Richard

Měl jsem chuť vyjít z komnaty a najít ty zmetky co přepadli můj hrad a zaútočili na mou snoubenku. Stále mnou cloumal vztek. Jakoby se to vše stalo během chvilky. To kdy jsem vstal z postele, to kdy jsem běžel k jejím komnatám, abych se ujistil, že je v pořádku i to, jak se choulila v koupelně s noční košilí potřísněnou krví a rudým krkem. Naya mi prozradila, že se ji pokusili uškrtit a i když se jim to nepovedlo, bude si sebou nést památku ve formě modřiny ještě nějakou chvíli. Uklidňovalo mě vědomí, že je hned ve vedlejší komnatě pod ochranou všech Strážkyň. Tedy skoro všech. Elein byla pryč a já o tom doteď ani nevěděl. To byl další důvod k tomu být naštvaný. Jak mohla jen tak odjet a nechat princeznu samotnou. Ano, Corin ji sice někam poslala, ale měla mi o tom říct.

Někdo zaklepal na dveře předtím než je otevřel je.

„Můžu dál nebo chceš být sám?" zeptal se mě Michael, když nakoukl dovnitř. Odpověď na jeho otázku byla lehká.

„Jen pojď," vybídl jsem ho. „Kdybych zůstal byť jen o minutu déle se svými myšlenkami, zbláznil bych se." Posadil jsem se do křesla u stěny s knihami a prohrábl si vlasy a podíval se na svého přítele, zda nebyl napaden stejně jako princezna a je v pořádku. Nikde jsem neviděl ani šrám na jeho tváři ani neměl zničené oblečení. Spíš vypadal stejně jako vždy. Černé kalhoty i košile s upravenými vlasy.

Michael vklouzl do pracovny a posadil se do křesla naproti mně. Nadechoval se, že mi něco řekne, když na dveře znovu někdo zaklepal.

„Dále," vyzval jsem osobu za dveřmi a doufal, že to jsou velvyslanci se zprávami o situaci, která nastala, jenže místo toho dovnitř vešla služebná s tácem v rukou a členka Galaenu, která ji doprovázela zůstala čekat u dveří. Dívka položila tác na stůl a do jednoho z porcelánových šálků nalila tmavou tekutinu. Do nosu mě udeřila známá vůně kávy.

„Hlavní kuchařka mě poslala s kávou pro vás a několika šálky navíc, kdyby chtěl ještě někdo ve vaší společnosti. Taky vás mám informovat, že princezně jiná služebná odnesla čaj na uklidnění," řekla mi služebná. Michael se natáhl po dalším šálku a dívka mu do něj pohotově nalila kávu. Sám jsem si vzal svůj šálek a napil se. Byl jsem vděčný za obchodníky z Doridalenského království, kteří sem přivezli suroviny, z kterých se tento lahodný nápoj vařil. Rozhodně jsem ho měl radši než čaj, navíc mě vždy nabyl novou energií.

„Děkuji," poděkoval jsem jí a prohlédl si ji. Hnědé vlasy měla spletené do copu a hnědý stejnokroj služek, které pracovaly v kuchyni měla špinavý. Když jsem se jí zadíval do obličeje, viděl jsem, že se jí v něm zračí únava. „Jsi z kuchyně, že?"

„Ano, Veličenstvo."

„Dobře. Běž si lehnout, ať si odpočineš. Do rána je ještě daleko."

„To nemohu, Veličenstvo. Hlavní kuchařka nás několik vzbudila, abychom jí pomohli v kuchyni kdyby někdo něco potřeboval, ale můžeme se potom vyspat přes den."

„Dobře. Pak mi za svítání doneste další kávu. Teď můžeš jít." Služebná se poklonila a následně rychle opustila místnost. Dveře se za ní ani pořádně nezavřely, když dovnitř vešla Corin. Okamžitě jsem se postavil, odložil šálek s nedopitou kávou a zamířil ráznými kroky k ní. Věděl jsem, že je to žena, ale ani to mi nezabránilo přirazit ji ke zdi vedle dveří.

