Elein

Vjela jsem na nádvoří a seskočila z koně ihned co jsem ho zastavila. Pomocník podkoního ke mně rychle přiběhl a přebral si ode mě otěže. Přikývla jsem mu na znak vděku a zamířila k blízkému schodišti. Sundala jsem si jezdecké rukavice a šla po schodech nahoru.

„Jdeš pozdě," ozvalo se za mnou. Zastavila jsem se v chůzi a otočila se. Po schodech nahoru za mnou šla má komorná Katrin. Černé vlasy měla schované pod bílým čepcem a na sobě hnědé šaty s bílou zástěrou. V jedné ruce držela koš s prádlem a v druhé jablko. Hodila mi ho a já jej chytila.

„Proč?" zeptala jsem se jí a kousla si do jablka. Čekala jsem na ni. Stejně mířila do mé komnaty a mě se nechtělo jít samotné.

„Lord Michael už je tady. Tvá matka nebyla zrovna nadšená, když jsi tu nebyla na jeho uvítání," odpověděla mi, když ke mně došla. Pokračovali jsme do schodů společně.

„To se mám teda na co těšit," řekla jsem jí s neskrývaným sarkasmem v hlase. Měla bych litovat své návštěvy u kováře, kvůli které jsem se zdržela, ale nelitovala jsem jí. Potřebovala jsem vědět, že je má objednávka hotová a zjistit v jaké kvalitě.

„Tvá matka očekává, že se i přes své zpoždění zúčastníš společné večeře a máš být oblečená jako šlechtična, ne jako jedna ze členek řádu. To bylo její výslovné přání." Jak jinak.

Vzala jsem Katrin koš s prádlem. Nadechovala se, že něco řekne, když ale uviděla můj výraz, který nepřipouštěl žádné námitky, zavřela opět ústa a vyčítavě se na mě podívala. Ukousla jsem si znovu z jablka a odhodila ho za zábradlí.

„Tak pojď. Pomůžeš mi s přípravou, ať neudělám matce ostudu," vybídla jsem ji a posledních pár schodů vyběhla. Katrin nade mou jen zavrtěla hlavou, ale následovala mě.

V komnatě jsem se rychle omyla a následně si na sebe oblékla brokátově modré šaty. Katrin mi zapletla vlasy do copu a přidala mezi prameny vlasů i modrou stužku. Jako šperky jsem zvolila náhrdelník se safíry a čelenku, v které byly taky vsazené. Do boty jsem si ještě zastrčila dýku a následně rychle opustila komnatu a vydala se k hodovnímu sálu, kde se měla večeře konat.

Předtím než jsem vešla dovnitř jsem si ještě upravila šaty a zhodnotila svůj vzhled v odraze stříbrné vázy s květinami na chodbě. Mohla jsem vypadat líp, ale i hůř vzhledem k tomu, že jsem měla málo času. Nemohla jsem si dovolit přijít pozdě i na večeři. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dřevěné dveře do hodovní síně.

„Elein!" ozvalo se z místnosti a dřív než jsem stihla vejít dovnitř a rozhlédnout se, přiběhla ke mně sestra a objala mě kolem nohou. Usmála jsem se, sklonila se k ní a chytila ji do náručí. Byla těžší, ale co jiného se dalo čekat od šestiletého dítěte.

„Elein." Poznala jsem matčin mateřský hlas a zvedla pohled od své sestry, abych se podívala na ní. Seděla rovně na židli u stolu. Ruce měla složené v klíně a její zelené oči mi říkali, že se stále zlobí za mé zpoždění.

„Omlouvám se, že jdu pozdě. Musela jsem ještě něco vyřídit ve městě," omluvila jsem se a zavřela za sebou dveře. Rozhlédla jsem se po místnosti. Můj otec stál za sedící matkou a usmíval se na mě. Moje mladší sestra Galadriel se dívala z okna a malá Lian si pohrávala s mým náhrdelníkem. Ovšem to nebyly všechny osoby v místnosti. Ta poslední mě, ale velmi překvapila. Matka si všimla kam se dívám.

