Richard

„Nesoustředíš se," napomenul mě Michael, když jsem na šachovnici pohnul figurkou a jen o vteřinu později mi ji vzal. Promnul jsem si oči a opřel se do křesla. Měl pravdu, nesoustředil jsem se, protože má hlava neustále nad něčím přemýšlela jen ne nad tím čím měla. Ani jsem nevěděl, proč jsem mu na ty šachy kývl. Po přepadení hradu už nebylo nikde ani stopy. Mrtvá těla zmizeli z chodeb, krvavé stopy sloužící vyčistily, jediný náznak toho, že se něco stalo byla zvýšená bezpečnost. Transijský princ se svou sestrou dostali vlastní ochranku, Fléřin počet Strážkyň se zvýšil stejně jako ten můj, a dokonce i její dvorní dámy dostaly svoje vlastní Strážce, stejně jako moje teta. Tyto problémy jsem naštěstí už dávno neřešil. Má mysl se vracela stále k Elein a Corininému podivnému chování. Věděl jsem, že mi něco tajila a nelíbilo se mi, že nevím co.

Zadíval jsem se ke dveřím v naději, že dovnitř vejde někdo ze sloužících či členů řádů a poví mi, jak to s Elein vypadá či kam Corin zmizela, ale nikdo dovnitř nevešel. Měl jsem chuť nejradši zajít dolů k Mirabel a zjistit si Elein stav sám, ale nechtěl jsem riskovat, že ji přestane ošetřovat. Otec měl s Mirabel dohodu. O zraněné se bude starat po svém a veškeří léčitelé ji budou poslouchat a nikdo cizí se jí tam nebude plést, obzvlášť, když bude někoho ošetřovat, tak jako teď Elein.

„Jak moc zle to s ní vypadalo?" Překvapila mě Michaelova otázka. Celou dobu, od chvíle kdy jsem mu řekl o Eleině stavu se choval uvolněně, ale teď se spíš tvářil zamyšleně, možná trochu naštvaně. Nechápal jsem proč. Stejně v šachách vyhrával a já prohrával, protože jsem se nedokázal soustředit. Na druhou stranu, znal Elein skoro stejně dlouhou dobu jako já.

Už jsem se chystal k odpovědi, když se od dveří ozvalo zaklepání.

„Dále!" vyhrkl jsem a postavil se ze židle. Ani nevím proč jsem nezůstal sedět. Možná z naděje v dobré zprávy, že je Elein vzhůru a můžu za ní nebo klidně může i spát, ale chtěl bych být u ní.

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila princezna Fleargine. Už od rána pomáhala léčitelům se zraněnými společně s tetou Loret. Chtěl jsem jí ukázat část zahrady, kterou jsem chtěl pro ni zrekonstruovat, aby tam mohla pěstovat bylinky, které by mohla využít k léčení, když jsem zjistil, že je Elein zraněná a ona pomáhala Mirabel s ošetřováním.

„Mohu dál?" zeptala se opatrně Flér a pohlédla na rozehranou partii šachů a následně na Michaela, který si přejížděl rukou po bradě, zatímco přemýšlel nad mým a následně svým dalším tahem.

„Samozřejmě," souhlasil jsem pohotově. „Nemáte? Nevíte?" Nevěděl jsem, jak se jí přesně zeptat na otázku, která mě trápila či zda na ni vůbec zná odpověď. Nakonec jsem se zhluboka nadechl a zeptal se na otázku, která mě trápila celou dobu. „Žije?"

Princezna chvíli zůstala zmateně stát než jí došlo o kom mluvím. Poznání jí projelo obličejem.

„Ach, ano, žije. Ztratila sice hodně krve a její stav není zrovna jistý, ale momentálně je ošetřená a odpočívá. Dle Mirabel musíme čekat, zda se u ní projeví nějaké příznaky po otravě nebo infekci, kterou mohla ze šípů získat," odpověděla mi princezna a posadila se na poslední z volných židlí u stolu, o kterou si ještě před chvílí Michael opíral nohu. Teď se tvářil nezúčastněně, ale vsadil bych se, že taky prahl po informacích o Eleině stavu.

„Byla postřelená?" zeptal jsem se princezny a nalil jí trochu vody do poháru, který jsem jí podal. Flér si ho ode mě s úsměvem vzala. Shlédl jsem pohledem k jejímu krku, na kterém měla červeno-fialový otlak z včerejšího útoku.

