Elein

Celé tělo mě bolelo, obzvlášť rameno. Pomalu jsem otevírala oči, abych si přivykla světlu a zjistila, kde to jsem. V ústech jsem měla sucho a ve vzduchu jsem cítila vůni bylin. Z místa, kde jsem ležela jsem viděla několik bylinek pověšených na lanku, ale jinak bylo po obou stranách mé postele postavená stěna z bílého plátna, která mé lůžko oddělovala od zbytku místnosti. Oddechla jsem si, jelikož tohle používali léčitelé, takže to znamenalo, že se někdo o mě postaral a ošetřil mé rány.

Otočila jsem hlavu doleva, abych se podívala zda někde nenajdu pohár s vodou či džbán, z kterého bych se mohla napít a zbavit se suchosti, která mě trápila v ústech. Všimla jsem si, že na stole vedle mě je položený džbán i s pohárem a jen o kousek dál sedí Caleb. Hlavu měl svěšenou na bok a ruce založené na hrudi a spal. Ta pozice musela být hodně nepohodlná a až se probudí, bude ho bolet celé tělo.

Chtěla jsem se posadit, ale z ramene mi po těle vyrazila bolest a já si se zasyčením rameno chytila a radši si zpátky lehla. Bohužel jsem při svém pokusu o posazení probrala Caleba, který se rozespale rozhlédl po místnosti až se nakonec jeho pohled stočil ke mně. Bylo roztomilé vidět na jeho obličeji nevěřícnost.

„Ahoj," dostala jsem ze sebe potichu a zatoužila po vodě. Chtěla jsem se natáhnout po džbánu, ale bolest se mi opět rozběhla do těla. Naštěstí Caleb pochopil o co jsem se snažila a nalil mi do poháru trochu vody. Posunul si židli, aby mohl sedět blíž u postele a naklonil se, aby mi pomohl se napít. Povedlo se mi na posteli trochu posunout výš, takže jsem se hlavou opírala o zeď.

„Jak se cítíš?" zeptal se mě Caleb hned, jak jsem dopila. Vzal mi pohár z ruk a položil ho zpátky na stůl. Poposedla jsem si, aby se mi líp sedělo a shlédla pohledem k obvázanému rameni.

„Naživu," řekla jsem mu a pomalu si začala vzpomínat na chvíli, kdy mě zranili i jak ze mě vytáhli šíp v břiše.

„To je dobře. Mirabel má šikovné prsty, i když jí princezna trochu pomohla." Pochytila jsem jen několik slov z toho co řekl. Mirabel pracovala pro královskou rodinu, takže mě musel dovést zpátky na hrad, ale teď mě trápilo něco jiného. Rukou jsem si pomalu sjela k břichu a nadzvedla bílou košili, do které mě musel někdo obléct. Zvedla jsem její okraj a odhalila další obvaz, který mi zakrýval ránu na boku a břiše. Přitiskla jsem si ruku na ránu na břiše a pořádně na ni přitlačila prsty.

„Elein!" okřikl mě Caleb a chytil mi ruku předtím než jsem si s ní mohla poraněné místo víc prohmatat.

„Co blázníš, můžeš si přetrhat stehy," obořil se na mě. Vytrhla jsem ruku z jeho sevření a podepřela se s ní, abych si mohla sednout.

„Elein! Musíš ležet!" To jsem věděla taky, ale jedna věc mi tu neseděla.

„Necítím bolest," vydechla jsem a bedlivě pozorovala obvaz, zda z pod něj nezačne vytékat krev. Vzpomínala jsem si na bolest, kterou jsem prožívala, když mi ten muž vytahoval šíp z těla, ale teď jsem žádnou bolest necítila. Jako by tam ani žádná rána nebyla.

„Mirabel ti nejspíš dala něco proti bolesti co ji tlumí."

„Ne," zamítla jsem jeho doměnku a podívala se na něj. Tvářil se tak klidně, tak uvolněně a snad i šťastně. Nechápal co jsem se mu snažila říct.

