Nedávno se mě někdo z vás ptal zda nepřidám novou kapitolu. Upřímně ve chvíli, kdy jsem si ho letmo přečetla jsem neměla čas odepisovat a následně jsem ho, jak u mě bývá zvykem, zasklila. Zatím kapitoly vychází pokud to vyjde pravidelně každé pondělí, jelikož jsou předepsané, avšak mé zásoby se tenčí a v tuhle chvíli, kdy se snažím zvládat zkouškové, pomoc v domácnosti, práci a ještě se pokouším o napsání příběhu, který bych mohla poslat do soutěže, kterou pořádá fragment, tak musím přehodnotit své priority a na psaní tohoto příběhu nezbývá tolik času, kolik bych si přála. Avšak nebojte se, nesmutněte, tenhle příběh mám v plánu dopsat, protože jsem hrozně zvědavá, zda uhodnete kdo všechno za děním v příběhu stojí. :)

Caleb

Vydechl jsem a svalil se do postele až pode mnou na protest zaskřípala. Sundal jsem si boty z noh a lehl si s rukama za hlavou. Sice jsem byl cvičený voják Rothanu, ale stát dlouho dobu na místě jsem nesnášel a během výcviku se mu vždy snažil vyhnout, bohužel ve službě králi jsem musel až příliš často stát na místě a mým nohám se to nelíbilo a protestovaly. Otočil jsem hlavu doprava a všiml si staříka, sedícího u stolu. Hlavu měl podepřenou rukou a mračil se. Po popravě se od nás odpojil aniž by cokoliv řekl. Jeho černobílý pes mu ležel u nohou a spal. Stále jsem nechápal, jak s námi ten tulák mohl zůstat.

„Kam ses po popravě ztratil?" zeptal jsem se ho. Argus se na mě posmutněle podíval a pokusil se o úsměv. Zvedl ruku a já spatřil dopis.

„Generál hradu Tariu nám poslal dopis a zbraně, o které jsme je požádali. Svůj meč se štítem máš u postele." Nepotřeboval jsem vidět své zbraně, navíc se mi nechtělo ani zvedat z postele.

„A co je v tom dopise?" Argus si povzdechl.

„Když poslali před nedávnem dodávku zbraní do Osvindu, přepadli ji. Bylo to jedno z prvních přepadení. Poslali dopis všem známým mrtvých." Tolik k měnění polohy. Zvedl jsem se do sedu a přehodil nohy přes okraj postele.

„Kdo?" zeptal jsem se ho netrpělivě. Po absolvování výcviku byla naše skupina poslána do různých míst v království, abychom splnili povinné roky služby. Jeden z mých přátel byl právě poslán do Taria v posledním dopise, který mi napsal, se zmínil, že na hradě i zůstal.

„Daniel." Vydechl jsem samou úlevou. Kdyby byl Peter mrtvý nejspíš bych taky dostal dopis, ale to se nestalo, takže by měl žít. Pro jistotu mu napíši. Aspoň tak zjistím, zda naše přátelství ještě existuje nebo už ne.

Pokud byl Peter stále naživu, tak Daniel už ne. Ten kluk s námi prodělal výcvik, ale nikdy jsme se nesblížili. Byl to tichý typ, který byl nejradši u truhláře v dílně a pomáhal mu, zatímco mi ostatní jsme si užívali volného času. Jenže co bylo horší, byl to Argusův vnuk. Syn jeho jediné dcery. Během výcviku na něj často dohlížel, ale nepletl se do praktik našeho Velitele.

„Upřímnou soustrast, Argusy." Přikývl a promnul si oči.

„Poslali dopis i dceři. Měl bych za ní odjet a nabídnout jí útěchu, ale nemohu opustit svůj post."

„Krále sice pořádně neznám, ale snad by mu nevadilo kdybys na pár dnů odjel. Jsem názoru, že by důvod tvého odjezdu pochopil." Král rozhodně měl srdce na pravém místě a měl i soucit.

