Richard

Přijímací sál v hlavní části hradu, kde se přijímali pouze důležité návštěvy, vyslanci a místo kde se konávalo čtvrteční shromáždění, abych si vyslechl stížnosti svých poddaných se pomalu plnil šlechtici, kteří sem byli posláni hned po popravě. Princezna seděla na trůně a o něčem si povídala se svými dvorními dámami, zatímco já kolem sebe vytvořil kroužek lidí, s kterými jsem chtěl mluvit ještě předtím než přivítám buď Transijského velvyslance nebo dokonce někoho z jejich královské rodiny.

„Nějaké nové útoky ze stran rebelů?" Má otázka byla mířená na Corin, jelikož mě zatím informovala o všech útocích, ale pokud by o nějakém novém věděl Nox a podělil se se mnou o informaci, nezlobil bych se. Ne poté, co provedl tomu muži. Viděl jsem už mnoho lidí, kteří si prošli mučením, ale nechtěl jsem, aby to bylo vidět i na odsouzeném. Teď měli mágové o důvod víc mě nenávidět, pokud jejich sympatie ke mně nezlepšilo propuštění toho kluka.

„Zatím je klid, Veličenstvo." Přikývl jsem, ale stále se k nim neotočil čelem. Bylo mi příjemnější dívat se do světla, které procházelo jedním z oken, které bylo zasazené nahoře ve zdi.

„Poprava je teď zklidní a dají vám na určitý čas klid, Veličenstvo." Radši měl mlčet. Měl mlčet a dělat, že tu ani není.

Otočil jsem se a zamračil se na velvyslance Noxe. Na muže, o kterém jsem toho mnoho slyšel. Byl pečlivý, mrzutý, nevrlý, řádný a svou práci odváděl dobře až dodnes.

„Co jste si myslel, když jste ho mučil?"

„Jen jsem chtěl vědět, že nám nic netají. Navíc jste chtěl informace," hájil se.

„To ano, ale rozhodně jsem nechtěl, aby každý z přítomných popravy viděl jeho domlácený obličej. Zlomená ruka, noha? Proč ne. Ale obličej! Co si teď o mě asi ostatní pomyslí," zasyčel jsem na něj skrz zaťaté zuby.

„Že jste silný král," odpověděl velvyslanec pohotově s klidem.

„Opravdu? A co takhle že jsem tyran, který nejdřív mluví o rovnosti mezi našimi druhy a pak to vše zničí muž s obličejem zmláceným do krve. Co je asi tak napadlo. Hloupý král? Klamář?"

„To si o vás nikdo nemyslí, Veličenstvo." Mohlo mě napadnout, že se Corin pokusí zachránit situaci, ale k tomu už bylo pozdě.

Přistoupil jsem k Noxovi a zadíval se mu do očí.

„Elein odpovědi získala i bez nutnosti mučení. Nedostal jste z něj nic co bych už nevěděl," řekl jsem mu a odstoupil od něj. „Příště zkuste být natolik diskrétní a vyhnout se během mučení jistým oblastem na lidském těle, obzvlášť pokud se bude jednat o vězně, který má být veřejně popraven."

„Jak si přejete, Veličenstvo." Zadíval jsem se do davu, kde už kolovala konverzace o tom, koho na hradě uvítáme. Sám jsem byl zvědavý, koho šel Michael s lady Nisou přivítat.

„Jistě už jste si všimli, že je na hradě i kněz Robelius. Chci, aby jste ho hlídali a drželi ho od princezny, dokud se sama nerozhodne s ním vidět. Rozumíte?" Všechny tři osoby přikývli. To mi stačilo k jejich propuštění. „Můžete jít." Nox s Corin se poklonili a odešli do davu, zatímco Elein zůstala stát na místě. Zajímalo mě, zda bude za trůny po celou dobu audience nebo po mě něco chce.

„Myslel to v dobrém." Bylo to poprvé co promluvila od chvíle, kdy jsme odešli ze zahrad a ještě k tomu ve svých slovech obhajuje Noxe. To se mi muselo zdát. Založil jsem si ruce na prsou.

„Obhajuješ ho?" zeptal jsem se jí nevěřícně.

„Nesnáším mučení a vyhýbám se mu, to víš, ale jemu problém nedělá. Mé metody získávání informací nejsou dokonalé."

„Ale jsou účinné," přel jsem se s ní.

