Ano já vím, skoro po roce, kdy jsem Vás zde žádala o pomoc, konečně vydávám další kapitolku tohoto příběhu. Moc se Vám za to omlouvám, ale když si člověk myslí, že má zas čas a bude moct psát, obvykle to bývá naopak a zrovna dnes, kdy mi zase začala škola, jsem konečně dopsala tuto kapitolku a vydala ji. Už brzo se z hradu přesuneme na bojové pole, a nastane pár zvratů, které snad budou neočekávané. :)

Richard

Svatební hostina pro mě proběhla jako v mrákotách. Nechtělo se mi slavit manželství, do kterého jsem nechtěl vstoupit. Ale ve chvíli, kdy jsem vyslovil své ano, vzpomněl jsem si na matčino přísloví, že jen čas ukáže zda byl krok správný nebo ne. Bylo zvykem, že si manželé u svatební hostiny odříznou kousek ze svatební šerpy a provázky si omotají okolo zápěstí na znamení jejich pouta. Právě s tím náramkem z šerpy jsem si pohrával během hostiny, zatímco princezna tančila. Chtěl jsem si povídat s Michaelem, ale ten se někam vypařil stejně jako Elein, kterou jsem nikde neviděl. Zbývala mi tu z nejbližších jen teta a s tou se mi opravdu mluvit nechtělo. Neměl jsem chuť tančit ani se bavit s ostatními hosty, proto jsem je vždy s úsměvem odmítl, když chtěli začít jakýkoliv rozhovor.

Zadíval jsem se na princeznu, která teď už nebyla Britaňskou princeznou, ale Noblesijskou královnou. Zrovna tančila se sirem Ivarem, který zde zastupoval rod Artosů, kteří střežili průsmyk do severního království Nima. Všiml jsem si, jak se něčemu zasmála a málem popletla kroky, ale i tak nevypadla z rytmu. Zachovala si eleganci královny a s úsměvem tančila dál. Vůbec nepůsobila jako ta dívka, kterou jsem viděl poprvé, když sem přijela.

„Galaenky ji nepřijmou." Zmateně jsem se podíval na osobu, která se postavila vedle mě. Jen stěží jsem poznal Corin bez Galaenského stejnokroje. Vlasy sice měla jako vždy sčesané do copu, ale místo kalhot na sobě měla jednoduché a elegantní černé šaty a v ruce svírala pohár.

„Cože?" Nebyl jsem schopný utvořit delší větu, jelikož pro mě byl šok vidět ji v šatech. Ani jsem nevěděl, že je nosí. Navíc ta její věta nedávala smysl. Koho Galaenky nepřijmou?

„Mluvím o princezně. Galaenky ji nepřijmou jako svou vůdkyni." Už jsem chápal co tím myslí. Bylo nepsaným pravidlem, že předešlé královny prošli výcvikem Galaenek a bylo zvykem, že řády musí vyslechnout volání královny a krále, když je povolají do boje. Teď bylo otázkou zda ženský řád vyslechne volání své královny, když není jedna z nich.

„Proč jsi mi to neřekla dřív?" zeptal jsem se jí nevrle. Potřeboval jsem oba řády k tomu, abych v zemi nastolil mír a vypořádal se s rebely, ale pokud se Galaenky nepřidají k boji kvůli takové maličkosti jako je to, že princezna neprošla výcvikem, tak nevím co budu dělat. Naše manželství mělo naplnit smlouvu mezi našimi královstvími, v které se píše o vzájemné pomoci.

„Protože jste měl dodržet smlouvu, kterou uzavřel váš otec. To, že na její straně nejsou všechny Galaenky není její chyba."

„Ale bude to problém pokud odmítnou vyslyšet volání královny a nepomůžou nám v boji s rebely, Corin," odpověděl jsem jí a promnul si čelo. Jak to tak vypadalo, tak nemám ani den, kdy bych nemusel něco řešit a prostě si jen užívat potěšení být králem.

„Na něco přijdeme. Nejdřív je musíme najít, abychom proti nim mohli vytáhnout do boje, Veličenstvo." Podíval jsem se úkosem na Corin. Nejdřív je budeme muset najít. Kdo by si kdy pomyslel, že budu ve vlastním království hledat rebeli.

„Nějaké nápady, kde by mohli být?" zeptal jsem se jí. Museli mít přece někde základnu, místo kde se scházeli, kde skrývali své největší cennosti a kde se nejspíš nacházel i jejich vůdce.

