Elein

Cesta mi nakonec trvala déle než jsem čekala. Neměla jsem sebou louči a chvíli poté co jsem vyjela zakryly mraky měsíc i hvězdy a já na cestu pořádně neviděla. Proto jsem musela Dese zpomalit, aby si cestou něco neudělal. Až když mezi stromy začaly prosvítat ranní paprsky, opět jsem ho pobídla do cvalu.

Vjela jsem na kamenný most a chtěla jet dál po cestě, když jsem si po pravé straně všimla malé cestičky. Zastavila jsem Dese a vytáhla z brašny mapu, abych se ujistila kudy jet. Co si pamatuji bylo vesnice Atia zaznačená napravo od mostu, ale cesta k ní byla dle všeho o něco dál. I mapa ji tak ukazovala, ale vnitřní hlas mě lákal, abych jela tudy.

„Přinejhorším se vrátíme," řekla jsem Desovi, schovala mapu a pobídla ho doprava po zarostlé cestičce, která kopírovala tok potoku. Jelikož cesta byla zarostená a nechtěla jsem, aby se Des zranil, jela jsem klusem a odolávala nutkání rozumu otočit koně a vjet zpátky na cestu.

Musela jsem se vyhýbat větvím stromů, a když jsem se už chtěla podvolit rozumu místo intuici, zaslechla jsem někde v dálce hlasy, takže jsem pokračovala dál. Hlasy začínaly být hlasitější, a kromě nich přibyli i dětské pokřikování a nejrůznější další zvuky. Některé patřily i zvířatům.

Jakmile jsem vyjela zpoza hustého křoví, objevila se přede mnou malá planinka plná domů. Bylo tu pár malých políček a ohrady s dobytkem. Děti pobíhaly mezi domy a hrály si, zatímco většina dospělých pracovala na políčcích. Že by tohle byla Atia? Čekala jsem ji větší. Nebo jsem se pletla a toto je jiná vesnička.

Tak či tak jsem zastavila Dese a kochala se tím pohledem. Připomínalo mi to chvíle z dětství. Jako bych se ocitla zpátky ve vesnici Luxe, kam jsme s Alexandrem utíkali, abychom si tam mohli hrát bez dozoru našich rodičů. Jako bych se znovu stala tou malou holčičkou, která byla svému bratrovi vždy v patách a vyváděla s ním nejrůznější skopičiny, které jsme mohli. Schovat před matkou její vyšívání, chůvě věčně utíkali, kuchařce vždy něco přidali do jídla a pak se smáli tomu, že nikomu nechutnalo nebo to když jsme na srst koní, kteří byli vyhřebelcovaní dávali bahno, abychom je ušpinili. Pousmála jsem se nad vzpomínkami z mého dětství až jsem se ponořila do jedné jediné, kterou mi připomněly děti honící se po louce.

Tehdy byl též slunečný den jako dnes a já se honila s dětmi z vesnice. Hráli jsme na babu, zatímco můj bratr seděl u jezírka pod vrbou a díval se do vody. Přestala jsem si hrát s ostatními a rozeběhla jsem se k němu, a když jsem byla u něj, sedla jsem si vedle něj a obdivně k němu vzhlédla. Vždy byl můj vzor. Můj starší bráška, i když byl starší jen o několik minut než já.

„Pojď si hrát," nabádala jsem ho. Alex se na mě posmutněle podíval svým modrým pohledem. Zatímco v mých očích se mísily tři barvy, jeho byly čistě modré jako nebe, jak říkávala matka.

„Brzo odjedu na výcvik do Rothanu," připomněl mi. Protočila jsem oči nad jeho vážným hlasem.

„A já zase ke Galaenkám. Tak si pojď hrát dokud můžeme. Pak už si spolu moc hrát nebudeme." Vstala jsem na nohy a chytila bratra za ruku. „Tak vstávej." Pokusila jsem se ho zvednout, ale ani se nehnul. To spíš mě podjely nohy a skončila jsem znovu na zemi na zádech a se smíchem na rtech.

