Fleargine

Už od rána mi bylo nevolno od žaludku. Nedokázala jsem nic sníst a byla jsem pobledlá. Lady Sarafine si neodpustila několik výtek, když viděla můj nynější stav. Jenže jak jsem mohla být v pořádku, když jsem měla sledovat popravu nějakého muže, i když to byl nepřítel státu? Popravy sice v našem království probíhali skoro každý měsíc, ale já se jich nikdy nemusela účastnit až doteď.

„Nesmíte uronit ani slzu. Nesmíte ani mrknout či jen odvrátit zrak. Musíte se dívat na viníka i na celý průběh trestu." Měla jsem po krk toho co nesmím udělat během popravy, abych svému lidu nepřišla jako slabá budoucí královna, dle slov lady Sarafine. Znovu jsem se zadívala na svůj zjev v zrcadle. Joel jako vždy odvedla skvělou práci. Nikdo nemohl říct, že se necítím ve své kůži, jelikož to nešlo poznat. Navíc asi víc budou lidé obdivovat mé šaty se šperky i účes než můj stav.

Od dveří se ozvalo zaklepání. Všimla jsem si, jak Deney otevřela dveře a následně se poklonila, když kolem ní prošel král s lordem Michaelem za zády. Rychle jsem se otočila a taky se uklonila.

„Páni, Výsosti vám to teda sluší. Kdo by řekl, že rudá bude na někom vypadat tak hezky." Nejspíš se jednalo o kompliment, od lorda Michaela, ale mě osobně ta barva přišla na popravu nevhodná. Jenže jaká barva je na ni vhodná? Černá? Zelená nebo snad žlutá?

„Jste v pořádku?" Zvedla jsem svůj pohled ze země a zadívala se na krále. Jako vždy vypadal majestátně. Na sobě měl rudou kazajku. Nejspíš naše oblečení barevně sladily.

„Ano, jen jsem se ještě nikdy neúčastnila popravy," svěřila jsem se mu. Král se mi zadíval přes rameno a následně se jeho pohled vrátil zpátky ke mně. Věnoval mi drobný úsměv a nabídl mi rámě. Přijala jsem ho.

Kráčela jsem s králem bok po boku z pokoje. Taky nebyl důvod se zdržovat, byla jsem připravená a každou chvíli se měla konat poprava. Čekalo se jen na nás. Tedy zatím jen krále, ale jednou to bude nás. Stále mi přišlo zvláštní i jen pomyšlení, že budu královnou Noblesie, i když se ke mně někteří lidé chovali jako bych jí už byla.

„Mrzí mě, že vaši první popravu musíte zažít zde. Byl bych radši kdyby se konat nemusela, ale v tomto případě není na výběr." Král mi stiskl ruku. „Nemusíte mluvit. Víceméně postačí, když si to tam jen odsedíte. Kat vykoná svou povinnost a hned poté popraviště opustíme. Nehodlám se tam zdržovat víc než bude nutné." Králova slova mě potěšila. Bylo milé vědět, že nejsem jediná, kdo by na tu popravu radši nešel. Pokud by se jednalo o jiného vězně nejspíš bychom tam ani nemuseli, ale tento muž ho chtěl zabít. Dopustil se velezrady a teď za ni ponese následky.

Popraviště se nacházelo na východní straně hradu směrem k moři. Byl to plac místa, na kterém se nyní tisklo několik občanů království. Prostí lidé stáli před pódiem s popravčím špalkem, zatímco šlechtici zaujali svá místa na tribunách. S králem jsme procházeli uličkou podél tribun až k té, která stála v čele a byla určená pro nás. Vystoupali jsme po dřevěných schodech nahoru. Usadila jsem se na trůn, zatímco se Denej postavila po mém boku a mé dvorní dámy zaujali místa po mé levici. Netušila jsem, kde jsou Naya s Elein, ale nepochybovala jsem o tom, že jsou poblíž. Král se též usadil a šlechtici, kteří stáli po dobu našeho příchodu, se posadili. Zavládlo ticho. V obličeji lidí jsem viděla zvědavost a nedočkavost. V některých tvářích se zračila i chuť po krvi. Znovu se mi začalo dělat nevolno.

Zahlédla jsem, jak Richard kývl na nějakého muže. Ten odešel a jen o chvíli později se objevili vojáci, kteří vedli na pódium chlapce a nějakého muže. Oba měli ruce svázané za zády. Chlapec vypadal vyděšeně, ale za to muž vůbec. Avšak kdo ví. Obličej měl poničený od ran, které nejspíš dostal. Nechápala jsem to, vždyť přece říkali, že Elein nepoužívá násilí během výslechu.

„Nox se na něm tedy vyřádil." Až sem jsem slyšela slova lorda Michaela, který postával po králově pravici. Přihlížející se znovu rozkřičeli a pokřikovali jeden přes druhého na odsouzence.

