Elein

Pršelo už sedm dní v kuse. Les byl hustý a tmavý. A k tomu všemu se kousek nad zemí vznášela mlha. Temné hory si svůj název zasloužily právem. Naštěstí nám ve vesnici u úpatí hor, prozradili, kde Denej najdeme. Stačilo se jen držet pěšiny, jenže tu nyní pokrývala mlha a vše se zkomplikovalo. I Wernie ztratila stopu a teď se nás radši držela, abychom se jí neztratili.

Mrzla jsem a nadávala na Corin, počasí i Denej s Nayou. Teď už jsem mohla být na cestě do hlavního města, kdybych je nemusela hledat, jenže místo toho jsem to musela vzít obklikou, abych jim vyřídila dopis od Corin. Trvalo mi pět dní, než jsem našla Nayu a tohle byl náš druhý den společné cesty za Denej. Celý týden byl ztracený, protože jsem je musela najít.

Zvedla jsem hlavu, abych viděla před sebe. Potůčky vody mi stékaly pod masku na obličej. Promočený šátek jsem si už dávno sundala, takže teď každý mohl vidět můj spokojený úsměv, jelikož jsme konečně dojely k cíli naší cesty. Mezi stromy bylo vidět osvětlené stavení neboli přesněji chata, kterou často využívali lovci z vesnice na úpatí, ale nyní sloužila Denej. Přišlo mi, že ta Denej, která ráda pozorovala lidi a jejich chování se od nich nyní až příliš stranila.

„To je ono?" zeptala se vyčerpaně Naya. Odpustila jsem si poznámku s tím, že by nebyla unavená, kdyby nezalezla do nálevky ve vesnici. Zatímco já zjišťovala informace o Denej, ona zase popíjela s místními opilci. Dokonce jsem měla i podezření, že místo vody má v čutoře víno, ale neřešila jsem to. Dokud dokázala jet, byl to její problém a bylo na ní v jakém stavu ji Corin uvidí. Uvnitř jsem, ale stále doufala, že se vzpamatuje a přestane pít.

„Vypadá to tak," potvrdila jsem její domněnku. Wernie se zastavila na místě a zbystřila. Zastavila jsem koně a snažila se rozhlédnout po okolí, zda najdu příčinu možného nebezpečí. Naya za mnou taky zastavila a sáhnula po jednom ze svých nožů.

Napravo od nás křupla větev a houští mezi stromy zašustilo. Položila jsem ruku na meč a vyčkávala. Wernie nevrčela, ale byla připravená kdykoliv zaútočit. Zvuk deště prořízl hvizd a Nayn kůň zařehtal a ucouvnul. Uslyšela jsem další hvizd a Nayn kůň se znovu rozhodl dát svou nespokojenost najevo nesouhlasným zařehtáním, zatímco ten můj jen neklidně přešlápl na místě.

„Klid chlapče," snažila se ho Naya uklidnit. Zadívala jsem se na zem pod nohy jejího koně a uviděla konec dvou šípů. Jen o chvíli později se k nim přidal třetí. Nayn kůň se vzepjal na zadních a Naya z něj spadla jako pytel brambor. Tentokrát se i Des rozhodl neklidně přešlapovat na místě.

„Denej to jsme my!" zakřičela jsem a rozhlížela se okolo sebe. Od chaty jsme byly ještě daleko, ale znala jsem Denej a její zrak. Zadívala jsem se do temných míst mezi okenicemi. Zpoza jedné z nich vyšla postava, která byla stále z části ztracená ve stínech, ale dobře jsem rozeznala obrys luku v jejích rukách.

„Už je střízlivá?!" zakřičela na mě Denej zpátky.

„Ty mrcho, tohle si vypiješ! Splašila jsi mi koně," nadávala Naya, která se snažila uklidnit svého koně. Usmála jsem se nad jejich vztahem a neřešila, jak Denej věděla o Nayně nynějším stavu. Existovala totiž jediná možnost a to to, že nás musela vidět ve vesnici.

