Richard

Věděl jsem, že není slušné špehovat, ale Galaenky to dělaly skoro pořád. Tak proč by tolik mělo vadit, že pozoruji princeznu, jak tančí Tleskačku společně s Galaenkami a smějí se u toho. Asi proto, že já takovou zábavu už dlouho nezažil. Možná to bylo i tím, že jsem opět viděl Elein, jak hraje na kytaru a je plně ponořená v hudbě a rytmu, který nástroj vydával.

„Špehování se pro krále nehodí." Povzdechl jsem si. Měl pravdu, ale někdy bylo příjemné zapomenout na to, že jsem králem.

„I když špehuje svou krásnou snoubenku." Zadíval jsem se zpátky na princeznu, mou snoubenku a budoucí královnu. Byla krásná, milá, starostlivá a mladá. Skrývala v sobě šarm a nevinnost, které jsem já už dávno ztratil. No šarm možné ne, ale nevinnost určitě. Mohl jsem jí toho dát hodně, ale pochyboval jsem o tom, že ji někdy budu milovat tak jako její Strážkyni. I když kdo ví.

„Dnes jsi obzvlášť zamlklý. Kde je tvůj smysl pro humor a neschopnost držet jazyk za zuby?" dobíral si mě nadále Michael. Zavřel jsem dveře, které vedly do tanečního sálu. Zamračil jsem se na něj. Neměl jsem na žerty náladu.

„Děje se něco nebo jsi mě vyhledal, abychom si zahrály partii šachů nebo karet?" zeptal jsem se ho nevrle.

„Páni ty dnes vážně nemáš náladu. Vstal jsi snad levou nohou?" To těžko. Ráno jsem měl hezké, dokud mi ho teta nezkazila zásnubami. Co je kruci lidem do toho kdy se ožením. Jediným pádným důvodem proč se vrhat do ženění je ta zatracená smlouva, kterou můj otec uzavřel s Fléřiným otcem.

„Tak co se děje?"

„Přijel kněz Robilius a žádá audienci u tvého Veličenstva, aby si s tebou mohl promluvit o Fleargine a dalších věcech. Jo a prý se tu zdrží až do svatby než odjede opět na Arosův dvůr." Tentokrát jsem si jen nepovzdechl, ale rovnou zaúpěl.

„Dnešek jde od deseti pěti, nejdřív mi teta oznámí, že je čas uspořádat aspoň zásnubní hostinu a teď tento pánbíčkář. Co mě čeká večer, sám král Transijský?"

„Tak proto jsi tak nevrlý." Mělo mi dojít, že mé trable jsou pro Michaela zábavou, ale jestli si myslí, že se z mých potíží jen pobaví a zmizí pletl se.

„Kde je kněz teď?" zeptal jsem se ho.

„Čeká na audienci ve tvých komnatách přesněji v přijímacím salonku," odpověděl mi Michael. Obejmul jsem ho kolem ramen a usmál se na něj.

„Tak pojď se mnou, ať máme jistotu, že toho pánbíčkářka neuškrtím hned poté co řekne něco po čem bych ho nejradši zabil. Dnes opravdu nejsem ve své kůži."

„A kde máš jistotu, že bych ti v tom škrcení nepomohl?" Neměl jsem ji. Vždy mi ve všem pomáhal, ale věděl jsem o něm jedno.

„Jsi méně výbušný než já, příteli. Tebe jen tak něco nenaštve." Michael se zasmál a já z něj sundal ruku. Teď bych si to s princeznou klidně vyměnil, i když jak jsem viděl, nebyla zrovna nejlepší tanečnicí. Asi si budu muset dát během hostiny pozor na nohy.

Nechal jsem kněze ještě chvíli čekat v pokoji, abych se převlekl do reprezentativnějších šatů a nemohl tak aspoň brblat ohledně mého zjevu. Až poté jsem ho nechal vstoupit do trůnního sálu. Obvykle se s korunou nenamáhám, ale k této příležitosti se hodí. Michael postával vedle trůnu. Nedivil bych se kdyby se o něj začal opírat.

Chvíli trvalo než se muž v zeleném hábitu konečně dovlekl až před trůn. Místo toho, aby poklekl na jedno koleno nebo aspoň poklonil on jen kývl hlavou a narovnal se.

„Že by ho trápilo revma?" zašeptal ke mně Michael a já odolával úsměvu.

