Richard

Všechno se dělo hrozně rychle. Vzpomínal jsem na svůj plán, kdy jsem chtěl nejdřív pořádně poznat princeznu předtím než si ji vezmu, ale situace vzala za své a já teď stojím ve své komnatě před zrcadlem a kontroluji svůj vzhled ve svatebním oblečením. Veškeré starosti ohledně svatby jsem nechal na své tetě, protože svatba bylo něco na co jsem nechtěl ani pomyslet. Navíc mou mysl zaměstnávala jiná věc, než to že vejdu ve svazek manželský s někým koho znám sotva několik dní. Musel jsem myslet nad nadcházející válkou a rebely. Kde jsou? Je báchorka o ztraceném princovi pravdivá nebo jen smyšlená? Proč až teď? Kde zaútočí příště? Bylo toho tolik na co jsem musel myslet, takže myšlenky na rychlou svatbu kvůli dodržení dohody byly úplně až v koutku mé mysli.

„Nevypadáš jako šťastný ženich," vyrušil mě Michael z myšlenek. On si k dnešnímu obřadu oblékl rothanský stejnokroj. Byl nezvyk ho v něm vidět, potom jak nosil normální oblečení po tak dlouhou dobu.

Otočil jsem se zády k zrcadlu a čelem k němu. Seděl na židli, v ruce držel misku s oříšky a vházel si je do pusy.

„Taky by ses netvářil nadšeně kdyby sis bral někoho koho nechceš, jen abys naplnil smlouvu, kterou dohodl tvůj otec." Dnes jsem opravdu neměl náladu na jeho dobírání si mě.

„Já bych se na tvém místě na tu smlouvu vybodl a vzal si někoho, kdo by byl lepším spojencem." Povzdechl jsem si. Taky bych si vzal radši někoho jiného, ne kvůli spojenectví, ale kvůli svým citům. Jenže jsem nemohl pošpinit otcovu památku tím, že bych nedodržel dohodu, kterou domluvil. To jsem prostě nemohl.

„Pak je štěstí, že je králem Richard a ne ty," řekla mu teta, která po celou dobu stála na balkoně, ale až teď se vrátila zpět do mého pokoje. Přešla ke mně a prohlédla si mě. Moc dobře jsem věděl co vidí. Ve chvíli, kdy jsem se oblékl do tmavě modrého svatebního oděvu, jsem přestal být králem, ale stal se ze mě ženich. Během svatby jsem na hlavě neměl korunu stejně jako princezna ji nebude mít. Ve svatebních šatech jsme jen muž a žena, kteří vstupují do svazku manželství. V tu chvíli nepůjde o dodržení dohody, ale o to, že jsme si zvolili jeden druhého a naše životy spojíme dobrovolně dohromady. Asi bych měl ten zvyk změnit, když se nás netýká. Bereme se kvůli našim královstvím a ne kvůli nám. Být to na nás, nebrali bychom se.

„Každé vítězství má svou cenu," pronesla teta. Zamračil jsem se. Má svatba byla snad nějaké vítězství nebo co.

„Co tím chceš říct?" zeptal jsem se jí.

„To mi řekl tvůj otec, když podepisoval tu smlouvu. Věřila jsem jeho úsudku tehdy a věřím mu i dnes. Děláš správnou věc. Tví rodiče by na tebe byli hrdí." Nevěděl jsem, zda teta myslí ty slova vážně nebo se mě jen snaží uklidnit. Zadíval jsem se jí do očí, v kterých jsem viděl jen upřímnost.

„Hele co si tak ještě užít svobody než složíš slib a budeš v chomoutu?" Mohl jsem čekat, že Michael tuhle chvíli rozbije svou bezstarostností. Samozřejmě, proč ne. Pro něj se nic neměnilo. Možná bych jeho nabídku i přijal, ale byla tu jedna věc, kterou jsem chtěl provést před svatebním obřadem.

