Richard

„Nesouhlasím!" Už jsem přestal počítat kolikrát jsem tohle slovo od začátku schůze slyšel. Pořádat zasedání rady mi přišlo jako dobrý nápad vzhledem k okolnostem, ale teď jsem toho začínal litovat. Očekával jsem, že si sedneme a probereme v klidu situaci, ale místo toho se mí šlechtici chovali jako malé děti, pokřikovali po sobě a věčně jeden s druhým nesouhlasili.

Zadíval jsem se do první řady, kde seděla velvyslankyně Galaenu a velvyslanec Rothanu Nox. Právě díky jeho informaci se konala tato schůze, jenže on ani jednou nepromluvil od doby co se posadil na své místo. Stejně tak Corin. U ní jsem na to byl zvyklý, ale nevěděl jsem co mám čekat od něj.

„Mágové jsou minulostí a nic nám od nich nehrozí. Pokud má někdo, ale i tak pochyby, měli bychom jim zrušit nějaké práva a ukázat jim, kde je jejich místo stejně jak to před lety ukazovali oni nám." Všiml jsem si, jak se Caleb postávající vedle mě napnul. Určitě toho měl mnoho na srdci a rád by se připojil do debaty, ale jeho postavení mu to nyní nedovolovalo.

Vstupní dveře se na škvíru otevřely a dovnitř proklouzla Elein a šla si sednout na místo, které bylo určené jejímu rodu jako jediné zástupkyni Lambertů na hradě. Zaplnila tak jedno z mála prázdných míst. Zadíval jsem se nahoru na balkón a všiml si, jak si princezna i její dámy sedají do křesel. Takže už se vrátily z návštěvy hradu Galaenek.

„To je zbytečnost. Rebelové jsou jen blázni toužící po něčem co nikdy nenastane. Mágové nikdy nebudou tak mocní jako tomu bylo. Nemají svou moc a nikdy ji mít nebudou, když byl zdroj zničen. Nic nám od nich nehrozí."

„To říkejte těm, kterým odboj přepadává farmáře a krade dobytek. Jak mám svým poddaným říct, že je to jen chvilkové, až nebudou mít co jíst, jelikož veškeré maso bude buď snězené nebo ukradené stejně jako zrno ze sýpek?" Asi bych už měl zakročit. Toto se vymykalo kontrole.

„Ticho!" zařval jsem a šlechtici hašteřící se mezi sebou ztichli a ti, kteří se v zápalu slovní přestřelky zvedli ze svých míst, se opět posadili. Narovnal jsem se na židli a všechny si je pečlivě prohlédl. Nejvíc na rebely si stěžovali šlechtici ze západu a následně z úrodných nížin na jihu, zatímco obyvatelé severu se nová aktivita rebelů nijak netýkala.

„Sešli jsme se zde, abychom probrali nadcházející situaci, nikoli abychom se tu hádali jako obchodníci na trhu. Víme, že rebelové něco chystají. Velvyslanec Nox nás informoval o tom, že přepadávají povozy Rothanu, aby získaly zbraně. Šlechtici z jihu zase zaznamenali mizení dobytka a dalších potravin. Na západě pro změnu dochází k přepadávání obchodníků i dalších karavan. Jste tu, abychom probrali, jak tyto aktivity potlačit či je úplně eliminovat a taky zvážili proč se tohle všechno děje."

„Je ostuda, že Rothan jakožto naši nejlepší vojáci se nechali tak lehko přepadnout a sebrat si zbraně." Měl jsem chuť si povzdechnout. Samozřejmě, že si sir Melbrick nenechal ujít šanci zesměšnit Rothan.

Velvyslanec Nox se postavil a otočil k místu, kde seděl sir Melbrick, což bylo přesně v druhé řadě přímo uprostřed.

„Víte, rád bych viděl vás a vaše muže, jak by zvládli zůstat naživu a zároveň uhlídat náklad, který převáželi proti přesile, která je přepadla ze zálohy." Hlas velvyslance byl klidný, ale nepochyboval jsem o tom, že uvnitř zuří. Nikdo neměl rád, když byla jeho rodina a sourozenci pomlouváni a přesně to pro nás řády byly. Rodina a jeho členové naši bratři stejně jako Galaenky byly naše sestry, i když mezi námi občas zavládla rivalita.

Všiml jsem si, jak sir Melbrick zbrunátněl, ale nic neřekl. Musel jsem uznat velvyslanci, že ho dokázal umlčet. To se kolikrát nepovedlo ani mě.