„I kdyby král souhlasil, Nox by potěšen nebyl. Musím tu zůstat, obzvlášť po dnešní popravě a příjezdu prince a princezny z Transije. Něco mi říká, chlapče, že nás čekají ještě těžké časy a na smutek bude čas až po nich."

„Vezmu za tebe službu u krále, po Torvinovi," nabídl jsem mu, aby mohl v klidu smutnit a vzpomínat na mrtvé, rozloučit se s ním.

„Není třeba," zamítl mou nabídku. Chtěl jsem protestovat, když se dveře od našeho pokoje rozletěly. Automaticky jsem sáhl rukou k opasku po dýce, když jsem poznal osobu, která vešla dovnitř. Elein se rozhlédla po místnosti a nos se jí zvedl odporem.

„Uklízíte tady taky někdy?" Rozhlédl jsem se po pokoji, ale neviděl na něm nic špatného ani žádný nepořádek. Na stole leželo jídlo a oblečení jsme měli jen přehozené přes židle. Jen zbraně se nám povalovali po celém pokoji, ale kdo by to řešil. Nebyl důvod je uklízet.

„Je tu pořádek," namítl jsem. Elein jen zavrtěla hlavou a zavřela za sebou dveře. Myslel jsem , že přišla za mnou, ale ona zamířila k Argusovi. Odsunula jídlo stranou a posadila se na stůl. Vzala do ruky trs hroznů a odtrhla z něj bobulku, kterou si dala do pusy.

„Co tu děláš děvče?" zeptal se jí Argus. Po zármutku v jeho hlase nebylo ani památky.

„Mám pro vás práci," odpověděla mu a ani na chvíli nepřestala ujídat z trsu. Zhroutil jsem se zpátky na postel. Měl jsem teď mít volno a chtěl jsem si odpočinout a místo toho po mě zas někdo něco chce.

„O co jde?"

„Lady Loret plánuje hostinu. Proběhne v tanečním sále v hlavní části hradu, a pokud to nevíte je opravdu obrovský. Větší než přijímací sál. Jde o to, že Corin s Noxem už plánují zabezpečení, kde kdo bude stát a další nezbytnosti." Už když jsem se dozvěděl, že se má konat zásnubní hostina, jsem nevěděl zda se na ni mám těšit nebo ne a stále to nevím. Nikdy jsem se ničeho takového neúčastnil.

„A?" vybídl Argus Elein, aby pokračovala. Jestli její poselství má nějaké pokračování, radši jsem ho nechtěl slyšet.

„Za hodinu pořádají první poradu a chtějí, aby se tam dostavili všichni strážci, co zrovna nemají službu." Nespokojeně jsem zavrčel. Takže odpočinek mám jen hodinový než budu muset předstoupit před Noxe a dát si pozor, abych neudělal během porady nějakou chybu. Asi bych měl radši celou dobu mlčet, abych neřekl něco nepatřičného. Nebo bych měl snad zasahovat do debat a přidat užitečné postřehy? Nevěděl jsem. Nox byl dalším člověkem, který mě mohl kdykoliv zbavit služby jako králova Strážce a to jsem si nemohl dovolit. Ne, když jsem byl přímo u krále, a mohl doufat, že by mi mohl jednou splnit mé přání. To proč jsem všechno tohle podstupoval.

„Proč jsi nám to přišla říct ty a ne někdo jiný?" vyzvídal dál Argus. Otočil jsem se k nim. To byla dobrá otázka. Elein nepředávala zprávy. Ona je posílala po někom jiném.

Všiml jsem si, jak si pohrávala s jednou bobulkou než ji i se zbytkem, co zůstal na hroznovém trsu, vrátila zpátky na talíř a zadívala se někam do zdi. Zase měla ten zahloubaný pohled.

„Víš čí jsem dcera," řekla a svou odpověď mířila na Arguse. Ten přikývl. Jasně, kdo by nevěděl čí je to dcera a to, že je z šlechtické rodiny.

„Před lety za války se seveřany jsi mé matce zachránil život a já ti za to chci poděkovat." Elein stočila svůj pohled od zdi na Arguse. Tomu říkám zvrat v konverzaci. Argus se zmínil, že její matku znal, ale ne že jí zachránil život.