„Lorde Michaeli, dovolte abych vám představila svou dceru, lady Elein," představila mě matka. I s Lian jsem udělala pukrle, které mi lord oplatil úklonou. Já věděla, že mi na té louce něco nesedělo.

„Ráda vás opět vidím, lorde. Mohl jste to říct už dřív. Možná by se vám dostalo lepšího zacházení." Matka se po nás nechápavě podívala a Galadriel se usmála. Věděla, kdy si někoho dobírám a často a hlavně ráda to sledovala a užívala si to.

Lord Michael se usmál a položil ruku na jílec meče, který měl v pouzdře připásaný u pasu. Vypadla upraveněji a víc civilizovaně. Černé vlasy měl stažené dozadu a vousy měl nyní oholené, takže už neskrýval svou pohlednou tvář.

„Myslím, že vaše chování ke mně bylo přijatelné a přiměřené okolnostem, během kterých jsme se poznali," řekl mi klidně. Položila jsem Lian zpátky na zem, jelikož už jsem ji na rukách neudržela. Matka natáhla ruku a oslovila sestru. Lian se k ní rozeběhla a vzala do ruk látku jejích červených šatů.

„No když jsme tu konečně všichni, můžeme se najíst a vy nám pak můžete povyprávět, jak jste se vlastně setkali," rozhodl otec a políbil matku na líci. Věnovala mu úsměv a pomohla Lian na židli po její pravici. Galadriel si povzdechla a šla si sednou na židli naproti matce. Chtěla jsem si sednout vedle ní, ale než jsem si sedla, zadívala jsem se z okna, abych věděla, co Galadriel pozorovala. Venku se honila jedna služebná se sluhou. Nakonec ji chytil a políbil. Odvrátila jsem se od okna, abych jim dopřála soukromí. Navíc to byla Galadriel, kdo rád pozoroval lidi a ne já. Kdyby sloužila řádu Galaen stal by se z ní špeh.

Otec si sedl po mé pravé straně do čela stolu a naproti němu usedl lord Michael. Sluhové začali na stůl dávat přichystané pokrmy, plnili poháry vodou. Služebné s karafami se postavili ke stěnám a čekali, kdy nám budou moc dolít potí.

„Zase až tak zajímavé setkání to nebylo. Zrovna jsem docvičila se Solomonem a chystala se jet domů, když tady lord vyjel z lesa a představil se mi jako svůj panoš," řekla jsem a začala si nandávat jídlo na talíř. Pečená koroptev vypadala nádherně, obzvlášť když kolem ní byly salátové lístky s malými rajčátky. Přidala jsem si na talíř i rýži, která se do království dovážela ze zemí za oceánem. Mělo své výhody vlastnit jeden z nejpoužívanějších přístavů v zemi.

„Bylo to v tu chvíli bezpečnější vydávat se za panoše než lorda. No a vaše dcera mě pak doprovodila až do města, kde se naše cesty rozdělily. Avšak bez ní bych sem asi dnes nedojel. Povedlo se mi v lesích zabloudit."

„Nedivím se vám. O Memfických lesích se povídá, že se v nich člověk lehce ztratí, když sejde z cesty," řekla mu matka. Usmála jsem se. Ta báchorka mě pokaždé pobavila, i když je pravda, že se v našem lese už mnoho lidí ztratilo.

„Opravdu? Podle toho, jak se v něm lady Elein vyznala, by mě to ani nenapadlo."

„Je naší povinností znát své panství," odpověděla jsem mu předtím než jsem si pusu naplnila rýží. Galadriel se vedle mě uchechtnula a vysloužila si tím od matky káravý pohled. Sama jsem potlačovala úsměv. Obě jsme věděly, že to naší povinností nebylo, ale ráda jsem se po panství toulala. Jedna z věcí, kterou ona nemohla jako budoucí vlastník panství. Musela se toho hodně naučit o svých budoucích povinnostech.

