Tak je tu další kapitolka a v ní se i konečně dovíte, kdo je ztracený princ mágů i to jak se Elein zázračně uzdravila. Tadá máte dva v jednom.

Elein

Znovu jsem si přiložila dalekohled k oku a prohlédla si strukturu tábora. Kdo by řekl, že proniknout k nim do tábora bude takový problém, když ho měli dobře střežený a rozvržený. Byli víc koordinovaní než by se mi líbilo, navíc jsem tam zahlédla i pár členů řádů, kteří nejspíš patřily k potomkům mágů.

„Stále žádný nápad, jak tam proniknout?" zeptala se mě Gael, která seděla na větvi na stromě pode mnou. Vyšplhat na stromy, byl dobrý nápad, jelikož pod námi už prošlo pár hlídek rebelů, ale nevšimli si nás. Kdo by taky hledal nepřítele na stromě, když mohl obhlížet tábor ze země? Tohle byl rozhodně dobrý nápad, protože jsme tak nerušeně mohli vymýšlet strategii, jak proniknout do tábora. Takto z dálky jsme mohli jen spočítat počet rebelů a to stejně jen omezeně, jelikož někteří z nich byli schovaní ve stanech a co se jejich vybavení týkalo, toho jsme taky moc neviděli. Museli jsme se dostat dovnitř.

„Ne. Jsem pro za všechny nápady co máte a můžeme zvolit ten nejlepší," řekla jsem jí šeptem a opřela se zády o kmen stromu.

„Dostat se dovnitř bude vážně obtížné. Vypadá to, že přední část tábora je jen pro pěšáky a jako maskování. Možná tam budou i schované pasti proti nečekanému útoku, přemýšlela nahlas Gael. Taky mě to napadlo. Jejich tábor byl chráněný z jedné strany lesem a z další útesem, pod kterým proudila řeka. A to nemluvím o tom, že z další části byly skály, kudy určitě měli připravenou útěkovou stezku. Ať tohle místo vybral kdokoliv, věděl moc dobře, jak ho využít a vytvořit tábor tak, aby byl co nejvíc chráněný.

„Co to zkusit vzít přes ty hory?" zeptala se jedna ze Špionů. Myslím, že se jmenovala Julie a spadala do hradu s Gael.

„Můžou tam mít své lidi, kteří všechny cesty hlídají, pasti a taky by jsme ztratili čas. Navíc by to možná vyřešilo problém, jak se dostat dovnitř, ale už ne, jak se dostat zpět," odpověděla jsem jí. Cesta přes hory mě taky napadla, ale byla až příliš nebezpečná. Ty lidi jsem sem dovedla já a chtěla jsem je taky bezpečně dostat zpátky. Většinu z nich určitě.

„Jsou tam i Galaenky, možná skrz hlídky projdeme nepozorovaně, když se budeme vydávat za lidi co k nim patří a budeme v malých skupinách," navrhla dívka, co seděla na stromu vedle našeho. Měla pravdu. Byly tam i Galaenky, ale bylo jich málo. Nebo to nemuseli být Galaenky, ale jen rebelové v jejich oblečení. Sice to bylo málo pravděpodobné, ale kdo ví co vše se při přepadení povozů mohlo kromě zbraní ztratit.

„Pochybuji, že na sobě nemají něco čím se během bitvy odliší od Galaenek, aby se navzájem nezabily, ale to že tu jsou členové nebo rebelové oblečení v našich stejnokrojích je jistý problém pro naši obranu tábora," zamítla jsem i tento nápad. Rozhodně budu muset poslat pár Špionů zpátky, aby přinesli Richardovi, alespoň ty informace, které jsme získali z pozorování na stromě, to zužovalo náš počet z třiceti lidí na nějakých dvacet pět.

„Pokud jsou v přední části tábora pasti, mohli bychom je využít v náš prospěch," podělila se s námi Gael o další nápad. Taky mi to už proplulo myslí.

„Souhlasím. Malé skupinky, každá s jiným úkolem?" zeptala jsem se a shlédla na větev pode mnou, kde Gael seděla. Stejně jako já měla sundaný šátek, ale masku si nechala na tváři. Viděla jsem, jak přikývla.

„Čím víc budeme uvnitř, tím míň nás bude, zatímco zbytek vytvoří a bude hlídat únikovou cestu?" nadhodila i ona svůj nápad a pohlédla na mě. Začali jsme tvořit plán. Asi se už těšila zpátky do tábora za Denej, stejně jako já. Kdybych neprahla tolik po informacích možná bych tento úkol přenechala někomu jinému, ale to co jsme teď hlavně potřebovali byli informace, které můžeme získat.

„Nováčci budou hlídat únikové cesty, starší se pokusí proniknout víc do tábora a zjistit, jaké mají vybavení, počet, cokoliv co by nám mohlo pomoct." Asi nemělo cenu víc cokoliv plánovat. Zkušenější mají větší šanci získat potřebné informace než úplní nováčci, kteří jsou v bitvě poprvé, nebo teprve započali první rok z povinných odsloužených let ve službě řádu.