„Bohužel ne, ale věřím že je brzy najdeme." Takovou odpověď jsem slyšet nechtěl. Chtěl jsem je najít, zničit a konečně mít chvíli klidu. Moct si vyjet na lov, aniž bych se bál, že se mě při něm někdo pokusí zabít, opít se s přítelem, aniž bych se bál, že je víno otrávené, užívat si života. Aspoň na chvíli se nadechnout a ne pořád něco řešit, obzvlášť rebely, kteří ničili moji zemi.

Zvedl jsem se ze svého místa, jelikož jsem už nadále nedokázal jen tak sedět na hostině a nic nedělat. Musel jsem něco dělat, něco co by mě mohlo posunout k odpovědím, jak bojovat proti rebelům, či jak nastolit opět rovnováhu v království, aby prosperovalo.

„Jak královna dotančí, odveďte ji do mých komnat. Je čas na svatební noc," rozkázal jsem Torinovi, který byl po celou dobu po mém boku stejně jako Caleb.

Vydal jsem se co nejnenápadněji k zadnímu východu s Calebem za zády. Byl jsem rád, že se mě nikdo nepokouší zastavit. Možná za to mohla už i jistá podnapilost zúčastněných, ale pro teď mi to bylo jedno. Jakmile se za mnou zavřely dveře od zadního východu z jídelního sálu, kde se hostina konala, obklopilo mě ticho, které jsem uvítal. Sundal jsem si korunu a rozepnul vrchní konflíčky od kazajky. Hned jsem se cítil o něco lépe.

„Nevíš kam zmizela Elein nebo Michael?" zeptal jsem se Caleba, zatímco jsem pokračoval chodbou směrem ke svým komnatám. Potřeboval jsem se převléct.

„To bohužel netuším, Veličenstvo," odpověděl mi. Nedivil jsem se jeho odpovědi, přece jen mi byl celou dobu po boku. Možná Naya nebo Denej by věděli, kde Elein je, ale on ne.

Po zbytek cesty jsem se ho už na nic neptal a jakmile jsem vešel zpátky do svých komnat, rovnou jsem se převlékl do pohodlnějšího oblečení, kterým byla tmavě modrá košile a na ní hnědá vesta. Kalhoty jsem si nechal ty svatební, jelikož se mi nechtělo převlékat i z nich.

Zhluboka jsem se nadechl a konečně se cítil samotný, nesledovaný na každém kroku, jelikož Caleb čekal venku. Během svatební noci a nocí kdy za mnou Flér přijde, abychom spolu spali jako manželský pár, budou všichni mí Strážci hlídat venku, nikoliv vevnitř, což jsem vítal s otevřenou náručí.

Posadil jsem se do křesla před krbem a zavřel oči. Vrátil jsem se ve vzpomínkách zpátky do doby, kdy jsem byl ještě učněm Rothanu stejně jako Michael. Vzpomínal jsem na naši první noc, kdy jsme se i s Elein vyplížili pryč z hradu, když tam byla s členkami Galaenu na návštěvě. Tehdy jsme si vyjeli na vyjížďku a museli přenocovat v jedné stodole, protože jsme se nestihli vrátit před zavřením brány a kdybychom dojeli později, hrozilo by že nás potrestají, za to další den se nám povedlo vplížit zpět aniž by si kdokoliv všiml, že jsme byli skoro celý jeden den pryč. Doteď jsem nechápal jak se nám to podařilo. Nejspíš o nás věděli, ale přesto nás nepotrestali, což mi přišlo ještě divnější. To však nebylo to na co jsem si z toho dne vzpomínal. Ne. Tím byla Elein spící vedle mě a já si přál, aby tahle žena spala vedle mne i další noci a přesto teď ty noci budou patřit někomu jinému.

Ze vzpomínání mě vytrhlo zaklepání na dveře, které se následně i otevřely a dovnitř vešla Flér ve světle modrém županu, pod kterým nejspíš měla noční košili. Nebyl jsem ještě unavený natolik, abych si šel lehnout. Spíš jsem jen na chvíli zahnal myšlenky na rebely, vzpomínkou na Elein a na to, jak roztomile vypadala, když spala.

Dveře se opět zavřely a uvěznily nás v jedné místnosti. Flér nebyla Elein, věděl jsem to, ale i tak jsem si přál aby byla. Přál jsem si, aby tu stála teď ona a ne Flér. Možná kdybych nebyl králem, vše by bylo jinak, ale já jím byl. Musel jsem jednat tak jak se ode mě očekává, ne tak jak bych chtěl.

Ticho v místnosti bylo skoro tíživé. Flér se na mě za celou dobu ani nepodívala. Hlavu měla skloněnou a dívala se na zem. Všiml jsem si, jak mne ruce, nejspíš z nervozity. Bylo na čase ji té nejistoty zbavit a věci mezi námi uvést na pravou míru.

