Seděl jsem v šatně a zdvořile se usmíval na spoluhráče, zatímco házeli jeden vtípek za druhým. Byl jsem nervózní jako ještě nikdy. Kluci se mě snažili povzbudit, ale moje prsty pomalu nedokázaly ani zavázat tkaničku u bruslí.

,,Máš tu návštěvu, draku." zazubil se na mě Bobby a posadil se naproti mně

,,McNamaro máš pět minut, tak se trochu vzchop, vypadáš jak před umřením." dodal ještě trenér.

Postavil jsem se a došel na bruslích ke dveřím. Neměl jsem páru, kdo to mohl být. Když jsem však otevřel dveře, málem se mi zatmělo před očima. Stála tam Nicky. Kde byl, sakra, nějaký úsměv?

Popošel jsem k ní a v těch bruslích jsem byl o hodně vyšší. Prohlédla si mě a pak konečně promluvila.

,,Keve, mrzí mě to všechno. Přemýšlela jsem nad tím a chtěla bych ti něco vrátit." nadechla se a vyndala sametovou krabičku, kterou jsem dával její mámě.

Celé tělo se mi rozechvělo a myslel jsem, že mě tu za chvíli budou sbírat z podlahy.

,,Nezlob se, ale jestli tohle znamenalo žádost o ruku, tak moji odpověď tušíš."

,,Není to ani malá šance, že bych ti to mohl vynahradit?"

Zapomněl jsem i dýchat a jestli po mně po tomhle rozhovoru budou očekávat, že odehraju s minimem chyb, tak se parádně přepočítali. Sklopil jsem oči ke špičkám bruslí a myslel, že se rozbrečím a uteču.

Možná, že jsem neznal odmítnutí, ale trpce to bolelo.

,,McNamaro, pojď na led. Už musíš začít." otevřel dveře trenér a když mě viděl, málem začal křičet. ,,Co jsi mu řekla? Vymřela ti celá rodina? Pro Krista, to mu špatné zprávy musíš říkat před zápasem, na kterém, kurva, záleží? Jestli to posereš, tak už si nezahraješ." těkal mezi mnou a Nicky trenér se zdviženým ukazováčkem.

,,Za minutu přijdu." vykoktal jsem ze sebe, zatímco trenér zavrtěl hlavou a odešel.

Nicky povzdechla a ještě okamžik, co trenér zavřel dveře na ně civěla.

,,Nemůžeme zůstat aspoň kamarádi?" navrhl jsem totální kravinu, ale potřeboval jsem jí vedle sebe.

,,Keve, ty víš, že nám to moc nešlo." začala se usmívat, což moje koutky také trochu pozvedlo.

,,Jo. Mně toho teď nepůjde víc. Už musím." nakročil jsem ke dveřím a chytil za kliku.

,,To, že nám to nešlo, neznamená, že to nemůžeme zkusit znovu."

Zaskočeně jsem se na ní podíval a ona se usmívala.

,,To jako, že..."

,,To jako, že ti teď půjdu fandit a jestli jim to nenandáš, tak přijdeš o oslavu." zamrkala na mě, postavila se na špičky a snažila se mě políbit na tvář.

Sehnul jsem se a obdržel od ní malou pusu a dávku své energie. Tu jsem nutně potřeboval na zápas.

Celé mužstvo se dalo na led a ještě než zápas vůbec začal, vyhledával jsem pohledem Nicky. Seděla vedle mojí mámy a Simona. Najednou pro mě všechno mělo smysl. Měl jsem chuť ten zápas vyhrát hlavně kvůli ní.

Vlastně mě úplně nezajímalo, co trenér křičel. Se třemi dalšími spoluhráči jsme si zběsile nahrávali, až se dostal Bobby k bráně z rohu. Byl jsem ve druhém rohu, když mi Nate nahrál a já jsem to hodlal poslat Bobbymu k bráně. Pohotově se do toho vložil brankář, který vyklouzl z brány, aby puk zastavil, ale já jsem ho na poslední chvíli s pohledem na Bobbyho poslal do brány, protože on čekal, že mu nahraju. Bylo to sice o fous, protože brankář zareagoval, ale byla to taková pecka, že ji jen přibrzdil, zatímco vyskočila z jeho betonu rovnou do sítě.

Všechny to zvedlo z tribuny a poskakovali radostí. Zajel jsem na střídačku a už jsem viděl ten trenérův škleb.

,,Díky té holce, že jsi zpátky. Tohle je můj kluk." poplácal mě s úsměvem po zádech.