„Měli bychom to začít brát vážně, Elein." Kdy se z něj stihl stát takový bručoun? Sedla jsem si, tak abych na něj viděla a prsty si pohrávala se stébly trávy.

„Myslíš řídit se tím co nám matka opakuje pořád dokola? Povinnost nade vše?" zeptala jsem se ho s povzdechem. Ty slova nám matka často opakovala a chtěla, abychom se podle toho řídily, ale plnit povinnost a neužívat si přitom života je taková nuda.

„Je to motto našeho rodu," napomenul mě Alex a prohrábl si rukou hnědé vlasy. Pokrčila jsem rameny.

„Omyl je to motto naší matky ne rodu. Tím je chraň rodinu, chraň lid," odcitovala jsem slova, která nám učitelé vtloukávají do hlavy. Alex nade mnou jen pobaveně pokroutil hlavou.

„Proč jsi jen tak lehkomyslná?"

„A proč jsi ty dnes tak vážný? No tak, bručoune, usměj se, pojď si hrát a bavit se. Máme kopu času než budeme muset odjet a rozdělit se," odpověděla jsem mu se smíchem a utrhla si kytku, abych si ji mohla dát do vlasů. Podívala jsem se na sebe v odrazu vodní hladiny a uvažovala zda si z těch žlutých kvítků neudělat rovnou celý věneček. Jenže až by ho matka viděla, hned by jí došlo, kde jsme byli místo hodiny historie, z které jsme utekli hned co se k nám učitel otočil zády.

„Všechno se změní." Protočila jsem opět oči nad jeho dramatičností. Proč jen není schopný užívat si jednoho okamžiku a místo toho musí přemýšlet nad tím co bude?

„Zas tak moc zase ne. Jen půjdeme každý k jinému řádu a budeme se občas vídat a budeme si psát."

„Bude zvláštní nemít tě po boku, neslyšet tvůj smích, nevídat tu tvou usmívající se tvář." Jeho úvahy nad tím, jak mu budu chybět mě pobavili, takže jsem ho povalila na záda a vyplázla na něj jazyk. Konečně se taky začal smát a pokusil se mě z něj sundat, ale bránila jsem se mu.

„Ten klid beze mě si budeš užívat," poškádlila jsem ho.

„Možná trochu," připustil a začal mě lechtat. Vypískla jsem a rychle se postavila na nohy a začla před ním utíkat. Jenže k mé smůle je rychlejší než já a povalil mě znovu na zem a rozhodl se pokračovat v lechtání až jsem se pod ním svíjela.

Přestal až, když k nám dolehli rozzuřené hlasy nějakých mužů, kteří mluvili se zdejším obchodníkem. Jeho dům byl postaven dál od ostatních ve vesnici, jelikož to byl samotář a v obchodě, který měli ve vesnici prodávala jeho žena. Obvykle se venku neobjevoval, ale tehdy tomu bylo jinak a nejspíš za to mohla skupinka šesti mužů, která okolo něj stála. Vypadali sice už na první pohled hrozivě, ale nelámala jsem si hlavu s tím, co by nám mohli udělat.

„Pojďme zjistit o co jde," řekla jsem, když jsem se opřela lokty o zem a sledovala se zájmem dění, od kterého nás dělilo jen několik kroků.

„Neměli bychom. Radši zajdeme pro Solomona," namítl bratr. Dneska opravdu neměl svůj den.

„Ale no tak. Jen zjistíme, o co jim jde a přinejhorším pak pro něj dojdeme," oponovala jsem mu a zvedla se ze země. Ani jsem si neoprášila špinavé oblečení a místo toho lehce nakračovala ke skupince mužů.