„Proč Elein opustila hrad bez toho aniž bych o tom cokoliv věděl a za dobu její nepřítomnosti ji někdo nezastoupil jako princezninu Strážkyni?!" zeptal jsem se jí naštvaně. Snad poprvé jsem viděl Corin s rozšířenými oči, ať už ze strachu nebo z šoku. Podle špičky dýky, která se mi dotýkala boku jsem mohl soudit, že jsou rozšířené díky šoku. Corin stáhla dýku a zorničky jejích modrých očí se vrátily do normálu. Jednala instinktivně a málem mě bodla a zranila. Corin si odkašlala.

„Musela odjet," odpověděla mi s klidem a nespouštěla ze mě oči. Odolával jsem nutkání zatřást s ní, abych z ní dostal víc informací.

„Proč?" zavrčel jsem na ni.

„Richarde, uklidni se. Je to Corin ne nepřítel," snažil se mě uklidnit Michael, položil mi ruku na rameno a jemně zatáhl v náznaku, abych od Corin odstoupil. Se sebezapřením jsem ho poslechl a radši přešel místnost ke svému stolu, abych se po velvyslankyni zase nevrhl.

„Proč musela odjet?" zeptal jsem se jí znovu a snažil se uklidnit, ale marně. Vztek ve mně stále vřel a chtěl ven.

„Bylo to důležité. Neposlala bych ji pryč zbytečně, ale přesný důvod jejího odjezdu vám říct nemohu." Ta stará paličatá ženská.

„Jsem tvůj král! Mám právo vědět, proč odjela!" zakřičel jsem na ni a bouchl pěstí do stolu ve chvíli, kdy se dveře znovu otevřely a dovnitř vešla Flér již v čisté noční košili s bílým pláštěm, který měl kožešinový lem, přehozeným přes ni. Zarazila se ve dveřích a těkala pohledem mezi mnou a Corin. Skvělé. Dnešní večer jde vše od desíti k pěti.

„Ano, Veličenstvo, jste můj král, ale v tomto případě vám toho víc říkat nemusím, ale slibuji, že po jejím návratu vám vše vysvětlím, pokud se mé podezření potvrdí," odpověděla mi Corin a věnovala mi vzdorovitý pohled. Frustrovaně jsem si rukou prohrábl vlasy a zatahal se za konečky. Bylo jasné, že z ní nic nedostanu, takže jsem se rozhodl věnovat Flér.

„Neměla byste odpočívat vedle?" Můj hlas zněl víc nevrle a ostřeji než jsem chtěl. Jenže jsem byl až příliš vytočený tím, že někdo přepadl můj hrad a Corininou tvrdohlavostí, že jsem svému vzteku prostě musel dát průchod. Navíc můj hněv posílila i modřina, která se jí tvořila okolo krku jako nechtěný náhrdelník.

„Já, já," vydala ze sebe a já začal litovat svého chování, obzvlášť, když mi Michael věnoval káravý pohled. Princezna si odkašlala. „Nemohla jsem usnout a chtěla jsem vědět, jak se vyvíjí situace. Kdo za to může a zda mohu nějak pomoct," odpověděla mi nyní odhodlaněji než když se předtím zakoktala. Dokonce se i narovnala a přestala se krčit. Povzdechl jsem si. Opravdu jsem se zachoval hnusně, když jsem se na ni tak obořil a teď jsem toho litoval.

„Omlouvám se, ale taky toho moc nevím, a proto jsem tolik nevrlý," přiznal jsem neochotně. Corin nadzvedla obočí a usmála se jakoby zrovna odhalila nějaké velké tajemství, jenže já netušil jaké.

„Omluva se přijímá," prominula mi princezna mé chování a vřele se na mě podívala.

„Mohu zde zůstat nebo chcete, abych odešla?" zeptala se opatrně a pohlédla na mé dva společníky.

