Jelikož mě komentáře v předchozí kapitole popravdě dojali a velmi nadchly, rozhodla jsem se ještě dne zveřejnit další kapitolu, jelikož je na mé poměry krátká a možná i nudná. (Mohu jen hádat, zda vás jisté výměny názorů baví či ne :)) Tak si ji užijte a příští kapča tentokrát opravdu v úterý. :)

Richard

Potřeboval jsem si odpočinout od všeho. Aspoň na chvíli zapomenout na to kým jsem a na všechny povinnosti, které mé břemeno obnášelo. Potřeboval jsem zmizet od všech těch šlechticů a rádců a všech, kdo po mě něco chtěli.

Vzal jsem si od sluhy šíp, který mi přichystal z toulce, jenž držel. Zasadil jsem ho do tětivy luku a namířil na terč. Tohle byla výhoda lukostřelby. Mohl jsem si představit, že terč je něčí obličej a jeden zásah a on mi už nebude znepříjemňovat život. Nyní tím terčem byl obličej sira Melbrika. Ten starý otrapa mi kazil královský život.

Napnul jsem tětivu a vypustil šíp. Zabodl se přímo do červeného terče.

„Stále máte dobré oko a pevnou ruku, můj pane." Zhluboka jsem si povzdechl. Její přítomnost nikdy neznamenala nic dobrého.

„Tak co pro mě máš kromě komplimentů, Corin?" zeptal jsem se jí rovnou a vzal si od sluhy další šíp. Možná, že tentokrát to nebude starý vrásčitý obličej sira Melbrika co si budu představovat jako terč, ale ten její. Narušila mi můj klid a to se mi nezamlouvalo. Schválně jsem si vybral odstrčenou část zahrady, aby mě tu nikdo nenašel. Jenže ona mě uměla najít kdekoliv a kdykoliv.

„Zprávy," odpověděla mi. Vypustil jsem šíp. Tentokrát jsem nečekal na to, kam se zabodne, jeho cíl mi byl jasný, a otočil se ke Corin. Po dlouhé době měla sundanou masku i šátek s kápí, takže jí byl vidět její oválný obličej plný pih i jizva, kterou měla u horního levého rtu. Vlasy měla jako vždy stažené do copu, který si přehodila přes pravé rameno.

„Povídej," vyzval jsem ji a podal luk sluhovi. Bylo mi jasné, že můj klid a odpočinek skončil.

„Princezna je už na našem území a pod ochranou mého řádu a její ochránkyně jsou též na cestě."

„To není nic co bys mi neřekla už předtím. To že jsou na cestě vím dávno," řekl jsem jí a přešel k nedaleké zídce. Opřel jsem se o ni a zadíval se na své město, svou zemi. Corin se postavila vedle mě.

„Ovšem to co už nevíš je, že rada Rothanu se už rozhodla." Zadíval jsem se na ni, překvapený jejími slovy. Očekával jsem, že radě potrvá mnohem déle, shodnout se na tom, koho usadí na místo Azriela.

„Kdo bude novým velvyslancem?" zeptal jsem se jí zvědavě. Zajímalo mě, jestli to bude někdo koho jsem znal. Zda to bude muž, s kterým si budu rozumět nebo někdo, kdo mi bude házet klacky pod nohy jako sir Melbrik.

„To netuším, o tom ještě nerozhodli." Předčasné naděje. Rothan svou nerozhodností nezklamal. Lehčí pro ně bylo vybrat tři různé členy, kteří mi budou dělat osobní stráž než muže, který bude u dvora prosazovat jejich zájmy a o všem je dopodrobna informovat.

„A koho mi teda posílají jako mou osobní stráž?"

„To nezmínili. Nějak zapomněli detaily tohohle typu napsat." Jak jinak. Ani jeden z řádu se neobtěžoval tím, aby mi říkal víc než bylo třeba. Tohle byla jedna z věcí, která mi ,coby králi, vadila. Netušil jsem zda to vadilo i otci, když byl u moci, ale já to rozhodně nemínil nechat jen tak. Až tu budu mít oba velvyslance, budu chtít vědět víc detailů o všem co se řádu a toho co dělá, týká.

