Jelikož předešlá kapitolka byla krátká, rozhodla jsem se tedy přidat dvě v jeden den.  :)

Elein

Princezna byla v jízdě koni asi stejně tak dobrá jako v tanci. Sice se v sedle udržela, ale bylo na ní vidět, že si není jistá a jezdit na koni moc neumí. Ještěže jsme jí vybrali postaršího klidného koně než divokého mladého hřebce, na kterých obvykle královny jezdí. Naštěstí její dvorní dámy Arabela s Dianou byli lepší jezdkyně než ona. Považovala jsem za štěstí, že s námi nejede lady Sarafine, ale vrtalo mi hlavou co asi sama dělá na hradě. Pochybovala jsem o tom, že si někde vyšívá nebo čte knihu. Možná jsem udělala dobře, když jsem Joel požádala, aby ji špehovala spolu s několika dalšími členkami.

„Jak je to ještě daleko?" zeptala se princezna. Jela jsem kousek před nimi a rozhlížela se po okolí. Denejin vlk byl poblíž své majitelky a Wernie byla před námi a obhlížela terén.

„Už jen kousek. Stačí projet lesem před námi a na druhé straně je pláň s řekou. Výhodné místo pro hrad Řádu," odpověděla jí Denej.

„A Rothan je hned na druhé straně řeky," řekla Naya. „Vždy bývají poblíž sebe."

„Stát!" zvolala jsem a zvedla ruku, když jsem si všimla Wernie, která stála na místě a rozhlížela se po okolí. Hlavu měla zvednutou a něco větřila. Přitáhla jsem koni otěže, když začal neklidně přecházet. Wernie se nahrbila a cenila zuby.

„Vytvořte kruh!" zakřičela jsem k ostatním a pobídla koně jejich směrem. Cestou jsem pískla na Wernie. Ostatní už kolem princezny a jejích dam vytvořily kruh a připravily zbraně. Byly jsme zrovna na volném prostranství. Stačil i jeden lukostřelec, který by nás pobyl. Měli jsme sice Cassandru, která měla bystré oko, ale ani ona nebyla všemocná, i když s lukem a šípy uměla divy.

Zadívala jsem se ke stromům s mečem v ruce. Když jsem bojovala, měla jsem radši pevnou zemi pod nohami. Co se boje v sedle a na koni týkalo, byla jsem marná.

„Co se děje?" chtěla vědět princezna. Donutila jsem svého koně couvnout blíž k jejímu, abychom zmenšily kruh ještě o něco.

„Wernie něco zavětřila. Nemusí to nic být, ale i tak nechci nic riskovat," řekla jsem jí. Vlci s pumou stáli vepředu, zatímco my tvořily kruh okolo princezny. Čekala jsem, kdy někdo vyjede s válečným křikem proti nám, ale to co jsem viděla mě překvapilo. Skupinka Galaenek vyjela z lesa a já si přišla jako hlupák co chrání princeznu před vlastními lidmi.

„Sestry," oddechla si Carmen a vystoupila se svým koněm z kruhu.

„Jedem," zavelela jsem s pobídla koně. Nejdřív klusal, ale následně přešel do cvalu až zastavil kousek od skupiny.

„Ochranný kruh pro budoucí královnu. Mysleli jste si, že jsme rebelové?" V hlase ženy, která promluvila byl slyšet výsměch. S časem si většina Galaenek myslela, že rebelové už nejsou hrozbou, ale já si to nemyslela. Věděla jsem o tom své.

„Co tu vůbec děláte?" zeptala jsem se místo odpovědi. To že si žádná z členek nesundala masku přes oči ani šátek se mi nelíbilo. Naše skupinka měla jen masky. Navíc Wernie nevrčí bezdůvodně. Ledaže by v některé z žen viděla hrozbu, ale o tom jsem pochopila. Byla moc daleko.

„Dívky!" Vadilo mi, že stále nevím s kým mluvím, když členky stály v řadě. Sedm Galaenek si sundalo masky a následně zapískaly. Během té chvíle, kdy se nic nedělo, dojela princezna se zbytkem naší skupinky k nám. Wernie zavrčela. Stála pod mou pravou nohou a rozhlížela se okolo sebe. U nedalekého keře se něco pohnulo a následně z něj vyšel mladý vlk. Tím se vše vysvětlovalo a dalších šest vlků to jen potvrzovalo.