„Na jak dlouho se tu zdržíte, lorde?" zeptal se ho otec a tím změnil téma. „Ne že by pro nás nebyla čest vás hostit." Můj otec diplomat. Napila jsem se vody a zadívala se na lorda.

„Počítám tak den dva. Jen si odpočinu, získám trochu síly a vydám se na cestu. Nemohu přece krále nechat čekat."

„Samozřejmě. Pokud budete chtít může vám Elein ukázat okolí." Probodla jsem matku pohledem. Její snahy provdat mě byly nekonečné.

„Budu jen rád," odpověděl jí vlídně lord Michael a napil se ze svého poháru. Usmála jsem se na něj a pokračovala v jídle. U stolu zavládlo ticho, které přerušovalo jen Lianino pobrukování. Nikdo ji nenapomenul ani si nestěžoval, což mě trochu překvapilo. Chtěla jsem se lorda zeptat, odkud cestuje, jelikož to v dopise nestálo a jeho vzhled nasvědčoval tomu, že už je delší dobu na cestě, když se od dveří ozvalo zaklepání a následně dovnitř vstoupil sluha. Uklonil se.

„Omlouvám se, že vás ruším, můj pane, ale je zde členka Galaenu," promluvil sluha a zadíval se na otce. Též jsem se na něj podívala. Vypadal zaskočeně.

„Doufám, že je to aspoň důležité, když to nemůže počkat do rána. Ať vejde," vybídla ho matka.

„Odpusťte, paní, ale členka si žádá mluvit s lady Elein." Podívala jsem se na sluhu a následně na otevřené dveře za ním. Tmu v prostoru dveří slabě ozařovaly louče a ve stínech se schovávala členka. Solomon měl pravdu. Přivolala jsem si to.

„Omluvte mě," řekla jsem prostě a zvedla se od stolu. Všimla jsem si matčina zvědavého pohledu, který mě provázel celou cestu až ke dveřím. Zavřela jsem je za sebou a vydala se dál chodbou, dokud jsem nenarazila na členku. Stála opřená o zeď ve výklenku okna a dívala se ven.

„Co je tak důležitého, že to nepočká do rána?" zeptala jsem se jí a přišla blíž. Členka si sundala kápi a následně i masku se šátkem. Poznala jsem tu známou tvář, obzvlášť tu jizvu na pravé tváři.

„Gael," oslovila jsem ji. „Je to už dlouho co jsme se naposledy viděli."

Gael přikývla.

„To tedy je, ale nejsem tady kvůli přátelské návštěvě. Corin mě posílá se psaním určeným tobě, Denej a Naye." Gael vytáhla z brašny, kterou měla přehozenou přes rameno, dopis a podala mi ho. Převzala jsem ho a zadívala se na neporušenou černou pečeť. Nad ní bylo napsáno mé jméno. Zlomila jsem pečeť a začala číst zprávu od své učitelky.

Po dočtení dopisu jsem se usmála a opřela se o zeď vedle Gael. Takže jsem byla povolána do služby dřív než jsem čekala. Navíc mě potěšila Corinina důvěra ve mně, když mě pověřila takovou pozicí.

„Ty dvě už své dopisy dostali?" zeptala jsem se Gael.

„Ne. Nevíme, kde přesně se nacházejí. Hledali by se mi hůř než tobě, navíc mám jen jeden dopis. Corin ti vzkazuje, že je máš najít a dostavit se do hlavního města co nejrychleji to bude možné," odpověděla mi Gael. Nedivila jsem se tomu, že Corin spěchá, ale trochu mě překvapilo, že nenapsala dopisy i Denej a Naye. Asi se bála komu by se dostali do ruk, když nezná jejich přesný pobyt.

„Nějaká rada, kde bych měla hledat?"