„Při sebemenších problémech, vyvolají rozruch a to bude náš signál pro to se stáhnout a zmizet," doplnila mě Gael. Přikývla jsem. Ano tak by to snad šlo udělat. Byl večer, většina rebelů určitě spala. Umíme se pohybovat potichu, opatrně, nenápadně, takže když se vyhneme hlídkám máme velké šance.

Naznačila jsem rukama k ostatním stromům, že je čas na to slézt, abych ostatním rozdělila úkoly. Ty co byly na nejnižších větvích se ujistili, že nikde není žádná hlídka, co by nás viděla a pak seskočili jako první. Zatímco ostatní slézali dolů, znovu jsem si přiložila dalekohled k oku a prohlédla si cestu, která vedla k hlavnímu stanu, který byl co nejblíže u okraje skal, aby velitel mohl co nejdřív utéct pryč. Tam musel být ztracený princ mágů nebo jen jejich velitel a možná tam budou i kameny. To byl můj úkol, ostatní tak daleko snad nebudou muset proniknout.

Slezla jsem dolů mezi posledními

„Dva lidé se vrátí zpátky do tábora, aby krále informovali o tom, co jsme zjistili z dálky. Rozhodně mu musíte říct, že tu jsou rebelové v Gealaenských a Rothanských stejnokrojích a musíme se tedy od nich odlišit, aby se do tábora nedostal nikdo z rebelů a taky, abychom se poznali během případné bitvy. Další tři se vrátí ke koním, budou připravení, že jakmile se spustí v táboře poplach, propukne rozruch, budou to brát jako signál a přivedou koně co nejblíž k táboru, aby se k nim ostatní z nás co nejdřív dostali. Jakmile budete na koních, vaším úkolem je chránit ty, které se budou snažit z tábora dostat zpět. Rozdělíme se do pěti skupin, každá pronikne jinudy, nováčci budou hlídat únikovou cestu, nejstarší a zkušenější se pokusí dostat víc dovnitř tábora a získat nějaké informace. Když cokoliv zjistíte, buď je svěřte některé z nováčků a ti se vrátí a informaci doručí zpátky králi. Naším hlavním úkolem je donést mu co nejvíc informací a taky se vrátit živé. Co už zjistíte je na vás, dostat se dovnitř a něco získat je už tak dost obtížný úkol a je na už na vás co zjistíte. Jsme Špioni a Stíny a podle toho taky jednáme. Gael, Já, Sivir, Wena a Kisby jsme velitelky skupinek. Vyberte si s kým půjdete nebo koho chcete do týmu, a kudy do tábora proniknete. Kirbin a Samara se vrátí do tábora. Julie, Yara a Tamrin budou u koní. Počínaje touhle chvílí je to na vás. Uvidíme se," předala jsem jim své rozkazy. Dívky, které jsem jmenovala mi přikývli. Všimla jsem si, že Wena si dívky, které ji budou doprovázet vybrala, zatímco čtyři další dívky se přidali k Sivir bez sebemenšího slova. Asi to byly dívky z jejího hradu. Počkala jsem, dokud se dívky nerozdělily do čtyř týmů a pak zbylé čtyři dívky, co se přidaly ke mně, vedla podél lesa k místu, které jsem si pro vniknutí vybrala já. Cestou jsme minuly jeden z týmů.

Skrčila jsem se za jeden ze stromů a podívala se na dva rebely, kteří hlídali s pochodní v ruce poblíž jednoho z krajních stanů a o něčem se bavili.

Podívala jsem se na dívky, které se schovávaly, ať už za stromy či keři, a jedna z nich dokonce ležela na zemi za spadeným kmenem, odkud stejně jako já pozorovala místo, odkud pronikneme do tábora.

„Galaenky či Rothaňané, kteří jsou uvnitř, dost nejspíš jsou naši nepřátelé a ne přátelé, tak se před nimi mějte na pozoru a nenechte se chytit. Kdyby hrozilo vaše prozrazení, vyvolejte rozruch, nebo cokoliv co dá ostatním signál, že je čas zmizet, že jsme byli prozrazeny. Nezapomeňte se co nejdřív dostat ke koním a zmizet s ostatními pryč," přikázala jsem jim ještě.

„Počkám než se stáhneš i ty, a pak zmizíme. Jsi naše velitelka, takže až se vrátíš s informacemi, stáhneme se. Bez tebe neodjedeme," pronesla dívka za spadeným stromem a já podle hlasu poznala, že se jednalo o Milien, která se mnou prošla výcvikem, ale nyní pobývala na jiném hradě, než já. Měla silnou víru v tom, že si kryjeme navzájem záda. Teď bych ji radši vyměnila, ale té vlastnosti jsem si cenila. Její život nebyl důležitější než můj a naopak.

