Elein

Cestovat po království mi nikdy nevadilo ani někoho stopovat nebo špehovat, ale najít dvě z členek řádu Galaenu, které si nepřály být nalezené byl oříšek. Projela jsem už třetím městem na pobřeží. Naya nebyla v Coluomě, takže jsme doufala, že se pohybuje někde u pobřeží. Pamatuji si, jak se jednou zmínila, že až bude mít po službě, bude chtít žít u moře. Právě kvůli této informaci jsem se rozhodla projet všechny města a vesnice na pobřeží a najít ji, i kdybych musela jít od jednoho domu k dalšímu. Využívala jsem veškeré zdroje, abych ji našla, dokonce jsem se potkala s jedním z našich špehů a ten mě informoval, že před nedávnem jedna Galaenka opustila město, takže jsem se vydala dál. Corin počítala s tím, že je najdu a brzo dorazíme do hlavního města, abychom se ujaly našeho úkolu, jenže ony mi to prostě komplikovaly a připravovaly mě tím o mou trpělivost.

„Madam," oslovil mě někdo. Otočila jsem se a nadzvedla kápi, která mě nyní chránila před urputným deštěm. Kousek ode mě pod přístřeškem stál malý chlapec v otrhaném oblečení. Věci na něm skoro vyseli, jelikož byl podvyživený. Nerada jsme viděla, že děti trpí. Byla to má slabina, kterou mohl můj nepřítel využít proti mně.

Přišla jsem blíž k dítěti se svým šedým vlkem Wernii po boku. Uzdu koně jsem držela v rukou, když jsem se k chlapci přidřepla, zatímco Wernie si sedla a naklonila hlavu na bok. Zkoumala chlapce a hodnotila, zda pro mě znamená hrozbu nebo ne.

„Mám pro vás informace, které by se vám mohli hodit, ale chci za ně něco," řekl chlapec pevným hlasem, i když jsem viděla, jak se klepe. Byla mu zima, ale nemohla jsem mu pomoct. Nesměla jsem se nechat rozptýlit ze své cesty.

Vytáhla jsem z jedné ze skrytých kapes na svém obleku minci a ukázala ji chlapci. Natáhl ruku, aby si ji vzal, ale já rychle sevřela dlaň.

„Nejdřív informace, pak odměna," řekla jsem mu. Chlapec chvíli přemýšlel, zda souhlasit nebo odporovat. Zadívala jsem se mu do jeho azurově modrých očí a pak jsem si ho prohlédla celého. Vlasy měl dlouhé a špinavé, stejně jako oblečení, které zakrývalo jeho tělo a chabě ho chránilo před chladem.

„Jedna z členek vašeho řádu se nachází v hostinci U zničeného kopyta, ale je to spíš nevěstinec, madam. A teď tu minci," vypravil ze sebe chlapec a natáhl ke mně ušpiněnou ruku. Pustila jsem uzdu a chytila ho za ruku. V očích se mu mihl strach. Otevřela jsem dlaň a vložila mu minci do té jeho. Chlapec kolem ní rychle sevřel prsty, ale nemohl s rukou uhnout, jelikož jsem ho stále držela.

„Jsi sám?" zeptala jsem se ho. Chlapec nejistě přikývl.

„A víš, kde se nachází nejbližší řád Rothanu?" Chlapec znovu přikývl. Usmála jsem se na něj, i když to nemohl přes šátek na mých ústech vidět. Poplácala jsem chlapce po ruce.

„Využij tu minci k tomu, aby ses tam dostal. U brány pověz hlídači, že tě posílá Elein členka řádu Galaen a jedna ze Stínů. Oni už se o tebe postarají. Pamatuješ si co máš říct?"

„Ano. Mám říct, že mě posílá Elein členka řádu Galaen a jedna ze Stínů." Pohladila jsem chlapce po tváři a setřela mu tak trochu špíny, kterou na ní měl.