„Cvičili jste je."

„Přesně tak. Vaše Výsosti, dostali jsme dopis, který byl narychlo poslán o vaší návštěvě a pokud dovolíte, doprovodíme vás na hrad. Opatrovnice už na vás čeká." Až podle toho, kdo první otočil koně mi došlo kdo celou skupinku vede. Žena na pravé straně pobídla svého koně jako první a navedla ho směrem, odkud přijeli. Zbytek její skupinky ji následoval.

„Kdo je opatrovnice?" zašeptala princezna k Denej.

„Žena, která se stará o celý hrad a jeho obyvatele," odpověděla jí Denej potichu. Pobídla jsem koně a zařadila se za průvod, který členky před námi vytvořily.

„Uvolněte uzdu a držte se sedla," poradila jsem princezně předtím než jsem pobídla koně do klusu a následně i do cvalu. Nepochybovala jsem o tom, že by dívky zpomalily jen proto, že princezna neumí pořádně jezdit. Navíc princezna potřebovala získat jejich empatii a ne naopak.

Cesta lesem musela být pro princeznu nejhorší, jelikož cesta nebyla vůbec rovná a větve stromů do ní často zasahovaly. Avšak jakmile jsme se dostavily na planinu, před námi se objevily hradby skrývající Tolbien. Nebyl to sice největší z našich hradů, ale rozhodně se za jeho hradbami ukrývalo dost místa pro členky a jejich učednice. Několikrát jsem se během jízdy otočila, abych viděla jak princezna zvládá jízdu. Vypadala vyděšeně, ale nestěžovala si ani koně nezastavila, dokud jsme nevjeli na nádvoří, na kterém zrovna trénovali mladé dívky v boji.

„Odveďte vlky do pokojů a následně se postarejte o koně," zavelela žena, která si až nyní sundala plášť s maskou a odhalila tak tmavou pleť a rudé vlasy spletené do několika copů. Sesedla jsem z koně a předala uzdu dívce, která se na mě zářivě usmála. Vrátila jsem jí úsměv a pocuchala jí krátké vlásky. I hned si je rukou začala spravovat. Připomněla mi Galadriel, když byla menší.

„Pohlídej mi ho," řekla jsem jí a pak se zadívala na Wernie.

„Zůstaň," přikázala jsem jí. Zahlédla jsem, jak Denej drží princeznina koně, zatímco z něho dost neelegantně slézá. Vypadala, že rozhodně neplánuje někam zase takhle vyjet v sedle. Tedy krom zpáteční cesty.

Všimla jsem si ženy, která stála poblíž skupinek dívek, které se cvičily v boji a pozorovala nás. Černé vlasy měla zkrácené natolik, že jí odhalovaly krk a tetování na něm. Tetovat se před lety nechávaly pouze mágové. Normální člověk to měl zakázané, avšak se vznikem řádů vznikly i nové možnosti. Jednou z nich bylo, že i my jsme si mohli nechat malovat po kůži. Pokud jsem měla správné informace na hradě pobývala pouze jedna žena s tetováním na krku a krátkými černými vlasy. Opatrovnice.

Když celá naše skupinka byla nohama pevně na zemi, žena k nám zamířila a cestou kulhala na levou nohu.

„Výsosti, vítejte na hradě Tolbienu. Je nám čest vás tu přivítat. Sestry." Dle mého udělala opatrovnice přehnanou poklonu až skoro směšnou, ale nešlo se tomu divit. Loret říkala, že Galaenky princeznu nepřijmou a vše tomu nasvědčovalo. Musím přijít na způsob jak to změnit. Jenže svého příjezdu sem jsem momentálně chtěla využít jinak.

„Je mi ctí zde být. Jak jistě víte jsem v jistých ohledech stále neznalá a i z toho důvodu jsem se rozhodla navštívit váš hrad, abych poznala řád, v kterém jsou mé Strážkyně." Přemýšlela jsem, zda jí ty slova vnuknula před odjezdem Loret nebo na ně přišla sama.

Rozhodně to vypadalo, že se princezna nemíní nechat zastrašit kulhavou ženou, která na hradě měla úctu a respekt. Když si získá ji, může získat i obyvatele hradu. Flér se narovnala do své plné výšky a shrnula si pramen vlasů za ucho. Joel by se měla naučit plést lepší copy.