„Ano. Našli jsme tři zásahy. U dvou byl přelomen šíp a museli jsme hrot vyjmout, ale z jedné rány byl hrot vytržen a způsobil jí vážné poškození břicha. Ta rána byla nejvážnější a teď rozhodne o jejím uzdravení."

„To jsou parchanti," zamumlal Michael. Zadíval jsem se na šachovnici a udělal tah. Michael nezaváhal ani chvíli než mi sebral další figurku.

„Šach mat," oznámil a opřel se do opěrky židle, zatímco já si znovu prohlédl šachovnici. Měl pravdu. Porazil mě aniž bych si toho všiml.

„Nechápu, proč je s tebou vůbec hraji, když mě pokaždé porazíš," řekl jsem a posadil se do židle vedle princezny. Vypadala unaveně a na rukou i šatech měla malé krvavé šmouhy, ale nezdálo se, že by jí to vadilo. Vzpomněl jsem si na včerejší večer, kdy jsme ji našel vyděšenou v koupelně. Po té dívce se strachem v očích nebylo ani památky. Ani po ženě, kterou lady Sarafine zradila. Moc dobře jsem věděl, proč se po snídani rozhodla jít pomáhat léčitelům. Chtěla zaměstnat svou mysl prací. Nedivil jsem se jí, taky jsem to tak dělal.

„Kdy se Elein probudí?" chtěl vědět Michael.

„To záleží na ní a jejím stavu. Žije, ale její stav je vážný," odpověděla mu Flér a napila se vody.

„Je to bojovnice. Probudí se." Nevěděl jsem zda jsem těmi slovy chtěl uklidnit sebe nebo ostatní, ale znal jsem Elein. Od první chvíle, kdy jsem ji poznal jsem nikdy nezažil, že by se vzdala a přestala bojovat za to co považovala správné.

„Omluvte mou zvědavost, ale zdá se že Elein je pro vás víc než jen má Strážkyně jako jsou Denej s Nayou." Zvedl jsem se ze židle, abych si nalil něco silnějšího než vodu. Vytáhl jsem zpoza jedné z knih v knihovničce skleněnou láhev whisky, kterou si zde schovával už můj otec a nalil si z ní trochu do poháru. Byl to dar, který dostal ze západního království po podepsání smlouvy, která měla navždy spojit můj a Fléřin život.

„Známe ji už od dob našeho výcviku. Je to naše přítelkyně, nejen sestra ve zbrani," vysvětlil jí Michael a já mu za to byl vděčný. Nemohl jsem Flér přiznat, že je to žena, která si získala mé srdce a stále ho vlastní.

„To proto se k vám občas chová i jinak než ke králi."

„Ano," odsouhlasil jsem jí její domněnku a vrátil se zpátky na svou židli. Zadíval jsem se do krbu, v kterém hořel oheň a hřál Michaela do zad. Zaslechl jsem šramocení a natáhl se k meči v pouzdře, který byl opřený o židli. Vytáhl jsem ho a namířil směrem, odkud jsem šramocení slyšel, přesně ve chvíli, kdy se část knihovny otevřela a dovnitř vstoupila osoba zahalená v černém.

„Zůstaň stát a nic se ti nestane," řekl jsem připravený na osobu zaútočit, když se ke mně otočila čelem a stáhla si kápi z hlavy společně s maskou a šátkem přes ústa. Zůstal jsem stát a nevěděl zda být překvapený z toho, že sem vstoupila tajnou chodbou či se uklidnit, že je to jen Corin.

„Asi bych měla být ráda, že jste na mě rovnou nezaútočil," řekla a stáhla si z rukou rukavice.

„Stačilo vejít dveřmi, velvyslankyně," ozval se zpoza mě Michael.

„Nevěděla jsem, že tu budete. Jen jsem se chtěla na něco podívat do knihy, kterou tu jeho Veličenstvo má, abych si něco ujasnila," odpověděla mu Corin a zavřela za sebou tajnou chodbu. Ani jsem nevěděl, že do mé pracovny nějaká vede. Corin přejížděla rukou po hřbetech knih, dokud jednu nevytáhla.

„Stále jste mohla použít dveře," stál si Michael za svým. Corin ho tentokrát přímo ignorovala a listovala knihou dokud se nezastavila na jedné stránce. Zadíval jsem se na místo, kde kniha v knihovničce byla uložena a vybavil se mi její název.