„Pokud bych se nevrátila, jedete beze mě. Dokážu se zpátky dostat i sama, ale ty musíš dostat zpátky je. Můj úkol v tom, co musím zjistit je jiný než ostatních a nejvíc nebezpečný. Jak vypukne zmatek, dostaň je zpět. To je rozkaz, Milien. Já se postarám o sebe a ty o ně, tím mi pomůžeš nejvíc." Milien se na mě podívala, možná překvapená tím, že si stále pamatuji její jméno. Viděla jsem, jak se jí v očích míjí jistý vzdor a bojuje s nutkáním jít proti. Nepřekvapilo by mě to. Když jsme byli ještě žačky v řádu, byla jedna z nejlepších, takže se často mohla vyhnout trestům za špatné splnění úkolů, ale stejně vždy přijala trest s ostatními. Taková byla její povaha. Byli jsme v tom spolu, toho se vždy držela.

„Opovaž se nevrátit do tábora. Nechci být potrestána za to, že jsem nás nepřivedla zpátky všechny," odpověděla mi nakonec a já se jen pousmála.

„Neboj se to nedopustím," odpověděla jsem jí a natáhla si přes ústa šátek. Zadívala jsem se na dívku, která byla Špionka a její zbraní byly skryté dýky v rukavicích. Dala jsem jí signál, aby se zbavila hlídky, která se už posunula asi metr před stan, u kterého předtím postávala. Dívka se kolem mě proplížila a až hrozilo, že si jí muži všimnou, skrčila se natolik, aby splynula s trávou a její výškou, která nám byla asi po kolena. Teď jsem ji neviděla ani já.

Bylo to jen pár vteřin než se vynořila u jednoho z mužů, a ten během chvíle spadl na zem. Jen o sekundu později ho následoval i druhý muž. Jen co byla hlídka zneškodněná, doplížila se až za jeden ze stanů a skrčila se za ním.

„Tak jdeme," zavelela jsem a s ostatními členkami se rychle rozeběhli nekrytým prostorem až ke stanu, než si nás mohla všimnout jiná hlídka.

„Jedna zůstane tady a bude hlídat, zbytek se bude oddělovat postupně," řekla jsem jim a následně byla první kdo opustil místo zpoza stanu.

Vidět cestu dalekohledem a vybavit si ji teď byli dvě rozdílné věci. Doufala jsem, že mířím správným směrem ke stanu velitele.

Schovávaly jsme se za stany, za povozy a dávali si pozor na hlídky. Čím víc uvnitř tábora jsme byly, měla jsem pocit, že se musíme vyhýbat více lidem. Jestli takové štěstí měli i ostatní týmy, bude štěstí když si nás ještě chvíli nikdo nevšimne. Většina rebelů co nás míjela naštěstí buď jen přecházela ze stanu do stanu nebo odcházeli do stanů. Jen málo z nich zůstalo sedět u ohniště nebo postávat u pochodní, aby se ohřály. Většinou to byly dvoučlenné hlídky.

Když se měla oddělit ode mě i Milien jako poslední, míjela nás hlídka, kde byl rebel a s ním jedna Galaenka. Všimla jsem si, že má na pravé tváři znak slunce. Byla tedy jednou z potomků. Opatrně jsem obešla povoz, za kterým jsem se schovávala, abych se jim vyhnula, připravená se od Milien oddělit a pokračovat blíž ke skalám ke stanu, kde mohl být velitel.

„Hodně štěstí," zašeptala Milien předtím než jsem zpoza povozu přeběhla ke dvěma stanům, mezi kterými vedla malá ulička. Výhodou bylo, že čím víc jsme se dostávali dovnitř tábora, tím blíž u sebe byly rozestavěné stany. Proklouzávala jsem mezi nimi, zpoza stěny některých z nich jsem zaslechla hlasy, z jiných chrápání.

Vzala jsem to zadem co nejblíž skal a dávala si pozor, abych nikde nahoře nezahlédla hlídku a ona mě. K mému štěstí se mi povedlo dostat až za stan, který byl od ostatních oddělený a měl kolem sebe víc prostoru a vepředu před jeho vchodem stála další hlídka. Když jsem ho míjela všimla jsem si, že závěsy do vstupu jsou zatažené, takže jsem nejdřív musela zjistit, zda vevnitř vůbec někdo je nebo ne.

Přikrčila jsem se a zaposlouchala se. Nic jsem z druhé strany neslyšela. Žádné hlasy, chrápání, kroky ani listování papíru. Nezbývalo nic jiného než zkusit štěstí.

Vytáhla jsem z boty dýku a rozřízla jí spodek stanu, abych vytvořila díru, kterou jsem se dostala dovnitř. Stan byl rozdělený na tři sekce a každá byla oddělena zástěnou z průsvitné látky. Já se nacházela v místě co vypadalo jako pracovna se stolem, na kterém byly nejrůznější papíry a za ním židle a nástěnkou, na které byla mapa království. Za průsvitnou zástěnou to vypadalo na místo, kde byl další velký stůl a pak tu byla ještě jedna průsvitná zástěna, za kterou jsem pořádně neviděla co je. Možná místo, kde majitel stanu spí.

