale přeci jen