„Jak chcete. Volba je na vás," řekl jsem jí a se založenýma rukama jsem se opřel o stůl.

„Pak bych ráda zůstala, pokud to nevadí a při ničem vás neruším," odpověděla mi princezna. Ukázal jsem jí rukou ke křeslům, kde na stolečku ležel tác s šálky a konvička s kávou, kde si mohla sednout, avšak ona spíš zamířila ke mně a postavila se po mém boku. Už nevypadala tak vylekaně jako když jsem ji našel skrčenou v koupelně.

„Nerušíte. Spíš jsme s velitelkou měli trochu ostřejší výměnu názorů." Corin si odfrkla a vzdálila se od stěny k mé skromné knihovničce.

„Co za zprávy jsi mi nesla než jsem tě přerušil?" zeptal jsem se jí o něco mírněji než předtím. Michael se posadil zpátky do křesla a zvědavě se podíval po Corin.

„Hrad je zajištěný. Nox tedy ještě pátrá po přeživších útočnících, ale všechny východy i vchody jsou hlídané. Členové Rothanu i Galaenky procházejí chodby a zjišťují škody a pro jistotu dohlížejí na některé ze sloužících, kteří se pohybují po chodbách. Posilnili jsme stráže u pokladnice a dalších důležitých komnat a zajistili jsme i křídlo hradu, určeného pro šlechtice. Stejně tak jsme i posílili stráže u komnat Transijského prince a jeho sestry." Na ty jsem málem zapomněl. To by dopadlo kdyby zde byli zabiti a já pak musel jejich otci vysvětlovat, jak k tomu došlo a proč.

„A co mé dvorní dámy. Lady Nisa a lady Sarafine?" zeptala se Flér. V jejím hlase jsem zaslechl náznak strachu. Až teď jsem si uvědomil, že s ní nebyli v koupelně. Tam byli jen Diana s Arabelou. Protřel jsem si oči a poškrábal se na temeni hlavy. Na kolik věcí jsem ještě zapomněl? Má teta!

„Lady Nisa byla nalezena v komnatách princezny Sirij. Nejspíš si povídali a nyní je o ně i prince postaráno a jsou v bezpečí, ale kde se nachází lady Sarafine netuším," přiznala Corin.

„A má teta? Lady Loret? Je v bezpečí?" Nechápal jsem, proč jsem se na to nezeptal už dřív. Vždyť byla má rodina a já ji úplně vytěsnil z hlavy a místo, abych běžel do jejích komnat a ujistil se, že je v pořádku, utíkal jsem do komnat Flér.

„Poslala jsem členky, aby se o ni postarali a chránili ji." To nebyla přímo odpověď, v kterou jsem doufal. Strach zahnal hněv. Snad nenapadli i ji a nezabili ji.

„Richarde!" Strach byl zahnán tetiným vykřiknutím, když rozrazila dveře a vběhla do pracovny. Na sobě měla tyrkysový župan a běžela přímo ke mně. Pořádně jsem ji obejmul. Byla v pořádku, zdravá a živá.

„Jsem rád, že jsi v pořádku teto," řekl jsem jí. Teta se ode mě odtáhla a prohlédla si princeznu.

„Jak vidím, ne všichni jsme měli to štěstí." Teta věnovala jí posmutnělý úsměv, když ji pohladila po tváři a následně od nás odstoupila.

„Už jsi přišla na to proč zaútočili na hrad Corin a kdo?"

„Ne, má paní, ale každý dělá vše co je v jeho silách, abychom tomu přišli na kloub."

„Možná mohu být nápomocná. Přiveďte ji!" Na tetin příkaz přivedli dvě Galaenky dovnitř lady Sarafine, která sebou v jejich sevření zmítala. Hrubě ji donutili pokleknout a Flér vedle mě zalapala po dechu a nechápavě přihlížela celému dění. To jsme byli dva.