„Ráda vás zde provedu a vše vám vysvětlím, Výsosti." Žádný podtón výsměchu či pohrdání. To byla dobrá zpráva.

„Pokud, Výsosti dovolíte, ráda bych se od vás na chvíli odloučila a zařídila zde jistou záležitost," požádala jsem princeznu. Možná by si ani nevšimla, že jsem se od nich oddělila, ale nemínila jsem nic riskovat.

„Pokud je to nutné, Elein. Doufám, že brzy se k nám zase přidáte." Poklonila jsem se, když kolem mě princezna s opatrovnicí prošli. Chvíli jsem šla za nimi a hlavním vchodem vstoupila do hradu, ale následně jsem se od nich odloučila a odbočila do chodby, která vedla do knihovny. Na hradě jsem byla jen jednou s Corin a opatrovnice tu tehdy nebyla. Musela odjet vyřídit jisté záležitosti, avšak zapamatovala jsem si cestu do knihovny, kde jsem během našeho pobytu zde trávila většinu času. Málokdo totiž věděl, že Tolbienská knihovna skrývá staré knihy z dob mágů nebo po době, kdy došlo k převratu.

Otevřela jsem dřevěné dveře a vešla do ztichlé místnosti plné regálů s knihami a pergameny. Obsahovaly tolik znalostí. Přejížděla jsem rukou po hřbetech knih, zatímco jsem postupovala hlouběji do knihovny. Nejradši bych jednu z nich vytáhla z regálu a začetla se do ní, jenže to jsem nemohla. Možná bych si, ale později mohla nějakou vypůjčit.

„Když jsem zaslechla, že má přijet princezna, věděla jsem, že bude jen otázkou času než sem přijdeš, Elein." Usmála jsem se, když jsem zaslechla známí hlas. Obešla jsem jeden z regálů a našla knihovnici, jak rovná pergameny.

„Taky tě ráda vidím, Inej," pozdravila jsem ji a opřela se ramenem o regál. Založila jsem si ruce na prsou a pořádně si ji prohlédla. Zdejší knihovnicí byla pouze chvíli, jelikož dřív pracovala na hradě Asex, kde jsem vyrůstala. Byla to má učitelka ve všem co se mágů týkalo. Znala jejich runy, jejich jazyk, kulturu, zvyky a hrdě nosila na pravém spánku tetování rodu Arasenů. Taky měla proč. Během převratu se k lidem přidali pouze čtyři magické rody a Arasenové byli jedni z nich.

„Neopustila bys princeznu abys pozdravila starou známou. Tak tě Corin nevycvičila." Inej se na mě zadívala. Říká se, že s věkem přichází i moudrost a nebylo pochyb, že u Inej tomu tak je. Pokaždé, když jsem se jí zadívala do očí, viděla jsem v ní moudrost, o kterou se se mnou podělila. „Co potřebuješ vědět."

Inej ke mně natáhla svraštělou ruku a já ji podepřela. Druhou rukou se opírala o hůl. Inej se rozešla uličkou mezi regály.

„Proč jedna ze sedmi před lety odjela do Britaně? Byla členkou Galaenu a sedmička se následně těšila úcty všech lidí a jejich vděku." Nechápala jsem to a vrtalo mi to hlavou už od doby, kdy mi Joel předala krabičku.

„Britan byl jedním z království, kde mágové vládly pevnou rukou, ještě víc než zde. Ta o, které mluvíme byla Dorien a byla v Bretanu narozená. Už od malička vyrůstala s Bretanskou princeznou, avšak když si princeznin otec všiml přátelství mezi dívkami, rozhodl se, že toho využije a poslal Dorien do hraničního hradu k výcviku."

„Byla přítelkyní princezny a tím měl zajištěnou její loajalitu a měl jistotu, že princeznu ochrání," přerušila jsem její vyprávění a pomohla Inej sednout si do křesla, které na ni na konci uličky čekalo. Inej přikývla a na obličeji plném vrásek se jí vyrojil úsměv. Posadila jsem se na zem, jak jsem to vždy dělala, když mi vyprávěla o minulosti.

„Dorien se účastnila vzpoury a postarala se o zničení zdroje, avšak až potom si uvědomila co provedla. Všichni mágové přišli o svou moc a sama víš, jak dopadla královská rodina, která vládla Noblesii."