„Naya byla naposledy viděna u pobřežního města Coluom a Denej v Temných horách. Víc toho nevím." Ulehčili mi to tím, že místa jejich pravděpodobného pobytu se nacházely cestou k hlavnímu městu, ale problém nastane, pokud tam nebudou. U Naye jsem se nebála, že by se někde toulala, ale u Denej člověk nikdy neví. Byla srdcem tulačka a samotářka a Temné hory jí poskytovaly místo, kde mohla sama žít ztracená ve stínech skal. Ta mi to rozhodně neulehčí.

Poplácala jsem Gael po rameni a odstrčila se od zdi.

„Zůstáváš přes noc?" Gael přikývla.

„Potřebuji se stavit u kováře a pak se vracím zpátky do hlavní města ke Corin." Tentokrát jsem přikývla já.

„Uvidíme se, Gael," rozloučila jsem se s ní.

„Uvidíme se," odpověděla mi Gael a pokývla na mě. Nasadila si kápi a schovala pod ní své blond vlasy. Otočila se a zamířila chodbou pryč, zatímco já se vydala zpátky do hodovní síně. Matka z mého povolání určitě nebude nadšená.

Když jsem vešla znovu do jídelny, přítomní u stolu se něčemu smáli. Nikdo si nenechal kazit náladu poselstvím Gael, které přinesla.

„Zůstává?" zeptala se mě mamka aniž by se na mě podívala. Sedla jsem si zpátky na své místo a pustila se do jídla. Potřebovala jsem na zítra sílu.

„Ano," odpověděla jsem klidně matce.

„Neřekneš mi co po tobě chtěla?" pokračovala matka ve výslechu.

„Jsem povolána." U stolu zavládlo ticho. Věděla jsem, co si myslí. Byla jsem zpátky šest měsíců a opět musím odjet. Nikdo se se mnou nechtěl loučit a vidět mě odjíždět. Povolání se bál každý člen naší rodiny.

„Kdy odjíždíš?" zeptal se mě tentokrát otec. Podívala jsem se na něj. Jeho šedé oči byly upřené na mě. Na obličeji se mu objevilo pár vrásek, když si rukou podepřel bradu. Vousy měl zastřižené a upravené stejně jako pomalu šedivějící hnědé vlasy, které jsem po něm zdědila místo matčiných zrzavých. Ty po ní zdědila Galadriel.

„Ráno, takže s vaším dovolením si půjdu lehnout, abych nabrala přes noc sil." Mé slova byla mířená na všechny přítomné. Zvedla jsem se od stolu.

„Takže s tou projížďkou asi počítat nemohu, že?" zeptal se mě Michael.

„Je mi líto, ale své povinnosti nemohu zanedbávat," vyvětlila jsem mu. Přikývl a napil se ze svého poháru.

„Ulož cestou své sestry. Je už čas, aby šli též spát," řekla matka a podívala se přísně na Galadriel, když viděla, že se nadechuje k protestu. Místo toho vydechla nabraný vzduch, zvedla se ze stolu a šla popřát otci dobrou noc, poté matce. Lian udělala to samé a pak došla ke mně. Pohladila jsem ji po hnědých vláskách a uklonila se svým rodičům.

Galadriel prošla dveřmi jako první a já s Lian hned po ní. Vedla jsem dívky do jejich pokoje, abych je dala spát. Bylo mi jasné, proč si to matka přála. Chtěla, abych se takto s nimi rozloučila a strávila své poslední chvíle s nimi. Matka byla vždy moudrá žena.

Lian vběhla do komnaty a skočila na postel. Usmála jsem se. Tu malou raubířku bude problém uspat. Galadriel na rozdíl od sestry přešla k toaletnímu stolku a začala si rozčesávat vlasy.

„Pojď, Lian. Nachystáme tě do postele," řekla jsem jí a natáhla k ní ruku. Lian se na mě zamračila.

„Ale já ještě nechci jít spát. Chci být s tebou do doby než odjedeš," trucovala. Jen jsem nad jejím chováním pokroutila hlavou. Přešla jsem k posteli a sedla si za ní. Objala jsem ji a položila si hlavu na její rameno.

