Fleargine

Postávat na podstavci a nechat si brát míry kvůli svatebním šatům bylo nudné a zdlouhavé. Radši bych zašla opět dolů za Mirabell a jejím týmem léčitelů pomoct léčit zraněné, popřípadě se podívat, jak se Elein daří. Stále jsem si nemohla zvyknout na ten pohled jí jako umírající stejně jako na pohled, kdy se lady Sarafine zabila. Jedna byla zraněná při bránění velkého tajemství a druhá zemřela, aby chránila někoho. Dvě ženy bojující za opačnou věc a obě byly mé přítelkyně. Alespoň jsem je za ně považovala a Elein jí i je. Jen co se uzdraví, bude zase po mém boku stejně jako Wernie, která mě doprovází na každém kroku.

V zrcadle jsem viděla, jak se dveře od šatny otevřely a dovnitř vešla Denej společně se svým hnědým vlkem Kasterem. Jedna z Galaenek, které byly přiděleny dočasně jako mé další Strážkyně, vytáhla kousek meče z pochvy, ale jakmile jí došlo, kdo to je, zase meč zasunula zpět a zadívala se před sebe na stěnu. Štvalo mě, že nyní mě hlídá víc lidí, ale chápala jsem důvody, proč tomu tak muselo být. Kdyby aspoň nebyly tak mlčenlivé a vážné. Svým chováním kolem sebe vyvolávaly dusnou atmosféru, která mě nutila myslet na nejhorší a to mi vadilo. Měla bych myslet na jiné věci, než na to co se může stát. Na to co se brzo stane. Na něco jako moje svatba s králem.

„Oběd máte připravený v pokoji stejně jako látky, z kterých vám ušijí svatební šaty," informovala mě Denej a zůstala stát u dveří. Její vlk se rozešel k Wernie, která ležela před podstavcem u oblouku ze zrcadel, v kterých jsem se mohla vidět snad ze všech stran, a strčil do ní čumákem. S Wernie to ani nehnulo. Jen potichu zavrčela, ale zůstala ležet. Od doby co se Elein vrátila se Wernie chovala jinak. Nebyla už tak veselý a zvědavý vlk co vše očmuchával a pozoroval. Vypadala víc unaveněji. Jakoby poznala, že s její paničkou není něco v pořádku a tesknila po ní. Divila jsem se tedy, že nebloumala po chodbách a nehledala ji, ale držela se neustále po mém boku.

„Jak dlouho to ještě bude trvat?" zeptala jsem se švadleny, která to tu měla všechno na povel a sledovala vše z povzdálí. Říkala dívkám, které míry mi mají ještě vzít a přitom si něco kreslila do papíru, zatímco jedna z dívek zapisovala na svůj papír mé míry.

Sledovala jsem v zrcadle, jak se jí čelo krabatí, zatímco přemýšlela a její ruka jí po papíře sklouzávala v pro mě neznámých tazích. Zrzavé vlasy měla spletené do věnce, který jí na hlavě vytvářel korunu a na sobě měla modrý stejnokroj služebných, které sloužily převážně královské rodině a plnily všechny jejich přání. Nedávno jsem se od jedné ze žaček Mirabell dozvěděla, že služebnictvo na hradu má různé stejnokroje a podle toho můžu poznat, buď komu slouží, nebo na jaké pozici pracují. Dřív jsem si toho nevšimla, ale teď když se kolem mě povětšinou motali lidé v modrých barvách, tak ano.

„Máte všechny míry?" zeptala se žena svých pomocnic.

„Ano."

„Pak jsme hotové," odpověděla mi žena na mou předešlou otázku a poklonila se stejně jako její žačky. Jen co jsem sešla z podstavce, dívky začaly uklízet krejčovský metr. Joel, která postávala vedle hlavní švadleny ke mně přiběhla a pomohla mi do mých jednoduchých vínových šatů, které jsem předešlý den měla na sobě, zatímco jsem pomáhala léčitelům.

„Chci jedny šaty, které budou zelené a stejné jako mají léčitelé," nařídila jsem švadleně, zatímco mi Joel stahovala šněrovačku na zádech. Jen co poobědvám a vyberu látku, z kterých mi zhotový svatební šaty, půjdu do křídla léčitelů a trochu jim pomůžu s ošetřováním zraněných. Během mého příjezdu sem jsem měla občas pocit, že mi něco chybí a teď jsem věděla i co. Chyběla mi vůně bylinek a odvarů z nich vařených nebo obvazů. Chyběl mi ten výraz lidí, kterým jsem pomohla od bolesti nebo jen ošetřila jejich rány. Chyběl mi ten pocit někomu pomoct vlastníma rukama. Pocit, který jsem po dlouhé době zažila mezi léčiteli. Možná se během své obhlídky podívám i na to, jak se daří Elein.