„Elein," napomenul mě bratr, ale nehleděla jsem na jeho volání a šla dál. Byla jsem příliš zvědavá na to, aby mě zastavil. Chtěla jsem vědět, kdo jsou ti lidé, co chtějí, a to hlavní. Jak se jim povedlo dostat obchodníka z jeho domu ven.

„Má paní." Několikrát jsem zamrkala, když mě ze vzpomínky vytrhl ženský hlas a shlédla dolů k ženě, která měla v šátku na hrudi zavěšené dítě a kolíbala se, aby dítě uspala. Sice ho pohladila po tvářičce, ale její pohled mířil ke mně.

„Jste v pořádku?" zeptala se mě a já si konečně uvědomila, kde to jsem a že nejspíš musím vypadat podezřele, když jsem tu tak seděla na koni a pozorovala ty děti. V hrudi mě zasáhl smutek, když jsem si vzpoměla, že jsem v jednom z těch dětí viděla svého bratra a i vztek nad mou hlavou, že si se mnou tak krutě pohrála.

„Ano. Ano, jsem v pořádku." Žena přikývla, popadla do ruky košík, který jí doteď ležel u nohou, připravená odejít pryč, ale nejdřív jsem se jí musela na něco zeptat.

„Je tohle vesnice Atia?" zeptala jsem se jí a žena se zastavila v pohybu.

„Ano to je."

„Hledám tu členku Galaenu. Musím s ní naléhavě mluvit," řekla jsem jí a sesedla z Desse. Věděla jsem, že mi nikam neuteče, a tak jsem ho nechala v klidu se pást, dokud nenajdu ženu, kvůli které tu jsem a neujistím se, že je tajemství kamenů v bezpečí.

„Jediná žena, která by se mohla hlásit ke Galaenkám je Isis. Je támhle na poli. Ta žena co vede koně s pluhem." Zadívala jsem se směrem, kterým žena ukazovala a všimla si dívky v ušpiněném oblečení od bláta a se slaměným kloboukem na hlavě.

„Děkuji," poděkovala jsem ženě s dítětem.

„Není zač," odpověděla mi a houpavým krokem zamířila s dítětem pryč směrem k potoku. Sundala jsem si kápi z hlavy a vydala se k dívce, která pracovala na poli. Už z dálky šlo poznat, že je vyšší než já a i o něco starší. Děti, které se ještě před chvílí honili, se shlukli pod velkým dubem a se zájmem mě sledovaly, zatímco někteří z nich lezly po větvích stromu nahoru. Někteří z lidí se po mě taky s očividným zájmem podívalo, zatímco jiné má přítomnost nezajímala a pokračovali ve své práci. Šla jsem podél pole a na jejím konci se zastavila a čekala na dívku. Boční část sukně, měla zvednutou a zastrčenou za opasek, aby se jí po poli lépe pohybovalo, zatímco vedla koně, který za sebou táhl pluh. Z druhé strany koně šel kluk, kterému mohlo být okolo třinácti let a když mě uviděl něco si pro sebe zamrmlal, což donutilo dívku zvednout hlavu od země a podívat se na mě. Něco chlapci řeka, předala mu provaz, který byl připevněný ke koňské ohlávce a zamířila ke mně. Cestou si ruce otřela do tmavě zelené sukně a zastrčila si pramen vlasů za ucho. Sundala si klobouk, aby si rukávem mohla otřít pot z čela a následně si klobouk nasadila zpátky na hlavu. I přes pozdější ranní hodinu se jí v tváři zračila únava a zmatek, nejspíš vyvolaný mou přítomností.

„Ty jsi Isis, členka Galaenu?" zeptala jsem se jí.

„Záleží na tom, kdo se ptá," odpověděla mi vyhýbavě a pořádně si mě prohlédla.

„Jsem Elein, členka Galaenu a jedna ze Stínů."