„Správně. Ukryj se někde před deštěm a pak zamiř rovnou tam a děkuji za informace," rozloučila jsem se s chlapcem. Znovu jsem se chopila uzdy od koně a zamířila k hostinci, kam mě chlapec poslal. Dnes jsem ho jednou minula, ale kvůli jeho pověsti jsem se rozhodla tam nejít. Nechávala jsem to na později, protože jsem myslela, že tam Naya nebude, což byla asi chyba.

Procházela jsem sama ulicí, jelikož obyvatelé města byly schováni ve svých obydlích, zatímco já se chystala vynadat jedné z mých přítelkyň. Když jsem došla k hostinci, uviděla jsem, jak pod přístřeškem stojí osedlaný kůň. To by nebylo až tak divné, kdybych nepoznala typ sedla, které měl na hřbetě. Přivázala jsem svého koně pod přístřešek a podlezla pod jeho krkem, abych se dostala k osedlanému běloušovi.

„Ahoj, chlapče," oslovila jsem ho a poplácala po krku. Spokojeně si odfrkl a nechal se hladit, zatímco jsem zkoumala jeho sedlo. Brašny si nechala připevněné u něj a stejně tak i ochrannou rukavici. To znamenalo, že se tu nechtěla zdržovat. Tím líp. Aspoň nebudu muset čekat až se sbalí, abychom se vydali na cestu, ale budeme moct odjet rovnou. Už tak jsme ztratili spoustu času a najít Denej v Temných horách taky zabere čas.

S Wernii po boku jsem zamířila rovnou dovnitř. Přivítala mě vydýchaná místnost plná lidí. Snažila jsem se moc nerozhlížet, ale jelikož jsem hledala Nayu, musela jsem. Dívky povětšinou seděly na mužích nebo stály poblíž nich a koketovaly s nimi. Šaty měli z lepších látek a s velkými výstřihy, aby tak ukázaly zákazníkovi své vnady. Ve vzduchu se vznášela vůně dýmu a několika vonných svíček. Už jsem se nemohla dočkat, až budu opět na čerstvém vzduchu. Většina ruchu utichla, když si mě někteří ze zákazníků i kurtizán všimli. Ticho a pozornost směřovaná na mě, mluvili za vše. Jen malé děti, které tu byly jako číšnici si plnilysvé povinnosti a nikoho si nevšímaly.

„Zeptám se jen jednou. Kde je další Galaenka?" zeptala jsem se hlasitě a rozhlédla se. Naya tu určitě nebyla nebo aspoň ne tady dole.

„Nechceme žádné potíže," ozvala se obtloustlejší žena s vlasy staženými do hustého drdolu. Obličej měla snad víc zmalovaný líčidly než nějaké strašidlo. Muži tady museli mít děsný vkus. I když šaty, které na obě měla vypadaly, že jsou z nějaké drahé a kvalitní látky. Rozhodně vypadaly na cenější róbu než měli dívky. Všechno nasvědčovalo tomu, že ona je majitelka nevěstince.

Přistoupila jsem blíž k ní a rukama jsem si přidržovala meče. Rozhodně jsem ji neměla v plánu zabít, ale to ona nevěděla. Strach v jejích očích mi byl důkazem, že dělám vše správně k tomu, abych dostala své informace.

„Ty už máte. Nevěřím tomu, že většina dívek, co tady pracuje tu je dobrovolně. Ale uděláme dohodu, já nic neudělám, když ty mi řekneš, kde je druhá členka. Takže se zeptám podruhé a tentokrát naposledy. Kde je?" Na poslední dvě slova jsem kladla obzvlášť velký důraz. Majitelka polkla a shlédla dolů k mým mečům. Zajímalo by mě, co si myslela o Naye, když ji uviděla poprvé. Její nože musely vypadat ještě děsivěji než mé meče nebo aspoň to jsem si vždy myslela. Pak se podívala na Wernii. Slyšela jsem, jak Wernie zavrčela. To byla má holka.