Rychle jsem přešla ke stolu a začala procházet papíry na něm položené. Narazila jsem na informace o dodávkách, které byly přepadeny a měli být doručeny na hrady Rothanu i Galaenu. Taky tu byla kniha, která obsahovala názvy všech rodů mágů i jejich nynější tetování, kterými se dali poznat. Stejnou knihu jsem četla i na hradě, když jsem ležela zraněná u Mirabel.

„To co hledáš je ve skříni za stolem v dřevěné krabičce." Normálně bych si zanadávala za svou nepozornost, ale opravdu si nejsem vědomá toho, že bych slyšela něčí kroky. Opatrně jsem se otočila a podívala se na osobu, která stála bosky poblíž nástěnky. Přepadl mě šok, když si můj mozek spojil hlas, který na mě promluvil s osobou, kterou jsem viděla. Ptát se na to co tu dělal bylo asi zbytečné, protože nedávalo smysl, aby tu stál bosky a na sobě měl jen černé kalhoty.

„Odejdi," řekl. Pochybovala jsem, že ta slova byla mířená na mě a pak jsem si všimla, jak zpoza druhé zástěny vyšla dívka jen v noční košili. Přehodila si přes sebe plášť.

„Mám varovat hlídku nebo..." začala opatrně a její pohled spočinul na mě.

„Řekl jsem, ať odejdeš a o nic víc se nestarej!" okřikl ji Michael. Na tento jeho přístup jsem u něj nebyla zvyklá. Spíš mě teď víc zajímalo, zda mě poznal nebo si myslí, že jsem jen nějaká Galaenka. Rukou jsem sklouzla k dýce, kterou jsem měla připevněnou u pasu, jelikož jsem své meče nechala v táboře. Nyní byly k přepadení a vplížení se do tábora praktičtější dýky než meče, na které jsem byla zvyklá.

„Opravdu se mě teď pokusíš zabít, když stačí jedno slovo a jsou tu mý lidé, Elein?" Zastavila jsem ruku v pohybu. Mohla bych být rychlejší než jeho lidé a hodit po něm dýku, ale v házení s dýkami jsem nebyla nejlepší a on byl jeden ze členů Rothanu. Učili jsme se vyhýbat letícím věcem, obzvlášť zbraním. Ale nemohl vědět, kdo jsem to prostě nemohl.

„Vždy tě poznám podle očí. Příměs zelené a šedé, občas se tam míchá hnědá. Jsou to oči prohnané kočky, kterou taky jsi. Upřímně jsem čekal, že se tu ukážeš dřív, ale taky jsem věděl, že tě Richard odmítne jen tak pustit z tábora. Zajímalo by mě co jsi mu musela říct, aby tě pustil," řekl klidně Michael, jakoby bylo úplně normální, že se nacházíme v hlavním stanu tábora rebelů, já v Galaenském stejnokroji a on až na kalhoty bez oblečení. Černé vlasy mu splývaly okolo obličeje a na těle až na spáleninu na pravé straně neměl žádné tetování. Co tu sakra dělal? Nedávalo to smysl? Michael nás zradil a sloužil princi mágů?

„Stačí se zeptat, Elein a odpovím ti, nemusíš tak usilovně sama přemýšlet," promluvil znovu a pohnul se od nástěnky mým směrem. Tentokrát jsem už ruku položila na dýku u pasu a tím si od Michaela vysloužila zvednutí jednoho z jeho koutků. Prošel kolem mě i kolem stolu ke skříni, o které mluvil a vytáhl z ní dřevěnou krabičku, kterou položil na stůl mezi nás.

„Nechápu to," vydechla jsem. Michael se posadil do křesla a opřel se do něj, zatímco já se snažila pochopit co se to vlastně děje a zda mám vidiny. Neměl tu být. Měl být se sirem Lucasem. Měl ho dovést do našeho tábora.

„A přitom je to prosté. Stojíš před budoucím králem Noblesie, princem Valeriem Michaelem Arinijským, potomkem krále Azira Arinijského, posledního krále mágů před vznikem Noblesie."

„Nemáš na sobě tetování. Nikdy jsi ho neměl." Nemohl jím být. Ač jsem to nerada přiznávala, viděla jsem dost jeho těla, abych věděla, že žádné tetování na sobě nemá, ne jako já. A kdybych ho neviděla, Richard by se mi o tom zmínil. Nebo Corin, určitě by věděla, že v králově přítomnosti může být někdo nebezpečný. Nemohl to být on.

Michaelovi se na tváři objevil úsměv, když se natáhl po krabičce, kterou otevřel a odhalil tak vedle sebe čtyři položené kameny. Poznat, že jde o kameny moci nebylo vůbec těžké. Na rozdíl od jiných kamenů, ony měli duhovou barvu, která se střídala, kdykoliv byly kameny vystavené světlu. Michael vzal do ruky jeden z kamenů a jeho odhalené tělo zaplnily všemožná tetování. Poznávala jsem znak rodu Triskelů, Aristů, Trebeků a mnoho dalších. Měl na sobě tetování rodů mágů.

