Kapitola 46

Caleb

Procházel jsem ulicemi města do čtvrti, kde pobývali převážně potomci mágů za mojí sestrou. Tentokrát jsem nezapomněl vzít jejím dětem nějaké cukrovinky. Místo abych je koupil v nějakém cukrářství nebo pekařství, tak jsem je vzal přímo z královské kuchyně, předtím než je nachystali na talíř a doručili do královniných komnat. Sice jsem za to dostal od hlavního kuchaře vyhubované jako malý kluk, ale stejně mě nechal si cukrovinky odnést.

V ulicích bylo živo, nikdo netušil blížící se bouři. Pro ně život běžel dál, zatímco jen strážní hlídající pořádek ve městě vypadali ostražitěji a připraveni zakročit při sebemenších problémech. K nim se určitě dostaly zprávy o mobilizování členů řádů. Zastavil jsem se v chůzi, když jsem před sestřiným domem uviděl pohrávat si skupinku dětí, v které se nacházel i Rick a jeho sestra. Děti si kopali s míčem a smáli se u toho. Vzpomněl jsem si na své dětství. Na vesnici, kde jsme se sestrou vyrůstali poblíž sídla našich předků a sami si tak hráli. A přesně tehdy, když se v naší vesnici zastavila skupinka Rothanů, aby se ujistili, že je ve vesnici všechno v pořádku, jsem v nich uviděl příležitost na to změnit svůj osud a přidat se k nim. S trochou štěstí i získat to co bylo kdysi naše. Byli má naděje na lepší zítřky a nyní jsem trochu té lepší naděje chtěl dát své sestře a varovat ji nad nastalou situací, ale stále jsem si vzpomínal na náš poslední rozhovor i to, jak naštvaná na mě po něm byla. Netušil jsem, zda se jí její nálada stále drží nebo by se mi snažila promlouvat do duše.

Rick si mě všiml a rozeběhl se ke mně. Usmál jsem se na něj a přidřepl si.

„Strejdo!" vykřikl nadšeně a vrhl se mi kolem krku. Pořádně jsem ho objal. Z toho co se ke mně dostalo, chtěl král zastavit rebely ještě předtím než se vůbec dostanou do města, ale co když je nezastaví a oni se dostanou sem. Bude se pak má sestra muset rozhodovat na čí stranu se přidá? Bude se strachovat o to, jak ochránit své děti? Nic z toho jsem si nepřál. Chtěl jsem ji chránit, ale budu muset odjet s králem a ne tu být pro ni.

„Mám pro tebe důležitý úkol a za něj dostaneš odměnu," pověděl jsem mu. Rickovi oči se rozzářily, když jsem mu před obličejem zamával váčkem s cukrovím. Nastavil ruce dlaněmi nahoru, abych mu do nich váček mohl vložit. Místo toho jsem mu do nich položil dopis pro sestru. Rick se zamračil a zmateně se na mě podíval.

„Ten dopis dej mamince a pak si se sestrou rozdělte tady to výtečné cukroví z královské kuchyně," pověděl jsem mu a na dopis položil váček.

„Ty za maminkou sám nepůjdeš" zeptal se mě zmateně. Pohladil jsem ho po zlatavých vlasech a zavrtěl hlavou.

„Myslím, že se na mě po posledním rozhovoru zlobí," odpověděl jsem mu.

„Když se na mě maminka rozzlobí, vždycky se jí omluvím a přitulím se k ní. Pak se už tolik nezlobí. Měl bys to zkusit. Třeba to pomůže," navrhl mi. Musel jsem se usmát nad jeho návrhem. Samozřejmě, že mu lehce odpustí. Je to její malý syn. Nevinné dítě, zatímco já jsem pro některé z nás zrádce, protože jsem se přidal k Rothanu. Sestra chápala proč to dělám, ale s některými úkoly co jsem musel jako člen řádu dělat, nesouhlasila. Nemohl jsem se za to na ni zlobit. Měla na řády vlastní názor a já jí ho nebral.

„Možná příště," řekl jsem synovci nakonec a pořádně ho naposledy obejmul. Rick přikývl uchopil pořádně váček i s dopisem a rozeběhl se rovnou ke svému domu. Doufám, že sestra na má slova v dopise dá a odjede i s rodinou zpátky do vesnice k rodičům a dalším rodinným členům. Kdyby její manžel nezískal zde práci, nikdy by z ní neodjela.

„Takže to je tvůj synovec." Otočil jsem se na osobu, které hlas patřil a divil se co tu dělala.

„Začínám si myslet, že mě špehuješ," řekl jsem jí a znovu se postavil. Elein se jen pobaveně usmála.