Zvedl jsem se z křesla a přešel si stoupnout před ni. Ani když jsem stál jen kousek od ní, nezvedla pohled, tak jsem jí dal ukazováček pod bradu a zvedl jí hlavu, aby se na mě musela podívat.

„Netuším co vše se vám honí hlavou, ale není čeho se bát. Na oslavách jsem se nudil a potřebuji ještě něco zařídit, takže jsem potřeboval zmizet do komnat což znamená, že jste musela odejít i vy aby si všichni mysleli, že jsme se odebrali na manželské lože," vysvětlil jsem jí. Fléřiny zorničky byly rozšířené, možná ze strachu, možná z nervozity, netušil jsem přesně proč, ale její pohled plaché laně mě zneklidňoval.

Povzdechl jsem si. Jestli se mě vlastní žena bojí, to jsem tedy dopadl. A to jsem si myslel, že jsem si její náklonnost už částečně získal. „Jestli chcete můžete i lehnout, nebo pokud se vám nechce spát, můžete si číst nebo dělat cokoliv jiného pokud neopustíte komnatu. Strážci budou venku kdyby něco a já jen o kousek dál ve své pracovně," řekl jsem jí a přestal Flér podpírat ukazováčkem bradu. Princezna přikývla. Tedy královna. Stále jsem si musel zvykat, že už není princezna ze sousední země, ale královna mé země. Má žena. Znělo to tak děsivě.

„Dobrou noc," popřál jsem jí a pokud možno povzbudivě se na ni usmál.

„Dobrou noc," špitla Flér, když jsem kolem ní procházel ke dveřím od pokoje, abych odešel nejdřív do poradního sálu, ve svém křídle a následně do pracovny.

Vešel jsem s Calebem za zády do poradního sálu a zastavil se v chůzi hned, jak jsme zjistil, že místnost, o které jsem se domníval, že je prázdná, obsadili dvě osoby, které jsem hledal. Michael seděl u stěny v křesle se stříbrným pohárem v ruce. Džbán nejspíš od vína stál vedle křesla a jeho pohled byl zaměřený na Elein, která stála u vojenské mapy, která obsahovala všechny hrady Rothanu i Galaenu i rozložení posádek vojáků. Ve tváři měla zamyšlený výraz a kousala si u toho ret.

Podíval jsem se na Michaela, kterému se na tváři objevil přihlouplý úsměv a přiložil si prst k ústům, aby mi naznačil, ať jsem potichu. Nevěděl jsem, zda Elein zaregistrovala mou přítomnost, nebo byla plně ponořená ve své mysli a nad něčím uvažovala, takže ani nevěděla, že jsem vstoupil dovnitř.

„Neměl bys trávit svatební noc s princeznou místo toho, abys byl tady?" Takže si mě přece jen všimla. Elein zvedla svůj pohled od mapy a zadívala se na mě.

„Mám hlavu plnou starostí a to poslední na co dnes myslím je svatební noc s princeznou, která vypadala, že každou chvíli omdlí," odpověděl jsem jí a stounul si naproti Elein, takže mezi námi byl stůl s mapou. Elein se znovu zadívala na ni.

„Je normální, že jsou dívky nervózní, když se jedná o jejich první noc s mužem," hájila ji Elein a opřela se rukama o stůl.

„Ty jsi byla taky nervózní, když se jednalo o tvou první noc s mužem?" zeptal se jí Michael a já ztuhl. Nevěděl jsem, zda chci na tuto otázku slyšet odpověď.

Elein se na něj otočila se zamračeným pohledem ve tváři. „I když jsem Galaenka stále jsem žena. Naše těla jsou jiná než vaše, takže ano byla jsem nervózní, ale vrtej v tom ještě víc a uvidíš jak moc se má zranění zahojila, až ti přiletí k tělu dýka, kterou mám v rukávu." Michael se stejně jako já jen pousmál nad Eleinou reakcí.

„Proč tu vůbec jste?" zeptal jsem se jich. Myslel jsem, že si budou užívat na hostině, teda Michael určitě a Elein možná bude odpočívat, ale tady jsem je nečekal.

„Jen jí dělám společnost. Přece jen stále není úplně zdravá, tak kdyby omdlela, tak ať ji má kdo zanést k léčitelům," odpověděl mi Michael. Slyšel jsem jak Elein zašeptala, sám potřebuješ léčitele a usmál se ještě víc.

„Proč tu jsi, Elein?" zeptal jsem se tentokrát přímo jí.