„Sklapni a polezte dovnitř. Kdo si dá polévku?" Denej otevřela dveře od chaty, ale zastavila se v nich a zapískala. Ze křoví napravo od nás vyběhl hnědý vlk s bílými tlapkami a rozeběhl se přímo ke své paničce. Wernie se nejdřív podívala na mě, ale když jsem jí přikývla na znak povolení, rozeběhla se za svým kamarádem a společně vběhli do chaty.

Sesedla jsem z koně a za uzdu ho vedla k malé stodole poblíž chaty. Naya šla za mnou, ale nepřestávala nadávat na Denejin účet. Otevřela jsem dveře od stodoly a zavedla Dese dovnitř. U stěn byla kovová oka, ke kterým jsem za uzdu přivázala Dese. Naya udělala to samé se svým koněm u vedlejšího oka. Sundala jsem koni sedlo a brašny si přehodila přes rameno.

„Osuš je a pak přijď za námi," řekla jsem Naye.

„Kdo tě jmenoval velitelkou?" zeptala se mě podrážděně.

„Komu Corin poslala dopis? Hledala jsem tě déle než jsem měla a ještě k tomu jsem tě našla ve stavu nehodném člence řádu. Přecházela jsem to, protože jsme věřila, že se dáš do pořádku, ale po Denejině vystoupení ti možná neuškodí trocha práce na víc k tomu, abys ze sebe tu opilost dostala," odpověděla jsem jí a zamířila ze stodoly zpátky ven do deště, jen abych o chvíli později vešla na dřevěnou verandu chaty a dovnitř. Bylo na čase, aby se Naya vzpamatovala, ale hlavně jsem potřebovala chvíli o samotě s Denej.

Rozhlédla jsem se po místnosti. Bylo tu pět postelí, jeden velký stůl s pěti židlemi i stejný počet truhel. V jedné ze stěn byl zabudovaný krb s rozdělaným ohněm, nad kterým byl pověšený kotlík, a poblíž něho byly poličky plné keramických dóz a dřevěného nádobí. Pod poličkami se nacházel stůl plný zeleniny a ovoce, které bylo naskládané v míse.

Denej seděla u krbu a drbala svého vlka za ušima. Wernie mu ležela po boku a okusovala kost, kterou nejspíš dostala. Denej přiložila z hromady dřeva u krbu poleno do ohně a zadívala se na mě s nečitelným výrazem ve tváři.

„Myslela jsem, že jsi po službě chtěla najít svou matku, ne se tady schovat," řekla jsem jí a odhodila brašny k jedné z postelí. Denej se zadívala zpátky do ohně, jakoby obsahoval všechny odpovědi na mé otázky a stačilo je z něj jenom přečíst. Začala jsem si sundávat mokré oblečení.

„Našla jsem ji. Žije s rodinou a mými sourozenci dole ve vesnici."

„Proč tam nejsi s nimi?" zeptala jsem se jí.

„Její muž o mě neví. Když se za něj vdala neřekla mu o mě a on si myslel, že je stále panna. Navštěvuji je, ale nikdy tam nejsem natolik dlouho a často, aby mohli vzniknout klepy. Zůstala jsem tu poblíž..." Denej se nadechla a znovu vydechla. „Sama nevím proč. Asi jsem si jen potřebovala vše srovnat v hlavě a pak se vrátit ke své rodině. K řádu." Zabalila jsem se do suché pokrývky přehozené přes peřiny a rozhodila mokré oblečení přes židle, aby do rána aspoň trochu proschlo.

Až pak jsem přišla k Denej a posadila se na zem vedle ní.

„Vždy budeme tvou rodinou," řekla jsem jí. Denej přikývla, ale nepromluvila. Pamatuji si na její probdělé noci, kdy uvažovala nad tím, proč ji její matka nechala u brány Asexu, jednoho z výcvikových hradů řádu. Doufala, že se pro ni jednou vrátí. Naděje s věkem mizela, dokud se nerozhodla, že najde ona ji a zjistí svůj původ a důvod, proč se jí vzdala. Jenže s takovouto odpovědí asi nikdy nepočítala.

