Bohužel mě po týdnu, který jsem měla psací opět opustila múza a brzy mě opustí i volno, kterého jsem si přes prázdniny užívala, takže bohužel netuším, kdy bude další kapitolka, ale rozhodně se s příběhem blížím do finiše a nechci nic uspěchat ani špatně napsat, tak snad to pochopíte a nyní na zase nějakou dobu nová kapitolka. Snad si ji užijete. 

Elein

Ležela jsem v provizorní posteli ve stanu převlečená do čistých a hlavně suchých šatů a nemohla usnout. Sdílet stan hned vedle královnina mělo jisté výhody jako bylo víc prostoru a celý stan jen pro sebe, když byla Naya i Denej pryč. Mohla jsem se klidně prospat a Bohové věděli, že jsem po spánku toužila, ale nemohl se dostavit. V hlavě mi stále vrtala Michaelova slova i Richardův zdrcený pohled. Předtím než jsem zalehla do postele s plánem se vyspat, jsem slyšela, že prý s Nayou vypili čtyři džbány vína i že jim královna chystala nápoj proti kocovině. Rozhodně se bude hodit a ani jsem se na žádného z nich nemohla zlobit. No možná na Nayu jo, že pila během hlídání krále a že ho opila. Jenže asi byla nejlepším picím společníkem z nás všech. Doufala jsem, že Richard brzo tu zprávu zpracuje a přenese se přes ni, aby mohl plánovat strategii boje.

Se zabručením jsem se posadila na posteli. Bylo toho moc. Moc na zpracování a má mysl, mi určitě nedovolí do úsvitu usnout. Že bych si taky našla nějaký alkohol, který bych mohla vypít? Nebo bych mohla jít svou mysl zklidnit za Desem. On bude za mou společnost stejně rád jako já za tu jeho, i když by mě zajímalo, jak zjistil, že jsem skočila do vody a našel mě. Nebyl Wernie, která zůstala na hradě, protože si zranila před odjezdem packu a nemohla se mnou odjet. Teď by se rozhodně hodila.

Vyšla jsem ze stanu s plánem najít taky aspoň malé množství alkoholu a pak se zastavit za Desem, když jsem si u provizorního ohniště poblíž králova stanu všimla Caleba. Neseděl na kládě u ohně, ale opíral se o ni zády a jednou rukou. V druhé držel kámen moci a prohlížel si ho v ohni. Asi mu ho královna dala poté co ji u krále nahradila Naya.

Jsi stejná jako my. Michaelova slova se mi vrátily zpátky do mysli. Byla jsem potomek mága, matčino nemanželské dítě a Michael mě chtěl kvůli mé údajné moci za královnu. Část mě chtěla odjet zpátky na královský hrad a na vše se matky zeptat, zatímco ta druhá nevěděla zda těm slovům věřit a věděla, že musím zůstat zde a bojovat za to, co je správné.

Než jsem nad tím začala víc přemýšlet, došla jsem ke Calebovi a posadila se k němu. Rozhodně jsem teď nechtěla být sama a když vezmeme v potaz, že on je rozhodně potomkem mágů, byl asi nejlepší možnost, s kým jsem mohla mluvit.

„Žádné, proč nehlídám krále?" zeptal se mě a schoval kámen do váčku, který měl kolem krku. Nikdy jsem s kamenem moci necítila žádné pouto, žádnou magii, ale taky je pravda, že jsem ho vždy držela nezraněná a nebo byl něčím obalen. Nikdy jsem neměla možnost zjistit, zda opravdu mám nějakou moc.

„Vím, že ho hlídá Naya a oba jsou zlití pod obraz, nejspíš," odpověděla jsem mu a zahleděla se do ohně. Bylo příjemné cítit jeho teplo, poté co mě sžírala promočená a studená uniforma. Možná jsem si mohla vzít i plášť, než jsem vyšla ven. Rozhodně by mi bylo ještě tepleji než teď.

Jako by mi Caleb četl myšlenky, přehodil mi přes přední část těla svůj plášť. Kde vzal náhradní, když ten který mi dal předtím jsem stále měla ve stanu, jelikož stihl už trochu navlhnout, zatímco jsem v něm byla obalená?

Podívala jsem se na Caleba, který mi nevěnoval pozornost a místo toho pozoroval oheň v ohništi. Vypadal zamyšleně.