Chtěl jsem zaklepat na dveře, ale všiml jsem si, že nebyly dovřené. Trochu jsem do nich zatlačil až se otevřely aniž by zavrzaly a já vešel dovnitř. Vůně bylinek mi naplnila plíce. Rozhlédl jsem se po Mirabelině pracovně a našel to co jsem hledal.

„Zatracené obvazy." Musel jsem se pousmát. Jen ona mohla přežít a stěžovat si na následky svých zranění. Využil jsem chvíle, kdy ještě nevěděla o mé přítomnosti a sledoval, jak si snaží zelené šaty upravit tak, aby jí lem šatů co nejmíň zasahoval do obvazů. Všiml jsem si pláště, který byl zkrácený, takže jí musel dosahovat jen do půli zad, jak leží za ní na posteli.

Co nejtišeji jsem přešel k posteli, vzal z ní plášť a dal jí ho kolem ramen. Cítil jsem, jak sebou cukla a následně se otočila.

„Mohu pomoci?" zeptal jsem se jí a aniž bych čekal na její odpověď, zapnul jsem jí s pomocí brože plášť u krku. Jeho okraje zakryly veškeré obvazy, takže nikdo nemohl poznat, že se jí něco stalo.

„Neměl bys být na cestě ke královské kapli?" zeptala se mě, jen co se vzpamatovala. Ušklíbl jsem se. Dnes mě každý chtěl co nejdřív dostat do kaple, abychom si tam s princeznou už vyměnili sliby a byli svoji. Další část plánu v boji s rebely by byla splněna. Štvalo mě být jen loutkou, která musela jednat, tak jak si to žádají okolnosti, nikoliv jak bych si to přál já.

Pomohl jsem jí protáhnout pod pláštěm šátek, do kterého si zavěsila levou ruku, aby ji nikterak nemusela zatěžovat a co nejvíc ji šetřila. Dle toho co mi Michael z jeho včerejší návštěvy u ní řekl, tak už bylo jen otázkou času, kdy ji Mirabel pustí z pokoje nebo kdy odtud sama uteče. Prý už byla při síle a nedokázala jen tak sedět na místě. Teď když jsem ji viděla na vlastní oči zase s normální barvou ve tváři místo mrtvolně bílé, jsem tomu věřil.

„Chtěl jsem tě ještě předtím vidět," přiznal jsem jí a pozoroval ji, jak si upravuje opasek s dýkou, který měla připevněný na šatech. Neudivilo mě to. Spíš bych se divil, kdyby ho na sobě neměla.

„Jestli chceš zase začít něco se stylem já jakožto tvá milenka, tak."

„Ne kvůli tomu tu nejsem," uklidnil jsem ji dřív, než mohla ve své větě pokračovat. Ano několikrát jsem uvažoval nad tím, jak změnit její názor na to, aby se stala mou milenkou, byla po mém boku stejně jako princezna, ale ačkoliv jsem po téhle představě toužil, chápal jsem proč by tomu tak nemělo být. Pokud jsem chtěl s princeznou pevný vztah, který by se aspoň trochu podobal tomu, který měli mí rodiče, musel jsem udělat vše pro to, aby to mezi mnou a princeznou fungovalo. Tím pádem žádné milenky, žádná tajemství, žádná odtažitost.

„Přišel jsem, abych se ujistil, že jsi v pořádku. Michael mě sice o tvé kondici včera informoval, ale chtěl jsem tě vidět na vlastní oči." Elein se mi zadívala do tváře s výrazem, který jasně říkal, že jí něco tajím.

„I přesto, že jsi toho měl hodně, mohl jsi přijít dřív, ale neudělals to. Znám tě dost dlouho na to, že vím, že by tě nikdo nezastavil, pokud by ses něčeho nebál." Povzdechl jsem si a posadil se na postel. Pod mou váhou zavrzala. Elein se posadila vedle mě a položila mi ruku na tu mou.