„Tolik volného času nemám a kdybych tě znovu potřebovala sledovat, řeknu si Siře. Posledně odvedla dobrou práci s tvým sledováním." Jen jsem si unaveně povzdechl, zatímco ona se pobaveně zasmála. Mělo mi být jasné, že mi to předhodí, vždyť jsem si o to přímo řekl.

„Neomrzí tě, předhazovat mi to, co?" zeptal jsem se jí a stočil pohled od ní zpátky k sestřině domu. Rick už dávno zmizel za jeho zdmi, zatímco jeho malá sestra si stále hrála venku.

„To rozhodně neomrzí. Čekala bych, že jim to řekneš osobně, ne že jim budeš psát dopis. Myslela jsem si, že jste si se sestrou blízcí," řekla. Povzdechl jsem si.

„To jsme, ale posledně jsme se nepohodli a nejspíš je na mě stále naštvaná, tak jí nechci chodit na oči," svěřil jsem se jí.

„Ač jste se neshodli, stále je to tvoje sestra. Nikdy nevíš kdy ji uvidíš naposledy. Měls jí to říct osobně." Měla pravdu. Pojedu do bitvy, budu po boku krále. Po boku muže, kterému půjdou po krku. Bylo jen správné rozloučit se s ní, říct jí vše osobně. Jenže mezi mágy byla pověra, kterou od nich převzali i řády. Když si řekneme uvidíme se, znamená to, že se zase shledáme, ale když si řekneme sbohem je to trvalé. Už se nikdy neuvidíme. Nevím zda se mi chtělo sestře dávat naději a lhát jí, že se ještě uvidíme nebo se s ní rovnou rozloučit a nepočítat s tím, že se vrátím a v bitvě nezemřu.

„Vlastní zkušenost?" zeptal jsem se a podíval se na Elein. Sledovala sestřin dům a v ruce držela nějaký středně velký balíček, který vypadal těžce. Aniž bych si to uvědomil naklonil jsem se, abych si od ní balíček vzal a nesl ho místo ní. Přece jen byla teprve ani ne den propuštěna z Mirabeliny pracovny a stále měla jednu ruku zraněnou. Tu měla i nyní zavěšenou v šátku.

Elein se otočila dřív než jsem se k balíčku sklonil a rozešla se ulicí pryč od sestřiného domu. Následoval jsem ji a všiml si, že stejně jako já není ve stejnokroji řádu, ale má na sobě obyčejné oblečení. To její se sklánělo z jednoduchých bílých šatů s korzetem ze světle hnědé kůže. Doufám, že ho neměla moc stažený a netlačil jí na zraněný bok.

„Neodpověděla jsi mi," vyčetl jsem jí a srovnal s ní krok. Ani tentokrát mi neodpověděla, jen se dívala před sebe a z obličeje, který ještě před chvílí zdobil úsměv nyní nebylo možné nic vyčíst. Zase se uzavřela do sebe.

Asi bych do toho neměl víc rýpat, ale štvalo mě, kolik toho ví ona o mě. To, že já s ní sdílím své myšlenky, zatímco ona se přede mnou vždy v jistých chvílích uzavře. Štve mě, kolik toho přede mnou tají, stejně jako posledně. Neřekla mi kam jede a pak jsem ji našel polomrtvou.

Zastoupil jsem jí cestu. Čekal jsem, že se na mě zadívá tím svým pohledem neštvi mě nebo děláš si srandu či nezahrávej si se mnou, ale ona se místo toho dívala přímo na mou hruď. Veškerá hravost, která mezi námi ještě před sestřiným domem vyzařovala byla pryč.

„Elein, mluv se mnou," oslovil jsem ji jemně, ale rázně, aby pochopila, že necouvnu a neustoupím dokud mě neposlechne.

„Nemluvím o tom," promluvila konečně, ale stále se na mě odmítla podívat.

„O čem přesně? O svém mrtvém bratrovi nebo o někom jiném?" zeptal jsem se jí. Věděl jsem pouze o jejím mrtvém bratrovi, ale co já jsem věděl, možná jí zemřel ještě někdo blízký.

„Je správné nechat mrtvé odpočívat," řekla. Chtěl jsem jí odpovědět, ale někdo do mě zezadu žduchl a já do ní málem narazil, kdyby se mi zavčasu nevyhla a nerozhodla se pokračovat v cestě. Příště jí zatarasím cestu někde jinde než uprostřed ulice, ale to jak elegantně a hbitě se mi vyhla, znamenalo, že už je jí lépe. Alespoň nějaká dobrá zpráva.

„Jenže nemluvit o nich je neúcta k nim," přel jsem se s ní a vzpomněl si na kázání, které mi babička vždycky dávala v místnosti, kde byly knihy s rodinným rodokmenem. Jedny z mála věcí, z dob ještě kdy u vlády byly mágové.

Postavil jsem se Elein po levém boku, abych ji v případě potřeby chránil zraněné rameno.