„Byli uvězněni a popraveni. Muži, ženy, děti. Král jako poslední a musel sledovat, jak jsou jeho děti a milovaná žena zabíjeny." Jakoby to bylo včera, kdy nás o popravě krále učila. Její slova se mi vybavovala stejně jako prostředí, v kterém nám o tom krvavém dni povídala.

„Celý jejich rod byl vyvražděn ze strachu lidí. Dorien se bála, že by stejný osud potkal i její přítelkyni, a proto odjela do Britaně, aby princeznu ochránila, jak si tomu vždy král přál."

„Stihla to?" Princeznin rod získal korunu po předešlém králi též skrz krev, avšak krále mágů nečekal stejný konec jako toho našeho. Zemřel v boji, když bránil svůj hrad. Jeho dcery a žena byli prý znásilněny a pak zabity a jeho synové svrženi z hradeb. Na ty léta nikdo nevzpomínal rád. Byly plné krve, chaosu, vraždění a nejistoty.

„Dle spisů Anraxe, prvního písaře nového krále, ano. V jeho záznamech se píše, že Dorien se povedlo zabít muže, který na princezně zrovna ukojoval svůj chtíč, když mu usekla hlavu a princeznu skrz tajné chodby pod hradem odvedla do bezpečí do lesů, kde ji ukryla. Avšak princezna onemocněla a tak ji Dorien ukryla v jednom z klášterů, kde se prý uzdravila a následně tam už i zůstala. Dorien se vrátila zpátky na hrad, původně se záměrem pohřbít řádně princezninu rodinu, avšak nikdy nenašla jejich těla. Když se však nově korunovaný král Wes, dozvěděl, že na jeho území pobývá Galaenka, která před ním uschovala princeznu, rozhodl se s ní uzavřít dohodu. Vezme si ho a on nebude pátrat po princezně a dopřeje jí klidný život."

„Proč by chtěl jen obyčejnou Galaenku?" Mohl svou moc upevnit silnějším svazkem.

„Jelikož Dorien nebyla obyčejná. Byla jedna ze sedmi, členka Galaenek, krásná, mladá a silná. Tím svazkem získali oba. Dorien i Wes. Princezna nikdy nebyla objevena a Dorien porodila Wesovi osm dětí. Tři syny a pět dcer, které byly vdány za syny mužů, kteří Wese dosadily na trůn. Za Dorinina života měli ženy své práva, nebyly pouhými majetky mužů. Avšak po její smrti a při nástupu na trůn jejího prvorozeného se vše změnilo a vznikla Britanie taková jakou ji známe dnes." Dorien musela najít někoho, kdo jí pomohl ukrýt část kamene do truhly a následně ho po celé generace měl její rod u sebe. Pokud by se někdy pokusili mágové obnovit zdroj, nevyšlo by to, jelikož by jim jeden kousek chyběl. Ale teď byl zpátky v Noblesii a někdo se kvůli němu pokusil už i vraždit.

„Zodpověděla jsem na tvou otázku?" zeptala se mě Inej a pohladila mě po hlavě. Asi jsem nebyla jediná kdo si pamatoval na staré doby, kdy mi vyprávěla příběhy. Vstala jsem a dala Inej pusu na tvář.

„A mnohem víc, děkuji ti Inej. Už musím zpátky za princeznou. Uvidíme se," rozloučila jsem se s ní připravená odejít.

„Nejspíš už ne." Ty slova mě zastavily v odchodu. Inej sice byla stará, ale ani mě nenapadlo o tom, že by měla v brzké době umřít a já plánovala ji brzo zase navštívit, když nyní byla tak blízko k hlavnímu městu.

„Inej..."

„Poznám, kdy přišel můj čas, Elein. Jednou to poznáš i ty. Síly mě opouštějí stejně jako lidé, které jsem znala. Uvidíme se, Elein to ano, ale ne na tomto světě. A teď už běž. Ještě se to Corin doví, že místo hlídání princezny si povídáš se mnou a no známe Corin. Tu její pověst předchází." Inej se usmála a následně se prudce rozkašlala. U stolku vedle křesla byl pohár a džbán. Nalila jsem z džbánu vodu do poháru a vložila ho Inej do ruky. Napila se z něj a kašel opadl.

„Děkuji, ti."