„Bál jsem se, že tě ztratím," přiznal jsem šeptem a díval se do země. Bylo děsivé si něco takového připustit v myšlenkách, natož říct to nahlas, obzvlášť jí. Elein mi v tichém gestu stiskla ruku pevněji. Vyzývala mě, ať pokračuji.

„Když jsem tě viděl ležet na stole, tak pobledlou ve zkrvaveném oblečení, došlo mi jak snadno tě mohu ztratit a upřímně nejsem na to připravený. Víš, když jsi tehdy přijela s ostatními na náš hrad a trávila jsi čas s námi,, někde uvnitř jsem věděl, že s tebou a Michaelem po boku budu dobrým králem. Ty mi budeš dávat moudra a on mě zase bude rozptylovat."

„Rady ti mohou dávat i rádci, vyslanci řádů, tvá teta," navrhla. Věděl jsem co se mi tím snaží naznačit, proto jsem se pousmál.

„To ano, ale ty jsi ty," vrátil jsem jí to a konečně se na ni podíval.

„Nechci o tebe přijít. Ještě ne. Nejsem na to připravený. Chci slyšet, jak Michaela peskuješ, když to zase přežene s pitím. Chci od tebe slyšet rady, jak být lepším manželem princezně. Vím, že tu nikdo z nás není navždy a smrt si nás najde vždy, když to nejmíň čekáme, ale teď tě potřebuji. Musíme zastavit rebely a zajistit mír a klid zemi, aby mohla prosperovat." Jedna z věcí, kterých jsem si od ní vážil byl její nadhled nad věcí. Nejednala podle toho co je, ale podle toho co může být. Brala v potaz víc věcí než jen jednu. Měla širší rozhled a ten jsem potřeboval, obzvlášť teď, kdy jsem nevěděl kde a kdy rebelové zase zaútočí. Corin ten rozhled taky měla, ale taky skrývala až mnoho tajemství, o které nebyla připravena se dělit, pokud se jí to zrovna nehodilo. Jenže já potřeboval znát všechny fakta, pokud jsem měl být dobrý králem.

Propletl jsem své prsty s jejími. Nemohla být sice mou ženou, ale chtěl jsem, aby aspoň byla ženou po mém boku jako rádkyně, hlas rozumu, když ho já budu postrádat. Chtěl jsem si své přátele držet u sebe, aby mi ten královský trůn a hrad, život, nepřišel tak osamělý.

„Budu tu pro tebe, dokud nás smrt nerozdělí. Nejsi v tom sám." Vydechl jsem úlevou a přitáhl ji do obětí. Věděl jsem, že řád ji kdykoliv může poslat někam pryč, ale dokud byla Strážkyní princezny, byla jistota, že bude na hradě, pokud by nepožádala o přeložení. Bál jsem se, že kdyby jí přišlo, že po ní toužím jako po milence, utekla by, aby mě zbavila pokušení a princeznu ochránila před ostudou. Byla to její povaha chránit, ať to stálo cokoliv. Jenže já nepotřeboval chránit. Potřeboval jsem ji.

Elein se ode mě odtáhla a věnovala mi povzbudivý úsměv.

„I když si tvou společnost užívám a jsem ti vděčná za tvou otevřenost, měli bychom tě dostat do královské kapli dřív než se tam dostane princezna a zjistí, že se její nastávající někde toulá." Pousmál jsem se a přikývl. Měla pravdu. Nejspíš jsme měli ještě čas, ale určitě nebude na škodu, když budu u oltáře čekat na svou nevěstu já, než aby na mě měla čekat ona.

Tak Šťastné a Veselé Vánoce, hodně klidu a míru, štěstí a zdraví a dárků pod stromečkem. Vím, že toho teď mám hodně a moc nepřidávám, tak jsem se rozhodla aspoň na Vánoce něco zveřejnit. :) Užívejte si Vánoce a nepřejezte se cukrovím. :D