„Knězi Robiliusi čemu vděčím za vaši návštěvu?" zeptal jsem se kněze a ignoroval jeho nezdvořilost. Všichni kněží byli stejní. Mluvili o bozích a bohyních a že jednají v jejich jménu, ale přitom to byli jen zbabělci co těžili ze strachu poddaných a jejich peněz.

„Přijel jsem z požehnání a přání krále Arose. Bojí se o dobro své dcery a přál si, abych se ujistil že jí nic nechybí." Jasně tomu budu věřit stejně jako to, že mě nebude soudit podle vzhledu.

„Princezna tu má vše oč požádá a zatím se nezdálo, že by jí tu něco chybělo. Spíš to vypadá, že jí náš dvůr nahrazuje to co měla mít jako dítě." Přátele, radost, jídlo, přepych. To jsem, ale pro jistotu vynechal.

„Doufám, že její komnaty a život budou vedeny v duchu její víry."

„A to by mělo být jak?" Michael vedle mě si odkašlal, aby potlačil smích. Oba jsme věděli jak žijí mniši. Kázali o životu bez přepychu a bohatství, o tom, že Bohy nejlépe lidé uctí prací a modlením, avšak sami žili v luxusu z vybraných daní, které jim lidé platili za své hříchy. Otec měl pochopení pro lidi, kteří vyznávali Bohy a uctívali je, ale nedovoloval církvi to co král Aros. Jeden ze sporů mezi našimi královstvími, jak mi bylo často opakováno.

„Princezna by měla jít svým lidem příkladem. Modlit se pětkrát denně odpírat se přepychu a šperkům. Její komnaty by měli být skromné a její dámy stejné víry jako ona."

„A místo královny co vládne lidu budeme mít fanatyčku co káže o Božím zázraku a jeho všemohoucnosti místo toho, aby lidem opravdu pomáhala." Samozřejmě, že si Michael nemohl odpustit nějakou tu připomínku. Opřel jsem se rukou o opěradlo židle a zakryl si ústa, abych toho starého nerudu nepopudil ještě víc než to udělal Michael.

„Co prosím? Nevěříte snad ve všemohoucnost Bohů?" A bylo to tady.

„O jejich moci nikdo nepochybuje, avšak v mé říši nenajdete mnoho lidí co by je uctívali. Jejich víra v Bohy opadávala jako listí ze stromů rok za rokem co byly pod nadvládou mágů, které jste vy uctívali jako jejich děti. Z mé říše jim nikdo nezapomněl zvěrstva co na nich páchala. Nebyly to Bohové, kdo je zbavil moci, nýbrž řády, které jsou pilíři Noblesie. Řády a odvaha lidí bojovat za svou svobodu."

„To je rouhání!" Samozřejmě. To bych musel mluvit jinak, aby to rouhání nebylo a já neměl náladu na to se tu s ním hádat o hloupostech. Proto jsem vstal a Torin za mnou zpozorněl. Byl pořád potichu až bych pochyboval o tom, že umí mluvit, ale pravdou bylo, že nemluvil pokud nemusel. Slovy plýtval pouze ojediněle na rozdíl od jiných mých přátel.

„To je má říše a můj lid a jejich víra v můj rod. Král uzavřel smlouvu, v které stojí, že se následník trůnu Noblesie, tudíž já, se ožení s jeho dcerou. Jelikož jeho nejstarší dcera zemřela, tento úkol připadl na Flér."

„Koho?" podivil se kněz. Samozřejmě, že mu nic neřekla zdrobnělina, kterou jsem používal místo Fléřina dlouhého jména. Bylo to praktičtější a navíc se mi k ní hodilo víc než Fleargine.

„Na princeznu Fleargine. Když král souhlasil k našemu sňatku, dal svolení, že se z ní stane má královna a panovnice mé říše a tím pádem bude taky dodržovat naši víru, naše zákony a pravidla. Bude žít ve stylu, který vedeme my a bude se řídit pravidly etikety mého dvoru. Ve chvíli, kdy překročila hranice mezi zeměmi se z ní stala má snoubenka, budoucí královna a té nepřísluší jen rodit mi potomky. Ne v mé zemi. Po celé generace byli panovníkům jejich manželky důvěrnicemi, ozdobami království, pomáhali nést králům břemeno vlády a rozhodovali s nimi. Ve vaší zemi je tomu nejspíš jinak, ale zde jsme v mém království a tedy to bude po mém." Nemohlo mi uniknout, jak kněz postupně rudl a otevíral a zavíral pusu jako ryba na suchu. Nebylo pochyb o tom, že chce něco namítnout, ale nevěděl co, aby to neublížilo králi, kterému sloužil.