„Taky nemůžeš spát?" zeptala jsem se ho. Jen přikývl a pak se na mě podíval. Než jsem se stihla nadít přitáhl si mě kolem ramen k němu a položil si svou bradu na mou hlavu. Kupodivu jsem si nestěžovala a položila si hlavu na jeho hruď. Bylo to zvláštně příjemný a uklidňující.

„Vzpomínám na naše první setkání a jak jsi mi nevěřila a teď jsi ochotná dát mi kámen moci, abych s ním chránil krále," vyslovil nahlas své myšlenky. Měl pravdu. I když jsem se snažila namít proti nikomu předsudky, potomky mágů jsem nemusela za to co udělali Alexovi a málem i mě. Část mě je nenáviděla a stále nenávidět bude stejně jako jsem nenáviděla sebe, že jsem to vůbec dopustila.

„Hodně se toho od té doby stalo." Možná byla hloupost mu dávat kámen moci, ale byl jediný v koho jsem měla aspoň malou důvěru a hlavně jediný, který měl dost silnou moc k tomu aspoň trochu vyvážit síly na bojišti. Vždyť mohl ovládat vítr. Proti tomu je moje samoléčení nic.

„Pravda. Napálila jsi mě s tou malou Galaenkou a proklepla si, zda jsem loajální ke králi. Účastnili jsme se spolu plesu, pak jsem tě přivezl polomrtvou na hrad a teď jsme zase na bojišti a ty zkoušíš své štěstí. Víš, že ti jednou dojde, že?" Musela jsem se pousmát. Měl pravdu. Asi jsem poslední dobou až příliš zkoušela své štěstí a kdybych se tehdy záhadně neuzdravila, kdo ví zda bych ještě žila.

Přitulila jsem se víc k němu. Jeho hruď byla kupodivě příjemná, vzhledem k tomu, že měl na sobě uniformu a jeho ruce okolo mého těla mi dávaly jistý pocit bezpečí, což jsem dlouho nepocítila. Hlavně ne od muže. Necítila jsem ani potřebu být chráněná, ale teď když jsem věděla, že mi opravdu chrání záda to byl až příliš dobrý pocit a já se ho nechtěla jen tak vzdát. Alespoň ne do úsvitu. Pak ať si mě klidně sežerou velitelé za ten náš riskantní plán, ale teď jsem jen chtěla, aby tato chvíle trvala o něco dýl. Chvíle kdy se zastaví čas a já nemusím myslet na to, že mě Michael zradil jako přítel, že jsem nejspíš byla nemanželské dítě ani na to, že další den na nás mohou nečekaně zaútočit. Teď bylo teď a potom je potom.

„Byl jsi první potomek mágů, který se stal královým Strážcem. Musela jsem být podezřívavá, taková jsem," řekla jsem mu na svou obranu. Od Alexovi smrti jsem byla pořád taková. Podezřívavá, opatrná, ochranářská. Nechtěla jsem, aby kvůli mé chybě opět někdo umřel.

„Možná i oprávněně. Hlavní důvod proč jsem se kdysi přidal k Rothanu kromě toho, že jsem věřil, že můžu změnit pohled lidí na nás potomky mágů je ten, že jsem doufal, že bych jednou mohl získat zpátky náš rodinný hrad. Přesněji hrad co patřil mému rodu." Já věděla, že má postranní úmysl ve službě, ale upřímně takový jsem nečekala. Ten hrad byl ruina.

„Myslíš tu ruinu na větrném pahorku?" Možná jsem se pletla a myslel jiný hrad, ale pokud jsem se nepletla rod Welsů vlastnil tento hrad a byl taky poblíž otcova hrabství. Kdysi jsem tam byla a ten hrad se rozpadal. Právě kvůli nákladům za jeho opravu ho většina šlechticů nechtěla a modlili se, aby ho nedostali od krále darem. A kdyby ho dostali, asi by ho nechali dál chátrat, když se o něj od doby co byl rodu Walsů zabavený, nikdo nestaral.

„Dřív to byl nádherný hrad. Dědeček má knihu s obrázky, jak dřív vypadal. Bylo to naše sídlo, rád bych ho získal zpátky," připustil Caleb. Tak to hodně štěstí. Být od krále obdarován hradem, to bude chtít víc než jen službu jako jeho Strážce. Nechtěla jsem Calebovi kazit jeho naděje, že jednou hrad získá zpátky.