„K čemu potřebujete původní zápis o svržení mágů?" Nebyl úplně tak původní, spíš přepsaný. Původní zápis byl uložený v Černém hradě, prvním a hlavním sídle Galaenek. Ten se nacházel poblíž hranic s Transií na poloostrově obehnaném horami, takže se do něj dalo dostat buď lodí po moři nebo jedním z hlídaných průsmyků přes hory.

Corin zavřela knihu. Bez toho aniž by něco řekla přešla k princezně a podala jí knihu.

„Znáte příběh o tom, jak došlo ke zničení zdroje a poražení mágů?" zeptala se jí. Princezna si od ní zmateně vzala knihu a letmo ji prolistovala než se znovu podívala na Corin.

„Ani moc ne. Kněžky v klášteře vždy tvrdili, že ho zničilo sedm Galaenek a poražením mágů se utvořily království, jak je známe dnes," odpověděla jí Flér. S Michaelem jsme si vyměnily zmatené pohledy. Co tou otázkou Corin sledovala?

„To co vám chci říct Veličenstvo je velmi závažné tajemství, které nesmí nikdo jiný vědět," řekla Corin a podívala se na mě. Čekal jsem, že bude pokračovat, ale ona místo toho jen nadzvedla obočí v tiché otázce a pohlédla na Michaela s Flér, která listovala pomalu knihou.

„Mohou to vědět." Ať mi chtěl říct cokoliv, mohli to vědět. Michaleovi bych svěřil svůj život a Flér měla být mou královnou a já před ní nechtěl mít žádné tajemství.

„Dobrá tedy, ale kromě nás to nesmí nikdo vědět. Obávám se totiž, že lady Sarafine nebyla jediný špeh na dvoře a válka se blíží."

„Jaká válka?" zeptal jsem se jí pohotově. O válce ještě ani jednou nepadlo slovo. Tušil jsem, že možná bude nějaká bitva, v které budeme muset zase ukázat potomkům mágů, kdo je tu pánem, a zničit jejich odboj, ale válka? To bylo přehnané, ne?

„Občanská," odpověděla mi Corin a přešla ke krbu. Opřela se rukou o jeho římsu a zadívala se do ohně. „Před lety měly řády sloužit mágům, chránit je, bojovat za ně, aby oni ve válkách nemuseli umírat. Byly jsme jejich vojáci, jejich figurky na šachovnici." Zadíval jsem se na naši šachovou partii. Michael během mé nepozornosti postavil figurky zpátky na svá místa, abychom mohli znovu hrát.

„Známe historii převratu, Corin, nemusíš nám ji znovu vyprávět," řekl jsem jí a posadil se znovu na židli a schoval meč, který jsem stále držel v ruce do pochvy a opřel ho znovu o židli.

„Ona ji nezná a měla by. Bude naší královnou a měla by znát historii své říše," odpověděla mi Corin a pohlédla na princeznu, která přestala převracet stránky v knížce a pohlédla na Corin. Všiml jsem si, jak jí červeň stoupá do tváří, když se zčervenala.

„Není se za co stydět, Výsosti. Znám hodně lidí, co zde žijí celý svůj život neznají historii svého království. Právě proto vám to chci říct a prozradit i něco co bylo zatajeno."

„A co bylo zatajeno?" chtěl vědět Michael, který věnoval Corin celou svou pozornost. Dokonce si i posunul židli, aby se na ni mohl dívat aniž by se v židli musel točit.

„Jak jsem řekla, byly jsme jejich figurky," pokračovala Corin aniž by Michaelovi rovnou odpověděla. Napil jsem se trochy whisky a připravil se na vyprávění příběhu, který jsem během svého studia u Rothanu tolikrát slyšel.