„Nahoře. Čtvrté dveře napravo," odpověděla mi majitelka. Snažila se znít klidně a vyrovnaně, ale poznala jsem ten náznak strachu v jejím hlase.

„Děkuju," řekla jsem jí a proplétala se kolem lidí, kteří teď zvolili šepotání jako způsob domluvy. Nevšímala jsem si jich. Má pozornost byla upřená na dřevěné schodiště poblíž baru. Zamířila jsem po něm nahoru a doufala, že se pode mnou nepropadne, vzhledem k tomu, jak moc vrzalo. Nahoře jsem zamířila doprava a počítala dveře. U těch čtrtých jsem se zastavila.

„Snad neuvidím nic co nechci," zašeptala jsem pro sebe, ale mému vlkovi to rozhodně neuniklo. Zakňučela a přešla ke dveřím, u kterých nejdřív začmuchala a potom packou na ně začala škrábat. Vzala jsem to jako znamení, že můžu bezpečně vejít.

Otevřela jsem dveře a můj zrak se neusadil na tom nepořádku, který tu byl, ale na dvou lidech, kteří leželi v posteli. Nayiny krásné dlouhé blond vlasy jí zakrývaly obličej a muž, který vedle ní ležel na zádech tvrdě spal. Ve vzduchu byl cítit zápach alkoholu a zpocených těl. Jen hlupákovi by nedošlo k čemu mezi nimi došlo. Přešla jsem ke komodě, na které byli dva převržené poháry a karafa. Čekala jsem, že v ní bude víno, ale byla v ní voda. Jenže pak jsem si všimla druhé kovové karafy, která ležela na zemi u postele. Popadla jsem tu s vodou a udělala těch pár kroků k boku postele, kde Naya ležela. Vylila jsem na ni celý obsah a ještě trochu i na jejího společníka. Ten se okamžitě probral a zděšeně se zadíval na původ jeho probuzení tedy na mě.

„Ven," zavelela jsem. Muž sebral jednu z přikrývek, omotal si ji kolem těla a co nejrychleji, jak mu to jeho stav umožnil, opustil pokoj, který naplnilo Nayno tiché mumlání.

„Wernie, prober ji," nakázala jsem své vlčici. Wernie vyskočila na postel a začala nejdřív do Naye strkat studeným čenichem, a když to nepomohlo, začala jí olizovat obličej. To už Nayu donutilo zvednout hlavu a otevřít oči.

„Zatraceně," zanaříkala a položila hlavu zpátky na polštář.

„Nechceš mi něco vysvětlit?" zeptala jsem se jí, když už jsem měla konečně jistotu, že je vzhůru.

„Nejsi má matka. Co tu vlastně chceš? Myslela jsem, že jsi u své rodiny na tom svém panství," odpověděla mi a přetočila se na záda. Wernie ji stále olizovala obličej a já neměla nejmenší nutkání jí říct, ať toho nechá.

„Krucinál řekneš jí, aby mě nechala na pokoji?!" ohradila se na mě, i když ji otravovala Wernie.

„Wernie, dolů," nakázala jsem jí a ona okamžitě poslechla. Seskočila z postele a posadila se mi k noze. Rozhlédla jsem se po pokoji a našla Nayny věci přehozené přes židli v rohu poblíž toaletního stolku. Aspoň, že ho nemusím hledat po celém pokoji. Přešla jsem k němu, sebrala ho a hodila jí ho na postel.

„Obleč se. Čekám venku," přikázala jsem jí a chtěla odejít. Už tak jsem viděla Nayu ve stavu, v kterém jsem doufala, že ji nikdy neuvidím.

„A proč bych to k sakru dělala?" zeptala se mě. Odolávala jsem nutkání ji něčím praštit. Nechápala jsem, co se jí stalo, že se musela takto zřídit, ale jedno jsem věděla. Utíkal nám čas, a pokud se Corin bude zdát, že nám to trvalo až příliš dlouho bude naštvaná a o to jsem rozhodně nestála. Zhluboka jsem se nadechla. Trpělivost, Elein jen trpělivost.