„No nepovídej. I slepý pozná, že jsi Galaenka. Ta uniforma tě trochu prozrazuje." Buď se mi to zdálo nebo ta holka byla pěkně protivná nebo mě jen neměla v lásce. Rozhodně se mi zdála nějaká zapšklá, když přešla o kousek dál a vzala si do ruky čutoru, z které se napila a trochu vody mi vyplivla k nohám. Její oči mě soudily, čekaly jak zareaguji. Provokovala mě, aby zjistila mou reakci. Neměla jsem na její průzkum a hrátky čas. Musela jsem se ujistit, že je kámen v bezpečí a vrátit se zpět na hrad, než se tam něco zvrtne.

„Nejde mi o to být tu inkognito. Posílá mě velvyslankyně Corin kvůli jisté záležitosti." Isis si odfrkla a vzala si do ruky váček plný třešní. Jednu si dala do pusy a pecku vyplivla, tentokrát aspoň ne k mým nohám.

„A co je to za záležitost?" zeptala se s nezájmem. Zajímalo by mě co tu holku žere.

„Mám se ujistit, že je kámen v bezpečí." Pozorně jsem sledovala její pohyby, ale neudělala jediný trhavý pohyb ani nezůstala stát jako solný sloup. Že bych mluvila ke špatné ženě? A nebo to uměla až příliš dobře skrývat. Došlo mi, že se mi nesvěřila, do které kategorie patří a já bych ji teď na devadesát procent typovala na Špionku.

„Nevím o čem mluvíš,"odpověděla mi a tím skončila veškerá má trpělivost. Nečekala jsem, že se mi hned přizná, ale musela jsem se ujistit, že je kámen v bezpečí a vrátit se zpátky na hrad, chránit princeznu a ne se tu s ní dohadovat. Přistoupila jsem blíž k ní, aby nás nikdo neslyšel a byla si vědomá výškového rozdílu mezi námi, kdy jsem musela trochu zaklonit hlavu, abych se mohla zadívat do jejích hnědých očí, které mě vyzývaly k hádce a roztržce.

„Pokud jsi jedna z Ukrývaček, pak přesně víš o jakém kameni mluvím. Tentokrát se jí v očích mihlo poznání a kapka strachu.

„Jak víš o Ukrývačkách?" zeptala se mě zmateně.

„Jsem jedna z nich," odpověděla jsem jí popravdě. Nemělo cenu před ní tuto skutečnost utajovat, navíc to bylo i férové jednání, když jsem já věděla o ní. Isis zavřela váček s třešněmi a začala si s ním v ruce pohazovat. Už se nedívala na mě, ale za mě. Bylo na ní zjevné, že přemýšlí nad mými slovy.

„Nevěřím ti," řekla nakonec a o krok ucouvla. „Nevíme o sobě a je nemožné, abychom se takto sešli." Aniž by na cokoliv čekala, otočila se na podpatku a mířila zpátky na pole.

„Corin znala ženu, která ti to předala. Já ho získala od Corin." Bylo zbrklé říct jí, kdo mi kámen dal, ale musela jsem to risknout a zaujmout znovu její pozornost, což se mi i povadlo. Isis se ke mně otočila s rukama v bok.

„Nežádám tě, abys mi řekla, kde je, ale žádám tě, aby sis dala pozor. Severní vesnice byla napadena a rebelové se to snaží získat, pátrají po tom. Nesmí to získat a já se mám ujistit, že to bude v bezpečí a nedostane se to do špatných rukou." Isis stála na místě a s přivřenýma očima se na mě dívala. Jestli mě stále považovala za nepřítele, jsem nahraná, ale má slova byla pravdivá.

„Je to v bezpečí a ukryté. Pořádně, takže teď můžeš odjet, vyřídit to velvyslankyni a dát nám pokoj." Ani nečekala na mou odpověď a šinula si to mezi pruhy hlíny k pluhu. Přesněji k chlapci, který vedl koně.