„Pokud by mi dala něco bolesti, utlumilo by mě to celou a byla bych ospalá. Necítím se ospale ani jako v omámení a cítím bolest, která pramení z rány v rameni, ale žádná bolest mi nevystřeluje z břicha do celého těla," vysvětlila jsem mu. Jeho obočí se spojilo dohromady, když se zamračil v nevíře a následně se zadíval stejně jako já na čistý obvaz okolo mého pasu.

Neváhala jsem ani minutu a stáhla obvaz o něco níž až byly vidět stehny, ale žádná jizva. Vypadalo to jakoby mi někdo zašíval nezraněnou část těla.

„Prosím řekni mi, že to vidíš taky a neblouzním," zašeptala jsem v tiché modlitbě. Jak tohle sakra bylo možný? Měla jsem tam vážnou ránu od šípu. Pamatuji si, jak pronikl skrz vrchní díl mé uniformy a jak mi ho následně vytáhli z těla. Pamatuji si krev na svých rukou, když jsem si ránu tiskla a přitom se plazila ke stodole, kde byly uvěznění lidé, dokud mě neobklopila tma.

„Vidím to taky a nerozumím tomu. Měla jsi tam vážnou ránu." Nechápavě jsem se na něj podívala. Jak věděl o tom, že jsem tam měla vážnou ránu? Nemohl být u toho, když mě Mirabel ošetřovala. Každý věděl o tom, že má ráda svůj prostor, když ošetřuje.

„Možná má nějakou dobrou hojící mast nebo tak něco," navrhl. Zavrtěla jsem hlavou.

„A nepoužila ji i na ránu na rameni? To je blbost, ale jak víš o té ráně?"

„Přivezl jsem tě sem. Nepamatuješ si to?"

„Ne. Poslední co si pamatuji je, že se snažím dostat k hořící stodole," přiznala jsem. Později se ho budu muset na vše zeptat, ale teď bylo důležitější mé zázračné vyléčení. Napadala mě jen jedna možnost, jak k tomu mohlo dojít, i když pravděpodobnost něčeho takového byla velmi nízká.

„Nepochází Mirabel z rodu, který ovládal léčivou magii?" zeptala jsem se Caleba. Přece jen jako jeden z potomků mágů musí mít větší přehled v tom, co za magii který rod ovládal než já, která si o tom přečetla jen nějaké knihy a moc si z toho už nepamatovala.

Caleb zavrtěl hlavou. „Tvrdí se, že její rod uměl mluvit se zvířaty a popřípadě měnit podobu, ale že by uměli léčit těžko." Poodtáhla jsem obvaz i na pravém boku. Zde už byla známka po zranění. Narůžovělá pokožka okolo místa šití a čára po tom, kde provedli při mém ošetřování řez, aby hrot šípu vytáhli ven. Tohle bylo šílený a mimo mé chápání.

Snažila jsem se ujasnit si co bych měla v takové chvíli dělat, když jsem zaslechla, jak se otvírají dveře od místnosti a to, jak někdo vstupuje dovnitř. Nevěděla jsem zda rychle předstírat spánek a doufat, že Caleb pochopí o co mi jde nebo zůstat klidně sedět a dělat, že o ničem nevím. Rozhodně jsem si rychle vrátila obvaz na místo a zakryla ho košilí.

„Calebe, můžeš na ...?" Vzhlédla jsem a všimla si Corin, která na Caleba promluvila. V modrých očích se jí mihl šok. Ošila jsem se pod jejím pohledem, kterým si mě bedlivě prohlížela. A problémy pokračují.

Corin si přestala všímat Caleba a založila si ruce na hrudi. Teď věnovala veškerou pozornost jen mě a věnovala mi jeden ze svých podezíravých a děsivých pohledů.

„Teď mi vysvětlíš, co se tu děje, jelikož bys měla ještě spát a ne tu sedět a držet si poraněné rameno. Na to abys byla při vědomí jsi podle Mirabel ztratila hodně krve." Chovala se jakoby to byla má chyba, že jsem vzhůru, ale já sama tomu nerozuměla.

„Kdybych znala odpověď na tvou otázku, odpovím ti, ale neznám ji. Nerozumím tomu, ale je to ještě vážnější," odpověděla jsem jí.