Zamotala se mi hlava a musela jsem se rukama opřít o stůl, abych nespadla. Dokud se nedotkl kamenů byl jen obyčejný člověk, ale s kamenem ve své ruce a tetováním na svém těle byl jeden z nich. Byl mág. Jejich vůdce.

Sundala jsem si z úst šátek, aby se mi lépe dýchalo. Celou tu dobu byl po našem boku, znal naši taktiku, naše vedení, byl to špeh mezi našimi řadami. Můj i Richardův přítel.

„Napij se, vypadáš, že brzo omdlíš." Michal přede mně postavil pohár s vodou. Byl vedle mě a ohrožoval mé blízké. Mohl způsobit jejich smrt. Já mohla způsobit jejich smrt, protože jsem si toho nevšimla dřív. Jejich krev mohla být na mých rukou stejně jako Alexova.

Nestávalo se mi, abych jednala impulzivně, ale teď jsem vzala ten pohár a hodila ho po něm. Přesně jak jsem očekávala vyhnul se mu, pohár narazil do skříně a pak s dopadl na zem. Tentokrát jsem slyšela, jak hlídka před jeho stanem vešla dovnitř a tasila meče.

„Nikdo se jí nedotkne," rozkázal jim Michael. Zadívala jsem se na něj a tiskla ruce v pěst. Teď mohl být rád za stůl, který nás dělil, jinak bych se nechala pohltit vztekem a něco mu hned udělala. Celou tu dobu.

„Můj pane, neměli bychom...," začal opatrně jeden ze stráží.

„Řekl jsem, že se jí nikdo ani nedotkne!" zakřičel na ně znovu Michael a cítila jsem, jak stan zaplnila magie, která čekala jen na to, až ji její majitel vypustí.

„Celou tu dobu.....Jak....Proč..." Nenacházela jsem vhodná slova, ani jsem nevěděla na co se dřív ptát. Přišla jsem si jako ta malá holka co tehdy stála poblíž mágů, kteří mi zabili bratra. To, když mu vrazili meč do těla, když zjistili, že jsme dětmi Lilibeth Naratijské, ženy která pobila velitele potomků mágů u severských hranic, kde sousední království bylo složené převážně z potomků mágů. Oni byli vojáci co přežili válku a měli něco vyzvednout své královně, ale místo toho narazili na dva potomky své nepřítelkyně a jednoho z nich zabili. Teď jako bych cítila ten meč co probodl bratra jako by probodl mě samotnou.

„Elein," oslovil mě jemně Michael a dotkl se mého ramena. Jednala jsem instinktivně, když jsem jeho ruku setřásla, sáhla rukou k dýce a tentokrát ji vytáhla a přiložila mu ji ke krku. Michael nevypadal mou reakcí zaskočeně, jen zvedl ruce v gestu, že se vzdává a jeho hlídka udělala znovu kroky vpřed než je Michael zastavil. Netušila jsem, zda použil svou magii, která kolem nás vířila nebo nějaký pokyn ruky, jen jsem věděla, že neslyším žádné kroky a necítím nikoho v blízkosti.

„Stačí tě zabít a k žádné válce nedojde," zašeptala jsem mu nebezpečně blízko obličeje a drtila v ruce rukojeť dýky. Chtěla jsem u proříznout hrdlo, ale zároveň mi ruku držely vzpomínky, které jsem s ním měla. Nebyl padouch. Byl to můj přítel a přesto mě zradil. Nejen mě, ale i Richarda.

„Nezabiješ přítele, Elein. Navíc i kdybys mě zabila, dokud držím kámen a jsi v mé blízkosti, nic se mi nestane. Jsi stejná jako já." Přitlačila jsem mu ostří dýky víc ke krku až mu na pravé straně zlehka protrhlo kůži a začal mu po krku stékat pramínek krve.

„Nejsem jako ty. Nikdy bych nezradila přátele," zavrčela jsem na něj. Tentokrát to byl Michael, kdo zkoušel sílu ostří u jeho krku, když se hlavou přiblížil ke mně.

„Ale jsi mág jako já. Jsi z rodu Sarvojů, kteří byli známí svou schopností samoléčení. Jejich rod byl velmi ceněný a taky měl málo členů, ale jsi jedna z nich stejně jako byl tvůj bratr a tvůj otec." Co to mluvil za nesmysli?

„Mým otcem je hrabě Orgard, pán Memfiského panství."