„Slyšel jsi někdy o rodu Sarvojů?" zeptala jsem se ho. Potřebovala jsem to slyšet i od někoho jiného než Michaela. Já o samoléčitelých slyšela jen párkrát, většinou jsem o nich jen někde narazila v knihách, ale nevěnovala jsem jim žádnou velkou pozornost.

„Rod samoléčitelů. Prý jejich moc po svazku přešla i na jejich partnery. Bylo těžké je zabít, ale ne nemožné. Vážený rod, ale po pádu mágů se uchýlil do severního království Nima. Nevím o žádném žijícím potomkovi v našem království, ale v Nimě jsou to prý královští lékaři, kteří se starají o královnu a její rodinu." Takže veškeré odpovědi jsem mohla najít v Nimě, kromě těch od matky. Jenže s Nimou jsme byli velmi často ve válkách a nynější příměří bylo velmi tenké. I kdybych se tam dostala, možnost, že tam zmrznu byla velmi vysoká. Byla to země ledu a sněhu. Popravdě jsem se divila, jak tam tamější lidé dokážou přežít.

„Podle Michaela jsem jedna z nich. Mág z rodu Sarvojů. Prý tehdy, když jsem byla zraněná, přinesl kámen moci ke mně do pokoje, když jsi tam nebyl a pomohl mi se zázračně vyléčit." Cítila jsem, jak se Caleb pohnul. Asi mi chtěl vidět do tváře, ale já se do té jeho dívat nechtěla. Když jsem se při tom přiznání dívala do ohně bylo to, jako by má slova slyšel jen on, nikoli Caleb. Jakoby ty slova pohltil ve svých plamenech. Proto jsem zpevnila svůj stisk okolo Calebova pasu a odmítla se pohnout. Cítila jsem, jak se následně zesílil stisk Calebových paží okolo mého těla.

„Dává to smysl. To že jsem byla málo nemocná, to že jsem se tak zázračně uzdravila i to, že otci nejsem vůbec podobná, když se nad tím zamyslím, ale připustit si, že jsem nemanželské dítě a ještě k tomu potomek mágů, pokud je to pravda, je těžké," přiznala jsem a věděla, že Caleb mě nebude soudit.

„Kdy ses to všechno dozvěděla?" zeptal se mě starostlivě Caleb.

„Když jsem byla na výzvědech. Setkala jsem se s Michaelem a měli jsme malý pokec. Vlastně na mě toho hodně vybalil a já teď nevím, jak si s tím poradit. Nejlepší je to nechat teď ležet bokem a soustředit se na nadcházející bitvu, ale nedokážu kvůli tomu spát," odpověděla jsem mu a snažila se znít, jakože o nic nešlo, i když vlastně mi to bralo klidný spánek. Musela jsem se soustředit na to podstatné a to byla nadcházející bitva, ne to kým skutečně jsem. Tuhle otázku mohu s matkou řešit později. Navíc to byl můj otec, kdo mě vychoval ne nějaký potomek mága, který mě možná zplodil, ale rozhodně mě nevychoval v člověka, kterým jsem byla teď. Rozhodně tu pro mě nebyl, když jsem ztratila Alexe.

„Vyvolalo to ve mně vzpomínky. Michaelova zrada. Přijdu si stejně bezbranná jako, když umřel Alex." Byla hloupost mu o tom povídat, ale po Michaelově zradě jsem se cítila mizerně a ten pocit se jen stupňoval místo toho, aby zmizel. Zajímalo by mě, zda i Caleba někdo takhle zradil. Doufala jsem, že ne, protože mě v jednu noc teoreticky zradili hned dva lidé. Má matka, můj přítel a možná i otec, pokud o matčině románku věděl. Doufala jsem, že ne. Bylo lepší o tom nevědět.

„Tehdy zemřel kvůli mně, kdybych tehdy nechtěla jít za těmi muži, zjistit co tam dělají, nebyl by mrtvý. To já jsem zabila svého bratra. To já můžu za jeho smrt, tak jako budu moct za smrt mnoha lidí, protože mi dřív nedošlo, že to Michael je náš nepřítel." Slzy se mi vedraly do očí a já nechápala, kdy se ze mě stala taková měkota. Neměla jsem mu to říkat, měla jsem si to nechat pro sebe. Měla jsem se soutředit na to podstatné a tím nebyl můj původ, matčiny lži. Možná Michael lhal a celou dobu mu šlo jen o to, zamotat mi hlavu, abych nebyla schopná se normálně soustředit a udělala chybu. Abych si připadala neschopně, což se mu i povedlo.