„Corin pro nás poslala. Hledala jsem tě přes pět dní navíc, takže se k sakru obleč a vzpamatuj se, protože odjíždíme okamžitě. Musíme cestou ještě někoho vyzvednout a jestli nás pak Corin seřve, že jsme se loudali, vysvětlíš jí to ty!"

„Bože!" zaúpěla Naya a skryla si obličej do rukou. Zapískala jsem a Wernie přiběhla ke mně. Společně jsme zamířily opět dolů do toho blázince, který se opět probudil k životu. Když jsem nyní procházela mezi ostatními, nikdo mi pozornost nevěnoval. Možná jen ženy se na mě na chvíli zadívaly, ale pak opět věnovaly veškerou pozornost svým zákazníkům. Nepotřebovala jsem se tu déle zdržovat ani jsem to nechtěla, takže jsem radši zamířila ven do toho šíleného deště, který mezitím nabral na síle.

Zkontrolovala jsem své sedlo a poté i Nayno, aby z něj náhodou nespadla a já se aspoň zabavila, než se vybelhá ven. Odvázala jsem koně a přivedla je přímo před východ, aby Naya ušetřila kroky. Už tak bude zázrak, pokud nespadne z koně vzhledem k jejímu stavu. Radši jsem nechtěla vědět, kolik toho vypila.

Dveře od hostince se otevřely a ven se vyloudala Naya. Šátek měla shrnutý na krku stejně jako masku. Vlasy měla spletené do copu, který jí vyčuhoval zpod nasazené kápě. Naya něco zamrmlala, když jí došlo jaké je počasí. Zkontrolovala si zda má všechny dýky na svém místě a pak si nasadila rukavice, které držela v podpaží. Podala jsem jí uzdu od jejího koně a sama se vyhoupla do mokrého sedla toho svého.

„Koho že to máme vyzvednout cestou?" zeptala se nevrle, když se snažila napodruhé dostat ten svůj línej zadek do sedla. Čekala jsem, dokud se jí to nepovede, jenže měla stále potíže. S takovou nebudeme moct jet rychleji než krokem, skvělý. Naya to nakonec vzdala a popošla s koněm k blízkému sudu. Na ten se jí už povedlo zázrakem dostat a pak se jen vyšplhala na koňský hřbet. Bělouš pod ní neklidně přešlápl. Určitě se mu taky nelíbilo v jakém stavu jeho majitelka byla.

„Takže?" dožadovala se Naya svojí odpovědi, když se narovnala v sedle. Divila jsem se, že se vůbec dokázala obléct a měla všechny své věci. Asi za to mohla výhružka s Corin. Ta nás vždy dokázala vyděsit.

„Musíme najít Denej v Temných horách," řekla jsem jí a pobídla koně. Corin zaúpěla. Netušila jsem zda to bylo bolestí nebo otrávením. Ty dvě byly úplné opaky a já uvízla mezi nimi.

„Já to říkám pořád, že je to podivínka," postěžovala si za mnou.

„A ty zase ožrala. Nevím, která z vás dvou je na tom lépe," vrátila jsem jí to. Neměla právo navážet se do Denej v tomto stavu. Přesně jak jsem čekala, Naya zmlkla a když jsem se ohlédla zda náhodou neusnula v sedla, zjistila jsem, že jede za mnou, ale pomalu začíná nabírat bílou barvu. Otočila jsem se zpátky, abych viděla na cestu a za chvíli jsem slyšela zvuk dávení. Povzdechla jsem si. Tohle bude dlouhá cesta.

Další úterý další kapitola. Doufám, že se vám líbila a na co sem ještě něco psát, když všichni víme, že to většina z nás nečte. Těším se na vás u další kapitoly. :)