„Chtěla jsem získat nejnovější informace o situaci a možná jsem na něco přišla," odpověděla mi.

„Povídej," vyzval jsem ji, protože jsem byl za jakýkoliv nápad nebo radu rád.

„Vím o kamenech zdroje, Corin mi o nich vyprávěla a vy o nich prý víte taky." Měl bych být překvapený, že jí o kamenech Corin řekla, ale nebyl jsem. Vše naznačovalo tomu, že Elein byla jedna z Corininých oblíbených žaček.

„Víme, že rebelové by měli mít nejméně tři kameny moci a nevíme kde teď jsou jelikož se nejspíš přesouvají, ale je tu jedna věc, o které mnoho lidí neví a ne každého napadne."

„Jaká?"

„Ke spojení kamenů a obnově zdroje potřebují být zde na hradě, přesněji v jeho podzemí. Zdroj může být znovu stvořen pouze tam kde byl zničen." Tak tohle znělo rozhodně zajímavě. Slyšel jsem, jak zavrzalo křeslo, na kterém Michael seděl a následně se k nám přidal u stolu.

„Takže, ať jsou teď kdekoliv, tak pak budou pochodovat na královské město, aby mohli spojit kameny, obnovit zdroj a mágové tak získat zpátky svou moc," vyslovil nahlas Michael domněnku, která mě též napadla. Elein přikývla.

„Proč to nenapadlo Corin během zasedání rady?" Ne že bych o Eleině úsudku pochyboval, ale Corin přece jen byla zkušenější.

„Jsem názoru, že přemýšlí, kde by mohli zaútočit příště, jelikož k čemu je dobití hradu, dokud nemají všechny kameny moci. Avšak pokud budeme vědět, kam budou útočit až budou mít všechny kameny moci, budeme vědět i jakou cestu nejspíš zvolí. Odkud povedou útok."

„Zúžila jsi místo, kde se nejspíš seskupí a odkud budou útočit." Elein přikývla.

„Místo, kde mohou být svůj hlavní tábor a většinu přívrženců," souhlasila se mnou Elein a ukázala prstem na oblast, o které si myslela, že je jejich útočištěm. Jednalo se o oblast s několika lesy a hlavně otevřenými pláněmi, ale také kopcovitým terénem. Nikde poblíž nebyl žádný z hradů řádů a jen jedna menší vojenská pevnost, jelikož tudy vedla jen jedna cesta a pokud jsem si dobře uvědomoval, tak tam byly asi jen tři menší bezvýznamné vesničky.

„Jak moc si seš svou domněnkou jistá, že tam jsou?" zeptal jsem se jí, jelikož jsem nechtěl dávat rozkazy jen podle domněnky, která by nemusela být ani pravdivá. Bylo to spíš hádání, ale i tak mi Elein dala jen jednu oblast, kde by se mohli nacházet než členové válečné rady, kteří mi míst pobytu rebelů dali hned několik, ale toto místo ani jeden nezmínil právě kvůli terénu a jen jedné cestě, po které mohli rebelové vozit zásoby.

„Tak na devadesát procent. Je tu sice jen jedna cesta, ale ta se následně napojuje na hlavní královskou, která vede přes údolí Aratén přímo ke královskému městu. U cesty jsou sice dvě tvrze vojáků, ale jen jeden hrad řádů. Kdybych měla vést nečekaný útok bylo by to tudy. Odřízla bych cesty, kudy by následně byly vysláni poslové z hradu, aby přivolali pomoc z hradů řádů, našla tajné cesty do hradu a sestavila zdroj. Už jsme jednou čelili jejich podlému útoku. Není to armáda cizí země, která nezná zdejší zem, popřípadě ji zná jen z map a před dalším útokem, si nejdřív musí ujistit nastalou pozici, popřípadě dobité území. Jsou to lidé této země, znají ji. Jsem názoru, že budou jednat a přemýšlet jinak než jsou zvyklý generálové armády nebo vůdci řádů. Kdybych byla jednou z nich, jednala bych takto." To stálo za uvážení. Rozhodně to byla rozumná doměnka.

„Calebe, ať za mnou dojde Corin a na zítřejší ráno, ať se připraví vojenská rada. Je na čase naplánovat útok," rozkázal jsem Calebovi, který stál neslyšně u dveří a zadíval se Elein do očí, v kterých bylo odhodlání. Rozhodně si byla svou domněnkou jistá, a pokud s ní bude souhlasit i Corin, pak je na čase hnout s armádou a zničit rebely dřív než budou mít vůbec možnost zaútočit na královské město nebo najít všechny kameny a složit je dohromady.