Kapitola 44
Fleargine
Na to, jak jsem se dnešního dne obávala, vše probíhalo přesně tak jak mělo, avšak ta nejhorší část mě teprve čekala. Obléct si nebesky modré svatební šaty byla nejlehčí část celého svatebního ceremoniálu, dokonce i jízdu na bílém koni s průvodem až ke kapli jsem zvládla bez pádu. Dokonce jsem se zvládla i usmívat na obyvatele města, kteří mě během cesty ke královské kapli volali a přáli štěstí do manželství. Ale teď když jsem stála před vstupem do královské kaple, která byla plná členů šlechtických rodin a několika obyvatel města, na mě dopadla vážnost celé situace. Na konci mé cesty k oltáři stojí král, kterého si mám vzít. Přála jsem si, aby tu se mnou byla lady Loret, ale jakožto člen královské rodiny, měla stát u krále, takže mě během celého průvodu doprovázeli mé dvorní dámy a Strážkyně, pokud nepočítám členy průvodu a zvýšený počet stráží, kvůli bezpečnosti.
Snažila jsem se dýchat klidně a nedrtit moc kytici modrých pelagon, ale bylo to čím dál těžší. Vnímala jsem hlasy lidí okolo mě i jejich přítomnost, ale dokázala jsem se jen dívat na zavřené dveře od královské kaple, kterou bychom v našem království označili jako katedrálu. Zbývalo jen vyjít devět schodů a následně by je strážní, stojící u dveří, otevřeli, ale mé nohy zamrzly na místě a já se nedokázala pohnout. Věděla jsem co náš sňatek znamená, ale taky jsem věděla, co na mě čeká na konci svatebního obřadu. Svatební noc a taky konec všech mých snů o tom, že budu žít normální život jako jeptiška co pomáhá obyčejným lidem. Na konci se ze mě stane královna země a ponesu větší odpovědnost než jako jeptiška.
Ucítila jsem, jak mě někdo chytil za ruku a otočila se na osobu s obavami, že to bude kněz Robelius, který mě v průvodu taky doprovázel. Byla to jeho povinnost jakožto vyslance mého otce. Samozřejmě si neodpustil několik kázání o tom, co manželství obnáší, co se ode mě očekává i co se ode mě očekává jako královny. Má loajalita neměla patřit lidu Noblesie, ale Britaně. Avšak místo kněze vedle mě stála Nisa.
„Společně?" zeptala se mě. Netušila jsem, zda je to vhodné, zda to zdejší tradice dovoluje, ale věděla jsem, že bylo tradicí, aby nevěstu k oltáři někdo dovedl. Přikývla jsem a doufala, že tím nic nezkazím. Nisa se podívala ke dveřím a já stejně tak. Zavěsila jsem se jí do rámě a společně jsme vyšli schody. Přišlo mi jakoby každý krok byl namáhavější než ten předešlý.
Když nám zbýval poslední schod, strážní otevřeli mohutné dveře a mě se tak naskytl výhled na sál plný lidí i květinovou výzdobu. Na podlaze od dveří až k oltáři leželi okvětní lístky. Připomínalo to koberec, přes který jsem musela přejít. Nebýt Nisy, nejspíš bych opět zkameněla, obzvlášť když se na mě všichni otočili a jejich pohledy se do mě zabořily.
Nisa mě vedla přes květinový koberec, zatímco se sálem linula hudba a lidé, kolem kterých jsme procházeli se mi klaněli. Začínalo se mi chtít zvracet. Nejradši bych se Nise vyvlekla z rámě, odhodila kytici a vyběhla pryč od toho všeho. Stále jsem si zvykala na to, že jakožto králova snoubenka, na sebe stahuji plnou pozornost, ale teď jakožto královna ji budu mít ještě větší. Myslela jsem, že omdlím.
Nedokázala jsem se dívat před sebe na zdobený oltář, který znázorňoval spojení měsíce a slunce, ani na krále stojícím před ním, a proto jsem se radši dívala po lidech, které jsem míjela. Některé z dvořanů jsem znala od vidění, některé tváře pro mě byli nové.
Když už nám zbývalo jen několik kroků k oltáři a oddávajícímu, odhodlala jsem se podívat na krále. Stál před oltářem a i když na hlavě neměl korunu, vypadal majestátně. Tmavě modrý šat jen podtrhoval jeho postavu a v očích měl odhodlaný pohled. Působil tak klidně, zatímco já jsem musela vypadat jako vyděšená laň. Proč mě všichni varovali před svatební nocí, ale ne před obřadem samotným?
Zastavili jsme se před oltářem i oddávajícím knězem a já byla nucena vyvléknout se z Nisina rámě. Viděla jsem, jak Nisa couvá k první řadě přihlížejících. Proboha, bylo tu tolik lidí. Radši jsem se znovu zadívala na krále, který ke mně stál čelem. Nejradši bych u něj našla oporu aspoň v jediném doteku našich ruk, ale z toho co mi bylo řečeno jsem musela počkat, než se budeme moct dotknout.
„Před zraky Boha jsme se dnes sešli, abychom přihlíželi svazku Fleargine a Richarda," promluvil oddávající oblečený v prostém hnědém hávu. Bylo nezvyk opět slyšet jen své jméno bez titulu nebo prostředního jména, ale rozhodně jsem neměla důvod si stěžovat.
„Kdo předává ženicha nevěstě?" zeptal se kněz. Sledovala jsem, jak lady Loret bere krále za ruku a udělala s ním krok ke mně.
„Já lady Loret, předávám ti Fleargine do rukou Richardův život. Nechť jste spolu v manželství šťastní," řekla, pustila Richardovu ruku a poodstoupila od nás. Králova ruka zůstala nastavená dlaní vzhůru a čekala až mě kněz Robelius předá jemu.