Dovnitř pronikl studený vzduch, když Naya otevřela dveře a vešla do místnosti. Zadívala jsem se na ni. Stejně jako já odhodila brašny k další z volných postelí a začala si sundávat promočené oblečení. Denej se zvedla ze země a přešla k jedné z poliček, odkud vzala tři dřevěné misky a cínové lžíce.

„Zabydlela ses tu," pronesla zamyšleně Naya. Zadívala jsem se na ni a všimla si, jak si celou místnost prohlíží i Denej samotnou. Dlouhé černé vlasy měla zapletené do copu okolo hlavy a na sobě měla jednoduché hnědé šaty. Nikdo by neřekl, že je jednou z členek řádu Galaen. Ani luk, který měla opřený o zeď tomu nenapovídal. Cítila jsem se provinile z toho, že ji odtud musím odvést. I když před chvílí sama přiznala, že by se vrátila zpátky k řádu, ale kdo ví.

„Kdy vyrážíme na cestu?" zeptala se mě Naya, když zjistila, že jí Denej neodpoví.

„Ráno za úsvitu," odpověděla jsem jí. Denej přešla ke kotlíku a nabírala z něj polévku do misek. Jednu mi podala i se lžící a já si ji od ní s tichým díky vzala.

„Ten tady nepoznáš, navíc bude pršet. Na tomto území je zrovna období dešťů," řekla mi Denej, která plnila druhou misku polévkou.

„Nedá se nic dělat, musíme jet, než se Corin zblázní starostí o nás." Denej se usmála a podala misku Naye.

„Ta určitě. Spíš by nás po našem příjezdu pořádně seřvala, že máme zpoždění a kdo ví co ještě by se jí nelíbilo. Děkuji," řekla Naya a posadila se s miskou v ruce vedle mě. Počkala jsem až si nabere pro sebe i Denej a posadí se na zem k nám. Až potom jsem se pustila do jídla.

Teplá polévka mi proudila hrdlem a postupně mi vysílala své teplo do celého těla, stejně jako oheň, u kterého jsme se vyhřívaly. V místnosti se rozhostilo ticho až na mlaskavé zvuky, které vydávala Wernie, když ožírala kost. Dojedla jsem a zadívala se do ohně. Nechtělo se mi zítra znovu vstávat do deště a moknout po cestě, ale neměla jsem jinou možnost.

„Jdu se prospat a vy byste měli jít brzo taky," řekla jsem jim a vstala ze země. Odložila jsem misku se lžící na stůl vedle krbu a pak zamířila k posteli. Sundala jsem si deku a zalezla pod studené peřiny. Wernie pustila kost a přeběhla ke mně. Vyskočila na postel mě přímo na nohy , stočila se do klubíčka a zavřela oči. Nedlouho poté jsem usnula i já. Byl to náročný den a další před námi ještě čekaly.

Fleargine

Seděli jsme kolem ohně, který kapitán Rodés se sluhou připravili. Na rošti nad ním se opékal zajíc, kterého kapitán zastřelil kuší. Čekali jsme než se zajíc pořádně opeče na to, abychom ho mohli sníst, i když každý z nás dostane jen kousek jeho masa. Bylo nás moc na tak malého zajíce, takže jsem teď uždibovala svůj příděl chleba a choulila se schovaná pod dekou. Zajímalo mě, jestli by takto přestrojená cestovala i sestra, kdyby byla naživu nebo by jí připravili honosný průvod, který by ji odvezl k jejímu snoubenci.

„Zítra bychom měli dorazit do Orwey, kde se máme sejít se členkami řádu Galaen," promluvil kapitán do ticha, které narušovalo jen praskání ohně. Myslela jsem, že když se na večer utáboříme v lese, uslyším zvuky zvířat, ale zatím bylo všude ticho. Jakoby ve zdejším lese žádná zvěř ani nebyla.