„Ale řády i lidé se rozhodli, že už se nenechají utlačovat a rozhodli se mágy připravit o svou moc zničením zdroje. Velitelka, která měla na starost bezpečnost královy manželky a dcer varovala krále před možností zničení zdroje, a tak ho požádala, zda by zdroj sama nemohla střežit společně s několika dalšími Strážkyněmi. Král měl vůči velitelce důvěru. Nikdy ho nezklamala a nečekal, že by ho mohla zradit, proto souhlasil. Bál se, že by se něco stalo zdroji jeho moci. Sedm Galaenek se tedy dostalo do katakomb pod hradem, kde byl zdroj schován. Byli připravené zdroj zničit, aby lidé měli vyrovnaný boj s mágy, kteří by přišli o svou magii, ale až u zdroje přišli na to, že vůbec neví, jak ho zničit. Mysleli, že ho stačí jen shodit na zem a ta krásná koule střídající barvy se rozpadne, ale nestalo se tak. Dočkali se tak jenom malého magického výboje. Pokusili se tedy použít své zbraně k jeho zničení. Opět neúspěšně. Pak tedy zkusili použít jedy, kyseliny, ale nic nepomáhalo. Lidé čekali na signál, který jim měli Galaenky dát až zdroj zničí, ale jim se stále nedařilo splnit svou misi. Noc pomalu ustupovala a blížilo se ráno. Galaenky se nevzdávaly a snažili se přijít na způsob, jak znovu obnovit rovnováhu. Jedna z nich si vzpomněla na příběh o zrození magie, který vyprávěla královna Britaně své dceři, s kterou vyrůstala. Ten příběh pojednával o tom, jak se příroda rozhodla dát lidem magii, aby přežili v neúspěšném světě, dokud se někteří z mágů nerozhodli chtít po matce přírodě víc moci a ona jim za to moc sebrala úplně. Jednalo se tak o příběh o tom, jak vznikli mágové a lidé a zdroj jejich moci. Galaenka jménem Dorien ten příběh vyprávěla svým sestrám a až ho dovyprávěla začala si broukat písničku, kterou si prý první mágové zpívaly při vzniku zdroje. A v tu chvíli se ve zdroji objevila malá prasklinka. Dorien přestala zpívat a zdroj se začal opět zacelovat a v tu chvíli jim došlo jak zdroj zničit. Písní, kterou vznikl, a tak se pustili do zpívání."

„A zdroj se rozbil v prach. Ano, chápeme, velvyslankyně, ale k čemu nám tohle vyprávění je?" přerušil ji Michael.

„Nikdo tam nebyl kromě sedmi Galaenek. Ty tvrdily, že se zdroj rozpadl prach, ale pravda je jiná." Všichni jsme se na ni překvapeně podívali. Všem nám do hlavy vtloukali, že zdroj byl zničen v prach a ona teď tvrdí opak?

„Zbylo sedm úlomků. Sedm částí, které když by se daly k sobě a zazpívala se písnička vzniku zdroje, mohla by znamenat obnovení magie," vysvětlila Corin.

„Žertujete?" zeptal jsem se. Tohle přece nemohla být pravda.

„Ne," odbyla mě Corin.

Michael uznale hvízdl.

„Netuším jak, ale domnívám se, že se někdo z rebelů o té písni i kamenech dozvěděl."

„Co vás k té domněnce vede?" zeptal jsem se jí a stále se snažil pochopit co mi tu říkala.

„Útoky, které byly provedeny na vesnice. Pobývaly tam povětšinou členky Galaenu, buď v aktivní nebo pasivní službě, ale všechny zemřeli. Vše nasvědčuje tomu, že jde o pouhé přepadení, ale co když přepadení má sloužit k tomu, aby zakrylo stopy po jejich pravém záměru. Po kamenech zdroje?"

„Proč nezjistíte, kdo má kameny v držení a nevarujete je? Nebo aspoň tak nezjistíte, zda s tím ty přepadení opravdu souvisí?" zeptala se jí princezna. To byla dobrá otázka, proč mě to jen nenapadlo dřív? Možná proto, že jsem stále nedokázal pochopit, že to co mě už od dětství učili byla lež.

„To není tak lehké, Výsosti. Kameny po generace mění majitelky. Nikdo ze sedmičky nevěděl komu byl kámen dál předán. Mělo to zabránit k systematickému získání kamenů. Bylo to preventivní opatření, které po celé generace fungovalo."

„Jak tedy přijdeme na to, kdo kámen má či kde jsou? Musíme nějak jeho majitelky varovat, ne?" zeptal se tentokrát Michael.

„Nebojte se, Ukrývačky, jak jsou nazývány již byly o hrozbě varovány." Chtěl jsem se zeptat, jak je mohla varovat, když sama nevěděla, kdo z členek Galaenu je Ukrývačkou, ale něco mi říkalo, že by to byla zbytečná otázka. Corin vždy byla o krok před námi.