„Ne to já děkuji tobě. Za všechno cos mě naučila." Inej mi věnovala vřelý úsměv a setřela mi slzu, která mi stékala po tváři.

„Tak už běž," pobídla mě. Nechtělo se mi ji opouštět, ale neměla jsem na výběr. Rozhodně řeknu někomu z hradu, aby ji nenechávali o samotě a donesli ji čaj na ten kašel. Možná i nějaké léky. Inej sice měla nejlepší léta za sebou, ale stále jí v žílách kolovala krev mágů a k tomu se pojila i dlouhověkost s rychlejším uzdravování.

Netušila jsem, kde mám princeznu hledat, takže jen co jsem jednu z učednic pověřila tím, aby Inej přinesla čaj a léky na kašel, zamířila jsem zpátky na nádvoří. Dívky se stále cvičily v boji, nyní v soubojích jedna na jednu, ale jinak panoval na nádvoří klid. Naši koně byli odvedeni pod přístřešek a přivázáni k ohradě. Wernie spokojeně polehávala u ní a sledoval dívky. Rozešla jsem se za ní a svým koněm a poplácala ho po grošovaném krku. Opřela jsem se o něj čelem a zhluboka si povzdechla. Po zničení zdroje zbylo sedm kamenů a jeden z nich, který byl pojistkou k tomu, aby nikdy nedošlo k jejich spojení, byl opět zde. A přivezla ho sama princezna. Měla jsem z toho všeho špatný pocit, i když jsem věděla, že ten můj jen tak někdo nenajde. Na jeho ukrytí jsem si dala až přespříliš záležet.

Zaslechla jsem, jak někdo otevírá bránu a zadívala se k ní. Dnes toho bylo hodně a aby toho nebylo málo, tak na hrad přijížděla i skupinka z Rothanu. Úplně jsem zapomněla, že v sobotu dodává obvykle Rothan ze svých kováren zbraně nejbližším hradům Galaenek. Co se výroby zbraní týkalo, byli rozhodně jednička. Jejich ocel byla velmi kvalitní a jejich kováři mistry ve svém oboru. Dokonce i jeden můj meč pocházel od nich. Zbytek zbraní mi vytvořil Koren, který prošel výcvikem Rothanu.

„Elein!" zakřičel muž, který jel v čele mé jméno a zastavil koně těsně přede mnou. Seskočil z něj a sundal si šátek, který mu zakrýval ústa. „Rád tě vidím."

„Kéž bych mohla říct totéž, Nathanieli," odpověděla jsem mu a otočila se k němu čelem. Založila jsem si ruce na prsou. Nathanielovi rty se roztáhly do širokého úsměvu. Škoda, že jsem jeho radost z našeho znovushledání nemohla sdílet, ale stále jsem si pamatovala na žertíky, které mi prováděl. Nikdy nic nebral vážně a vždy byl pro legraci, ať to stojí co to stojí. Z Rothanu ho, ale nikdy nevyhodily kvůli jeho znalostem a skvělému umění v boji s dýkami.

„Tomu tedy říkám nadšení. No a copak tu děláš? Neměla bys být na hradě po boku princezny? Tedy pokud mám dobré zprávy jsi její Strážkyní." Založila jsem si ruce na prsou a nadzvedla obočí. Když se na něj žena podívala, řekla si to je ale krásný chlap, avšak jak jsem často zjišťovala, na chytrosti toho asi moc nepobral. Samozřejmě, že si každá myslela, že je hezký. Vždyť měl krásné hnědé vlasy, které mu přepadaly přes zelené oči a úsměv, kterým každého okouzlil. Dokonalou tvář a když se usmál měl i zatracený dolíček. Když jsem ho poprvé viděla, taky se mi líbil, ale jen do doby než jsem skončila v kádi s vodou, jelikož mi uvolnil podbřišník a já sletěla z koně. Parchant.

Prohlédla jsem si jeho doprovod. Celý tucet mužů na dva povozy zbraní. Na tak krátkou vzdálenost mezi hrady jich bylo mnoho. Obvykle jich stačilo jen šest. Dva řídili vozy a zbytek je doprovázel.

„Je vás mnoho. Proč?" Nathaniel si povzdechl.

„Vždy jdeš rovnou k věci." Dívky, které ještě před chvílí cvičili se nyní rozdělili na dvě skupinky a šli pomoc čtyřem členům Rothanu poodnášet zbraně do zbrojnice. Pět dívek doneslo zbytku skupiny něco k jídlu a pití. Nathaniel se na malou dívku zářivě usmál a já protočila oči.