„Tvým pravým otcem je Lorian Sarvoj. Mág co pobýval v severním království Nima a během války s Noblesijí pronikl sem. Nechápu, jak se zapletl s tvou matkou, ale narodila ses předčasně silná a zdravá s tetováním Sarvojů na ruce. Proč myslíš, že tvá matka přišla s příběhem, jak vám nechala na ruku vytetovat runu léčení a ty další runy. Byl to pokus zamaskovat, kým skučně jste. Mágy." Ne. Ne. Ne. Ne. Musel lhát. Není možné, aby to byla pravda. Ale i kdyby byla stála jsem po Richardově boku, nechtěla vyvolat válku. Byli jsme si s mágy rovní, to tehdy chtělo sedm Galaenek. Byl to jejich odkaz a já se ho nesnažila zničit.

„Tvé zranění na těle se nezahojila sama od sebe. Byl jsem to já. Přinesl jsem jeden z kamenů až k tobě, i když musím uznat, že to byl oříšek. Caleb tě hlídal jak ostříž, ale když jsme se na chvíli prohodili v tvém hlídání, využil jsem toho, abych tě zachránil. Navíc to byli mí lidé, kdo tě tak zřídili. Taky za to byli potrestáni." Bylo toho moc. Ale pokud to, co Michael říkal, byla pravda, pak by dávalo smysl, proč jsem se tak zázračně uzdravila. Proč rebelové znali cestu do hradu. Michael tam pobýval s Richardem, navštěvoval hrad i během svého výcviku. Skoro vše by dávalo smysl i to, proč jsem byla jen ojediněle nemocná. Sarvojové, nebývali nemocní, od chvíle kdy dosáhli věku šesti let a jejich dar se u nich plně projevil.

Netuším, jak se to stalo, ale upustila jsem dýku, která dopadla na zem a odstoupila od Michaela. Stále jsem mu nemohla odpustit to, jak nás zradil, že to před námi tak dlouho tajil a že nyní chtěl vyvolat válku. Ale dával mi informace. Informace, které se mohli hodit Richardovi. Musela jsem zapomenout na sebe a to, co o mě říkal. Musela jsem se soustředit na svou misi. Když ji splním a donesu informace Richardovi, mé ruce nemusí být pošpiněné krví. Můžu zachránit ty lidi. Navíc pokud to co Michael říkal, byla pravda, pak ho opravdu jen tak nezabiji a během případné bitvy od něj budu muset být co nejdál, jelikož určitě bude mít jeden z kamenů.

„Proč až teď a jak ses dozvěděl o kamenech?" zeptala jsem se ho a snažila se pomocí dýchání zklidnit, jak svůj tep a hněv, tak i své myšlenky. Musela jsem se uklidnit a nejednat impulzivně, jako tehdy, když Alex umřel.

Michael si přejel rukou po krku, kde mu tekla krev a nyní ji měl i na prstech. Všimla jsem si, jak se mu ranka na krku pomalu zaceluje. Takže o mě asi opravdu mluvil pravdu. Byla jsem původem mág?

Michael si prohlédl krev na svých prstech a pak si povzdechl a posadil se na stůl.

„To že jsem potomek ztraceného prince jsem věděl už od dětství. Má rodina byla vždy chráněná těmi co zůstali věrní a o kamenech jsme věděli taky už delší dobu, ale najít je to je opravdu oříšek. Věděla jsi, že když máš v držení jeden kámen, ukáže ti pak na mapě, kde je další z úlomků? Tedy přesněji musíš být poblíž něj, aby se ti na mapě ukázal, ale je to možné. Motali jsme si hlavu spíš s tím, jak získáme úlomek, který byl v Britanu, ale když mi jeden ze špehů řekl, že má být převážen s princeznou, zdálo se jako snadný úkol ho získat. Bohužel se z lehkého úkolu stal těžký a ten úlomek stále nemáme. Spíš mě překvapilo, že jsi jedna z nich. Ukrývačka, nebo se snad pletu? Corin by tě jinak nenechala odjet ze hradu ani ti o kamenech moci neřekla. Takže to, že o nich víš znamená jediné. Jsi jedna z Ukrývaček."

„Jestli čekáš, že ti řeknu, kam jsem kámen moci ukryla pak se pleteš a ani s pomocí mapy ho nenajdeš," řekla jsem mu a cítila se hrdě na to, kde jsem kámen před lety ukryla. V místě, o kterém jsem věděla jen já a kdysi i Alex. Bylo to naše místo. Mé a jeho. Můj bratr dohlížel na kámen místo mě.

„Ne to jsem ani nečekal. Ale bylo by to milé," odpověděl mi pobaveně Michael. Zalétla jsem pohledem k vojákům postávajících za průsvitnou zástěnou. Sice měli meče svěšené jílcem k zemi, ale stále mě pozorovali s opatrností.

„Nechte nás," rozkázal jim Michael a já se podívala na něj. Jednal tak autoritativně, tak jinak než jsem byla zvyklá. Jakoby ten věčně žertovný Michael co miloval víno a dobrou zábavu někam zmizel a zůstal tu místo něj tento nový Michael ambiciózní, krvežíznivý, zrádný.