„Jak si přejete, Výsosti. Postarám se o to vše." Žena popošla k dívkám, aby dohlédla na to, že opravdu je vše tak jak má a svou práci neošidili. Denej otevřela dveře od šatny a já vstoupila do své komnaty.

Po nedávném pokusu o mou vraždu nebylo nikde ani památky. Služebné drhly podlahu tak dlouho, dokud nezmizely poslední kapky krve a podlaha nebyla dokonale čistá stejně jako povlečení, v kterém jsem spala. To bylo nyní čisté. Ale nic z toho mi nepomohlo zapomenout na ten večer, kdy jsem málem znovu přišla o život. A vůbec tomu nepomáhalo ani to, že jsem stále spala v posteli, kde k tomu málem došlo. Od toho večera Wernie vždy usínala na posteli po mém boku a jedna z mých Strážkyň zase na pohovce poblíž křesel u okna, odkud krásně viděla na dveře od komnaty. Toto nové opatření jsem uvítala s otevřenou náručí. Když jsem se večer vzbudila ze špatného snu, pokaždé jsem očima zabloudila k pohovce a ujistila se, že tam Strážkyně je a hlídá mě. Udržuje mě v bezpečí.

Teď sedačku obsadila Naya, která na ní ležela se zavřenýma očima a rukama položenýma poblíž svých dýk, zatímco lady Loret seděla u stolku, kde bylo položené jídlo k mému obědu. Dnes na sobě měla tmavě zelené šaty se zlatým vyšíváním a vlasy barvy slunce měla stažené do honosného a nadýchaného drdolu.

„Honem, než to všechno vystydne. Měla bys něco sníst," nabádala mě. Podívala jsem se na talíře plné jídla. Hovězí kotlety, bramborová kaše, mísa s nějakou omáčkou, zeleninový talíř. Všechno vypadalo tak lákavě a chutně, že bych se do toho hned nejradši pustila, jen kdyby mě nepřešla veškerá chuť k jídlu.

Přesto jsem se usadila ke stolu a naložila si od všeho trochu. Věděla jsem, že i přes mou nechuť k jídlu potřebuji být silná. A přesně o to by mě mohla hladovka připravit.

Zatímco jsem pojídala tu trochu ze svého talíře Naya sjela rukou přímo ke své dýce, vytáhla ji z pouzdra a začala si s ní v ruce pohrávat. Její oči už nebyly zavřené, ale pootevřené.

„Mohu?" zeptala jsem se jí a natáhla ruku směrem k ní. Naya se posadila a podala mi dýku tak, abych ji mohla chytit za jílec nikoliv za čepel. Položila jsem nůž, který jsem držela v ruce a prohlížela si dýku. Ve zbraních jsem se nevyznala a ani jsem nevyznávala násilí, ale poté co se mě pokusili dvakrát zabít a po zradě lady Sarafine, mě napadla myšlenka na to, abych se naučila sama bránit. Chtěla jsem přejet prsty po čepeli, když mě někdo chytil za zápěstí a zabránil tomu. Lady Loret se na mě zamračeně dívala.

„Není to hračka a je pěkně ostrá," vyhubovala mi jako malému dítěti, sebrala mi dýku z držení a vrátila ji zpátky Nay, která si s dýkou začala pohazovat. Uvažovala jsem, zda se jen nudila nebo tím chtěla ukázat, že je se zbraní šikovnější než já. Ať tomu bylo jakkoliv, naštvalo mě to. Nebyla jsem už malé dítě a mínila jsem jim to i dokázat.

„Naučte mě zacházet se zbraněmi." Naye sletěla dýka se zařinčením na zem.

„Proč byste se tomu chtěla naučit?" zeptala se překvapeně a sebrala zbraň ze země, aby ji jen o chvíli později schovala zpátky do pouzdra.

„Abych se mohla bránit, zabíjet," odpověděla jsem jí bez zaváhání. Od posledního napadení jsem přemýšlela, jak se naučit sama bránit. Jak se zbavit toho pocitu bezmocnosti.

„Na zabíjení není nic hezkého," vložila se do toho lady Loret. Z jejího hlasu to znělo jakoby mi vyhubovala. Jako bych byla dítě, které napadl šílený nápad.