„Vysvětluj," nařídil jsem tetě a zadíval se zpátky na lady Sarafine. Všechny ženy kromě Galaenek na sobě měli noční úbor a vzhledem k pozdní hodině večerní nebo snad už brzké hodině ranní jsem se jim ani nemohl divit avšak lady Sarafine na sobě měla jednoduché brokátové šaty s pláštěm jakoby se někam chystala místo spánku.

„Když ke mně dorazili Galaenky rozhodla jsem se jít za princeznou a nabídnout ji oporu a ujistit se, že je v bezpečí, avšak když jsme došli do jejích komnat našli jsme tam jen ji, jak se prohrabuje v princezniných věcech. Když jsem se jí optala, kde je princezna, proč není u ní a co hledá, lhala mi a následně se pokusila utéct. Členky ji chytili a jen co jsem se od služek dozvěděla, že jsi zde rozhodla jsem se ji před tebe předvést, abys sám mohl posoudit zda je vina či ne." Chtěl jsem vyzvat lady Sarafine, aby promluvila, když mě Corin předběhla.

„Hledala malou hnědou truhličku." Všichni jsme se nechápavě podívali na Corin, která lady Sarafine propichovala pohledem. „Ale netušila, že jsme o krok před ní a Joel nám tu truhličku i s jejím vzácným obsahem předala a my ji ukryly do bezpečí, aby se jí nikdo nezmocnil. Otázkou je komu ji měla předat, protože pochybuji o tom, že jste ji chtěla pro sebe. V tom případě byste se jí zmocnila už dřív, ale to jste neudělala. Až teď."

„Proč mám pocit, že víš víc než já Corin?" zeptal jsem se jí. Corin byla známá tím, že dokázala udržet tajemství a získávat je od ostatních. Vždy věděla, zda někdo něco skrývá či ne, ale teď jsem měl pocit, že mi uniká něco velkého.

„Princezna sebou vezla malou hnědou truhličku, která kdysi dávno patřila jedné ze sedmi. Máte její znak vypálený na rameni, princezno, to proto jsme získali podezření." Flér si položila ruku na levé rameno a shrnula si košili natolik, aby spálenina vykoukla zpoza látky. Byla ve tvaru hada s dvěma hlavami jehož hlavy se dotýkaly a jeho tělo tvořilo kruh. Asi jsem ztrácel nit a snažil se přijít na to co se děje. Takhle zmatený jsem se už dlouho necítil.

„Podezření kvůli čemu? Že je lady Sarafine zrádce? Otec ji pověřil mou ochranou. Je to má společnice, velvyslankyně," obořila se na Corin Flér.

„I nejlepší přítel může zradit, princezno," řekl jí Michael, který vypadal pobledleji než před chvílí. Snad je v pořádku.

„Podezření, že jakožto potomek Dorien vám bylo svěřeno tajemství, o kterém jste ani nevěděla. To tajemství je v té truhličce. Nejspíš proto byl útok veden dle všeho převážně na vaše komnaty, ale otázkou zůstává proč vám dvakrát usilovali o život, když stačilo jen vzít truhličku a vás nechat na pokoji."

„Chceš mi říct, že celou dobu jim jde o princeznu a nějakou pitomou truhličku s debilním tajemství?" zeptal jsem se jí, abych si to všechno ujasnil.

„Nejspíš," souhlasila Corin.

„Co když po ní jdou, aby zabránili vaší svatbě a alianci mezi dvěma královstvími?" navrhl Michael. To dávalo smysl. Nikdo nechápal, proč můj otec tolik trval na spojenectví s Britanským královstvím a proč trval na tom, abych si vzal dceru krále Arose. Stále jsem to sám nevěděl, ale smlouva byla konstruována natolik výhodně pro obě strany, že nešlo odmítnout. Jejím nedodržením bychom hodně ztratili.