„Měli jsme jet a ne se tu utábořit, je to příliš nebezpečné," zaprotestovala lady Sarafine a znovu změnila sedící polohu. Obyčejná zem jí nejspíš nebyla pohodlná.

„Nebezpečnější by bylo jet po tmě lesem, který neznáme. Mohli bychom zabloudit nebo někam zapadnout. Věřte mi madam, že dělám vše v zájmu našeho bezpečí," snažil se ji kapitán uklidnit. Lady Sarafine se na něj opovržlivě podívala a dala si do pusy kousek chleba, který jí taky nebyl po chuti.

„Není vám zima, Flér?" zeptala se mě Arabela, která se s Diane dělila o jednu deku, a proto seděly hned vedle sebe. Usmála jsem se na ni a zakroutila záporně hlavou.

Koně přivázáni u stromu poblíž nás zařehtali a tím si získali mou i kapitánovu pozornost. Zadívala jsme se k nim a všimla si převrženého vědra, které měli u nohou.

„Chlapče, běž jim k potoku naplnit znovu to vědro," poručil kapitán sluhovi. Chlapec jen o něco starší než já se neochotně zvedl ze země a zamířil ke koním. Z jeho výrazu jsem poznala, že je stejně unavený jako každý z nás po víc jak týdnu na cestě.

Hladově jsem se znovu zadívala na zajíce, který se opékal na můj vkus až příliš dlouho, ale nechtěla jsem si stěžovat. Od toho tu byla lady Sarafine, popřípadě Diana. Kapitán nepotřeboval další ženu která si mu bude na něco stěžovat, navíc jsme nechtěla aby následně nabyl dojmu, že se chovám jako malé dítě.

„Toby, pozor!" zakřičel kapitán a tím k sobě strhl mou pozornost. Zaslechla jsem za sebou křupnutí, a tak jsem se otočila tam. U povozu stáli tři muži a jeden z nich držel Tobyho, našeho sluhu. Jeho hlava byla svěšená na bok a oči měl otevřené do prázdna. Zalapala jsem po dechu. Muž, který ho držel se usmál a pustil jeho bezvládné tělo, které spadlo se zaduněním na zem.

Po mé pravé straně se ozvalo vyděšené vypísknutí, které stejně rychle jak začalo také skončilo. Otočila jsem se doprava a zjistila, že mé společnice byly dalšími dvěma muži vytažené na nohy a u krků se jim leskla čepel dýk.

„Kapitáne, odložte ten meč nebo ty křehké mladé dívky, zemřou," promluvil muž, který zabil Tobyho a udělal několik kroků směrem k nám. Pořádně jsem si ho prohlédla. Byl vysoký a mohutný. Na špinavé tváři mu rostly vousy a dlouhé hnědé vlasy měl stažené vzadu.

Slyšela jsem, jak něco těžkého dopadlo na zem a mohla jen hádat, že ho kapitán poslechl. Vyděšeně jsem sledovala muže, který přišel ke mně a zkoumal mě pohledem. Rozum mi říkal, abych utekla, ale nohy jakoby mi přimrzly k zemi a já se nemohla hnout z místa. Muž mi položil ruku na rameno a teprve ten dotek mě donutil o krok ucouvnout.

„Není kam utéct, princezno," řekl a chytil mě za paži. Přitáhl mě k sobě a strhl mi z pravého ramena šaty, čímž odhalil vypálenou značku, která ještě stále vypadala čerstvě. Rozhodně tak stále bolela.

„Dnes to nevypadá na váš šťastný den," pronesl muž a znovu se na mě usmál, ale jeho černé oči se neusmívaly. Byl v nich chlad a ještě něco co mě děsilo. Muž mě stále držel, když vytáhl zpoza zad dýku a potěžkal ji v ruce.