„Udělal to až moc okatě. Chtěl jsem sice informace, ale neměl ho tolik zmlátit," odpověděl mu Richard.

„Nechtěl mluvit, tak co jsi čekal, že Nox udělá." Nechtělo se mi nadále poslouchat jejich konverzaci ani dívat se na muže, takže jsem se raději zaměřila na vyděšeného chlapce. Na sobě měl stále uniformu sloužících na hradě, ale byla celá špinavá. I z místa, kde jsem seděla, jsem mohla vidět jeho krví podlité oči a skelný pohled. Chlapec se zadíval do davu. Ramena se mu roztřásla, když propukl v pláč. Snažila jsem se přijít na to, kam se dívá, až jsem zahlédla ženu s mužem, kteří stáli úplně vepředu před pódiem. Ženě tekly slzy po tvářích, zatímco muž se zlostně díval z odsouzeného muže na krále a zase zpátky.

Richard se zvedl ze svého místa a zvedl ruku. Chvíli to trvalo, ale nakonec opět zavládlo ticho.

„Mí drazí poddaní, dnes jsme se tu setkali, abychom potrestali zločin, kterého se dopustili tito lidé. Chtěli mě zabít, vašeho krále." Davem se roznesl šum a lapání po dechu. Asi ne každý věděl o tom, co se před nedávnem v noci stalo.

„Naštěstí mí Strážci zasáhli a jejich pokus byl zmařen. Po důkladném prošetření a výslechu byl viník za pokusem o mou vraždu nalezen a nyní bude i potrestán. Tento muž jménem Maurus za tím vším stál. Obalamutil tohoto chlapce, aby mi nalil do pití jed a bude za to popraven. Avšak co se chlapce týče, rozhodl jsem se mu dát milost. Je to dítě, které pořádně nevědělo co dělá. Bylo zmanipulováno a věřím, že jeho rodina na něj dá větší pozor pro příště. Propusťte ho." Po tom příkazu jeden z vojáků rozvázal chlapcovi pouta a ten se rychle rozeběhl z pódia dolů přímo ke svým rodičům. Žena si chlapce přitáhla do obětí a oba se pustily do dalšího pláče. Jeho otec nepatrně pokývl králi a následně se sklonil k chlapci, aby si ho i se svou ženou vtáhl do mohutného objetí.

„Jsme jeden národ, jeden lid. Není správné odlišovat potomky mágů od nás normálních lidí. Jsme Noblesijci. Noblesie je naší zemí a vnitřní boj mezi námi jí neprospívá. Tento muž není souzen za svůj původ, avšak za svůj čin. Na každého z vás bude pohlíženo stejně, bez rozdílů. Spravedlnost bude na prvním místě, nikoli původ. Tohle si zapamatujte, protože dokud budu žít, budu bojovat za práva všech občanů své země, za jejich bezpečí, jejich prospěch i za jejich blaho. Nyní kate konej svou povinnost." Král se usadil zpátky do křesla, které nyní zastupovalo trůn. Kat, který měl přes hlavu černou kápi se králi uklonil a následně vzal do ruky sekeru. Vojáci dotáhli muže ke špalku. Překvapilo mě, že se nijak nebránil. Neměl by se snad smrti bát?

Nevím zda jsem to byla já, kdo ke králi natáhl ruku nebo on, avšak má ruka se ocitla v jeho sevření. Nebylo nijak silné spíš uklidňující. Netušila jsem, koho z nás dvou má uklidnit, ale nestěžovala jsem si.

Přišlo mi to vše tak zpomalené. To jak muže donutili pokleknout, to jak kat přiložil sekeru k jeho krku, aby se trefil přesně tam kam potřeboval. Bylo děsné čekat jen na to kdy se hlava oddělí od těla. Viděla jsem zvedat sekeru a slyšela to ticho, které zavládlo plné očekávání na dopad sekery.

„Tohle není konec!" To byly poslední slova, která se ke mně donesla od muže, než jeho hlava spadla na pódium a kat ji vzal do ruky, aby ji ukázal přihlížejícím. Udivilo mě, s jakým klidem jsem tomu všemu dokázala přihlížet. Krev, která se řinula jak z hlavy, tak i z krku a dopadala na dřevěná prkna. Tělo ochable ležící u špalku a nadšený křik lidí. Myslela jsem, že se mi z toho bude zvedat žaludek, ale veškerá nevolnost byla pryč. Přišla jsem si spíš malinko otupělá.

„Půjdeme. Myslím, že víc vidět nepotřebujeme a naše přítomnost zde již není potřebná." Přikývla jsem na Richardova slova a zvedla se z křesla. Srovnala jsem krok s královým a společně jsme odcházeli z popraviště. Lidé si nás nevšímali, ale šlechtici se při našem odchodu opět zvedli. Všimla jsem si škodolibého pohledu sira Melbrika a mnoha uznalých. Netuším komu patřily, ale část mne doufala, že mě.

