Elein

Za cestu jsem se jen málokdy otočila, abych viděla zda je jezdec stále za mnou. Držel se mě. Zpomalila jsem koně do klusu, až když jsme vyjeli z lesa na pláň, odkud bylo krásně vidět na náš hrad. Po cestě k hradu a městu u něj jeli lidi s povozy. Zamířila jsem s koněm na cestu mezi cestující směřující k davu. Míjeli jsme různé lidi. Někteří z nich mi pokynuli na pozdrav a já jim to oplatila.

„Zdá se, že vás tu každý zná," poznamenal jezdec, když se mnou srovnal krok. Zadívala jsem se směrem k hradbám, po kterých přecházela hlídka. Ráda jsem viděla, že plnili svou práci.

„Rozhodně tu pro ně nejsem cizí," odpověděla jsem mu. Zahleděla jsem se k strážnici, která byla postavená za padacím mostem před bránou. Čtyři vojáci u ní prohlíželi dokumenty lidí, již vcházeli dovnitř. Popohnala jsem koně, abychom už také byli na dřevěném mostě.

Předjela jsem povozy i lidi, kteří šli pěšky směrem k městu. Slunce putovalo po obloze k západu a svou cestou mi ubíralo můj drahocenný čas. Už teď jsem tušila, že mám zpoždění, ale nechtěla jsem vjet do města jako bezohledný jezdec, navíc jsem se potřebovala zbavit svého společníka. Právě proto jsem zastavila u brány u jednoho z vojáků. Ten se mi mírně poklonil na pozdrav a pak se letmo podíval na můj doprovod.

„Ať mu jeden z mužů ukáže cestu na hrad a oznámí Katrin, ať mi připraví oděv na večer i lázeň," nařídila jsem vojákovi a následně se podívala na jezdce, který mě zkoumavě pozoroval. To já se nezabývala jeho prozkoumáváním. Kromě špinavého oblečení a zarostlého obličeje toho nebylo moc k pohlížení.

„Nejspíš se ještě setkáme, pane," řekla jsem mu a sklonila hlavu.

„Budu v to doufat, madam," oplatil mi mou zdvořilost. Nečekala jsem na další slova a pobídla koně ke klusu směrem k městské části, kde pobývali řemeslníci.

V západní části města bylo ještě stále živo. Projížděla jsem s koněm mezi lidmi, kteří vcházeli nebo odcházeli od kožařů, ševců, klenotníků a mnoha dalších. Jejich domy byly jeden vedle druhého a cedule lákaly zákazníky s novými nabídkami. Spočinula jsem pohledem déle u jedné, která nabízala výhodnou cenu za boty. Možná bych si mohla nechat jedny udělat nebo je pořídit matce, která by brzo měla oslavit své narozeniny.

Odbočila jsem do setmělé uličky mezi dvěma vysokými domy, kterou lidé používali jen zřídka. U stěn domů totiž posedávalo pá žebráků, kteří si tiskli svůj majetek k sobě. S otcem jsme se snažili co nejvíc zabránit tomu, abychom se chudoby ve městě zbavili a zdejší lidé měli kde spát i co jíst, ale vždy se našel někdo, kdo žebral. Ať už byli odtud nebo odjinud.

Vyjela jsem z druhé strany a ocitla se v ulici, která sousedila přímo s hradbami města. Jela jsem podél nich dál na západ, dokud se přede mnou neobjevil prapor se znakem mého řádu. Na černém plátně se křížili dvě bílé dýky a nad nimi bdělo slunce i měsíc. Zastavila jsem koně a sesedla z něj. Uvázala jsem ho ke sloupu a následně si prohlédla vysoký a honosný dům, kterým se mohla rodina kováře pyšnit. V okenicích jsem zahlédla květináče, v kterých rostli květiny všech druhů. Tohle byla slabost kovářovi ženy. Někdy vypěstované květiny prodávala nebo jen rozdávala lidem pro radost. Mohla jsem buď vstoupit dovnitř domu nebo ho obejít zleva, kde se nacházela kovárna. Vybrala jsem si cestu okolo, protože slunce ještě nezašlo a jak jsem znala kováře, rád pracoval do doby než slunce zajde.

Našla jsem ho přesně, jak jsem předpokládala. Skláněl se nad kovadlinou a kladivem tloukl do roztaveného železa. Opřela jsem se o trám a se založenýma rukama sledovala při práci jednoho z mistrů svého řemesla, protože jen ti mohli poskytovat služby našemu řádu. Kovářovi svaly se napnuly s každým švihem s ruky a řinkot střetu ocele s kladivem se rozléhal kovárnou. Teplo z výhně jsem cítila až k místu kde jsem stála.