Zadíval jsem se na lady Sarafine, která klečela na zemi a dívala se do země. Pochyboval jsem, že svých činů litovala. Přistoupil jsem k ní a dřepl si, abych byl na stejné úrovni jako ona.

„Nemáte k tomu co říct, lady Sarafine? Třeba kdo vás najal a proč jste chtěla princeznu zradit?" Lady Sarafine si odfrkla. To bylo poprvé co se zachovala neslušně, pokud vím.

„Myslíte si, že jste to vyřešili, ale jste jen děti co si hrají na mocné vládce. A ona? Naivní slabá princezna, která měla zemřít už dávno. Škoda jen, že se to ještě nikomu nepovedlo dokončit to co započali." Aniž jsem se nadál, vrazil jsem lady Sarafine facku. Lady Sarafine zavrávorala a musela se opřít o nohu jedné z Galaenek, aby nespadla. Pobouřilo mě, jak mohla mluvit o princezně a ještě k tomu nás oba nazvala dětmi. Ano byl jsem jeden z těch vládců co usedl na trůn v mladém věku, ale ve svých jednadvaceti jsem nebyl zase až tak mladý. Byl jsem král a ona zrádce. Už by si měla uvědomit své místo.

Když Galaenky pomohli lady Sarafine se znovu narovnat usmála se. Jak se mohla v této situaci usmívat. Zas až tolik nahoru neměla. Jediné její eso v rukávu bylo jméno člověka, pro kterého dělala. Ale to jméno z ní získáme a je mi jedno jakou formou.

„Tohle není konec," zašeptala mým směrem a já si všiml, jak se jí něco zalesklo v rukou.

„Lio!" vykřikl někdo a následně jsem byl sražen k zemi. Dopadlo na mě něčí tělo a jen o chvíli později se naše pohledy s osobou setkali. Byla to jedna z Galaenek, které dovedli lady Sarafine.

„Jste v pořádku, Veličenstvo?" zeptala se mě.

„Jo a ty?"

„Kupodivu jo. Čekala jsem bolest, ale nic necítím." Dívka se překulila na bok a odkryla mi tak pohled na lady Sarafine, která měla zabodnutou dýku v hrudi v místech, kde je srdce. Flér si sundala plášť z ramen a společně s druhou Galaenkou ho tiskly na ránu. Galaenka vedle mě si rukou sjela k botě a zanadávala.

„Sebrala mi dýku z boty. Omlouvám se, Veličenstvo, nečekala jsem, že se pokusí zabít."

„Nikdo nečekal, že si vezme život. Vždyť kdo by čekal, že je zrádce? Ještě k tomu žena v jejím věku?" poznamenal Michael a přejížděl si rukama po obličeji, dokud s nimi nesjel k vlasům a neprohrábl si je. Pak se podíval na Flér, která něco mumlala k lady Sarafine, která sípavě dýchala, až nakonec její sípavé nádechy zanikly do ticha. Flér stáhla ruce do klína a vstala od mrtvoly a otočila se k ní zády. Po tváři jí stekly slzy, které ihned setřela rukou. Teta jí nabídla náruč a ona ji odmítla a místo toho odešla k oknu za stolem. Nedivil jsem se, že chce být nyní sama. Za dnešek si toho prožila až dost. Nejdřív se jí pokusili zabít, následně zjistila, že ji zradila, žena která ji měla chránit a nakonec se připravila o život a své tajemství, pro koho pracovala si vzala sebou.

„Lio, Brio odneste pryč to tělo," rozkázala Corin dívkám. Ty zabalily tělo do princeznina špinavého pláště a odnesli ho pryč. V místnosti zavládlo ticho. Lady Sarafine byla náš důležitý zajatec a my o něj přišli.

„Mám chtít vědět hned čí mrtvola to byla a co se zde stalo nebo mi to někdo pak vysvětlí?" zeptal se velvyslanec Nox, když vešel do pracovny jen chvíli po Galaenkách. Železnou ortézu, která mu nahrazovala ruku měl sundanou, takže v místech kde bývala mu nyní rukáv košile plál ve vzduchu. Pokrčil jsem kolena a opřel se o ně lokty. Neměl jsem chuť vstávat ze země.