„To ano, ale ne vždy musím zjistit vše." Asi jsem už chápal o co jí jde. Chtěla mě zklidnit. Chtěla po mě, abych se na to podíval i z Noxova úhlu a nejspíš se jí to i dařilo. Jenže já se nechtěl vzdát vzteku vůči němu. Byly těžké časy a já si nemohl dovolit vypadat jako slabý král ani jako tyran. Měl jsem být spravedlivým králem, moudrým a silným. Nesměli ve mně vidět jiného krále. Nechtěl jsem být jiným králem.

„Už je Naye lépe?" Nakonec jsem se rozhodl změnit téma.

„Jo. Moc alkoholu a výčitky svědomí. Bude v pořádku. Není to nic co by nezvládla." Výčitky svědomí? U Naye? Za tu dobu co ji znám mi nepřišlo, že by nějaké výčitky měla, ale když to říká Elein, tak proč jí nevěřit. Přece jen k ní měla blíž.

„Omlouvám se, že ruším, Vaše Veličenstvo, ale lord Michael je s návštěvou před dveřmi. Mám vám vzkázat, že není slušné nechat královské čekat." Sluha, kterému mohlo být jen o něco víc než klukovi, který mě chtěl zabít, mi předal zprávu a zase zmizel. Že by byl taky potomek mágů a teď se mě bál? Nebo to byla jen slušná úcta kluka, který znal své místo mezi sloužícími?

„Zjisti mi jeho jméno," řekl jsem Elein, která ostražitě sledovala kluka. Nejspíš čekala, kdy se objeví někdo další kdo mi přilije jed do pití nebo mě bodne do zad.

„Ian."

„Cože?" Elein si povzdechla.

„Jmenuje se Ian. Je to syn hlavní kuchařky a zrovna teď je učněm hofmistra. Někdy ale na něj asi padne i povinnost dělat panstvu posla."

„Ty znáš snad všechny na hradě."

„Všechny ne. Jen většinu." Konečně jsem se mohl pousmát. Skromnost byla jedna z Eleiných vlastností. Vlastně jsem ji asi nikdy neslyšel se před ostatními chlubit.

„Královští," připomněla mi a ukázala hlavou ke trůnu.

„No jo," odpověděl jsem jí a nasadil si korunu zpátky na hlavu. Abych byl upřímný netěšil jsem se z představy, že na dvoře budu mít někoho z Transijské královské rodiny, ale měl jsem s tím počítat, když bude brzy zásnubní hostina a někdy potom i svatba. Měl jsem čekat, že královské rodiny okolních zemí sem pošlou velvyslance nebo někoho z rodiny, aby se obřadu účastnili. Jenže až doteď jsem nad tím nemusel uvažovat.

„Všechno v pořádku?" zeptala se mě opatrně princezna, když jsem si sedl zpět na trůn. Překvapilo mě, že byla během popravy klidná a taková byla i teď, ale rozhodně jsem si nestěžoval. Koutkem oka jsem zahlédl, jak si Elein stoupla pod schody a po boku princezny tak zůstala jen Denej s Nayou.

Mile jsem se na princeznu usmál. Nebyl důvod, aby se zabývala mými problémy.

„Ovšemže. Jen jsem si potřeboval promluvit se zástupci řádů," odpověděl jsem jí a přikývl jednomu ze sluhů. Ten se nenápadně protlačil davem a spěchal ke dveřím, aby dal pokyn, že jsme připraveni uvítat členy z Transijské královské rodiny.

Zadíval jsem se na své šlechtice. Bylo jich tu víc než ve čtvrtek. Možná za to mohly problémy s rebely či nadcházející hostina, na které museli být každé šlechtické rody zastoupené alespoň jedním členem. Stejně tomu mělo být i na naší svatbě. Všechno se to dělo tak rychle.

Síní se roznesly zvuky trubek, které oznamovaly příchod někoho vysoce postaveného. Narovnal jsem se na trůně a sledoval, jak šlechtici tvoří uličku okolo modrého koberce, po kterém měla návštěva projít. Naznačil jsem rukou Torinovi, aby se sklonil.

„Veličenstvo," oslovil mě šeptem a sklonil se ke mně blíž.

„Pokud se opravdu jedná o královské, ať zajistí řády ochranu i pro ně," řekl jsem mu nápad, který jsem zrovna dostal. Opravdu jsem nechtěl, aby na mém území či přímo na mém hradě zemřel někdo z jiné královské rodiny a já pak musel králům či královnám vysvětlovat, proč k tomu došlo a proč jsem je neochránil. Radši udělám vše ve jménu jejich ochrany než nic.