„Ve jménu magie," řekl a rozmáchl se s rukou. Ve strachu jsem zavřela oči a vzpomínala na svůj krátký a chabý život, který jsme prožila v klášteře. Neměla jsem ani čas prosit o život. Strach mě celou ochromil, mé tělo, mé hlasivky, mou mysl.

Ucítila jsem, jak mi něco ostříklo obličej a krk a stisk na mé paži zmizel. Otevřela jsem oči a vykřikla. Z mužova krku tryskala krev. Měl v něm zabodnutou šipku, kterou se snažil z posledních sil vytáhnout. Tentokrát mě nohy nezklamaly a já couvala pryč od něj. Cítila jsem, jak si mě k sobě přitáhl někdo jiný. Chtěla jsem ho praštit, ale když jsem zahlédla kapitánův obličej, nechala jsem se jím stáhnout za jeho záda.

Rozhlédla jsem se po tom chaosu, který vypukl. Lady Sarafine, k sobě tiskla vyděšené dívky, které se k sobě choulily a plakaly. Muži, kteří nás obklíčili nyní plné ruce práce se třemi osobami zahalenými v černém. Dvě z osob držely v ruce meče, ale u jedné z nich to vypadalo, že žádnou zbraň nemá, avšak když bojovala s jedním z útočníkům a zahlédla jsem odraz ostří, které skrývala pod rukávem. Jednou v královské knihovně jsem narazila na knihu, která obsahovala všechny druhy zbraní a i tuto jsem tam našla. Většina lidí jí říkala skryté ostří. Osoba, která ji používala měla na zápěstí připevněný mechanismus, který ostří buď vytahoval nebo schovával pod rukáv oděvu a nepochybovala jsem, že i osoba v černém ji používá.

Než jsem stihla znovu mrknout okolo ohniště leželo na můj vkus až příliš mrtvol a mě to nedělalo dobře na můj žaludek. Naklonila jsem se dopředu a všechno co jsem pozřela ze mě vyletělo ven. Dávila jsem se a nohy se pode mnou podlomily. Kolem pasu se mi omotaly něčí ruce a podpíraly mě, dokud jsem se nepřestala dávit. Stále jsem však zůstávala v předklonu a čekala, kdy vyvrhnu zbytek večeře, i když už asi byla všechna venku.

„Lady Sarafine, odveďte dívky do povozu, tam si můžou brečet a vzpamatovávat se, jak chtějí. Cassi, přiveď koně," slyšela jsem, jak nějaká žena rozdává rozkazy. V zorném poli se mi objevil pár černých bot a následně mě někdo začal hladit po zádech.

„Kdo jste?" zeptal se kapitán. Narovnala jsem se a všimla si malé postavy v černém, jak stojí u mě a stále mě hladí po zádech.

„Byly jsme poslány, abychom princeznu doprovodily do hlavního města ke králi," promluvila znovu ta žena, která vydávala příkazy.

„Jste členky Galaenu," vydechla jsem a zadívala se před sebe, kde dřepěla jedna z členek u mrtvoly a prohlížela si ji. Musela jsem odvrátit zrak, jinak jsem riskovala, že se budu znovu dávit. Zadívala jsem se tedy na místo, kde předtím seděli Arabela s Dianou. Teď bylo místo prázdné a já viděla, jak se dívky pomalu za doprovodu lady Sarafine odebírají k povozu.

Zaslechla jsem zaržání koní a kousek od nás vyšla třetí členka a vedla sebou tři koně. U nohou jí šel bílý vlk, který zavrčel na teď už mrtvé útočníky.

„Princezna by se potřebovala omýt. Má po obličeji krev," promluvila dívka vedle mě a stáhla si z úst šátek. Usmála se na mě, ale nebyla jsem schopná jí úsměv vrátit. Natáhla ke mně ruku, kterou mě předtím hladila. Nejistě jsem ji přijala. Dívka kývla na kapitána a jeho ruce zmizeli z mého pasu. Dívka si mě přitáhla k sobě a pomalu se mnou rozešla kolem mrtvol směrem k povozu.