Tentokrát se s ním hlídka nehádala, ale odejít se jim taky nechtělo. Couvali od nás s opatrností a jistou dávkou podezřívavosti vůči mě.

„Nechtěl jsem Richarda zradit. Dřív byl jen součástí plánu, ale nyní ho už opravdu beru jako přítele. Bohužel je na čase, aby se moci ujali znovu mágové a bylo nám navrácené co nám bylo vzíto. Naše moc."

„Ta moc vám byla vzíta, abychom si byli všichni rovní," přela jsem se s ním.

„A jsme si rovni, Elein? Je to jen iluze co vyvolali obyčejní lidé, ale mágové teď trpí." Tak tady byl zakopaný pes. Jakožto vládce mágů si získá jejich loajalitu tím, že je přivedl zpátky k moci, ale už nepřemýšlí co tím způsobí. Utrpení obyčejných lidí.

„Richard to může změnit. Nechal po svém boku Caleba." Byl prvním z potomků mágů, kdo byl výše postavený než obyčejným pěšákem v řádu. Byl Strážcem krále, mohl na něj mít vliv. Pokud jsem i já byla potomkem mágů, měla jsem na Richarda taky vliv a byla jsem Strážkyní královny a Michal byl Richardův přítel. Mohl změnit pohled lidí na potomky mágů. Mohl zlepšit jejich postavení ve společnosti, jen musel získat šanci.

„Richard je impulzivní a tvrdohlavý. Pochybuji, že bude někomu jako je Caleb naslouchat," přel se se mnou Michael. Možná, když by se mi ho povedlo přemluvit, k žádné válce by stále nemuselo dojít. Udělal sice krok k tomu, nás zradit, ale stále to mohl ještě napravit.

„Tobě by naslouchal. Mě taky, jinak bych tu teď nebyla," snažila jsem se změnit strategii. Stále byla možnost vše napravit. Byl náš nepřítel, ale předtím byl náš přítel. Možná to jen potřeboval připomenout. Připomenout, že nemusí přátelství vyměnit za moc.

„Nerozmyslím si to, Elein. Už jsme blízko k tomu získat zpátky naši moc, že necouvnu," řekl rozhodně Michael. Dívali jsme se jeden druhému do očí a já se snažila všechno vstřebat. Pokud Michael opravdu necouvne, musel se to Richard dozvědět. Že to on je vůdce rebelů, že nás zradil a musíme ho zastavit. Musela jsem mu to říct, ale netušila jsem, jak varovat ostatní Galaenky v táboře nebo odtud zmizet.

„Je vás tu víc?" zeptal se mě Michael a seskočil ze stolu, aby kámen moci vrátil zpátky krabičky. Nemohla jsem mu nechat všechny čtyři kameny. Musela jsem je získat.

Zrovna jsem přemýšlela nad tím, jak se odtud dostat a přitom sebou vzít kameny, když se táborem roznesl výbuch. Přišli na nás. Zaslechla jsem, jak se venku začíná ozývat křik a Michael se otočil ke vchodu do stanu s krabičkou s kameny v ruce.

Nebyl čas moc přemýšlet, takže jsem se prostě rozeběhla a vší silou Michaela narazila na stůl. Michael zanadával a pustil krabičku na zem a rukou se opřel o stůl, který se s nárazem málem převrátil. Všimla jsem si, že se kameny vysypaly z krabičky. Skrčila jsem se, popadla jeden co byl nejblíž a chtěla ze země sebrat i další co byly víc zapadnuté pod stolem, když tentokrát do mě žduchnul Michael a já se skulila pryč od něj blíž k díře ve stanu.

„Elein!" zakřičel na mě Michael a rychle se zohnul, aby kameny schoval zpátky do krabičky. Nebyl čas na to získat další z kamenů moci, takže jsem jen zesílila stisk v ruce, kde jsem jeden z nich držela a vyskočila dírou ven ze stanu. Tentokrát jsem si už na skále všimla jedné hlídky, která v rukou držela kuše a mířila na mě. Rozeběhla jsem se zpátky cestou, kterou jsem se sem plížila. Ze stanů vybíhali rebelové, aby zjistili co se děje.

Zrovna jsem se schovala za jeden z povozů, abych v nastalém chaosu našla nejlepší únikovou cestu, když se z okraje tábora ozval druhý výbuch. Galaenky se očividně činily. Doufala jsem, že se všechny dostanou pryč zpátky do našeho tábora a že zjistili i něco jiného než já.

„Je na čase zmizet," ozvalo se vedle mě. Dle hlasu jsem poznala Milien, která se během výbuchu musela stejně jako já schovat za povozem.

„Elein!" rozezněl se prostorem Michaelův naštvaný křik. Jen o chvíli později jsem ho zahlédla s dalšími čtyřmi rebely po boku a vypadal pořádně naštvaně. Ani si na sebe nic neoblekl, vejtaha.

Ten mě jen tak nepustí, ne když ví, že mám u sebe kámen moci. Otočila jsem se čelem k Milien. Obě se odtud nedostaneme, ale můžu je odlákat.