„Jak si přejete," odsouhlasil mi to Torin a znovu se narovnal. Neunikl mi Elein zvědavý pohled, ale poté se zaměřila na přicházející průvod.

Michael s lady Nisou šli vepředu. Oba se poklonili a stejně tak i pár za nimi. Podle šatů ženy, která stála za lady Nisou šlo poznat, že šlo o opravdovou Transijku. Její opálené tělo se vyjímalo na pozlacených šatech stejně jako na muži vedle ní. Procházel jsem si v hlavě jejich rod a snažil se přijít na to, kdo to přede mnou stojí.

„Vaše Veličenstvo," oslovil mě Michael a následně se podíval s úsměvem na princeznu. „Výsosti. Dovolte mi vám představit prince Ahmeda a princeznu Sirij Transijskou." Oba jsem si pořádně prohlédl. Pokud jsem z dostupných zdrojů byl dobře informován Ahmed byl korunní princ Transie a Sirij byla jeho starší sestrou. Avšak i přesto vypadala, že je mladší než její bratr.

„Buďte vítáni v Noblesiji i mém hradě. Doufám, že vaše cesta sem proběhla bez nepříjemných potíží." Věty podobného rázu mi vždy přišli jako prach. Byli to jen slušné fráze, které jsem musel někomu říct, kvůli konverzaci. Navíc jsem se jich přímo nemohl zeptat proč přijeli aniž bych je řádně uvítal.

„Plavba byla poklidná, Veličenstvo," odpověděl mi uctivě princ. Zajímalo mě kolik přesně mu je. Musel být možná o něco mladší než já. Všiml jsem si, jak jeho sestra pokukuje po princezně po mém boku. Narovnala se a hrdě zvedla hlavu. Jakobych v jejích očích viděl opovržení, ale nebyl jsem si jistý. Obzvlášť, když se její pozornost obrátila ke mně a usmála se.

„Náš otec vám posílá dary k nadcházející svatbě. Máme vám jeho jménem poblahopřát hodně štěstí v manželství a mnoho potomků," pronesla princezna a mávla rukou. Služební v tyrkysových stejnokrojích je obešli a položili nám dary pod schody. Skvělé, a jak potom mám sejít dolů? To to mám přeskakovat? Asi budu muset počkat než to někdo odklidí, abych mohl ze sálu odejít.

„Jsou to překrásné dary. Vyřiďte otci mé neskonalé dík." Zas až tak překrásné dary to nebyly. Nějaké látky, šperky, zrcadlo, několik kožešin z živočichů, kteří žili na jejich území a několik dalších cetek. Jediné co jsem z toho všeho považoval za vzácnost byli lístky čaje, jehož vůni jsem mohl cítit až sem.

„Jak dlouho se zde zdržíte smím-li se zeptat?" Pokud se situace s rebeli zhorší, bude lepší když odjedou, ale za jiných okolností je mi fuk, jak dlouho se zdrží. Možná bych mohl ten čas využít a spřátelit se s princem. Sice s Transijí už spojenci jsme, ale myslím, že si v budoucnu budu víc rozumět s někým v mém věku než se starým králem, který skoro neopouští palác. Asi si budu muset promluvit s bývalým transijským velvyslancem a zjistit situaci v Transiji.

Princezna Sirij se už nadechovala k odpovědi, když ji její bratr předběhl.

„Rádi bychom se tu zdrželi a účastnili svatby jako zástupci našeho království." Jeho sestra se na něj zamračila, ale hned se zas usmála. Její úsměv mi však nepřišel upřímný a Elein nejspíš taky ne. Všiml jsem si, jak princeznu provrtává pohledem. Vždy měla na lidi čich.

„Jste zde vítáni. Prosím, chovejte se zde jako doma. Nechám připravit vaše komnaty. Snad prominete, že nejsou připravené, ale netušili jsme, že přijedete." Copak je tak těžké napsat dopis, přijedou mí potomci, připravte jim komnaty a postarejte se mi o ně? Není.

„Bylo to urychlené rozhodnutí. Chtěli jsme vyplout o něco později, ale kapitán řekl, že bude lepší když vyplujeme dřív než bylo v plánu," odpověděl mi princ. Narovnal se a spojil si ruce za zády. Znovu jsem si prohlédl jeho oblek. Na nohou měl černé boty, tmavě hnědé kalhoty a hruď mu zahaloval bílý kabát se zlatým vyšíváním. Černé vlasy měl krátké a tmavě zelené oči mu často uhnuly stranou. Podíval jsem se směrem, kam se znovu letmo zadíval a všiml si červenající se lady Nisy, která sklápěla svůj pohled k zemi.