„Nemůžeš si to dávat za vinu. Nikdo nevěděl, že je to ztracený princ mágů. Dokonce ani já, který jsem jedním z potomků." Věděla jsem, že má pravdu, někde uvnitř jsem to věděla, ale ani to mi nezabránilo se zvednout z jeho hrudi a naštvaně se na něj podívat. No možná to nebylo až tak naštvaně. Snažil se mě uklidnit a měl pravdu, nemohla jsem za to, jenže.

„Znala jsem ho déle než ty a nevšimla jsem si co kuje. Neprokoukla jsem jeho plány, i když jsem Galaenským Stínem. Měla jsem si toho všimnout," přela jsem se s ním. Měla jsem na tom svůj podíl viny.

„Stejně jako Corin. Ta si toho taky nevšimla, jinak by už Michael byl mrtvý a my nebyly v táboře připravení bojovat." Shazovat to jen na Corin nemělo význam. Caleb vzal můj obličej do ruk, když jsem se na něj nechtěla dívat a natočil si ho k sobě.

„Není to tvoje vina. To co se děje dnes ani co se stalo tehdy tvému bratrovi. Byla jsi dítě. Děláme chyby, Elein, ale taky za ně pykáme a snažíme se je napravit. Některé napravit lze, jiné ne. Tuhle chybu ještě napravit můžeme a napravíme to. Máme kámen moci a rozhodně nedovolím, aby Michael vyhrál." Říkal to s takovým odhodláním, až jsem skoro byla schopná mu uvěřit. Skoro bylo to správné slovo.

„Technicky vzato, je to tvůj princ. Potomek mágů. Když by zvítězil, získal bys zpátky svou moc. Nejen ty, ale všichni potomci," připomněla jsem mu fakt, na který nesměl zapomínat a kvůli kterému se k němu přidala určitě většina rebelů. Kvůli moci, kterou mohli získat zpátky. Opravdu za to stálo, vládnout elementům, rozumět zvířatům, číst myšlenky nebo vidět do budoucnosti?

„A prakticky je můj král nyní ožralý ve svém stanu. Nechci zpátky svou moc. Chci chránit svou rodinu, získat zpátky naše staré sídlo, najít si ženu a žít s ní v něm. Nějaká moc je mi ukradená, stejně jsem po ní nikdy netoužil. Vždy jsem chtěl, aby se na nás dívali stejně jako na nemágy a za to stojí bojovat." Opravdu to řekl? Je mu jedno, že nemá moc a chce, abychom si byli rovni? Vždycky jsem si myslela, že touží po tom, aby mágové měli víc moci, ale asi jsem se pletla. Opět. Byl jiný než jsem si myslela při našem prvním setkání. Nebyl hrozba, viděl svět jinak než my. Viděl ho očima potomků mágů a k nim byl nepříznivý. Mě od toho matka uchránila, ale jeho nikdo. A přesto chtěl dál bojovat o to, abychom si byli rovni a to mu jeho nynější pozice může umožnit. Může ovlivnit Richardův pohled na mágy. Můžeme to změnit. Společně.

Netuším, jak jsem se z ubrečené dívky dostala k tomu, abych ho políbila. Zda to bylo jeho slovy, nebo tím že tu pro mě jen byl, ale v jednu chvíli mi z očí stékaly slzy a on měl ruce položené na mých tvářích a v další chvíli jsem se k němu naklonila a spojila naše rty v polibku. Možná jsem to měla nechat jen na rychlém políbení, ale nedokázala jsem se od něj odtáhnout, a když se Caleb probral ze šoku a přitáhl si mě k sobě blíž a prohloubil polibek, rozhodně jsem věděla, že mě plně pohltily emoce a pocity, místo mého přemýšlení.

Přesunula jsem své nohy a sedla si na něj obkročmo a bylo mi naprosto jedno jestli nás někdo uvidí nebo ne. Teď bylo teď a co bude potom budu řešit potom. To jediné co jsem chtěla teď byl on a zapomnění, které mi může přinést. Netušila jsem, kdy se se mnou Caleb zvedl ani, kdy nás stihl odnést do stanu, dokud jsem opět ležela na posteli a bylo mi to jedno, pokud naplní to co se mu zračilo v jeho modrých očích. Očích, které byly plné touhy a žáru, který jsem po těle cítila i já a v jehož ukojení jsem doufala, protože tohle jsem vůči žádnému muži už dlouho necítila, možná ani tehdy vůči Richardovi.