„Otče, před domem je kůň, lady Elein!" vykřikl malý kluk jen co otevřel zadní dveře od domu, skrz které se člověk dostal do dolního patra, které sloužilo jako obchod. Zde kovář prodával své výrobky a přijímal zakázky. Buď on nebo jeho nejstarší syn Bjorn. Chlapec se prudce zastavil, když se chtěl rozběhnout ke svému otci, protože mě spatřil. Kovář dal zchladit ocel do kádě s vodou, poblíž kovadliny a zadíval se na svého nejmladšího syna, jenž mě s údivem sledoval.

„Asi ti neříkají zbytečně Stín, má paní," promluvil kovář a otočil se směrem ke mně, když si otíral ruce, do už tak špinavého plátna. Odstrčila jsem se od sloupu a chytila rukou jílec meče.

„Nechtěla jsem tě rušit při práci, Korene, ale přišla jsem si pro svou objednávku, jestli je tedy již hotová."

„Dodělal jsem ji dnes k poledni. Následujte mě prosím," požádal mě kovář a zamířil ke dveřím, z kterých chlapec vyběhl. Cestou vzal syna do náručí a pocuchal mu vlasy. Pousmála jsem se nad tím drobným gestem, které chlapci vytvořilo úsměv na jeho dětském baculatém obličeji.

Vešla jsem za kovářem do chodby v zadní části jeho útulného krámu. Položil chlapce na zem a postrčil jej chodbou dopředu a jen, co se chlapec rozeběhl chodbou pryč, otevřel dveře po levé straně. Ocitli jsme se v místnosti se stojany na brnění i na zbraně, které vyráběl a že jich tady bylo. Mě však zaujal pouze jediný stojan a to ten, na kterém byl černý plášť a kazajka stejné barvy. Přešla jsem k němu a prozkoumala přezky, které jsem si na kazajce i plášti nechala zpravit. Byla to jen síla zvyku. Pokaždé jsem zkontrolovala Korenovo dílo, i když jsem věděla, že vše spravil, tak jak jsme se domluvili a občas udělal i malé vylepšení.

„Přezky spravené a zpevněné. Meč i dýky připravené k okamžitému použití a naostřené, jak nejlépe dovedu," řekl kovář, který čekal na můj verdikt. Vytáhla jsem meč připevněný ke stojanu z pochvy a zkontrolovala jeho vyvážení i jílec. Vše bylo tak jak má být.

Vrátila jsem meč zpátky do pochvy a otočila se ke kováři. Sundala jsem si opasek s mečem, který jsem použila k dnešnímu tréninku se Solomonem a podala mu ho.

„Potřebuje obrousit a možná i vyhladit. Ať mi ho někdo z tvých dětí přinese společně s minulou objednávkou. Předám jim smluvenou částku a možná i něco navíc," řekla jsem kovářovi a usmála se na něj. Všimla jsem si, jak zpoza otevřených dveří dovnitř nakukují dvě jeho děti. Nejmladší syn a jen o dva roky jeho starší sestra.

„Nechám vám to přinést co nejdříve, má paní." Přešla jsem ke kovářovi a položila mu ruku na rameno. Byla jsem jen o kousek větší než on, ale v jeho profesi výška nehrála žádnou roli. Potřeboval mít jen sílu v rukách a talent, kterým oplýval.

„Nespěchá to, Korene. Taky by sis měl odpočinout a užívat si dětí. Malé jsou jen jednou." Koren zvedl pohled z meče ve svých rukou a v modrých očích se mu zračila něha a radost.

„Momentálně jste mým jediným zákazníkem, má paní. Jen co dodělám vaši zakázku, chci vzít rodinu na návštěvu k mé sestře ve Wesernu."

„Nech ji pozdravovat i svou ženu. Musím jít, ale děkuji za tvůj čas a práci, kterou pro mě děláš."

„To je to nejmenší co můžu udělat pro někoho jako vy, má paní." Koren se mi poklonil, i když věděl, že jsem si na to nepotrpěla. Usmála jsem se na něj a s díky zamířila ke dveřím. Opatrně jsem je otevřela, abych náhodou nebouchla děti, které se za nimi ukrývaly, ale ty tam již nebyly. Zahlédla jsem jen žlutou sukni holčičky, jak se ztratila za závojem, který odděloval přední část od zadní. Vyrazila jsem zadním východem ven, obešla dům, odvázala koně a nasedla na něj. Byl čas zamířit domů a modlit se, že lord Michael tam ještě není.