„A na tom, být královou milenkou snad, ano?" Té otázky jsem zalitovala hned, jak jsem ji vyslovila. Lady Loret se v modrých očích mihlo něco co připomínalo lítost a smutek.

„Nechte nás," pronesla, ale spíš to znělo jako požádání. Většina Galaenek opustila místnost, hlavně ty, které dělali osobní Strážkyně lady Loret. Ta se zadívala na Denej s Nayou, které se ze svých míst ani nehnuly.

„Denej," oslovila ji jemně lady Loret. Ta si založila ruce na prsou, pohlédla na vlky ležící na podlaze u mých nohou. Následně si zhluboka povzdechla, otočila se na patě a zamířila ke dveřím.

„Nesnáším velení, už aby Elein byla zpátky. Polez Nayo!" Ta se zvedla z pohovky a protřela si oči jakoby byla unavená a celou noc nespala a přitom mě večer hlídala Denej ještě s další Strážkyní.

„A nikoho nezajímá, že bych chtěla vědět co je na těch drbech pravdy," postěžovala si, ale opustila místnost. Dveře za nimi se zavřely a pokoj naplnilo ticho. Zadívala jsem se na lady Loret a čekala až promluví. Její modré oči se dívaly na nějaké místo na zemi. V tváři se jí zračila nerozhodnost.

„Před lety jsem dala slib, že o tomto nebudu mluvit, ale teď už je to jedno, když jsou mrtví." Vůbec jsem netušila o čem mluví. Lady Loret se zhluboka nadechla a podívala se mi do očí.

„Nikdy jsem s králem nespala. Nikdy jsem nebyla jeho milenka, jen nosím ten titul." Zůstala jsem na ni zírat a bylo mi jedno, že je to nejspíš nevhodné a lady Sarafine by mě za to napomenula kdyby ještě žila.

„Tomu nerozumím," přiznala jsem a snažila se to nějak pochopit. Vždyť titul králova milenka je přidělován ženě, které král věnuje svou pozornost nejen na veřejnosti, ale hlavně za zavřenými dveřmi.

Lady Loret se nejdřív napila ze svého poháru a následně si poposedla.

„Královna Izabel, Richardova matka byla mou blízkou přítelkyní. Prošli jsme spolu výcvikem Galaenek a stejně tak jsme si i odsloužili povinná léta na stejném hradě. Jenže pak se naše cesty rozdělili. Ona se provdala za Richardova otce a stala se královnou a já..." Lady Loret se posmutněle usmála a v očích se jí objevila bolest. Mohla jsem jen hádat na co vzpomínala. „Já se zamilovala do farmáře. Nebyl to člen Rothanu, ale obyčejný farmář. Měli jsme se brát, ale zemřel během zimy na horečku. Po jeho smrti jsem byla ztracená a cestovala po království skoro jako poutnice." Tentokrát smutek nahradil úsměv, ale její zasněný výraz v obličeji se nezměnil. „Izabel v tu dobu čekala Richarda a poslala posla s dopisem o tom, zda bych jí nemohla být nablízku v době těhotenství i porodu. Tak jsem se ocitla tady na hradě jako přítelkyně královny."

„Tak jak jste skončila jako králova milenka?" Stále jsem to nechápala. Královnina přítelkyně se stala milenkou?

„Izabel dlouho nemohla počít další dítě a kolem jejího manžela se srocovaly ženy jako včely k medu. Bála se kdy podlehne kouzlu některé z nich. Všechny chtěly jediné. Být v králově přízni jako jeho milenky, a tak přišla s nápadem. Navrhla, abych tu pozici zaujala já. S králem Wolfrigem jsme se stali přáteli, ale nikdy ničím víc. Když bylo třeba předstírala jsem, že jsem jeho milenka, ale jinak jsem byla jen Izabelina a jeho přítelkyně. Izabel byla chytrá. Nejenže se nemusela bát toho, že by ji jiná žena nahradila v jeho srdci, ale taky se nemusela bát toho, že bude mít král nemanželské děti. Tedy alespoň pokud vím, tak žádné nemá a své ženě byl věrný."

„Takže jste s nikdy s králem nesdílela jeho lože?" zeptala jsem se, abych si to ujasnila. Lady Loret se na mě mile usmála a položila mi svou hřejivou dlaň na mou ruku, položenou na stole.

„Nikdy."