„Díky," řekla jsem spíš sama sobě a zapískala na Desse. Přestal se pást a rychle ke mně přiklusal. Nasedla jsem na něj a rozhlédla se po vesnici. Byla malá a dobře skrytá. Alexovi by se tu určitě líbilo a já bych tu nejradši ještě zůstala, ale Isis mi dala jasně najevo, že tu nejsem vítaná a navíc jsem musela jet zpátky na hrad, podat zprávu Corin a hlídat princeznu.

Pravdou však bylo, že se mi ještě odjet nechtělo, takže jsem Desse pobídla jen k chůzi, abych ten návrat oddálila. Když jsme znovu zajeli za husté křoví, sundala jsem si z levé ruky rukavici a zadívala se na jizvu, která se mi táhla podélně přes celou dlaň. Poslední památka na Alexandra. Přemohla mě nostalgie, jak jsem si vzpomněla na svého staršího brášku, že jsem zastavila Desse a dovolila slzám, aby opustily mé oči a skutálely se mi po tváři. Nevzpomínala jsem na Alexe často, ale vždy když se to stalo, zaplavily mě na něj vzpomínky a to mě nutilo brečet. Jenže slzy mi ho zpět nevrátí. Osušila jsem si rukávem oči a nasadila si znovu rukavici. Několikrát jsem se zhluboka nadechla až jsem byla připravená pokračovat v cestě a myšlenky na Alexe uzamknout v hluboké tmě mé mysli. Pevně jsem uchopila otěže připravená pokračovat v cestě, když jsem zaslechla z vesnice výkřiky. Nebyl to ten radostný, který mě přivítal při vjezdu do vesnice. Ne tenhle byl vysoký, ženský plný hrůzy a strachu. Ani jsem nad tím pořádně neuvažovala, otočila Desse a rozjela se zpět do vesnice.

Když se mi nyní naskytl výhled na vesnici, všude panoval chaos, zmatek zděšení a strach. Viděla jsem, jak vesničané utíkají před rebely a snaží se zachránit sebe a své děti, avšak většina z nich buď skončila mrtvá a ležela na zemi nebo je rebelové odváděli do velké stodoly. Všimla jsem si asi jen tří lidí, kteří se pokusili rebelům bránit. Dva z nich byli muží, ale tou třetí osobou byla Isis. Tentokrát už na hlavě neměla klobouk, ale za to v ruce třímala luk a zasáhla každého z rebelů, kterého si zvolila za svůj cíl.

Přestala jsem se rozhlížet a pobídla Desse, aby utíkal směrem k ženě, která držela za ruku dítě a utíkala s ním před jedním z rebelů. Vytáhla jsem z pochvy meč a jen co jsem se ocitla u rebela, seskočila jsem z Desse a zabodla meč do jeho těla.

„Běžte!" křikla jsem na ženu, která k sobě tiskla dítě. Popadla ho do náručí a rozeběhla se pryč od vesnice.

„Dessi, zmiz!" rozkázala jsem mu a on pádil tryskem pryč. Hodný kluk. Odjede někam do bezpečí a přijede pro mě až se to tu uklidní.

Postavila jsem se na nohy a vytáhla i druhý meč z pouzdra. Potřebovala jsem se dostat k Isis. Společně jsme byli silnější než, když jsme byly od sebe. Jenže to znamenalo dostat se přes rebeli, kteří byli doslova okolo nás.

Zpevnila jsem stisk na mečích a rozešla se směrem k Isis připravená čelit jakémukoliv útoku. Ač jsem boje nevyhledávala, byly mým živlem. Tanec zbraní, které tvořily daný rytmus, v kterém jsem se uměla pohybovat. Když si mě všiml nejbližší rebel, který zrovna držel malého kluka za košili a táhl ho ke stodole, pustil ho a houkl na svého společníka. Viděla jsem jejich pobavené výrazy ve tváři a znechucení, ale nenechala jsem se tím vyvést z míry. První útok sekerou vedený z vrchu jsem vykryla a zároveň i útok mečem z boku. Odklonila jsem jejich zbraně a zároveň udělala otočku mezi nimi, kdy jsem meč v pravé ruce udržela v rovině a sekla jednoho z mužů do boku. Jakmile jsem se po otočení ocitla za nimi, pro jistotu jsem ho tím samým mečem bodla do zad a otočila se čelem ke zbývajícímu rebelovi. Jeho tvář pokrývaly vousy, ale i tak jsem mohla vidět, jak se jeho rty stáhli v nesouhlasu do tenké linky. Jo mě se taky nelíbí, že jste napadli tuhle vesnici.

