Fleargine

Nevím kolik bylo hodin, když jsem se konečně dostala do postele, ale s jistotou mohu tvrdit, že mě nohy bolely od nekončícího tancování, hlava se mi trochu motala po několika vypitých pohárech šampaňského a usnula jsem hned, co jsem se zachumlala pod přikrývku. Poslední co jsem vnímala byla Wernie, která vyskočila na postel a lehla si k mým nohám.

Zdálo se mi o tom, že jsem na ostrově. Vlastně to ani nebyl ostrov jako spíš ostrůvek někde uprostřed jezera. Viděla jsem břeh na druhé straně a nejspíš i nějaké lidi. Nebyla jsem si tím jistá, jelikož jsem viděla jen nějaké tmavé stíny. Otočila jsem se kolem dokola, zda někde neuvidím most nebo alespoň vor, s jehož pomocí bych se dostala na druhou stranu, jenže nic tu nebylo. Voda byla nyní mým nepřítelem. Přemýšlela jsem, jak se dostat na druhou stranu, protože jsem neuměla plavat.

„Haló, jestli tam někdo je, pomozte mi!" zakřičela jsem na stíny, které se nehýbaly. Místo toho mi někdo silně sevřel krk a já se nemohla pořádně nadechnout. Oháněla jsem se kolem sebe rukama a snažila se zbavit toho tlaku, co mi sužoval krk, ale bezúspěšně.

Před očima se mi zatmělo a první co jsem po tmě uviděla byl obličej nějakého muže, který mě škrtil. Tentokrát jsem už nehmatala rukama ve tmě, ale snažila se jeho ruce sundat z mého krku. Jediné čeho jsem tím docílila bylo, že muž zesílil stisk.

Slyšela jsem okolo nás křik, vrčení a řinčení zbraní, ale neviděla jsem nic až na mužovu tvář zarostlou vousy.

„Tak už chcípni," zavrčel na mě ten člověk. Obraz se mi rozmazával, dech mi docházel a síly k boji mě opouštěly, ale nechtěla jsem se vzdát. Kde byla Naya? Kde byla Wernie? Nechali mě tomu člověku na pospas?

Odpověď přišla v podobě ostří, které trčelo muži z krku. Jeho stisk povolil a já se konečně mohla plně nadechnout. Někdo ze mě shodil mužovo tělo. Musela jsem několikrát zamrkat, než se mi zrak vrátil zpátky do normálu a já před sebou rozeznala Nayu. Uniformu měla potřísněnou krví, stejně jako já svou košili a něco lepkavého jsem cítila i na krku. Přiložila jsem si ruku na krk a zhluboka dýchala. Opravdu se mě znovu pokusil někdo zabít?

„Princezno, jste v pořádku? Jste zraněná?" ptala se mě Naya a rukama mi přejížděla po těle, aby zjistila můj stav. Nebyla jsem schopná mluvit, tak jsem jen zavrtěla hlavou. Naya si oddechla a otočila se hlavou ke dveřím, před kterými stála naježená Wernie. Z pusy jí stékala krev, kterou měla i po celém šedém kožichu. Rozhlédla jsem se po pokoji. Vypadal stejně jako předtím než jsem usnula až na tři mrtvá těla ležící v různých polohách na zemi. Popadla mě nevolnost a sunula se po posteli až k jejímu čelu, kde jsem si přitiskla nohy k hrudi. Slyšela jsem něco jako výkřik, ale nevěděla jsem odkud přišel.

Naya se ke mně znovu sklonila a položila mi ruku na rameno.

„Bude to dobré. Slibuji. Ochráním vás." Její slova mi přišla vzdálená. Znovu jsem zaslechla výkřik následovaný nějakým třísknutím. Bylo to jako, když se tříští sklo. Položila jsem si hlavu na kolena a přála si jen, aby už bylo po všem. Nechtěla jsem slyšet žádné vyděšené výkřiky. Možná se mi to vše jen zdá, ale ten štiplavý kovový pach krve mi mou domněnku vyvracel.

Werniino vrčení mě donutilo podívat se směrem k ní. Dveřmi dovnitř vběhla Joel a za ní hned v závěsu Arabela s Dianou a nakonec Denej, která za nimi zavřela dveře. Arabela s Dianou na sobě měli noční košile, ale Diana si přes ni stihla dát hedvábný modrý župan. Wernie přestala vrčet, ale stále sledovala dveře.

„Nisa a Sarafine?" zeptala se Naya.