„Zítra mě čeká náročná cesta, takže se na ni musím vyspat a nemůžu tu s tebou přes noc zůstat. Můžu ti, ale vyprávět pohádku, když budeš rychle připravená ke spánku," nabídla jsem jí. Lian se mi vysmekla z obětí a utíkala rychle za Galadriel, aby si taky rozčesala vlasy. Usmála jsem se jejímu chování. Už teď jsem věděla, že mi bude chybět.

Zatímco se obě dívky chystaly do postele, přešla jsem k poličce s knihami. Vytáhla jsem tu, kterou měly nejradši a pak se zadívala ven z okna. Noc pohltila město a temnota vše zahalila. Jen světla vycházejících z domů nebo osvětlení z ulic protínala tmu. Zadívala jsem se jižním směrem, kam měla následovat má cesta. Budu potřebovat svůj oděv, který stále byl u kováře. Budu tam muset někoho poslat, aby mou objednávku vyzvedl i tak pozdě v noci.

„Elein, pojď nám už číst," postěžovala si Lian a vytrhla mě tím z mých myšlenek. Zadívala jsem se na ně. Obě už ležely pod přikrývkami v posteli. Přitáhla jsem si židli k posteli a posadila se na ni. Lian mě pozorovala s radostí a nedočkavostí v očích stejně jako Galadriel. Otevřela jsme knížku a začala jim předčítat příběh o lásce mezi dvěma lidmi, jejichž láska byla vystavena mnoha zkouškám.

Lian usnula už po pár stránkách, ale Galadriel vydržela až do části, kdy spolu Esmin a Rian překonali první nástrahu v jejich lásce. Zavřela jsem knihu a dala pusu každé z nich na čelo. Přitáhla jsem jim pokrývky víc k hlavě, položila knihu na noční stolek a potichu odešla z pokoje. Vryla jsem si do hlavy, jak klidně spí a jsou nevinné. V tu chvíli jsem si opět uvědomila, proč jsem hrdou členkou Galaenu.

Když jsem se vrátila do pokoje, Katrin mi balila věci na cestu. Jako mladší se nestala členkou jako já, a když chtěla později narukovat nebylo jí vyhověno. Byla stejně stará jako já, takže když ve věku patnácti let chtěla vstoupit mezi nás, promeškala zasvěcení a nemohla se stát naší členkou. Tvrdá pravidla, která jsme dodržovaly, se nedaly nijak obejít ani v jejím případě.

„Děkuji," poděkovala jsem jí a začala si rozplétat cop. Katrin se na mě usmála.

„Nic to není, má paní. To vy ráno vstáváte už za svítání."

„Zase my vykáš, Katrino," napomenula jsem ji. U ní jako jediné mi vadilo, když mi vykala a neoslovovala mě jménem. Tohle bylo to nejmenší co jsem jí mohla nabídnout po zklamání z nepřijetí do řádu.

„Omlouvám se, Elein. Měla bys mít vše přichystané. Potřebuješ ještě něco? Mám ti pomoct s přípravou do postele?"

„Není třeba, Katrin, zvládnu to sama, ale něco po tobě přece jen potřebuji. U kováře mám objednávku. Vezmi si vojáky jako doprovod a dostatečný obnos peněz, vyzvedni mi objednávku a zaplať za ni i něco navíc. A pak mě ráno probuď." Katrin přikývla, poklonila se a než jsem se stihla nadát, odešla. Vytáhla jsem si z vlasů stuhu, sundala si čelenku a rozčesala si vlasy. Sundala jsem ze sebe šaty a převlekla se do noční košile. Zhasnula jsem svíčky, abych měla v komnatě větší tmu, vlezla do postele a zavřela oči. Spánek mě pohltil během chvíle.

Tak jsem dosledovala sedmý díl Rychle a zběsile a řekla si, že nakonec vydám kapitolu i dnes. Zatím je to jen to nudné seznámení s postavami a okolím a prostředím, kde žijí, ale já doufám, že ani to vás neodradí a počkáte si do příštího úterý na další díl. :)

P.S Taky tak milujete ten konec filmu a písničku co u něj zní?