Připravila jsem se na jeho útok a ucuvla přesně ve chvíli, kdy udělal nohou krok v před a rozmáchl se mečem. Myslela jsem, že udělá jen jeden výpad, ale on místo toho máchal mečem jako zblázněný, takže mi nezbývalo nic jiného než couvat a popřípadě jeho útok vykrýt. Když jsem při jednom z jeho výpadů ucouvla a modlila se za to, aby už trochu polevil ve svém máchání, přes něco jsem přepadla. Díky výcviku jsem se na zem nesvalila jako pytel brambor, ale upustila jsem jeden meč a udělala kotoul vzad. Muž nečekal takovou reakci a zatímco do mě chtěl zabodnout meč, udělala jsem přímí útok a zabodla do něj ten svůj, který jsem stále třímala v ruce. Pomalu jsem si stoupla a přitom do něj zarazila meč hloubě.

„Galaenská mrcho," zavrčel na mě, když vykašlal z úst krev.

„Rebelská kryso," vrátila jsem mu to a vytáhla z něj meč. Sebrala jsem ze země i druhý a chystala se zaútočit na někoho dalšího a tím se dostat blíž k Isis, když mě zasáhla ostrá rána do levého ramene. Z ruky mi vypadl meč a já shlédla níž na hrot šípu, který prošel uniformou až do těla. To nebylo možný. Naše uniformy sice nebyly vytvořeny jako brnění, které odolá všemu až na některá slabá místa, ale před šípy jsme měli být chráněny. Byla na to použita speciální látka, která tomu měla zabránit. Neměl jí šíp proniknout.

Přehodila jsem si meč z pravačky do levačky, abych dřík šípu zlomila a nezavazel mi při pohybu, když se mi druhý zabodl do pravého boku. Věděla jsem, že tentokrát za to mohla i má nepozornost. Zlomila jsem horní šíp a chtěla zlomit i ten na boku, když jsem ucítila další bodnutí a z břicha mi trčel další třetí dřík šípu s křidélky. Cítila jsem se stále plná energie, ale nohy se mi podlomily a ruku jsem si přitiskla na ránu na břiše. Věděla jsem, že bych se měla zvednout na nohy, popadnout alespoň jeden meč a pustit se zpět do boje, ale přišla jsem si slabší každou sekundou.

Někdo mě chytil pod pažemi a táhli mě po zemi pryč, dokud jsem neklečela před nějakým mužem na koni. Snažila jsem se alespoň dýchat pomalu a trochu se se svými držiteli poprat, ale věděla jsem, že je to marné. Vedle mě někdo přinutil Isis kleknout a u krku jí držel nůž. Ruce jí svázali za zády, takže se nemohla bránit o nic víc než já.

Muž z koně seskočil před nám na zem a prudce mi nadzvedl hlavu, aby se mi podíval do tváře. Jeho prsty mi drtily čelist, takže jen co mi obličej zase pustil, plivla jsem na něj. Jen se spokojeně zasmál a dal mi facku. Rebelové okolo nás se zasmáli. Cítila jsem, jak se mi ústa plní kovovou chutí krve, která tekla z tváře, kterou jsem si prokousla. Nebo jsem aspoň doufala, že to je z ní.

Muž si klidně utřel tvář, zatímco okolo nás stále panoval zmatek, jak jeho muži odváděli obyvatele vesnice do stodoly.