„A kdo předává nevěstu ženichovy?" zavřela jsem oči a přála si, aby tohle vše už bylo za mnou a já mohla položit svou ruku do královy, abych z něj mohla čerpat jeho klid.
V katedrále zavládlo ticho. Otevřela jsem oči a podívala se na kněze, který měl sepjaté ruce a ve tváři nevrlý výraz.
„Odmítám být součástí tohoto obřadu. Jak jsem již několikrát namítl, obřad by měl být dle naší tradice," řekl, jakoby to vysvětlovalo jeho netečnost. Měla jsem chuť ho něčím praštit. Tímto svazkem jsem se měla stát královnou Noblesie, ne Britaně. Měla jsem se stát součástí této země, těchto lidí a měla přijmout jejich zvyky za své, ne u nich prosazovat naše. A že ty jejich zvyky byly povětšinou lepší než naše.
„A jak jsme již my několikrát vysvětlovali my vám, tohle je naše země a naše tradice," obořila se na něj lady Loret přísně. Viděla jsem, jak se kněz nadechuje v odpověď a doufala, že můj obřad nezkazí ještě víc tím, že řekne něco nevhodného.
Někdo mě chytil za ruku a jen o chvíli později se vedle mě objevila Elein v zelených šatech. Byl nezvyk nevidět ji v galaenském stejnokroji, ale Denej mi řekla, že jakožto jediná členka Lamberského rodu, musí zastávat povinnosti zástupce rodu. Tak tomu mělo být i během naší svatby, kdy na chvíli přestala být členkou řádu, ale opět šlechtičnou.
„Já, lady Elein z rodu Lambertů, předávám Flearginin život do rukou Richardových. Nechť jste spolu v manželství šťastní." Vnímala jsem, jak mi Elein pokládá ruku na královu a stále ji udiveně pozorovala. Neušlo mi, že se po ní král taky zmateně podíval, ani to jak kněz Robelius začínal rudnout ve tváři. Elein poodstoupila a já si všimla její zavěšené ruky a vzpomněla si, jak jsem i ošetřovala rány. Stále mi přišlo zvláštní, že se tak brzo uzdravila z tak závažných zranění.
Cítila jsem, jak mi král stiskl ruku a podívala se na něj. Zvedl naše ruce do výšky, takže teď byli na úrovni našich očí. Oddávající nám kolem spojených ruk omotal hedvábnou stuhu, která přecházela ze světle modré do tmavě modré.
„Nevěsta s ženichem si byli předáni a jejich životy jsou jen v jejich rukou. Od dnešního dne spolu budete sdílet životy, radosti i strasti života. Společně budete řešit problémy a společně budete vychovávat své děti. Vaše cesty se rozdělí až se smrtí. Nyní se vás táži Richarde. Přijímáš Fleargine za svou ženu?"
„Ano," odpověděl mu král a já nevěděla zda se radovat, že souhlasil nebo být smutná, že jeho slova nebyla vyřčena z lásky, ale z důvodu, aby dostál smlouvě, kterou naši otcové uzavřeli. Ovšem můj souhlas bude stejný, i když jsem si krále oblíbila.
„Slibujete, že ji budete chránit, milovat a starat se o ni, dokud budete živ?" pokračoval kněz v pokládání otázek.
„Tak slibuji."
„Slibujete, že budete stát po jejím boku a neodvrátíte se od ní za žádných okolností?"
„Slibuji.
„Nyní se táži vás Fleargine. Přijímáš Richarda za svého manžela?" zeptal se nyní král mě. Zhluboka jsem se nadechla, abych si dodala odvahy.
„Ano."
„Slibujete, že ho budete chránit, milovat a starat se o něj dokud budete žít?"
„Slibuji."
„Slibujete, že budete stát po jeho boku a neodvrátíte se od něj za žádných okolností?"
„Slibuji." Kněz uchopil naše ukazováčky a vložil mezi ně malý nožík. Odolala jsem touze ucuknout od ostří, které mi prořízlo kůži. Sledovala jsem, jak nám kněz sundává stužku a přitom nám do ní utřel krev z prstů.
„Všichni jste svědky jejich slibů. Nechť je jejich manželství šťastné a plné dětí!" prohlásil nahlas kněz. S králem jsme se otočili čelem ke šlechticům, kteří stáli v předních řadách.
„Nechť je jejich manželství šťastné!" pronesli všichni a tyto slova se nesli katedrálou jako ozvěna, když to řeklo po sobě několik lidí.
Sálem se rozezněly zvony následované bouřlivým potleskem. Král se spolu se mnou rozešel uličkou zpátky k východu. Věděla jsem co mělo následovat teď. Společně s králem se vrátíme na hrad, kde proběhne svatební hostina až do večerních hodin a následně nás bude čekat svatební noc. Pro mnoho žen je svatební den nejšťastnějším dnem jejich života, ale pro mě to byl jen jeden z dalších dní plný zmatení a dělání činů a říkání slov, které se ode mě čekali. Nyní jsme s králem byli manželé takže smlouva byla naplněna, nebo aspoň po dnešní noci bude, ale kdo ví, zda naše manželství bude opravdu šťastné.
Měla bych se sice učit nebo dělat jiné potřebné věci do školy, ale nějak jsem si chtěla ještě užít vánočního klidu a něco napsat a vzniklo z toho toto. Taková malá svatbička předtím než se opět pustíme do intrikaření. Doufám, že si taky užíváte svátky plnými doušky a jsem zvědavá, koho si myslíte, že je vůdce rebelů. :) U příští kapitoly nazdar.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top