Richard

Měl jsem po krk toho hluku, který vydávali mí rádci v poradní místnosti, a právě proto jsem se rozhodl ukončit poradu dřív. Myslel jsem, že mi praskne hlava od toho jejich ustavičného hádání a štěbetání jako by byly nějaké slepice v kurníku. Ještě předtím než jsem opustil poradní místnost jsem rozkázal jednomu sluhovi, ať najde Corin, zástupkyni řádu Galaen a vyřídí jí, aby přišla do mé komnaty.

Cestou jsem se snažil usmívat na mladé dámy ode dvora i služebné a mračit na dvořany, kteří by se mohli opovážit mě nyní vyrušovat se svými prosbami. Za dnešní den jsem si jich vyslechl až příliš a v poradní místnosti, kde jsem zavedl debatu na téma svatební smlouvy, která už byla z větší části hotová a připravená k podpisu, se mí rádci dožadovali vyslyšení o zlepšení smlouvy a její úpravy. Na to jsem opravdu už neměl náladu a musel z místnosti odejít. Chtěl jsem sice slyšet jejich názory, ale netušil jsem, že se celá situace takhle zvrtne. Vždyť ten sňatek byl domluvený už od mých deseti let, tak co dělali posledních jedenáct let, když teď na mě házeli možnosti, jak smlouvu upravit. Na to měli čas dřív, ne teď.

Odbočil jsem do chodby, která vedla pouze k mým komnatám a pokojům pro mou osobní stráž, jenže ty byly zatím neobsazené stejně jako místo mé osobní stráže. U dveří do mého pokoje postávala osoba zahalená v černém. Nebylo pochyb o tom, že Corin se dozvěděla o dění v poradní síni a čekala zde na mě. Už před týdny jsem se vzdal pokusu pochopit, jak se vždy vše dozví mezi prvními a čeká na mě na smluveném místě dřív než k němu dostanu já sám. Byl to její dar, kterého jsem si za tu krátkou dobu velmi vážil.

Corin se mi poklonila, když jsem kole ní prošel a otevřel dveře od své komnaty. V krbu praskal oheň a celá komnata zářila čistotou. Zamířila jsem ke skříni v zadní části pokoje a slyšel, jak se dveře od pokoje zavřely.

„Chci slyšet hlášení o úkolech, kterými jsem tě pověřil," řekl jsem Corin na rovinu a otevřel skříň. Sundal jsem ze sebe tyrkysovou kazajku s vysokým límečkem, který mě dnes celý den dusil a odhodil ho na zem. Budu muset vyměnit celý svůj šatník za něco v čem se dá vypadat vznešeně a zároveň se v tom lze cítit pohodlně což tento oděv rozhodně nesplňoval. Dokonce i kalhoty stejné barvy mě stahovaly a boty tlačily. Všechno jsem to ze sebe sundal a místo toho se převlékl do obyčejných hnědých kalhot s botami stejné barvy.

„Princezna i se svým doprovodem je na cestě a mí lidé se k nim brzy připojí a v pořádku je dovedou až sem. Byly vysláni i poslové, aby předali zprávu královniným osobním strážím, které jsem osobně vybrala pro její ochranu."

„Doufám, že jen ty nejlepší, velitelko," přerušil jsem ji, když jsem si přetahoval bílou košili přes hlavu.

„Ovšemže. Všechny tři prošli pod mým velením výcvikem a jsou vhodné pro tento post. Ovšem s vašimi strážci je to komplikovanější." Nechal jsem oblečení ležet na zemi a přešel ke stolu s karafou, z které jsem si nalil do skleněného poháru víno. Za dnešek jsem si ho zasloužil.

„Pročpak?"

„Azrielova smrt vše zkomplikovala. To on měl vybrat vaši stráž a nyní se vše prodlouží. Musí být zvolen jeho nástupce a až ten vám vybere stráž, pokud ovšem nerozhodne dřív rada a on se s jejich výrokem bude muset smířit." Přikývl jsem. Corin měla pravdu. Azrielovou smrtí se vše zkomplikovalo a jejich řády byly svázány pevnými pravidly, které se nesměly porušovat. Dokonce ani král do tohohle nesměl zasahovat.