„Všechno bude dobré, uvidíte. Jen co opadne šok, budete zase v pořádku," promluvila na mě. Přikývla jsem jí a zadívala se na své ruce. Klepaly se mi. Stiskla jsem je v pěst, abych třes potlačila.

„Cassi, pomůžeš kapitánovi vše sbalit a zapřáhnout koně. Carmen, ty zůstaň s dívkami ve voze." Zase ty příkazy. Měla jsem tušení, že žena, která je dávala je jejich vůdkyní.

„Chcete jet po tmě lesem?" zeptal se kapitán. Zastavila jsem se v chůzi a zadívala se na ženu, která vstala od mrtvoly.

„Ano. Není tu bezpečno. Máte štěstí, že jsme vám zamířily naproti, a že je Cassandra tak dobrá střelkyně, jinak by byla princezna už mrtvá." Při těch slovech jsem klopýtla dozadu, ale Carmen mě podržela, abych nespadla.

„Pokud teď pojedeme, ztratíme se," namítl kapitán. Žena si stáhla kapuci z hlavy a odhalila tak cop spletený z tmavých vlasů. Rázně přešla ke kapitánovi. Byla jen o pár centimetrů menší než on.

„Neztratíme. Měly jsme za princeznu přebrat odpovědnost až v Orwey, ale vzhledem k situaci ji přebíráme už teď. Je pod naší ochranou a bude se řídit našimi pokyny, ne vašimi. Vaše pravomoci zmizely. Můžete se buď vydat zpátky domů nebo plnit mé příkazy a jet s námi. Ať už si zvolíte jakkoliv, odjíždíme ihned." Té ženy jsem se začínala bát víc než lady Sarafine.

„Cassi jsi v pořádku?" zeptala se dívka vedle mě. Její pohled směřoval na ženu u povozu, která si prohlížela stehno. I v přítmí jsem viděla, jak si okolo stehna omotává kousek bílé látky.

„Jsem. Je to jen škrábnutí," odpověděla jí Cassi a utáhla si látku, aby jí nespadla. Pak zamířila k přivázaným koním, aby je zapřáhla k povozu.

„Carmen, odveď princeznu dovnitř a pomož jí zbavit se krve. Pak se s Cassandrou prohodíte."

„Můžu nás vést," namítla Cassadra.

„To byl rozkaz, Cass. Potřebuji tě bojeschopnou a sama víš moc dobře, co takové škrábnutí může způsobit. Carmen, dej pak princezně odvar na uklidnění. Třese se jako ratlík."

„Pojďte," pobídla mě Carmen. Rozešla jsem se společně s ní neschopná se vložit do konverzace ohledně mě. Přejela jsem si rukou přes obličej a ucítila něco lepkavého na něm. Žaludek se mi znovu zhoupl, když jsem si uvědomila, že mám na obličeji krev. Naštěstí se mi povedlo zvracení odvrátit.

Carmen s lady Sarafine mi pomohly do povozu. Opřela jsem se o jednu z truhlic a zhluboka dýchala. Carmen mi podala čutoru s vodou, kterou jsem od ní přijala a zhluboka se napila. Chtěla jsem se zbavit té příšerné pachuti v ústech, takže jsem trochu vody i vyplivla ven z povozu. Arabela s Dianou stále poplakávaly v rohu vozu.

Přestávala jsem vnímat okolí, jak se má mysl snažila vypořádat se vším co se teď stalo, takže jsem ani nevnímala, když mi Carmen s lady Sarafine očišťovaly obličej. Začaly se mi klížit oči a padala na mě únava. Poddala jsem se jí a nechala se jí ukolébat do tmy.

Tak další úterý další kapitolka, přesně jak jsem slíbila. Musím se přiznat, že mám touhu zeptat se Vás co na příběh říkáte a jak moc se Vám líbí, ale jsem si vědoma toho, že jsme teprve na začátku a ještě to není moc napínavé, zajímavé, ale doufám, že ani toto vás od čtení neodradí. :) Ahoj příští úterý.