„Našli jsme zrádce a zabil se," řekla mu Corin a založila si ruce na hrudi.

„Přímo tobě pod nosem? Že by to o něčem vypovídalo?" Viděl jsem, jak se Corin nadechuje a ve vzduchu bylo cítit nepřátelství těch dvou a blížící se hádka. Tak na to, ať oba rychle zapomenou.

„Tak dost už!" okřikl jsem je a zvedl se ze země. Chtěl jsem jim čelit důstojně na nohou a ne na zadku.

„Doufám, že nesete nějaké zprávy a nepřišel jste jen urážet, velvyslanče," řekl jsem mu a čekal co řekne.

„To tedy mám, Veličenstvo. Pronásledovali jsme útočníky až k tajné chodbě, která se nachází poblíž žaláře. Vydali jsme se jí a dostali se až do nějaké jeskyně. Bohužel nás nebylo dostatek na její propátrání, takže jsme se museli stáhnout, ale nechal jsem u chodby stráže."

„Prosím řekni mi, že jste i někoho chytili a nepozabíjeli všechny. Řekni mi, že máme dalšího živého rukojmího a nejen mrtvoly." Tohle jsme snad potřebovali nejvíc. Někoho kdo bude mluvit. Někoho kdo by mohl vědět, kdo to všechno vede. Někoho, kdo bude vědět, kdo za tím vším stojí. Nox přešlápl a podrbal se ve vousech.

„Počítá se těžce raněný za živého zajatce? Nyní je na ošetřovně a Mirabel se o něj stará, aby přežil."

„To jako vážně? Jeden těžce zraněný z těch všech útočníků? To se vám povedlo chytit jen jednoho a ještě k tomu nezraněného?" zeptala se nevěřícně Corin. Takže přece jen bude hádka.

„A co jsi udělala ty pro to, aby neutekli? Místo pátrání ses zašila sem a debatovali jste o situaci?" Ti dva začínali být jako otravné děti, co se prostě musí škádlit. Michaelovi už nejspíš bylo dobře, jelikož se teď usmíval od ucha k uchu nad jejich hašteřením. Aspoň někdo z nás se nad jejich chováním baví. Corin se nevěřícně a hraně zasmála.

„Vtipné, Noxi. Já a mí lidé jsme zajistili hrad, zatímco ty ses za nimi honil a jako bonus už i nejspíš víme proč zaútočili, což ty nejspíš nevíš a nejspíš i tuším kdo za tím vším vězí," přiznala neochotně Corin a podívala se na mě.

„Co víš?" vyzval jsem ji. Byl jsem zvědavý co mě zase uteklo a na co ona přišla. Corin se opřela rukama o opěradlo křesla naproti Michaelovi.

„Když byl zdroj zničen a královská rodina popravena, tradovalo se, že jedno z dětí přežilo. Věrná sloužící ho odnesla tajnou chodbou, která nebyla zaznačena v žádné mapě ani se o ní nevědělo. Ta chodba údajně měla být poblíž žaláře. Pátralo se po ní, ale nebyla nalezena, tak vznikla pověra pro svržené mágy, že jeden z potomků krále přežil a utekl královskou cestou. Ta povídačka měla být pro mágy nadějí, že se jednou ztracené dítě objeví, svolá je a svrhne uchvatitele, alespoň tak se to říká."

„Je to jen pověra, Corin. Pohádka na dobrou noc pro potomky mágů. Nikdo z královského rodu nepřežil," přel se s ní Nox. Taky bych tomu věřil kdyby se nejednalo o Corin, ale ona byla znalá v mnoha věcech a určitě by něco takového neříkala zbytečně.