„Odlákám je a ty musíš tento kámen dovést ke králi a ten ho musí dát Calebovi. Oni už budou vědět proč. A taky mu musíš vyřídit, že Michael zradil a nemůže mu věřit. Že on je ztracený princ a mají v moci další tři kameny," vychrlila jsem na ni hlavní informace, které se musel Richard dozvědět a strčila jsem jí kámen do ruk.

„Elein," začala výmluvně a mě bylo jasné, že se jí nápad mě tu nechat nezamlouvá.

„Vědí o mě, odlákám je od tebe. Stáhnu na sebe jejich pozornost a pak odsud zmizím. To umím. Dostanu se pryč, ale ty musíš králi předat ten kámen a mou zprávu. Závisí na tom výsledek nadcházející války," řekla jsem jí rázně a tentokrát ani nečekala na její odpověď. Stáhla jsem si masku z obličeje, aby mě mohl Michael snadněji poznat, vzala do ruky kámen ze země, aby to vypadalo, že držím kámen moci a vyběhla zpoza povozu. Musela jsem jeho pozornost dostat jinam. To znamenalo zůstat uvnitř tábora a nepokračovat k jeho okraji.

„Chci ji živou!" zavelel Michael, když jsem přeběhla uličku, v které se nacházel k jiné uličce mezi stany. Vytáhla jsem malou dýku, kterou jsem měla připevněnou v pouzdře na stehně, abych se měla v případě potřeby čím bránit. Rozhodně se nevzdám bez boje.

Kolem hlavy se mi prohnalo ostří meče, když jsem vyběhla zpoza jednoho ze stanů. Stihla jsem se mu vyhnout, ale podklouzla mi noha a já se svezla k zemi. Nezaváhala jsem ani na chvíli a ohnala se dýkou po útočníkově noze, kde jsem ho řízla a odkutálela se pryč, když mi u nohy přistál šíp a zabodl se do země, kde jsem ještě před chvílí měla nohu. Zvedla jsem pohled a všimla si rebela po Michaelově boku s lukem v ruce. Rychle jsem se zvedla a utíkala opačným směrem než stál. Snažila jsem se vyhýbat rebelům, ale bylo to skoro nemožné. Vždy když jsem se blížila k nějakému nepříteli, změnila jsem směr, abych se vyhnula případnému boji až jsem vyběhla zpoza jednoho ze stanů a ocitla se na malém prostranství. Zastavila jsem se ve běhu a všimla si, že o kousek dál je útes a pod ním jsem slyšela šumění vody. Byla jsem na opačné straně tábora. Opravdu jsem doufala, že se Milien dostala z tábora pryč.

„Nech toho Elein a vrať mi kámen. Až obnovíme zdroj a já se stanu králem, budu potřebovat královnu. A nevím o lepší možnosti než tobě." Otočila jsem se za Michaelovým hlasem a všimla si, že se k němu už přidalo víc rebelů. Cítila jsem se skoro poctěně, že mě honilo tolik lidí. Vzpomněla jsem i na to, co se říkalo o královské rodině mágů. Prý uměli získat moc jiného rodu, když se spolu muž a žena spojili ve svazek manželský. Nešlo mu o mě, ale o mou údajnou moc. Nikdo by ho jen tak nezabil.

„Nikdy mě nelákala představa vládnout," odpověděla jsem mu. A zadívala se za něj zda v dálce nezahlédnu nějaký další výbuch nebo jiný signál, který by znamenal, že se Galaenky snaží utéct nebo už utekli. Bylo to už jen na nich tak jako na mě. Rozhodně se nenechám chytit. Musela jsem se vrátit a předat informace Richardovi. I kdyby mu je předala Milien spíš přijme pravdu ode mě než od ní.

Znovu jsem se otočila, rozeběhla se posledních pár metrů k útesu a skočila k němu. Teď nezbývalo nic jiného než všechno na kole štěstěny.

Nepsala jsem hrozně dlouhou dobu a samotnou mě pak překvapilo, že tato kapitolka má 5460 slov. Takže takový malý úplatek za to, že mi tak dlouho trvá napsat kapitoly, zveřejnit je a celý příběh vůbec dokončit. Když jsem ho začala publikovat, myslela jsem si, že mám hodně předepsaných kapitol a budu ho moct vydávat pravidelně. No ukázalo se však, že tomu tak není a i když se příběh pomalu blíží ke konci mám i napsanou jednu z konečných kapitol, tak se obávám, že jeho vydávání bude zase odložené na různé chvíle. ale třeba mě múza osvítí a já zázračně do konce roku příběh dopíši, ale kdo ví. No rozhodně jste se dozvěděli, kdo je ztracený princ a celou dobu jsem si říkala, kde mu schovám tetování, ale to jak jsem to nakonec napsala mě potěšilo a kupodivu to i dává nějaký smysl.

Tak co líbila se kapitolka a čekali jste, že Michael bude "ten zlý"?