„Abych si to ujasnil. Říkáš mi, že to co mě učili celou dobu byla lež. Že existují kameny, zbytky zdroje a hrozí obnova magie?" zeptal jsem se jí, abych se s tím ujistil, že vše správně chápu.

„Přesně tak." Corin vzala Flér knihu z ruky a vytrhla z ní jednu ze zadních stránek a tu hodila do ohně. Zmateně jsem se na ni podíval. Jednou z ní zešílím, jelikož mi toho tolik zatajuje a pak mi to vše najednou říká a já v tom mám jedině tak zmatek.

„Ta píseň, kterou Galaenky zpívali je uvedena pouze ve dvou knihách. Teď už jen jedné. Vyslala jsem jednu ze svých lidí, aby tu knihu získala, ale něco mi říká, že už je pozdě."

„Mělo tedy nějakou cenu ten list spálit?" zeptala se jí princezna, která si od ní knihu vzala zpátky a přitiskla si ji k hrudi.

„Preventivní opatření. Měla jsem to udělat už dřív," odpověděla jí Corin.

„To přepadení hradu, ta krabička, kterou lady Sarafine hledala. Byl v ní jeden z kamenů, že?" položil Michael další z otázek.

„Ano."

„A kde je teď?" chtěl jsem vědět.

„V bezpečí."

„To byl celou dobu ten důvod proč po mně šli? Kvůli nějakému kameni?"

„Ano, princezno. Chtěli získat ten kámen. Dorien byla jednou ze sedmi a po zničení zdroje odvezla sebou kámen k vám do království. Váš rod jako jediný ochraňoval celou dobu jeden kámen, zatímco u ostatních se majitelky střídali."

„Kolik kamenů asi mají?" Potřebovali všech sedm kamenů, aby mohli obnovit magii. Museli jsme je tedy zastavit dřív než získají zbytek kamenů a získají zpátky svou moc. Pak by se všechny království znovu ocitli v krvavých válkách, kdy by mágové chtěli zpátky své místo jako naši vládci a páni. Znamenalo by to masakr tisíce lidí či víc.

„Došlo k čtyřem přepadením, tedy usuzuji že by mohli mít čtyři," odpověděla mi Corin, která postávala vedle Michaela, který si rukou pohrával s figurkou krále.

„Pak tedy zbývají tři," řekl jsem a podíval se na Corin, která jen přikývla. Tři kameny. Bylo jich zatraceně málo a rebelové byly o krok před námi.

„Musíme je zastavit než získají zbylé tři kameny," konstatoval jsem a prohrábl si rukou vlasy. Corin měla pravdu. Válka se blíží. Vstal jsem ze židle a přešel ke svému pracovnímu stolu. Posadil jsem se za něj. Připravil jsem si čistý papír a uchopil brk, abych mohl vydat pokyny.

„Ať řády zmobilizují své lidi a připraví se k bitvě. Jen co budeme vědět, kde je hlavní sídlo odporu, zaútočíme," rozkázal jsem. Corin se poklonila.

„Postarám se o to, Veličenstvo, ale je tu ještě jedna věc, kterou vám musím říct."

„A to," vyzval jsem ji, i když jsem se obával toho co řekne.

„Zdroj zde byl umístěný záměrně. Vznikl zde a tento hrad měl sloužit k jeho ochraně. Vznikl a zanikl na místě, kde příroda dala lidem magii a taky pouze zde může vzniknout."

„To znamená, že až budou mít všechny kameny, potáhnou na hrad," řekl Michael a podíval se na mě. Oběma nám bylo jasné co to znamená. Musíme zajistit obranu hradu, aby nedošlo k obnově zdroje a zároveň musíme zastavit odboj před zabíjením lidí, kteří by se jim při jejich tažení na hrad postavili do cesty.

„Najděte velvyslance, velvyslankyně, jelikož nás čeká hodně práce." Museli jsme zajistit obranu hradu i města. Museli jsme zabránit tomu, aby rebelové získali zbylé kameny a taky je porazit než se všechno zvrtne a zároveň se musela brzo konat svatba mě a princezny, jelikož pokud vše selže, budeme potřebovat, aby se armáda jejího otce přidala k naší. Rozhodně si budu muset promluvit i s princem Ahmedem, zda by byl jeho otec ochotný nám pomoc ve válce, kdy naše prohra mohla znamenat prohru všech království.