„Jak moc vážnější?" Chtěla vědět. Znovu jsem nadzvedla košili a stáhla obvaz níž, aby viděla zahojené břicho, které bylo protnuté stehy. Corininým obličejem se přehnala zmatenost a šok.

„Jak je to možné?"

„To sama netuším. Nechápu to," přiznala jsem. Corin si sedla na kraj postele a opřela se lokty o kolena. Když jsem se na ni podívala, bylo zjevné že nad něčím přemýšlí, ale znala jsem ji už dlouho, abych poznala i únavu, která z ní čišela.

„Mluvil s tebou už o tom co se tu stalo po tvém odjezdu?" zeptala se mě a pokývla hlavou na Caleba.

„Ne." Corin si zhluboka povzdechla a přejela si rukou po obličeji než se znovu postavila.

„Ve zkratce došlo k přepadení hradu, při kterém se pokusili zabít princeznu, zjistili jsme, že lady Sarafine je zrádce, který se i při výslechu připravil o život a přiznala jsem králi o co nejspíš rebelům jde."

„Myslíš kameny? Řekla jsi mu o kamenech?" Všimla jsem si, jak Caleb těká očima mezi námi a má na tváři nechápavý výraz. Já zase nechápala, jak Corin mohla porušit jedno z hlavních pravidel Ukrývaček a to, že nesmíme o kamenech nikomu říct. Nikdy.

„Ano, řekla. Měl by vědět o co jim jde." Chtěla jsem se zeptat, jak vůbec ví o tom, že jim opravdu jde o kameny, když jsem s ní ještě nestihla promluvit o tom co se ve vesnici stalo, ale byla to Corin. Ta často věděla o co člověku jde nebo co se stalo, dřív než jí to sám řekl.

„Jak o nich vůbec vědí? Že by jedna z nás zradila své poslání?" A jak vůbec mohli vědět, která z nás kámen ukrývá a chrání ho. Neznali jsme se navzájem. Pouze jsme věděli, kdo kámen chránil před námi a kdo ho bude chránit po nás.

„Jedna ze sedmičky se po zničení zdroje odebrala do ústraní a zapsala do svého deníku vše co se stalo včetně toho, že stráží jeden ze sedmi kamenů. Předtím než byl její deník uložen do knihovny v Černém hradě, byl volně k přečtení v jednom z klášterů. Nejspíš si to někdo přečetl a tak o nich vědí."

„Tak proč nezaútočili dřív? Proč až teď?" Nedávalo to smysl. Jestli o kamenech věděli už dřív, nemělo cenu vyčkávat, ale využít situace, kdy se království vzpamatovávalo z převratu. Mohli znovu spojit zdroj, získat svou moc a spolu s ní i nadřazenost nad obyčejnými lidmi.

„Nejspíš čekali na pravého následníka trůnu a nevěděli, kde jsou další kameny. Je tu mnoho nejspíš, Elein. Nevíme proč nezaútočili už dřív, ale nejspíš získali důvod k tomu se sjednotit a vzít si zpátky co bylo jejich." Corin si schválně dávala pozor na slova, aby v Calebově přítomnosti neřekla něco co nemá. Bylo pochopitelné, že pochybuje o jeho loajalitě, když byl potomkem mágů. Vzpomněla jsem si na to, co řekl muž, který použil kámen, aby od Isis získal polohu dalšího kamene. I na to, že potomci mágů věřili, že jeden člen jejich královské rodiny přežil.

„Objevil se jejich následník," řekla jsem jí a nebrala v potaz Calebovu společnost. Podle toho, jak se rozhodne s touto informací naložit, můžu znovu posoudit zda je věrný koruně nebo svému lidu. Corin strnula na místě a stiskla ruce v pěst. Následně rychle přešla k druhé zástěně a nakoukla za ni. Slyšela jsem, jak si pro sebe zanadávala než se vrátila zpátky na své místo před mou postel.

„Měli jsme jediného z útočníků, který byl těžce zraněný a teď je i mrtvý." Tak proto nadávala. Mohla od něj získat informace, ale místo toho zase nic nezjistíme.

„Nikdo se nedozví, že jsi vzhůru. Promluvím si s Mirabel a tvé zázračné uzdravení udržíme v tajnosti. Nikdo sem nebude moc kromě mě, Caleba a Mirabel, dokud neřeknu jinak."

