Upřímně nic nestíhám, takže kdybych neměla zde předepsané kapitoly, tak budete muset čekat déle než do příštího pondělí. :D Naštěstí ještě pár kapitol předepsaných mám a snad brzo budu mít zase klid na pokračování tohoto příběhu. Teď vás už jen nechám nerušeně číst a příští pondělí ahoj. :D

P.S Nějaké ty kapitoly už máme za sebou, postavy se vám už taky víc přiblížily, tak by mě zajímalo, kterou postavu máte nejradši a kterou byste nejradši zabily. :D Mějte se. :)

Caleb

Opíral jsem se o zábradlí a nechal se ovívat větrem, který vál od moře a přinášel jeho slanou vůni. Když jsem přijal roli Strážce krále, nečekal jsem, že to bude natolik náročné psychicky, ale spíš fyzicky. Chránit krále mečem nebyl problém, ale slyšet i jeho problémy a problémy, které se mohli týkat mého lidu a cítit bezmocnost, protože jsem se té diskuze nemohl účastnit mi vadili. Myslel jsem, že vstupem do Rothanu něco změním, pomůžu vybudovat lepší svět pro nás potomky mágů, ale vždy tu budou lidé jako rebelové, co se mou práci pokusí zhatit. Jedno bylo jasné. Pochyboval jsem o sobě. Nedokázal jsem jinak. Nepochybuj o sobě, to je to nejhorší co bys mohl udělat. Tu větu jsem si od doby co jsem vešel na balkón několikrát přehrával v hlavě. Jakoby ji Elein do mě zatloukla a vždy, když jsem zapochyboval se mi její slova znovu ozvala v hlavě jako ozvěna. Asi jsem začínal bláznit.

„Asi jsem přišla o své tiché a tajné místečko." Opravdu jsem nevěděl, jak to dělá, ale někdy jsem měl pocit, že se poblíž objeví pokaždé, kdy na ni pomyslím. Bylo to skoro až děsivé.

„Klidně se s tebou o něj podělím," řekl jsem jí a otočil se k ní. Ramenem se opírala o zeď vchodu a v ruce držela nějakou láhev. Kývl jsem k ní. „Ale jen když se podělíš i ty."

Elein zvedla ruku s lahví a prohlédla si ji, i když pochybuji, že přes tmavé sklo vůbec něco viděla. Když došla k nějakému závěru uvnitř své hlavy, pokrčila rameny, přešla k zábradlí a posadila se zády k moři. Odložil jsem meč a posadil se za ní. Elein položila něco na zem a následně otevřela láhev. To něco vypadalo jako dopisy. Typoval jsem jich tak na čtyři možná tři.

Dřív než jsem jí stihl nabídnout, že láhev otevřu, provedla to sama a pořádně se z ní napila. Až poté ji podala i mě.

„Těžký den?" zeptal jsem se jí a láhev od ní přijal. Přičichl jsem si k otvoru a ucítil nasládlou vůni medoviny. Elein zaklonila hlavu a zadívala se nahoru k nebi.

„Možná až moc," povzdechla si a pokrčila kolena, o které se opřela rukama.

„Chceš o tom mluvit?" Elein se zasmála a podívala na mě.

„Budeme si tu svěřovat tajemství co se nám dnes stalo a co nás trápí? Nech mě hádat. Ty si kladeš otázky o tom, jak to teď bude s potomky, co nejsou v odboji a zda se pro ně něco změní. Můžeš být v klidu. Richard má mnoho různých vlastností, ale rozhodně jedna z nich není hloupost. Ví, že kdyby pro ně zavedl nějaké spešl zákony, spíš by je tak vehnal do rukou rebelů než na svou stranu. Neudělá nic z toho co navrhovali proti tvým lidem." Z toho co jsem zatím vypozoroval, tak Elein měla s králem zvláštní vztah. Myslel jsem, že jsou přátelé, ale podle pohledů, kterými ji občas král poctí to vypadá, že je mezi nimi něco víc.

„Co je mezi tebou a králem?" Možná jsem tou otázkou riskoval. Možná mi ani neodpoví, ale za ten risk to stálo. Elein natáhla ruku a já jí podal láhev. Znovu se napila a povzdechla si.

„Trávili jsme spolu většinu času, když jsem byla na hradě Rothanu a pak jsme spolu prošli zasvěcením."

„Spala jsi s králem?" vyhrkl jsem překvapeně. Má pusa promluvila dřív než zareagoval můj mozek.

„Jo spala, ale od té doby už ne a tehdy jsem ani nevěděla, že je to následník trůnu. Byl to prostě jen Richard."

„Stále k tobě něco cítí," řekl jsem jí.

„Já vím." Takže jsem měl pravdu. „Ale není to oboustranné." Oprava Argus měl spíš pravdu a já jen poloviční. Elein nejspíš šla v Corininých stopách a znala své povinnosti.

Jeden z papírů se zachvěl a Elein na něj okamžitě položila ruku. Vzala si dopisy do ruky a prohlížela si jejich obálky. Nebylo pochyb, že její mozek teď funguje na plný výkon. Nemusela ani nic říkat. Bylo to na ní vidět. Obklopilo nás ticho a nebudu lhát. Vychutnával jsem si to. Bylo to jako být oddělen od všech problémů a nemusel jsem na nic myslet. Tady na balkoně byl klid a mír, na rozdíl od zbytku hradu.