„Tvrdí mágové." Tvrdohlavec jeden tvrdohlavý, to prostě nemohla jednoduše odpovědět na jednu z osobních otázek?

„Slyšel jsem to už zmínit i některé nemágy." Snažil jsem se s ní přít.

„Většina vašich tetování není na první pohled vidět, takže nemůžeš vědět zda to byli nebo nebyli mágové."

„U všech bohů, Elein, to mi prostě nemůžeš jednoduše odpovědět místo toho, aby ses tu se mnou přela?" rozzlobil jsem se na ni. Tentokrát se zastavila uprostřed ulice Elein a bylo jí jedno, že ji lidé musí obcházet. Zadívala se na mě a já v jejích kočičích očích zahlédl hlubokou bolest. Hned jsem si začal nadávat. Ať to byl její bratr nebo někdo jiný, ta ztráta ji hodně zasáhla a i po tolika letech jí způsobuje velkou bolest. To proto o tom nemluví.

Viděl jsem, jak se nadechuje, aby mi něco řekla. Tušil jsem, že by mi neřekla nic potřebného, spíš se mě snažila zase nějak odradit, tak jsem jednal dřív než myslel a přitáhl si ji k sobě do objetí. Cítil jsem, jak ztuhla. Schválně jsem si dával pozor na její zraněné rameno.

„Ať to byl kdokoliv, mrzí mě to. Neměl jsem tak naléhat a vyvolat v tobě bolest z jeho ztráty," pošeptal jsem jí u ucha. Elein se mi zapřela rukou do hrudi a já ji pustil z objetí. Po tváři jí stékaly slzy a rychle si je setřela. Byl jsem opravdu necita. Neměl jsem naléhat.

„Každý máme minulost a ne každý ji má šťastnou nebo smutnou. Lituji toho co se tehdy stalo a nechci abys nynějšího rozhodnutí taky litoval, Calebe, to proto jsem ti řekla ta slova. Ne proto aby ses hrabal v mojí minulosti." Tak já jí způsobím bolest a ona stejně myslí na mě?

„Nebudu toho litovat, Elein. Spíš začínám litovat toho co jsem řekl tobě," svěřil jsem se jí. Elein naklonila hlavu trochu na bok. Konečně známé přemýšlecí gesto. Tentokrát jsem jí balík z ruky úspěšně vzal. Nemýlil jsem se. Byl těžší než se zdál.

„Mrzí mě to. Všechno," omluvil jsem se jí. Elein se zadívala na balík v mé ruce a pak na mě.

„Mě taky," vydechla a zhluboka se nadechla. Zavládlo mezi námi tiché porozumění a nevšímali jsme si lidí kolem nás. Zadíval jsem se jí do tváře a pohladil ji po ní. Přivřela oči a když je zase otevřela veškerá bolest byla pryč. Pohřbila ji v sobě.

„Nečekal jsem, že se umíš omluvit," prolomil jsem naše mlčení ve snaze ji zase rozveselit.

„Neznáš mě," odpověděla mi. Přesně na tuhle odpověď jsem čekal.

„Já vím, ale snad tě jednou víc poznám."

„Možná," připustila a rozešla se znovu ulicí zpátky k hradu. Následoval jsem ji a už se jí na nic neptal. Až bude chtít sama mi vše řekne, taková prostě byla a já to musel přijmout. Denej měla pravdu. Elein měla své kouzlo, i když lidem okolo sebe ublížila, nešlo ji nemít rád. Prostě jen byla svá a odmítala se svěřovat. Snad z ní jednou nebude stejná osoba jako Corin.

Původně jsem si myslela, že tato kapitolka bude trochu jinak napsaná, ale nakonec to skončilo takto. Vím, že jste na tuto kapitolu dlouho čekali a žádná omluva není dostatečná, že jsem Vás na ni nechala tak dlouho čekat. Netuším, kdy přibyde další kapitolka ani kdy celý příběh dopíši, ale chci ho dopsat, protože jsem sama zvědavá co řeknete na to, až Vám prozradím kdo je ztracený princ mágů i na celé zakončení příběhu.

Nahoře je písnička, ze seriálu, který mě nejspíš trochu víc nakopl zpátky ke psaní. Trochu jsem teď podlehla čínské kultuře a jejím seriálům a musím říct jediné. Mají je občas hodně dobře provedené, celý děj, kostýmy, lokace, prostě krása střídá nádheru. Pokud jste v pokušení je zkusit, tady je jeden z příběhů co mě opravdu dostal a na konci jsem i brečela, což se jen tak nestává. Seriál se jmenuje A journey to love, má anglické titulky a na youtube je volně ke shlédnutí. Tak to je ode mě vše a u další kapitoly ahoj.

P.S. Co si myslítě o vztahu, který mezi sebou Elein s Calebem mají?

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top