„Proč?" zeptali jsme se s Calebem zároveň. Měla jsem své povinnosti. Musela jsem chránit princeznu a nebyla jsem zraněná natolik, abych musela ležet v posteli a odpočívat. To že jsem měla zraněné rameno byla jen drobnost.

„Protože to vypadá, že lady Sarafine nebyla jediný špeh na hradě." To stále neodpovídalo na mou otázku, proč si musím hrát na zraněnou, když jsem z větší míry zdravá. Aspoň k něčemu mělo být to mé záhadné uzdravení k dobru a ne naopak. Nechtěla jsem ležet v posteli a být mimo dění, když docházelo k přepadání vesnic a kameny byly v ohrožení.

„A taky tě potřebuji odpočinutou a zdravou. Král vydal rozkaz zmobilizovat všechny členy řádů. Až budeme připraveni vyrazit a budeme znát přesnou polohu jejich táborů nebo místa, kde se skupují, vyrazíme a zastavíme je dřív než získají další z kamenů. Potřebuji tě, aby v případě nouze někdo ukryl další kámen." Ten, který se nacházel na hradě. Chtěla po mně, abych se uzdravila a zatímco ony by jeli někam pryč bojovat, já bych měla najít novou skrýš pro kámen a ukrýt ho.

„Dobře, ale doneste mi aspoň nějaké knihy, ať se nějak zabavím, když už musím ležet," vyjednávala jsem s ní. Když už jsem musela zůstat na lůžku, chtěla jsem zjistit, jaké znamení by mohl mít na těle pravděpodobný potomek svrženého krále či který rod ovládal léčivou magii. Chtěla jsem zjistit, kdo a proč mě tak zázračně vyléčil, i když si nemůžu stěžovat.

„Dostaneš je a nechám ti tu Caleba. Domluvím se s králem i Noxem. Dohlédne na tebe, kdyby sem chtěl vejít někdo cizí a taky ti tu bude dělat společnost. Jen tak mimochodem, nehnul se od tebe od chvíle kdy tě Mirabel ošetřila a položila na lůžko." Corin se na Caleba usmála a následně se rozešla pryč z místnosti.

„Sedíš tu celou dobu, co jsem byla mimo?" zeptala jsem se ho překvapeně jen co se za Corin zavřely dveře. Caleb pokrčil rameny a zdálo se mi jakoby se začínal červenat.

„Slíbil jsem ti, že u tebe budu a pro můj lid jsou sliby posvátné. Neporušíme je. Navíc jsem odešel pryč jen ve chvíli, kdy jsem se rychle umyl a převlekl do čistého oblečení, takže pořád jsem tu neseděl." Úsměv se mi usadil na tváři. O potomcích mágů se sice vědělo, že si potrpí na tradice a dodržování slibu, byla jedna z nich. Proto si dávali pozor na to, kdy a co slibují a konali tak jen ojediněle. Jenže on dal slib mě, člověku, který ho využil aby dopadl muže, který stál za pokusem o vraždu krále. Taky jsem ho využila, když jsem nechtěla jít sama na zásnubní ples.

Natáhla jsem k němu ruku a on ji chytil do své a stiskl ji.

„Zkusím ti donést něco k jídlu," řekl, pustil mou ruku a zvedl se ze židle. „Zkus se zatím prospat." Přikývla jsem a sesunula se na posteli o něco níž, abych si mohla hlavu pohodlně opřít o polštář. Sledovala jsem, jak Caleb mizí za bílou zástěnou zdí a zavřela oči. Jestli se blížila válka, chtěla jsem v ní bojovat a Corin měla pravdu, když po mně chtěla, abych nabrala ztracenou sílu.

Tak to je na nejspíš delší dobu poslední kapitola. S příběhem se rozhodně neloučím, ale čeká mě třetí ročník studia, praxe a psaní bakalářské práce. Z toho důvodu musím psaní odsunout na vedlejší kolej. Snad to pochopíte a navnadila jsem vás dostatečně, že se k příběhu s další vydanou kapitolou vrátíte. Mezitím můžete přemýšlet nad tím, jak se příběh bude asi dál vyvíjet. :)