„Rothan zvýšil počet mužů doprovázející karavany. Takto vyřešili prozatím situaci," řekl jsem, abych zbavil sira Melbricka ponížení a zároveň přerušil ticho, které místnost naplnilo.

„Jak, ale vyřešíme zbylé problémy."

„Dobytek by se mohl zahnat do ohrad a strážit stejně jako stodoly a sýpky," navrhl sir Ersten. Jejich panství na jihu bylo malé, ale výhodně položené na hranicích s Transií, takže profitoval hodně ze zahraničního obchodu jak s dobytkem tak i s obilím, pokud ho měli nadbytek.

„Kde, ale najdeme muže, kteří by to ohlídali. Potřebujeme je k jiné práci než hlídání dobytka a stodol." Tohle byl výborný postřeh na někoho tak mladého jako byl sir Asten. Dnes tu zastával místo svého otce, který spravoval jejich panství, které bylo v poslední době několikrát napadeno rebely. Bylo mu teprve šestnáct, ale se slovy to uměl, to jsem mu musel nechat.

„Mohli by se střídat," nedal se odbyt sir Ersten. Sir Asten zavrtěl hlavou v nesouhlas. Z tohohle by mohla vzniknout další hádka, na kterou jsem neměl náladu.

„Nápad je to dobrý, ale sir Asten má pravdu. Pokud by šlo o několikadenní záležitost, šlo by to tak řešit, ale ne v tomto případě. Prozatím bude veškerý dobytek nahnán do ohrad, avšak šlechtici z jihu se sejdou, aby přišli na to, jak vyřešit jejich ohlídání. Tím se tu nyní nebudeme zabývat. Karavany na západních cestách jsou přepadávány což mě nutí k otázce, proč? Jaktože nejsou cesty hlídány, aby k něčemu takovému nedocházelo?"

„Veličenstvo, jsou postavené tvrze a strážní věže, avšak ani naši vojáci nedokážou ohlídat rozlehlé západní cesty. Snažíme se hlavně ohlídat ty hlavní, ale mnoho obchodníků jezdí po vedlejších cestách, aby se vyhla poplatkům." Byl jsem rád, že se slova ujal sir Steward. Jeho rod měl na západě velký vliv a úctu a vždy pomáhal řádům, jakkoliv mohl.

„Ano, s tím se tedy nedá nic dělat. Ale i tak bude každý procházející skrz hranice obeznámen se situací a bude mu doporučeno jít po hlavních cestách. Do doby dokud se nevyřeší přepadávání na vedlejších cestách budou veškeré poplatky zrušeny," nařídil jsem.

„Tím ovšem utrpí královská pokladna," upozornil mě sir Xaver.

„Jsem si toho vědom, ale nyní není jiné možnosti." Sir Xaver se netvářil zrovna nejšťastněji, ale nemohl nic namítat. On se staral o královskou pokladnu, avšak já měl na starost celé království.

Elein zvedla ruku.

„Ano, lady Elein," vyzval jsem ji.

„Víme, že rebelové již získali část našich zbraní a udělali si i zásoby potravin. Ze Sinských planin mají brzy dovést koně pro řády. Dá se tedy předpokládat, že by na ně mohli zaútočit a koně sebrat." To mě dosud vůbec nenapadlo. Všichni jsme přemýšleli, jak se vypořádat s nynější situací, že jsme nepřemýšleli o tom, jaké mohou být následující kroky odporu. Pokud by získali Sinské koně, měli by možnost rychlejšího přesunu svých jednotek.

„To je dobrá připomínka, lady. Okamžitě upozorněte sira Lucase, aby buď odložil přepravu koní, nebo aby posílil družinu, která je má přepravit. Nějaké další otázky nebo věci, které je třeba probrat?" Šlechtici se zadívali jeden po druhém a já se už začínal těšit na konec schůze, když jeden z odvážlivců přece jen promluvil.

„Pokud se rebelové slučují u západních hranic, měli bychom o pomoc požádat krále Arose o podporu." Zalétl jsem pohledem nahoru k Flér. Z jejího vyprávění mi bylo jasné, že nemá nejlepší vztah se svým otcem, ale byla nejlepší možností osoby, která otci napíše a požádá ho o pomoc.

„Král nemá důvod nám pomáhat. Ne do doby, dokud nebude uzavřen sňatek mezi jeho dcerou a naším králem."