„Nejspíš jsou v pokojích. Gael se od nás oddělila, aby je našla. Co princezna." Obě se na mě soucitně podívali. Můj stav musel být velmi zřetelný. Diana se svezla na jedno z křesel a přitáhla si nohy k tělu, přičemž sebou začala pohybovat dopředu a dozadu. Něco si pro sebe mumlala. Arabela začala zvracet jen co uviděla mrtvá těla. Jediná Joel zůstala v klidu.

„Joel odveď je do koupelny, aby to nemuseli vidět. Není tam žádná jiná cesta než skrz dveře. My zůstaneme tady a budeme vás chránit," nařídila Denej Joel.

„Dobře," odsouhlasila jí to a rozešla se ke mně. Natáhla jsem před sebe ruku a sledovala jak se třese. Když popravili toho muže nic to se mnou neudělalo, necítila jsem žádné výčitky ani smutek, ale teď jsem cítila jen strach. Sžíral mě a nechtěl se mě pustit.

„Princezno," vyzvala mě opatrně Joel a natáhla ke mně ruku. Pomalu jsem se jí dotkla a nechala se s její pomocí zvednout z postele. Přímo u postele stále ležel muž, který mě chtěl zabít. Radši jsem zvedla svůj pohled a soustředila se na dveře od koupelny.

„No tak Diano, zvedni se. Musíme tě dostat do bezpečí," slyšela jsem Denej.

Joel otevřela dveře do koupelny a pomohla mi posadit se na sedačku, kde obvykle bylo položené oblečení. Viděla jsem, jak Arabela vběhla dovnitř a dopadla na kolena k toaletní míse, jen aby do ní vyprázdnila zbytek obsahu svého žaludku, zatímco Diana se opřela o zeď u dveří a svezla se po ní dolů. Zatímco já byla v šoku, ona brečela.

Joel sebrala jeden z ručníků, namočila ho ve vodě a přejela mi jím po obličeji. Ucukla jsem, jakmile jsem ucítila chlad vody.

„To nic. Jen vás omyji," konejšila mě Joel. Přikývla jsem a Joel se pustila do mého omývání, zatímco jsem sledovala dveře od koupelny a očekávala, kdy je nějaký další útočník rozrazí a vnikne dovnitř. Zvenčí jsem neslyšela žádné hlasy, křik ani vrčení. Nerada jsem si to připouštěla, ale to ticho mě děsilo víc než křik. Poslepu jsem nahmatala Joelinu ruku a stiskla ji. Joel mě přestala omývat a objala mě. Podívala jsem se na ni.

„Bude to dobré. Denej s Nayou nás ochrání, dokud nepřijdou posily," pošeptala mi.

„A co lady Sarafine a lady Nisa?" zeptala jsem se jí nakřáplým hlasem. Až teď, když jsem promluvila jsem pocítila škrábání v něm.

„Určitě budou taky v pořádku," konejšila mě nadále Joel, ale já v jejích očích zahlédla zaváhání. Strážkyně měli za hlavní úkol chránit mě a i když Corin trvala na zvýšení bezpečnosti, nebyla jsem si vědomá toho, že by se po mých komnatách procházelo více Galaenek, které by chránily mé dvorní dámy. Možná by měli taky dostat svou Strážkyni, která by je v podobných případech ochránila.

Zpoza dveří se znovu ozvaly hlasy. Tentokrát jsem slyšela i mužský hlas. Zadívala jsem se ke dveřím přesně ve chvíli, kdy se dveře rozrazily a dovnitř vkráčel král s mečem v ruce. Snažila jsem si nevšímat krve, kterou měl postříkanou celou horní polovinu těla, a která zbarvila jeho meč.

„Flér," vydechl úlevně, pustil meč a udělal několik kroků ke mně. Zvedla jsem se, i když jsem se bála, že mě nohy zradí a nechala se vtáhnout do jeho silného objetí.

„Už je dobře. Už je dobře," šeptal mi do vlasů a pohrabával mi je rukou. Třas mě pomalu opouštěl. Bylo uklidňující vědět, že je v pořádku a nejspíš se o mě bál.

„Chodba je čistá, ale není jisté zda nejsou ještě někde na hradě, Veličenstvo." Richard se se mnou v objetí otočil k Denej, která stála ve dveřích a rozhlížela se po místnosti. Richardovi Strážci se snažili uklidnit Dianu s Arabelou.

„Dobře a Elein?" Denej pobledla a Richard se pořádně nadechl.

„Denej, kde je Elein?" zeptal se jí znovu a razantněji.

„Já...já nevím. V pokoji nebyla, ale..."

„Musela odjet," skočil jí do odpovědi jeden z Richardových Strážců. Byl to nejmladší z nich a myslím, že se jmenoval Caleb.