„Jedna z vás dvou schovává velmi důležitý kamínek a já ho chci," řekl a vzal si od jednoho ze svých mužů nabízený váček. Spokojeně se usmál a vhodil si do úst třešeň. Zatracený zmetek. Musí se určitě cítit neohrožený, když tu nad námi tak stojí a pojídá si třešně, které ukradli vesničanům.

S Isis jsme se na sebe podívali a prohlédli si tu druhou. Až na krvavý šrám na tváři se zdála být v pořádku. Netušila jsem co je její slabinou a doufala, že na ni nepřijdou ani rebelové, i když vlastně ani jeden z nich netušil kdo z nás ukrývá kámen.

„Ta to podle mě ani vědět nebude. Vždyť ani nevypadá jako jedna z nich," poznamenal nějaký muž. Jejich velitel, který stál před námi si přidřepl před Isis a pořádně si ji prohlédl. Vzal do ruky něco na jejím krku a jediným trhnutím přetrhl tkaničku, která přívěšek, nebo co to bylo, držela na krku.

„Nejde o to, jak vypadá, chlapče, ale o to jak bojuje. Tahle je rozhodně jedna z nich. Má vzdor v očích, který uvidíš jen u nich. Ten co ti říká, že ať uděláš cokoliv, nezlomíš je, pokud ovšem nezaútočíš na tu jedinou slabinu, kterou mají a věř mi, že ony ji mají." Tentokrát se sklonil ke mně a zaryl mi palec do rány na rameni. Skouskla jsem rty k sobě, abych potlačila výkřik plný bolesti, která mi z rány vyrazila do celého těla.

„Řekni mi, kde ten kámen je a já toho nechám. Zbavím tě té bolesti," zašeptal mi u ucha a ještě víc přitlačil na ránu. Tentokrát jsem výkřik nezadržela a nechala ho proudit z mých úst, ale odpověď na jeho otázku jsem mu nedala. To tajemství bylo větší než my a důležitější než naše životy. Nevěděla jsem, kam Isis schovala svůj kámen, ale zaručeně jsem věděla, že ten můj je v tom nejlepším bezpečí a nenajdou ho i kdybych zemřela.

„Tak na to asi budeme muset jinak," řekl jejich velitel a utřel si zamazaný prst od mé krve do Isinina rukávu. Nejradši by si určitě vůbec nechtěl zašpinit ruce od krve, ale pravdou bylo, že smrt všech vesničanů byla na jeho rukou.

„Která z vás je Strážkyní toho kamene?" zeptal se a založil si ruce na prsou. Sklopila jsem pohled k zemi a mlčela. Nechtělo se mi dívat na mužův obličej. Na ty zelené oči plné nenávisti a podlosti. Na jeho krátké pískovité blond vlasy a už vůbec ne na tvář pokrytou strništěm a plnou drobných jizviček. Věděla jsem, že i tak si ho budu dobře pamatovat aniž bych se na něj musela stále dívat.

„Tak to asi bude muset být po zlém. Vaše smůla," řekl a já přemýšlela co za strategii na nás použije, aby nás přinutil mluvit, když vedle mě Isis vykřikla v agónii. Pohlédla jsem na ni a všimla si, že ji velitel drží rukou za spánek a Isis má tvář staženou bolestí a snaží se svým věznitelům vytrhnout, ale marně. Za to velitelova tvář byla soustředěná.

„Nechte ji být." Myslela jsem, že jsem to vykřikla, ale byl to spíš šepot. Pokusila jsem se rebelům co mě drželi vykroutit, ale marně. Ani jsem s nimi nehnula, ale co jsem taky čekala. Isin křik ustal a velitel se spokojeně usmál. Všimla jsem si malého křišťálu v jeho rukou a vše mi dávalo smysl. Byl to mág s mocí vidět lidem do hlavy, číst jim myšlenky. Když držel křišťál, jeho magie fungovala.