Znaveně jsem si sedl do křesla a zadíval se na Corin stojící stále u dveří s rukou položenou na meči. Dokonce si ještě ani nesundala masku, kterou měla přes oči a šátek, který měla přes ústa. Nejspíš musela ještě něco zařídit a já ji jen zdržoval. I když u ní člověk nikdy neví. Někdy má skrytý obličej a jindy ne. Jediné co odhalovalo něco z jejího těla byl cop blond vlasů, který měla spletený a odhalený, jelikož neměla nasazenou kápi. Nemělo cenu nabízet jí, aby se posadila, stejně by odmítla, i když na to začínala mít už věk.

„Nějaké zprávy o Michaelovi?" Na svého přítele jsem se těšil. Být bez něj zde na hradě bylo k zbláznění. Kromě Corin jsem nevěděl komu mohu důvěřovat a komu ne, obzvlášť když se nesli ty řeči, že můj otec nezemřel na nemoc, ale byl otráven. K mé smůle dvorní lékař nebyl schopný přijít na to zda tomu tak opravdu bylo nebo ne. Pitomec jeden neschopný. To že jsem ho vyhodil a nahradil někým jiným bylo jedno z mých prvních a dovolím si tvrdit, že i dobrých rozhodnutí.

„Podle všeho by se nyní měl ocitnout na hradě Cleré, kde pobývá hrabě Orgard. Pokud je mi známo měl by tam strávit den možná dva a pak se vydat opět na cestu." To znamenalo, že vše probíhalo přesně podle plánu. Výborně. Napil jsem se z poháru a uvažoval zda se mám Corin zeptat na otázky, které mi vířily v hlavě nebo ne. Nakonec jsem se přece jen rozhodl pro její rady.

„Slyšela jsi o tom, co se stalo v poradní místnosti?" zeptal jsem se jí. Pokud nebude dostatečně informovaná, nemá cenu žádat ji o radu, ale v opačném případě jsou její rady cenné.

„Z části. Podle mě je hloupost měnit svatební smlouvu, ale názor sira Melbrika byl hodný zamyšlení. Pokud jeho veličenstvo dovolí, nechám listiny znovu prozkoumat a zjistit zda je vše jak má být. Pokud něco nebude sedět, budu vás o tom informovat a až pak můžeme přemýšlet nad jejich pozměněním." Jak jsem říkal. Cenné rady.

„Máš mé svolení, velitelko a nyní můžeš jít. Chci být sám, ale děkuji za tvé rady."

„Veličenstvo," řekla Corin, uklonila se a odešla. Zůstal jsem tu opět sám. Zvedl jsem se ze židle a zamířil k tajným dveřím, které vedly do skryté místnosti, která uvnitř skrývala i tajnou cestu ven. Nepochyboval jsem o tom, že Corin zná na hradě všechny tajné chodby i místnosti, ovšem od toho tu také byla.

Svíčky po stranách malé komůrky byly čerstvě vyměněné. Nejspíš to byla práce Corin. Dělala mnoho věcí, o kterých jsem nevěděl, ale vždy jen v mém zájmu. Vzadu u stěny byl na stojanu bílý oblek, který nosili členové řádu Rothanu. Každý královský syn musí projít jejich výcvikem, ale nikdy nesmí složit v den zasvěcení slib, kterým by se připoutal k řádu až do své smrti. Jenže i tak jsem zůstal jedním z nich. Ozářený oblek nyní však nebyl tím po čem můj zrak pátral, nýbrž tím byla malá krabička, která se schovávala v poličce nad stojanem. Natáhl jsem se pro ni a přejel prsty po mistrovsky vyrytých ornamentech ve dřevě. Otevřel jsem krabičku a vytáhl z ní pramínek hnědých vlasů obalených černou stuhou. Už tomu bylo pět let co jsem ji viděl naposledy, ale nikdy jsem na ni nezapomněl. Blížil se čas, kdy na to co bývalo budu muset zapomenout, ale ne dnes. Vložil jsem pramínek vlasů zpátky a uklidil krabičku na její místo. Odešel jsem z komůrky a zavřel za sebou vchod ve stěně. Zkontroloval jsem v podlouhlém zrcadle svůj vzhled, připevnil si k pasu opasek s mečem a přes bílou košili dal černou vestu se stříbrnými výšivkami. Byl čas jít se trochu pobavit a využít svého postavení.

Ano já vím, kapitola měla vyjít až v úterý, ale jelikož na mě dnes padli nervy z blížící se zkoušky a potřebuji se trochu uvolnit, odreagovat, tak jsem si řekla, že vám udělám radost a zveřejním další část. :) Uvidíme se příští úterý. :)

P.S. Možná dřív, pokud se budu zase potřebovat rozptýlit od zkoušek a učení. ;)