„Pak by se tedy měli co nejdřív vzít," navrhl sir Melbrick. Já toho Michaela zabiji za to, že něco takového jako svatba mě a princezny vůbec zmínil. Vrhl jsem po něm vražedný pohled. Síní se rozlehlo souhlasné mumlání.

„Napřed, ale proběhne zásnubní hostina, na které očekávám zástupce všech urozených rodů. To je k dnešní schůzi vše!" rozkázal jsem. Debatě o mé svatbě jsem se chtěl vyhnout. Někteří šlechtici rychle opustili místnost, zatímco jiní se mezi sebou začali bavit. Sám jsem se chystal rychle zmizet, ale mé plány vzali za své, když k mému křeslu přišla teta.

„S tou svatbou mají pravdu. Pokud se k něčemu schyluje budeme potřebovat spojence. V tomto případě západní Britan."

„Tak tu svatbu naplánuj a já se jen dostavím k oltáři," odsekl jsem jí. Měl jsem toho plné zuby, jak na mě každý tlačil ohledně svatby a neměli pochopení k tomu proč ji oddaluji. Své zemi jsem byl oddán a ochoten pro ni mnohé obětovat, ale vdát se bez lásky, když žena, kterou jsem miloval byla jen kousek ode mě bylo těžké.

Teta se na mě káravě podívala, ale ignoroval jsem to. Místo toho jsem zaměřil svou pozornost na velvyslankyni Galaenu.

„Velvyslankyně, očekávám, že uděláte vše pro to, aby jste zjistila co rebelové plánují. Chci znát jejich plány, kroky, které mohou podniknout a vědět jak je zastavit," nařídil jsem jí.

„Udělám pro to vše co bude v mých silách, Veličenstvo," odpověděla mi a se svou zástupkyní odešla ze síně. Nechtěl jsem už s nikým mluvit, tak jsem se zvedl z křesla a zamířil ke dveřím za podstavcem, na kterém křeslo bylo. Mým dnešním doprovodem byl Caleb, naštěstí pro něj mlčel. Kdyby jen cekl vybil bych si na něm svou zlost.

Vždyť princezna přijela teprve nedávno, vůbec ji neznám a už si ji mám brát. Do toho ještě problémy s rebely, kteří mi mé vládnutí nijak neulehčují. Ještěže naše lodě mají klid na moři a nemusím řešit útoky pirátů patřících k Doridalenskému království.

„Štve tě, že mají pravdu nebo, že si ji musíš vzít tak brzo?" Myslel jsem si, že odešla za princeznou, ale očividně mě chtěla přepadnout ze zálohy, jinak by na mě nepromluvila hned co jsem prošel dveřmi do chodby. Opírala se o zeď a čekala na mou odpověď. Copak ona tak lehko zapomněla na to co mezi námi bylo, když pobývala na hradu Rothanu.

„Teď není vhodná doba na to mě provokovat, Elein," varoval jsem ji a prošel kolem ní.

„Kdybych tě chtěla provokovat, poznal bys to. Tohle byla otázka." Zastavil jsem se a otočil se na ni. Stála přímo za mnou a jen kousek za ní Caleb.

„Jak by bylo tobě kdyby sis musela vzít někoho koho nemiluješ?" zeptal jsem se jí.

„Udělala bych to co je má povinnost."

„Ovšemže. Vždy děláš to co je tvá povinnost, že? Byla tvá povinnost trávit se mnou čas na Irisu? Bylo tvou povinností poplést mi hlavu, bylo..."

„Jsi král! Máš povinnost ke svému lidu!"

„A co k mému srdci!? Držíš se ode mě, protože bys nemohla žít sama se sebou, ale jak mám se sebou žít já, když mám spát se ženou, kterou nemiluji, ale té kterou miluji se nemohu ani dotknout? Jak mám žít já se svým svědomím!" Elein se mi neohroženě zadívala do očí a udělala krok ke mně.

„Někdy nedostaneme všechno co chceme, Richarde." Netušil jsem, jak si její slova přebrat a dřív než jsem jí stihl odpovědět, prošla kolem mě. Opřel jsem se rukama o zeď a několikrát pěstí uhodil do zdi, dokud bolest neutišila vztek. Někdy jsem nesnášel svůj život. Být králem stálo za houby.

Tentokrát pohled Richarda a na celou situaci. Doufám, že vám takové pomalé rozjíždění nevadí, a pokud ano, bohužel s tím už nic neudělám. :) No doufám, že jste si kapitolu užili a příští pondělí ahoj. :)