„Mrzí mě to," zašeptala Isis předtím než jí jeden z mužů podřízl hrdlo.

„Ne!" Tentokrát jsem si byla jistá, že jsem vykřikla. Isisino tělo dopadlo na zem a krev řinoucí se z jejího krku se vsakovala do země. Její krásné hnědé oči směřovaly ke mně a já tak mohla vidět, jak z nich ubývá život. Ten muž získal to co chtěl. Na to, že nám někdo bude číst myšlenky jsme nebyly trénované.

„Budete číst i v ní, veliteli?" zeptal se ho někdo a popadl mě za vlasy a zatáhl za mě, takže jsem byla nucena podívat se na velitelovu tvář. I tak jsem si všimla toho, jak křišťál vložil do váčku, který měl připevněný na krku a schovaný pod kazajkou.

„Ne. Říkal, že tu bude jen jedna a že nemám používat svou moc zbytečně," odpověděl mu s nezájmem velitel.

„Může znát důležité informace," přel se s ním rebel.

„Nebo taky nic a je to jen posel. Princovi rozkazy zněli jasně a my teď víme, kam ta malá mrška schovala další část zdroje. Dovezeme mu ho a budeme blíž k našemu cíli."

„To vám nevyjde," zašeptala jsem a odhodlaně se mu zadívala do očí. Velitel se na mě usmál jako na svou kořist.

„Ale ano, krásko vyjde," odpověděl mi a svou pozornost upoutal na někoho za mnou.

„Hoďte ji do stodoly a zapalte ji," nařídil svým mužům a já viděla, jak zvedli Isisino bezvládné tělo a odnášeli ho pryč.

„A co s touhle?"

„Nechte ji tak. Stejně umře."

„Ale rozkaz zněl, že ji máme přivést sebou." Cože?

„Pokud bude naživu, ale přijde ti naživu? Ta je už skoro mrtvá a určitě by chcípla než bychom se dostali k místu setkání. Nebudu sebou tahat zátěž. Jen ji tu nech vykrvácet." Muž pustil mé vlasy a ti, kdo mě podpírali mě pustili, takže jsem spadla na bok do trávy a zkroutila tvář bolestí, která mi projela tělem. Přetočila jsem se na záda a rukou šmátrala po dříku šípu, abych ho zlomila, když se nade mnou objevila velitelova tvář a dřík na boku mi sám zlomil. Přivřela jsem oči bolestí a zase je rychle otevřela.

„Je tě škoda. Asi chápu co na tobě vidí, ale nejsi nic víc než jen obyčejná ženská," řekl velitel a chytil dřík šípu zabodnutého v mém břiše.

„Neznáš mě," zavrčela jsem na něj a chytla ho za levačkou za ruku. Čekala jsem, že i tento šíp zlomí, ale on ho pomalu začal vytahovat ven a já stiskla jeho ruku ve snaze aby přestal i aby pocítil, jakou bolest mi způsobuje.

„A ty neznáš mě, krásko," zašeptal, když ze mě vytáhl hrot šípu a já prudce vykřikla a přikryla si díru v břiše rukou. „Ve jménu magie." Velitel odhodil šíp k mé hlavě a nasedl na koně, kterého mu přidržel jeden z jeho lidí. Teď, když už jsem se nemusela bát toho, že si šípy zasunu nedopatřením hlouběji do těla, jsem se otočila na břicho přesně ve chvíli, kdy rebelové polévali stěny a střechu stodoly smůlou a následně k bočním stěnám přiložily pochodně a plameny začaly polykat dřevo, z kterého budova byla. Bohové. Kolik lidí tam uzavřeli?

Nevšímala jsem si jejich smíchu ani toho, jak rychle utíkají pryč, ať už po svých nebo na koni. Soustředila jsem se jenom na to, abych se zavčasu jakýmkoliv způsobem i kdyby jen plazením dostala ke stodole a pomohla těm lidem, jejichž křik se nesl krajinou.