„A to jste nikdy netoužila po mužské náruči?" V klášteře si občas jeptišky posteskli nad tím, že se jich žádný muž nemůže dotknout, ale dali slib a drželi se ho. Jenže lady Loret slib nedala.

„Náruč po které jsem toužila byla jiného muže. Muže, které stále miluji, ale setkám se s ním až po smrti. Alespoň v to věřím."

„A to jste nikdy nechtěla mít vlastní dítě?" Každá žena chce muže, který ji ochrání a jemu dá potomky. Založí s ním rodinu. Chtějí mít svatbu a být vdané. I já po tom v klášteře toužila. Jen jsem doufala, že si svého nastávajícího vyberu sama.

„Chtěla, ale není mi to dovoleno." To jsem nechápala.

„Proč?" zeptala jsem se a bylo mi jedno zda je zdvořilé se na něco takového ptát nebo ne. Ať už v klášteře nebo na otcově dvoře mi většina lidí nechtěla odpovídat na mé otázky nebo je přehlížela, ale zde byli lidé ochotní mi na ně odpovídat a já se tohohle privilegia nechtěla vzdát. Ráda jsem se ptala, zjišťovala nové věci a něčemu se tak přiučila. Tohle sice nebyl ten případ, ale zajímal mě život ženy, kterou král nazýval svou tetou. Byla členem jeho rodiny a až se vezmeme, bude i členem mé rodiny.

Lady Loret si povzdechla.

„Během služby jsem byla vážně zraněná. To zranění způsobilo, že nemohu mít děti. Ale měla jsem Richarda. Sice jsem ho neviděla tak často jak bych si přála, ale je jako můj syn. A navíc mi připomíná jak jeho otce tak jeho matku," pověděla mi lady Loret. Nevěděla jsem, zda říct, že mě mrzí co se jí stalo před lety, nebo radši mlčet.

„Lítosti netřeba, Výsosti. Prožila jsem krásný život a míním ho ještě dlouho žít. Navíc si tak trochu říkám, že až budete mít s králem potomky, budu čerpat svou radost i z nich." Ach. Naši potomci. Stále jsem si nemohla zvyknout na situaci, že jsem králova snoubenka a naše svatba se blíží. A s ní i svatební noc, manželské povinnosti, děti. Ne na tohle jsem opravdu nechtěla myslet.

„Je děsivé, jak se můj život změnil a kam směřuje. Myslela jsem, že budu mít více času krále poznat než se vezmeme a stanu se jeho ženou tělem i duší," přiznala jsem lady Loret. Děsilo mě co má přijít. Nejspíš jsem se toho bála ještě víc než toho, že by se mě zase někdo mohl pokusit zabít.

„Každý si myslel, že budete mít víc času se poznat, ale okolnosti hrají proti nám. Richard potřebuje spojence. A to vaše svatba zaručí. Spojenectví našich království. Proto se musí uskutečnit co nejdřív." To vše jsem chápala, ale to nic neměnilo na tom, jak mě to všechno děsilo. Svatba. Jedno jediné slovo, na které jsem kdysi s radostí myslela a teď se ho bála.

Avšak i když jsem věděla, že můj svazek s králem je spíš dílem dohody, nedokázala jsem se zbavit pocitu, že jsem mohla dopadnout hůř. Mohla jsem být zasnoubená se starším mužem, s ošklivějším a hrubším, jenže král Richard měl své kouzlo a choval se ke mně mile. Možná, že manželství s ním nebude tak hrozné, jak jsem se bála. Možná bude podobné tomu, které jsem si vysnila.

Věděla jsem jediné. Chtěla jsem přestat myslet na všechno co se mělo nadcházející svatby týkat, takže jsem se omluvila ze schůzky s mými dvorními dámami a lady Loret, na které jsme měli řešit nadcházející svatbu jako z jakých květin bude má svatební kytice a další drobnosti a místo ní zamířila na jediné místo, kde jsem se dokázala uklidnit a uvolnit. Do pracoven lékařů. Cítila jsem se více užitečná, když jsem měnila obvazy a zašívala rány než, když jsem řešila svatební přípravy. To jsem radši nechala na lady Loret.

A to jsem se ani nesekla o den. :DD No jak jsem už posledně zmiňovala nečekejte, že budu kapitoly zase vydávat každé pondělí, ale rozhodně můžete počítat s tím, že když bude nálada, chuť  a čas, tak něco napíšu a přidám, ale jak stárnu, tak zjišťuji, že všeho začíná být míň a míň a klidnou mysl nahrazuje plno myšlenek nad vším možným.