„Jste zde vítán do svatby, avšak následně bych ocenil, pokud opustíte mé království. Torine, postarejte se, aby náš host dostal pokoje, které mu přísluší a budou vyhovovat." Sestoupil jsem ze stupínku, na kterém byly trůny.

„Přál bych si mluvit s princeznou Fleargine." Stiskl jsem si prsty nos a zhluboka se nadechl. Hlavně ho nezabít, i když bych to udělal ze srdce rád. Pamatoval jsem si na kněze, kteří přešli hranice a snažili se podryt víru mých poddaných v jejich a Arosův prospěch. Vždy to zkoušeli jen na pohraniční vesnice a města a nikdy neuspěli. Nebo aspoň ve větší míře. Možná proto toužili po tomto svazku, aby mohla jejich princezna zasít do mých lidí to co jejich kněží nedokázali. Možná k tomu i Fléřina sestra byla vedena, avšak ne Flér. Nejspíš nikdy nepočítali s tím, že by mou ženou mohla být ona místo její starší sestry.

„Můžete s ní mluvit pouze pokud si to sama bude žádat. Nemá povinnost ani důvod vás přijmout a pokud se rozhodne vaši žádost přijat, budete s ní jednat s úctou, kterou si zaslouží jakožto má budoucí žena a ne vaše princezna. Proto vám radím važte svá slova moudře. Je zde sice chvíli, ale má zde víc přátel než na dvoře svého otce a její Strážkyně." Schválně jsem se odmlčel, aby kněz pochopil, že v mém hlase je hrozba, kterou bych mohl naplnit. „No řekněme, že nešetří slovy jako můj Strážce Torin nebo oplývají popichováním jako lord Michael. Spíš mluví ostře a příkře a rozhodně nešetří urážkami. Říkají co si myslí a to co řeknou myslí vážně a já jim v tom nebudu nijak bránit."

„Jeho Veličenstvu nevadí, že jejich sloužící tak mluví k jeho hostům?" Otočil jsem se na toho tupohlava, kterému nedocházelo, že se pohybuje na tenkém ledě a zkouší mou trpělivost.

„Za prvé nejsou jen mé sloužící. Jsou to mé přítelkyně a přítelkyně princezny. Za další si jejich upřímnosti cením a vážím. A nakonec kdo řekl že jste můj host? Jste zde vítán pouze do svatebního obřadu, abyste byl svědkem toho, že došlo ke splnění smlouvy, avšak nejste mým hostem. Pouze návštěvníkem na mém dvoře a jak se k vám mí lidé budou chovat je jen na vás. Rádi se řídí totiž příslovím jak ty na mě tak já na tebe. A teď když mě omluvíte mám na práci závažnější věci než tu s vámi debatovat o Bozích a jejich moci."

Tentokrát kněz nic neřekl, ale v ruce mnul růženec a v očích mu hořely ohýnky hněvu. Asi už mu došla vážnost situace v jaké se ocitl. Skvělé, aspoň o jednu starost méně.

„Víte u nás je zvykem, že se králi klaníme či lépe před ním poklekneme, ale pokud máte revma stačí jen úklon tělem dopředu." Nechápal jsem, jak si Michael mohl v této situaci ponechat svůj smysl pro humor, ale nelitoval jsem. Rozhodně to stálo za ten pohled, co na něj kněz vrhl.

„Co...Ale...No tohle!" blekotal kněz.

„Takhle se to provede. Stačí aspoň sklonit hlavu. Takový malý projev úcty. To snad provádíte i u vás na dvoře ne?" Michael názorně ukázal co po knězi žádá. Ten se zamračil snad ještě víc, že i na vrásčitém obličeji mu přibyli další vrásky, ale zopakoval Michaelovo gesto. Trocha pokoření a studu z nastalé situace mu neuškodí.

„Výborně, knězi Robiliusi," pochválil ho Michael. Choval jsem se jako bezpáteřní parchant, když jsem nechal Michaela s knězem takto mluvit a zacházet? Možná ano, ale teď mi to bylo jedno.

„Tak pojď, Michaeli. Máme toho hodně na práci." Jinými slovy potřebuji upustit trochu páry. Třeba vyjížďkou po lese nebo líp soubojem. Možná se najde i lepší povyražení, při kterém poznám, jak jsou na tom lidé v mém království. Nebo aspoň ve městě.

Já úplně zapoměla, že už je nový týden a já měla vydávat kapitolku. Naštěstí jsem byla upozorněna a rychle svou chybu napravuji. :)