„Proč?" chtěl vědět Richard. Samotné mi až teď došlo, že tu Elein není a nechala zde svého vlka.

„Corin ji něčím pověřila, ale neřekla čím," odpověděl mu.

„Dobře. Denej odvedeme princeznu s dívkami do mých komnat. Nejsou tam žádná těla, které by musela vidět. Joel ty půjdeš s námi a jakmile bude královnino křídlo zabezpečeno, postaráš se o úklid jejich pokojů s dalšími služkami," rozkázal Richard a než jsem se nadála vzal mě do náruče. Vyjekla jsem a obtočila mu ruce okolo krku.

„Vezmeme to tajnou chodbou. Bude to bezpečnější," navrhla Denej a král jí na to přikývl.

„Zavři oči," pošeptal mi král než se se mnou rozešel pryč z koupelny. Věděla jsem, že bych ho měla poslechnout, ale něco uvnitř mě se rozhodlo ho neposlechnout.

Jen co jsme vešli zpátky do mého pokoje, ucítila jsem pach smrti a krve. Viděla jsem své béžové povlečení, jak je celé zbarvené do ruda. Hlavně většina polštáře. Naya stále stála u dveří s dvěma vlky po svém boku. Denej šla před námi a u zdi zatlačila do nějakého kamene. Ve zdi se objevil otvor. Denej zapálila svícen, který byl na mém nočním stolku a vešla do potemnělé a zatuchlé chodby. Hned za ní vešel Caleb, který podpíral Arabelu a až pak král se mnou v náručích. Cítila jsem se zvláštně, že jsem jediná kdo nejde po svých, ale nezdálo se, že by mě král chtěl postavit na nohy.

Vyšli jsme schody o patro výš a následně dalším otvorem ve zdi do velké komnaty. Tady nebyly na zemi žádné mrtvoly ani živí útočníci. Král mě posadil do křesla u ohně a přehodil přes mě deku. Do ruky mi dal stříbrný pohár.

„Napijte se, pomůže to," řekl mi a já ho poslechla. Nebylo to ani šampaňské ani víno, ale něco silnějšího a sladšího. Chutnalo to po medu.

„Co je to?" zeptala jsem se krále, který si na sebe oblekl černou košili.

„Medovina," odpověděl mi a klekl si přede mě. Rukou se dotkl mé tváře a očima přejel po mém těle. Rysy v obličeji měl napnuté, ale jakmile se mi zahleděl na krk, zamračil se. Opatrně mi sjel rukou na něj.

„Chtěli vás zabít," okomentoval to co bylo zjevné. Přetáhla jsem přes sebe deku a zabalila se do ní. Sklonila jsem hlavu. Přišlo mi, že se mnou jsou jen problémy.

„Ano, ale jsem v pořádku," přiznala jsem popravdě. Král se dvěma prsty dotkl mé brady a donutil mě zvednout hlavu a podívat se na něj.

„Nedovolím, aby to viníkům prošlo," zavrčel plný hněvu.

„Naya ho zabila," prozradila jsem mu.

„Myslel jsem ty, kteří za útokem stojí, ne toho, který vás měl zabít," vysvětlil mi a zvedl se.

„Calebe, chci, aby se velvyslanec s velvyslankyní po zabezpečení hradu okamžitě dostavili do mé pracovny, budu tam na ně čekat. Taky sem pošli další stráže, aby byla komnata bezpečná. Denej, Nayo postarejte se o princeznu," začal král rozdávat rozkazy.

„Vy tu nebudete?" zeptala jsem se ho vyděšeně. Chtěla jsem, aby tu zůstal a byl v bezpečí. Aniž bych si to uvědomila, má ruka se dotkla té jeho a omotala prsty okolo jeho zápěstí.

„Musím zjistit situaci a podle toho se rozhodnout co dál. Odpočiňte si, tady jste bezpečí. Argus tu s vámi zůstane a ochrání vás se Strážkyněmi. Já budu hned vedle." I když se na mě král konejšivě usmál, nedokázala jsem se uklidnit. Nechtěla jsem, aby odešel, ale chápala jsem, proč musí. Sledovala jsem ho, jak s jedním ze svých Strážců opouští komnatu a Denej za nimi zamkla dveře a postavila se jen kousek od nich s mečem v ruce. Znovu jsem se napila z poháru a dávala si pomalu vše dohromady. Bála jsem se o všechny, kteří se mnou v komnatě nebyli. O lady Loret, Nisu, Sarafine. O služebné, které v mém křídle byly a další obyvatele hradu.