„Jak jinak. Krále přece nezajímá, kdo budou jeho budoucí stráže," řekl jsem jí a neskrýval sarkasmus v mém hlase.

„Doufal jsem, že jsi v té své nové funkci nezapšknul, ale asi jsem se mýlil." Otočil jsem se, když jsem uslyšel hlas, svého bratra, i když nepokrevního. Stál tam, mezi stromy, opřený o jeden z nich a pozoroval mě. Černé vlasy mu splývaly podél hlavy a na obličeji se mu usídlil pošklebek.

„Michaeli," vydechl jsem a usmál se. Rozešli jsme se naproti sobě až jsme se setkali uprostřed a pořádně se objali. Bože, jak mi jen ten parchant chyběl.

„Věděla jste, že dojel?" zeptal jsem se Corin a otočil se k ní. Usmívala se, což by mě obvykle vyděsilo, ale ne tentokrát. Tentokrát ne.

„Samozřejmě," odpověděla mi klidně.

„Nechtěla mě za tebou pustit, dokud si s tebou nejdřív nepromluví," řekl pobaveně Michael.

„Vše co jsem vám říct chtěla, už víte a nyní vás opustím. Mám toho spoustu k vyřizování. Veličenstvo." Corin se mi poklonila a následně zamířila podél zídky pryč.

„Jsem tak rád, že jsi tady," přiznal jsem a poplácal Michaela po rameni. Prach na jeho oblečení opadal, pokaždé když jsem ho bouchnul. Někdo tu měl dlouhou cestu bez koupele.

„Copak už ti znechutili tvou funkci?" zeptal se mě s pobavením Michael. Zavrčel jsem a protočil oči.

„Ani nevíš jak. Hlavně sir Melbrik. Nejradši bych ho uškrtil za ty jeho věčné poznámky a kritiku jako bych byl malý chlapec," přiznal jsem mu.

„Mám mu tím krkem zakroutit místo tebe?"

„Ne, ale děkuji za nabídku, příteli," odmítl jsem jeho návrh s nevolí.

„Přineste nějaké dobré víno, po té cestě mi vyprahlo," poručil Michael sluhovy. Ten se poklonil a zmizel i s mým lukem a toulcem s šípy. Možná jsem si je mohl nechat ještě u sebe, abych si mohl ještě zastřílet.

Michael popešel k zídce, kde jsem před chvílí sám stál. Přešel jsem k němu a zadíval se na město, které bylo centrem mého království.

„Viděl jsem Elein," prohodil z ničeho nic. Upřel jsem svůj pohled na město a jeho obranné zdi a doufal, že si nevšiml toho, jak jsem při vyslovení jejího jména ztuhl. Slyšet ho říkat její jméno bylo zvláštní. Bylo tomu už tak dávno, kdy jsme my tři spolu naposledy byli.

„Jak se jí daří?" zeptal jsem se ho, ale nepodíval se na něj. Malá část mě žárlila na to, že ji viděl. Možná ji pozvu ke dvoru, ale pomohl bych si tím? Není lepší když je pryč a dál ode mě, než u dvoru, kde bych ji každý den viděl, slyšel její hlas a přitom věděl, že se jí nesmím znovu dotknout ani ji políbit? Tím bych se asi mučil ještě víc.

„Zůstala členkou a její sestra je dědička Memfiského panství." Přikývl jsem, jakože mu rozumím a opřel se rukama o kamennou zídku.

„Vyrostla v krásnou ženu." Nepomáhal mi k tomu, abych neudělal nějakou pitomost. Ježe on se rozhodl pokračovat.

„Kdyby se nevzdala titulu, nespíš by měla už mnoho nabídek ke sňatku, jenže ona místo toho zůstala v aktivní službě řádu a byla bohužel vyslána na misi, než jsem měl možnost si s ní více promluvit. Rozhodně se, ale od dětství nezměnila. Neubilo jí ani na kráse ani na odvaze a oddanosti řádu a zemi."