„Děkuji ti, krásko," poděkoval dívce a zastrčil jí zrzavý vlas za ucho. Dívka se zachichotala a rychle odcupitala pryč.

„Není na tebe snad až moc mladá?"

„Jen dokáži ocenit krásu v každém věku. Z tebe jen tak mimochodem vyrostla taky nádherná žena." Nathaniel se opřel rukou o sloup kousek ode mě. Wernie na něj zavrčela. Jo holka, máme na něj stejný názor. Škoda jen, že je tak hezký.

„Nech toho a spíš mi řekni proč vás tolik doprovází jen dva povozy." Nathanielovi zmizel úsměv z tváře.

„Počky. Ty to nevíš?"

„Nevím co?" Čekala jsem, že mi odpoví, ale ten hulvát se začal smát.

„Tak to je síla. Já vím něco co nevíš ty," vysmíval se mi. „Ta, která prošla Corininým výcvikem a je považovaná za jednoho z nejlepších Stínů v tom vašem řádu a ještě k tomu prý vše ví." Ano vše jsem nevěděla, nebyla jsem vševědoucí, ale musel se mi kvůli tomu smát?

„Nech toho a vyklop to," zavrčela jsem na něj.

„Nenene. Tohle si musím vychutnat a nasát tu atmosféru." Nathaniel se začal ovívat zhluboka se nadechoval. Komediant.

„Už jsi skončil?" zeptala jsem se ho nevrle.

„Neeee," odpověděl mi a zase se rozesmál. Choval se jako malé dítě. Vážně jsem toho začínala mít plné zuby.

„Nech toho a vyklop to nebo řeknu Wernie, aby tě vykastrovala." Fungovalo to. Nathaniel se přestal smát.

„To neumí. Takový příkaz jsi ji nenaučila."

„Chceš to riskovat?" Zvedla jsem ukazováček a Wernie se postavila. Začala jsem s ním točit a Wernie se oháněla za svým ocasem. Přestala jsem točit s prstem a Wernie se zastavila. Vycenila na Nathaniela zuby.

„Tak fajn. Naše karavany se zbraněmi jsou poslední dobou přepadány," vyhrkl v rychlosti Nathaniel. Kdo říkal, že pomocí blafování nelze získat dané informace? Získala jsem co jsem chtěla, ale počkat.

„Cože?" Nathaniel si povzdechl.

„Nemáme to pořádně nikde rozkřikovat, ale ty bys na to stejně přišla. Jde o to, že několik našich dodávek zbraní nebylo doručeno na vaše hrady, tak jsme to vyšetřily a zjistily, že byli přepadeny. Dle všeho za vším stojí rebelové. Poslední dobou se chovají divně." Nathaniel se zakousl do hrušky.

„Jak divně?"

„Jsou organizovanější a dle všeho se stahují k západním hranicím. Na východě po nich není ani známka a na jihu jen minimální. Přepadají nejen naše karavany se zbraněmi, ale přepadají i farmy, kradou dobytek. Kdyby se zeptal někdo na můj názor, řekl bych že něco chystají." Možná přece nebyl tak hloupý, i když na toto by přišel i někdo, kdo čerstvě dokončil výcvik.

„Dali jste o tom někomu vědět?"

„Jo. Nox se u nás cestou na hrad stavil, tak mu to Generál řekl." Pokud to věděl Nox, musela o tom vědět i Corin. Nechápala jsem sice proč mi to neřekla, ale to nebylo podstatné. Hlavní bylo, že o tom věděla a už určitě vymýšlela plán jak odboj rozbít a překazit rebelům plány. Rebelové vždy byly hrozbou pro toto království, obzvlášť pokud by získaly všechny kameny a znovu z nich vytvořily zdroj. Pak by se magie navrátila a odkaz sedmičky zničen. Rebelové už několikrát povstali, ale kdo mohl být teď jejich vůdce? Královský rod byl vyhuben už během převratu, takže přicházeli v úvahu jen nějací jejich vzdálení příbuzní. Dnes se asi taky neprospím. Měla bych zjistit, kdo by to mohl být. Musela jsem to zjistit. Pro dobro princezny, Richarda i království.