„Tak jak potom vysvětlíš, že ta tajná chodba není nikde zaznačena. Nikdo o ní nevěděl. Já sama se o ní dozvěděla jen díky své zvědavosti. Byla má chyba, že jsem ji nedala hlídat, to uznávám, ale nenapadlo mě, že by na té pověře bylo něco pravdivého. Ty jeskyně kam chodba ústí jsou jako labyrint. Jen tak někdo se tam nevyzná. Nepochybuji o tom, že to je královská cesta. Pokud existuje ta chodba, což víme že existuje, co když je tu možnost, že přežil i potomek královské rodiny a jejich rod tedy pokračuje."

„Slyšíš se Corin? Je to bláznovství. Někdo tu chodbu prostě objevil a ukázal ji rebelům a tadá byly tady. Přestaň ze sebe dělat blázna. Nehodí se to k tobě."

„Proč, ale útočí až teď Corin. Ano dřív bylo několik pokusů sesadit můj rod, ale to bylo hned po zničení zdroje. Od té doby už uběhlo několikset let. Tak proč teď?" zeptal jsem se jí. I kdybych uznal, že na jejím tvrzení něco je a má pravdu, stále to nevysvětlovalo, proč se tedy domnívaný potomek neukázal už dřív, ale až teď.

„Kvůli tomu tajemství. Kvůli tomu zemřela lady Sarafine a kvůli tomu musela i Elein odjet. Pokud se má domněnka proč se tohle všechno děje potvrdí a já opravdu doufám, že se mýlím, tak nás čekají pořádné trable." Viděl jsem, jak se velvyslanec Nox nadechuje k dalšímu škádlení.

„Bude lepší, když teď necháte svou pusu zavřenou velvyslanče a budete dělat svou práci," doporučil jsem mu. Neměl to být pokyn k tomu, aby odešel, ale nejspíš to tak pochopil, jelikož se otočil na patě a oddupal pryč. Choval se jako uražené dítě co dostalo výprask, ale já pouze chtěl, aby uvažoval nad tím, že by Corin mohla mít pravdu. Nechal jsem to být a ignoroval i skutečnost, že dveře od pracovny zůstaly otevřené.

„Kdy budeš vědět, zda je tvá domněnka správná či se mýlíš?" zeptal jsem se Corin. V očích se jí mihl stín strachu, ale během chvilky byl pryč. Místo něj se tam spíš objevila bezmocnost a vina.

„Až se Elein vrátí." Doufal jsem, že to bude brzo. Přikývl jsem a otočil se k Flér, u které stála teta. Aniž by cokoliv řekli stáli u okna a dívali se ven. Někdy člověk nechtěl být sám, ale zároveň i nechtěl mluvit. Jakoby teta můj pohled vycítila, otočila se. Podíval jsem se na Flér, jejíž obličej byl nečitelný. Snad poprvé od doby co byla zde jsem nevěděl co si myslí. Nevyznal jsem se v ní. Pohledem jsem požádal tetu o pomoc. Pochopila co se jí snažím naznačit, ale místo toho aby mi dala nějak najevo zda promluvit, co říct nebo jen přejít k princezně a obejmout ji, ukázala mi rukou abych odešel. Potom všem co se dnes v noci dělo jsem se s ní nechtěl hádat. Corin náznak pochopila aniž bych jí něco řekl a potichu odešla, zatímco Michaela jsem musel z křesla vytáhnout a odstrkat ho do chodby. Zavřel jsem za námi dveře a zamířil s ním do jeho pokoje. U mě bylo plno, pracovnu mi zabrala Flér, takže jeho komnaty byly jedno z dalších míst, kam jsem se chtěl uchýlit. Navíc jsme si mohli popovídat nebo mě aspoň mohl nějak zabavit natolik, abych nemyslel na to v čem Elein lítá a kdy se vrátí.

Toto pondělí mi bylo děsně, takže mi vydání další kapitoly vypadlo z hlavy, a pak jsen si již nevzpomněl, tak to napravuji dnes s tím, že zítra bude další kapča. :)