„Bavíš se?" zeptal jsem se ho podrážděně, jelikož tohle už přeháněl, a pokud jsem si dobře pamatoval, měl zvláštní oblibu v tom si mě dobírat.

„Věřil bys, že ano?" odpověděl mi. Zadíval jsem se na něj a všiml si toho, jak se směje. Praštil jsem ho do ramene, až se zakymácel, ale na úsměvu mu to neubralo.

„Stále k ní něco cítíš co?" zeptal se mě, ale tentokrát to myslel upřímně. Rozhodl jsem se na to neodpovědět.

„Jaká byla vůbec cesta?"

„Neodpověděls mi."

„To ty mě taky ne."

„Jsi jako malý."

„To bych o tobě mohl říct taky."

„Ta tvá funkce, coby krále, ti leze na mozek."

„Bez tebe bych na to nepřišel." Michael se zasmál. Chybělo mi to. S někým si upřímně popovídat a nebát se toho, že bych toho dotyčného omylem urazil a ohrozil tím můj vztah s ním. U Michaela jsem se toho bát nemusel. Mohl jsem si ho dobírat a urážet jakkoliv jsem chtěl a on jako jediný mi to mohl vracet, aniž by se obával zpětného útoku ode mě. Byl to opravdový přítel.

„Chyběl jsem ti, co?" Na to se nemusel ani ptát. Prakticky jsme spolu vyrůstali, když jsme procházeli výcvikem v Rothanu. Byl mi bližší než přítel. Byl můj bratr, kterého jsem nikdy neměl.

„Nesnáším funkci, kterou jsem po otci zdědil a ty zasrané patolízaly i starce, co mě považují stále za dítě. Jako bych nikdy nebyl ve válce, nevedl politické jednání. Prostě jako bych neměl zkušenosti," postěžoval jsem si mu.

„Jenže ty nic z toho nemáš."

„Neměl jsem. Jenže za ten rok, co jsem odešel z Rothanu jsem se toho hodně stalo a věř mi, že jsem značnou část zkušeností získal. Pak po boku otce a nakonec těch několik dní co jsem se ujal kralování." Měl jsem zkušenosti. Možná malé a slabé, ale měl jsem je, jenže ti budiž ničemové to přehlíželi.

„Moje chyba. Často zapomínám, že ty jsi neprošel povinnými roky ve službě řádu jako já. Jako všichni, kdo prošli zasvěcením."

„Nevýhoda královského titulu."

„Na to bych si i připil, kdyby se ten kluk někde netoulal s tím vínem. Tomu teda říkám služby králi," postěžoval si tentokrát Michael a já se zasmál.

„Vaše Výsosti, omlouvám se, že ruším, avšak sir Melbrik by se s vámi rád sešel a probral podrobnosti ohledně příjezdu princezny." A veškerý klid byl fuč. Zhluboka jsem nasál vzduch do plic a vydechl. Michael mi položil ruku na rameno v povzbudivém gestu. Asi bylo příliš doufat v trochu klidu, obzvlášť teď, kdy jsem bez osobní stráže, má snoubenka je na cestě sem a po zemi se mi začínají objevovat rebelové. Práce krále nikdy nekončí, to mě učili už v Rothanu a byla hloupost myslet si opak.

Zadíval jsem se na výhled, který se mi naskytoval a opakoval si proč to vlastně dělám. Pro svou zemi, svůj lid. Mohli mít lepšího krále, ale i horšího, pokud bych odmítl vzdát se trůnu. Mohl jsem se vždycky snažit stát lepším králem, ale špatným jen pokud nebudu plnit své povinnosti ve jménu mé říše. Byla to má odpovědnost, mé břemeno a bylo na čase si to už uvědomit a nevyhýbat se tomu. Navíc teď jsem měl na své straně a hlavně u dvora dalšího spojence a téhle výhody jsem chtěl využít.