„Ale dle všeho jsme přijeli právě včas. Dozvěděli jsme se, že za čtyři dny je pořádána vaše zásnubní hostina." Zdálo se mi to nebo to princezna řekla až moc nadšeně? Asi měla ráda oslavy, na rozdíl ode mě.

Usmál jsem se na ni.

„Ano. Má teta, lady Loret byla pověřena jejími přípravou. Samozřejmě jste zváni jako čestní hosté." Protože nepozvat vás by váš otec asi nepovažoval za součást dobrých vztahů mezi našimi královstvími.

„Ach. Bylo by moc troufalé, požádat o účast na přípravách? Miluji oslavy a matce je často pomáhám připravovat stejně jako dobročinné akce." Nezdálo se mi to. Princezna Sirij opravdu měla ráda oslavy.

„Pokud to mé tetě nebude vadit," řekl jsem a pohledem zabloudil k místu, kde teta stála. Uklonila se a předvedla jeden ze svých falešných úsměvů. Šlo ho poznat velmi snadno. Byl až příliš široký na její obvyklý úsměv.

„Bude mi ctí, když se ke mne přidáte," odpověděla princezně, která jí úsměv oplatila. Teta po mě hodila zlostným pohledem. Sama si za to mohla. To ona přišla s nápadem něco takového vůbec přichystat.

„Musíte být po cestě unaveni. Nač se tu tedy déle zdržovat. Služebnictvo vás odvede do vašich komnat a následně si můžeme více popovídat třeba u večeře či oběda." Bez zvědavých šlechticů, kteří nás ostražitě pozorují.

„Děkujeme, Veličenstvo," poděkoval princ a uklonil se.

„Mohla by nám komnaty ukázat princezna Fleargine? Budu poctěna, když mě k nim doprovodí." Flér stiskla opěrku židle a následně se na mě vystrašeně podívala. Věnoval jsem jí povzbuzující úsměv a stiskl ji ruku v uklidňujícím gestu. Netušil jsem, zda jí Elein ukázala i zbytek hradu nebo princezna pobývala většinu času jen ve svých komnatách.

„Bohužel se na hradě ještě tolik nevyznám," začala mluvit. Její hlas byl tichý a roztřesený. Elein si odkašlala až příliš hlasitě. Flér se k ní podívala stejně jako já. Nešlo si nevšimnout, jak prstem ukazuje na Wernie. Ta liška jedna podšitá.

„Ale cestu k vašim komnatám snad znám. Ráda vám budu dělat společnost." Tentokrát už byl Fléřin hlas hlasitější a pevnější. Wernie přeskočila dary a šla se posadit po boku princezny, která ji podrbala za ušima. Sloužící se rychle vrhli k darům, aby je odstranili z cesty.

„Skvělé," pronesla šťastně princezna Sirij.

Flér se na mě podívala s tichou otázkou, zda je už vhodné odejít a já přikývl. Zvedla se z trůnu, uklonila se mi a následně sešla malou uličkou mezi dary, kterou pro ni sloužící vytvořili k čekající princezně. Ta se k ní okamžitě natáhla a chytila se jí do rámě. Lady Nisa rychle přispěchala k princeznám, aby se zařadila za ně po boku prince a následně Fléřiny Strážkyně a dvorní dámy udělaly průvod, který následoval princezny pryč ze sálu. Tak to bychom měli. Teď bylo na mě, abych co nejrychleji zmizel ze sálu než se se mnou někdo bude chtít dát do řeči.

Zvedl jsem se z trůnu a chtěl rychle odejít, ale v mém odchodu mě vyrušil sir Xaver, který chtěl probrat finanční situaci království. Tolik k rychlému odchodu. Nakonec jsem se s ním dal do debaty a společně jsme odešli ze sálu. Nejspíš si ani neuvědomil, že jsem ho tak trochu využil, protože když jsem se s ním bavil, nedovoloval si nás nikdo rušit a já se tak nemusel obávat dalšího zastavení někým jiným. Bohužel to, ale znamenalo zabořit se sirem Xaverem do tuny čísel a finančních žvástů. Asi jsem se tomu neměl tak dlouho vyhýbat. Teď se mi to vymstilo, ale vzhledem k tomu co mohlo království čekat asi bylo dobře, když mě sir Xaver přinutil podívat se na finanční stav království.