Na policejní stanici bylo ráno 1. prosince chladné a klidné, ticho rušilo jen bzučení počítačů a občasné kroky kolem. Venku začínal další zimní den, ale uvnitř stanice vládlo příjemné teplo. Zdejší policisté se chystali na svůj obvyklý denní program - vyšetřování drobných incidentů, přehled nesplacených pokut, analýzy běžné kriminality. Všechno vypadalo jako běžný první prosincový den, bez náznaku, že by se mělo něco změnit.

Ve chvíli, kdy se detektiv Ryan Carson vrátil s ranní kávou na své místo, zahlédl kolegu, který kráčel přímo k němu, výraz ve tváři napjatý a odměřený. V ruce držel malou sněhově bílou obálku.

„Ryane," oslovil ho kolega a podal mu obálku. „Tohle přišlo ráno. Přímo na tvé jméno."

Carson přimhouřil oči. „Na mé jméno? Vážně?" Vzal obálku a otočil ji v rukou. Byla to obyčejná bílá obálka, bez jakýchkoli identifikačních údajů. Na přední straně bylo rukou vypsané jeho jméno, detaily byly napsány pečlivě a rovnoměrně, bez jakéhokoli chvění, což ho okamžitě znepokojilo.

Pomalu roztrhl obálku a vytáhl jednoduchý bílý list papíru, na kterém stálo:
____________________________________________
//\\//\\//\\//\\//\\//\\///\\//\\//\\//\\//\\//\\///\\//\\//\\//\\//\\//\

„Ticho je starý přítel, co přichází s prvními mrazivými nocemi, skrývá se v šeptání větru a v křehkosti sněhových vloček. Vy jste se však podívali jinam, když na váš práh vstoupil můj stín.

Zůstali jste slepí - a teď je už příliš pozdě.

Pod noční oblohou, mezi pouličními lampami, v zimní tmě, kde se vytrácí hranice mezi snem a realitou, tušíte můj dech. Ale jste příliš hluční, abyste mě zaslechli, příliš oslepení světlem, abyste mě spatřili. Nemůžete utéct před tím, co je už tady.

Prosincové ráno přichází, ale jeho chlad není nic proti tomu, co s sebou přináším. Město dýchá strach a já jsem jeho pulz. Mé kroky jsou jako šeptající ozvěny mezi zasněženými ulicemi, někde blízko, a přece v nedohlednu. Jsem tichý jako první vločka, ale těžký jako bouře, která se blíží.

Mé jméno je jako neznámá melodie, co rezonuje mezi zdmi a trhá ticho jako tenká nit. Jsem Silent Night. Přišel jsem sem rozehrát svou vlastní symfonii a vy jste jen diváci, co sedí a čekají na první tóny.

Mé důvody nejsou pro vás. Jsou skryté hluboko pod zimní půdou, v místech, kam vaše pochopení nedosáhne. Nezkoušejte hledat logiku, kde je jen noc. Očekávejte mě jako dech mrazu, neviditelný a všudypřítomný. Blíží se dny, kdy se každá noc bude zdát delší, kdy se ticho stane hlasem, co vás obklopí.

Nemáte odvahu na to, abyste mě zastavili. A vaše město... to brzy pochopí, že některé koledy nelze utlumit.

Tak čekejte, trpte, a až uslyšíte první tóny tiché noci, vězte, že to jsem já, kdo přichází."
____________________________________________
//\\//\\//\\//\\//\\//\\///\\//\\//\\//\\//\\//\\///\\//\\//\\//\\//\\//\

Carson si přečetl řádky jednou, podruhé, potřetí, a zatímco do něj proudilo vědomí plného významu slov, jeho tvář se stáhla do pochmurné masky. Tohle nebyl jen nějaký výstřelek. Každý řádek byl promyšlený, každý slovní obrat jako ledová jehla mířená přímo do srdce města. „Silent Night," zopakoval potichu, jako by to jméno ochutnával.

Když vzhlédl, v očích mu probleskl hněv smíšený s obavami. „Tohle není žádný amatérský pokus vyděsit nás," zamumlal. „Tohle je hrozba. A varování."

Kolegové se shromáždili kolem stolu, každý z nich pochmurně sledoval dopis, který Carson držel v rukou. Ticho bylo tak husté, že by se dalo krájet. Hned nato detektiv rozkázal, aby byla obálka i dopis okamžitě zajištěny jako důkaz a předány kriminalistům k analýze.

„Takže ta dvojitá vražda minulý měsíc... nebyla žádná náhoda," promluvil jeden z kolegů tiše, zatímco se díval na Carsona. „Byla to první kapitola."

Carson přikývl. Vzpomněl si, jak se tehdy snažili najít jakýkoli motiv, jakoukoli stopu, která by vysvětlila tu hrůznou událost - zamilovaný pár zabitý beze svědků, beze stopy po zjevné nenávisti nebo důvodu. Žádná loupež, žádné známky osobní zášti. Jen tiché, chladné popravení, které vypadalo na první pohled jako nevysvětlitelný akt násilí. A teď, když držel dopis od Silent Nighta, všechno do sebe začalo zapadat.

„Ten parchant nás přiměl uvěřit, že to byla náhoda," zamumlal Carson, zatínaje čelist. „A teď se nám posmívá."

Ve vzduchu stanice viselo napětí. Silent Night se rozhodl promluvit, a to znamenalo, že brzy udeří znovu. Všichni tušili, že tentokrát to nebude nic jednoduchého ani přímočarého. Očekávali něco, co otřese městem, něco, co přiměje všechny cítit tu zimu nejen v počasí, ale i v jejich žilách.

„Musíme varovat veřejnost?" zeptal se jeden z policistů tiše, ale Carson zavrtěl hlavou.

„Zatím ne. Nechceme vyvolat paniku, dokud si nebudeme jistí. Ale pro nás to znamená jediné - musíme být o krok napřed." Přelétl pohledem své kolegy, jeho tvář byla chladná a odhodlaná. „Silent Night nám právě oznámil, že naše město čeká zima plná strachu. A my musíme zjistit, kdo je zač, než udeří znovu."
.
.
.
.
Takže druhá kapitola spatřila světlo boží xd ne ale vážně děkuju všem kdo té knížce dali šanci. Bude vás to bavit, doufám
Příjemné čtení