Richard šel cestou do zahrad. Tahle část byla plná rudých růží a keřů. Nejspíš to mělo jen zamaskovat tu hrůzu, která se konala jen několik metrů od záhonů. Zaslechla jsem zvuk dávení a otočila se. Naya se předkláněla u jednoho z keřů a veškerý obsah jejího žaludku se dostával ven. Lady Nisa k ní přispěchala. Jednu ruku položila na její záda a druhou jí odhrnula konec copu, který měla spletený, zatímco Arabela s Dianou postávali opodál a raději se dívaly jinam. Nedivila jsem se jim. Byli bílé jako stěna a určitě potlačovali nutkání dávit se.

„Nayo, jsi v pořádku?" zeptala jsem se jí a zastavila se v chůzi. Naya se narovnala a ukázala palec nahoru. Ani ne o sekundu později se musela znovu sklánět nad záhonem, aby si nepozvracela uniformu Galaenu.

„Jak neprofesionální. Členka Galaenu a ani nezvládne popravu aniž by se pozvracela," neodpustila si lady Sarafine poznámku.

„Ne každý dokáže sledovat popravu bez následků. Arabela s Dianou nemají ke zvracení taky daleko," zastala se Nay lady Loret dřív než já. Odněkud vzala čutoru s vodou a podávala ji Naye. Ta ji přijala a vypláchla si pusu. Následně si trochu nalila do ruky a opláchla si obličej.

„Je ti lépe, Nayo?" zeptala jsem se jí, ale neodvažovala se přijít blíž. Netušila jsem, kdy se král rozhodne pokračovat v chůzi, takže jsem raději zůstala stát vedle něho, zatímco se o něčem bavil s lordem Michaelem.

„Ten kluk?" Překvapilo mě, když jsem uslyšela Elein a jen o chvíli později se objevila vedle mě. Naya přikývla. Nerozuměla jsem tomu.

„Zjistila jsi něco?" zeptal se jí král.

„Ne. Ale pokud mluvil pravdu, neskončilo to," odpověděla mu Elein aniž by se na něj podívala. Spíš to vypadalo, že vedla nějakou oční bitvu s Nayou, která nakonec odvrátila zrak jinam. Slyšela jsem, jak si Richard povzdechl. Dle mého názoru to dělal až příliš často.

„Chci informace."

„Dostanete je, Veličenstvo. Nejnovější je, že do přístavu připlula Transijská královská loď."

„Teď?" vyhrkl Richard překvapeně. Všimla jsem si, jak se k nám lady Nisa obrátila a čekala na další rozvedení situace.

„Ano teď. Dle všeho nyní kotví a vyloďují se."

„Kdo na ní je?"

„Netuším. Možností je mnoho. Některý z členů královské rodiny nebo to může být i nový velvyslanec poslaný sem kvůli hostině. Netuším." Další člověk, který mě bude zkoumat a hledat mé nedostatky a slabiny a že jich není málo.

„Michaeli, zajeď do přístavu a ven si sebou ještě někoho, abyste přivítali osobu na lodi. Následně ho přiveď do hradu, kde ho přijmeme, jak se sluší a patří," nařídil král Michaelovi. Ten se uklonil a s několika vojáky odešel.

„Měli bychom vás jít převléct do jiných šatů, Výsosti," řekla lady Sarafine.

„Myslím, že na to nebude čas," zavrhl král její návrh. „Musíme uvítat návštěvu a jsem názoru, že šaty, které má princezna na sobě jsou vyhovující. Vlastně jsem názoru, že je uchvátí i jen barvou jejích šatů a rubínů na nich. Možná jenom ty rubíny. Mají vlastní záliv, kterému se říká krvavý."

„Proč? A co má do činění s rubíny." Nechápala jsem to a ani si nedokázala vzpomenout, že by se o takovém zálivu lady Nisa zmiňovala.

„Je plný rubínů a korálů stejné barvy. To že tam často troskotají lodě je jen třešnička na dortu, jak mi jednou bylo řečeno. Rubíny mohou nosit pouze členové královské rodiny a jejich rudá barva je i v jejich znaku."

„Rudá kapka na písčitém pozadí se sluncem nad ní." Vzpomněla jsem si na znak Transie.

„Přesně tak," souhlasil se mnou Richard. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mi to neudělalo radost. Spíš naopak. Měla jsem ji obrovskou.

„Je čas jít." Přijala jsem Richardovu nabízenou ruku. Naposledy jsem se podívala na Nayu, ale ta se nyní o něčem bavila s Elein a vypadala, že už je jí dobře, avšak Diana vypadala snad ještě bleději než před chvílí.

Tak kdopak si myslíte, že na lodi přijel? Rozhodně se to dozvíte příští týden. :)