„Proč mi děkuješ? Nezachránil jsem ho tobě, ale tvojí matce a ta mi už poděkovala, tehdy." Tentokrát přikývla Elein. Začala houpat nohama jako malé dítě. Vypadalo to, že se jí moc nechce odpovídat mu.

„Kdyby tenkrát zemřela, nenarodila bych se. Nepřidala se do řádu, nepoznala lidi, které považuji za přátele, neměla bych sestry a nebyla tam kde jsem. Neděkuji ti jejím jménem, ale mým. Za můj život, který jsem mohla prožít, díky tvé záchraně jejího života." Elein seskočila ze stolu a zamířila ke dveřím. Celou cestu se mi vyhýbala pohledem až u dveří se zastavila a podívala se na mě. Její oči mě stále dokázaly uchvátit. Teď v přítmí vypadaly jakoby se vlády ujala šedá a změnila se do stříbrna.

„Viděla jsi seznam mrtvých," vytrhl mě z pozorování Elein Argus. Netušil jsem co tím myslel. Elein nejspíš ano, protože si povzdechla a otočila se k němu.

„To jsem opravdu byla tak průhledná?" zeptala se nevině. Argus zvedl dopis a položil ho na stůl. Protřel si oči a pousmál se. Až teď mi to došlo. Pokud Elein viděla seznam lidí, kteří přišli o život během přepadání karavan, spojila si dvě a dvě dohromady. Věděla, že byl Daniel Argusův vnuk. Chtěla mu pomoct s jeho zármutkem, ale po svém.

„Kdybys nás neinformovala o té poradě, asi bych na to ani nepřišel. Je i jiný způsob, jak vyjádřit upřímnou soustrast," řekl jí pobaveně Argus. Považoval jsem za dobré znamení, že se aspoň trochu usmívá.

„To není můj styl, navíc myslela jsem to vážně. Každé své slovo. Nezasloužil si zemřít tak mladý, ale o svém osudu nerozhodujeme." Argusovi zmizel úsměv z tváře a nahradil ho pohled plný smutku a bolesti. Přikývl. „ Vrátíme jim to, Argusi. Možná dnes ne, ale jednou nebude důvod spolu bojovat a náš lid bude žít v míru."

„Vždy tu bude válka, Elein, a pokud ne válka, tak smrt ano. Lidé vždy najdou důvod, proč někoho zabít nebo mezi sebou bojovat." Pravdivost Argsových slov na mě dopadla jako kámen. Zažil už jednu válku a teď se bouří rebelové a hrozí další válka. Válka, kterou musíme zastavit. Podíval jsem se na Elein, ale její pohled patřil jen a jen Argusovi.

„Ale vždy tu bude i naděje na mír i kdyby jen chvilkový. Věřím, že jednou naše země bude prosperovat a nebude se muset bát další války. Jednou najdeme rovnováhu na dost dlouho, abychom žili v míru. V míru vykoupeném krví, ať už naší nebo někoho jiného." S těmi slovy odešla a nechala nás osamotě. Chtěl jsem Argusovi něco říct, ale nevěděl jsem co. Sám se neměl k jedinému slovu. Místo toho šel ke krbu spálit dopis a sledoval jak hoří. Rozhodl jsem se nechat ho truchlit a přijmout zármutek, než jeho bolest ze ztráty posílit nebo oslabit. Sám jsem přemýšlel o to, jaké to je přijít o někoho na kom mi záleží. Nikdy jsem to nepoznal. Z mé rodiny všichni žijí a těch několik přátel co mám taky. Neznal jsem pocit ztráty a bál se až ho poznám.

Ještě mě tak napadlo. Taky někdy máte ve zvyku přemýšlet, který herec, herečka by mohli ztvárnit kterou postavu v příběhu? Já to tak nejčastěji dělám, když si hraji a vytvářím trailery, tak mě tak napadlo. Koho si představujete vy jako představitele své oblíbené postavy či postav?