„Co bys dělal, pokud bys zjistil, že se nemůžeš stoprocentně spolehnout na bratra nebo sestru ve zbrani?" Její otázka mě překvapila. Podíval jsem se na ni. Stále si prohlížela nepopsanou obálku.

„Opravdu po mě chceš radu?" Chtěl jsem si to ujasnit. Za celou tu dobu co ji znám dávala rady spíš ona mě než já jí.

„Nejspíš," připustila a podívala se na mě. Její kočičí oči, jak jsem jim rád přezdíval nyní odkrývaly bezmocnost, kterou prožívala, jen jsem netušil proč. Měl jsem možnost si u ní vylepšit její mínění o mě a já toho hodlal využít.

„Zkus to trochu víc rozvést, abych ti pomohl." Elein si povzdechla.

„Jde o Nayu. Už od našeho prvního setkání od výcviku, jsem tušila, že je něco špatně, ale netušila jsem jak moc. Její pití jsem přehlížela, jelikož jsem v něm neviděla žádný problém. Svou povinnost vykonávala svědomitě, i když se večer kolikrát zlila do němoty. Jenže dnes byla úplně mimo od odjezdu z Tolbienu, tak jsem ji sledovala až do jedné z putyk a tam se mi svěřila, tedy pokud tak jde nazvat to, že jsme se pohádali a sprdla mě za to, že jsem dle ní perfektní."

„Působíš tak." Za tuhle poznámku jsem si od ní vysloužil zamračený pohled.

„Nejsem dokonalá ani perfektní. Mám své chyby, slabiny." Zamávala dopisy v ruce. „Ale vím, jak je neprozrazovat, jak je zakrýt, nenechat se jimi zneužívat a zastrašit. Každý den se svými slabinami bojuji, ale Nayu zničili. Opíjí se, aby zahnala minulost a strach ze zklamání. Měla bych ji nahlásit Corin a zbavit postu Strážkyně, ale jako kamarádka ji chci mít po boku a nesebrat ji to, co by dopomohlo k tomu, že by padla na úplné dno. Je to rozhodnutí toho co bych měla dělat a co mi v tom brání, abych to udělala." Elein se znovu napila a zadívala se na nebe. „Je lehčí přemýšlet o tom, jaké kroky může provést nepřítel, než jak se bude Nayn stav vyvíjet." Položil jsem jí ruku na stehno.

„Možná potřebuje jen čas k tomu, aby se s minulostí smířila. Musí se se svou minulostí vypořádat sama, přijmout ji. Dokud to neudělá, nejspíš bude pokračovat ve svém zlozvyku."

„Nemohu čekat až se s tím vyrovná. Čas je to jediné co nikdy nemáme a to jediné co nikdy nehraje v náš prospěch. Možná kdyby její teta nebyla Velvyslankyně a matka členkou rady Galaenu, vyrovnávala by se se svou minulostí lépe, ale takto? Chápu, že je na ni v řádu pohlíženo jako na vznešenou a že si nemůže moc dovolit chybovat, ale přece jen nemůže ovlivnit minulost, musí hledět do budoucnosti, ne? Tak jednou něco zvorala, no a co? Musí to přijmout a jít dál ne?" Eleino rozpoložení jsem chápal a byl vděčný, že mě se takové rozhodování vyhnulo. Z naší trojice rozhodoval hlavně Torin. To on byl vůdcem.

„Mohu s ní promluvit. Přece jen jsme potomek mágů, znám mínění lidí na můj lid a předsudky," nabídl jsem jí.

„Můžeš to zkusit." Žádné slova díků ani svolení, ale co jsem taky čekal. Byla to Elein. Přemýšlel jsem, zda mi vůbec někdy řekla slova jako děkuji. Spíš jsem to byl já, kdo jí děkoval.

Elein zabodla svůj pohled do zdi a mračila se na ni. Nebylo pochyb o tom, že zase o něčem přemýšlí. Zajímalo by mě, jestli vůbec zná slovo odpočinek, který jsem v tuto chvíli prožíval já. Jen jedna věc mi nedala klidu.

„Jaké máš slabiny?" zeptal jsem se jí. Stále říká, že není dokonalá a že ji neznám, ale co opravdu neznám jsou její negativní vlastnosti, slabiny či jen jedna jediná špatná vlastnost.

Elein se pobaveně zasmála. Když se nyní na mě podívala v očích měla jiskry pobavení.

„Jestli si myslíš, že ti po této svěřovací chvilce, prozradím úplně všechno včetně svých slabin tak se pleteš. Své slabé místečka si chráním jako oko v hlavě, takže ti nic neřeknu." Tolik k planým nadějím, že se něco dozvím. Holt si asi budu muset počkat, než na nějakou přijdu nebo ji sama prozradí.

Natáhl jsem se po láhvi medoviny a napil se. Dnes večer jsem už měl volno, tak jsem se ho rozhodl využít. A i když se mnou možná Elein už nebude mluvit, ale místo toho bude jen přemýšlet, radši strávím čas v její tiché přítomnosti než s Argusovým chrápáním v pokoji.