Caleb

Stál jsem před domem, který patřil Triskelům a uvažoval, jak mám říct rodičům toho kluka, že je jejich syn ve vězení kvůli pokusu o vraždu krále a čeká ho poprava. Připomínalo mi to dobu, kdy jsem žil ještě s rodinou ve vesnici Ronie a jednomu z otců zemřel jeho syn. Doteď si pamatuji, jak každý den seděl u jeho hrobu a mumlal o tom, že rodič by neměl pohřbívat své děti a vidět je umírat. Přitom za to nemohl. Ten kluk věděl, že nesmí sám chodit do lesa a obzvlášť k blízkým horám, kde žili nebezpeční tvorové, ale on tam i přesto šel a takhle se mu to vymstilo.

Zahnal jsem tu vzpomínku do kouta a konečně se rozhodl zaklepat na dveře. Rozhlédl jsem se po ulici. Lidé chodili kolem a nikdo se o mě nezajímal, ani se po mě nedívali stejným pohledem jako na člena Rothanu. Změnit uniformu za civilní oblečení mělo něco do sebe.

Otočil jsem se zpět při zavrzání dveří a ve škvíře, kterou vytvořily se objevila žena. Vlasy měla spletené okolo hlavy a oblečené měla šaty bez límce, takže šlo vidět její znaménko, které jí zdobilo krk. Na rozdíl od jejího syna, který měl sice límec, ale i tak Elein poznala, z kterého rodu je.

„Přejete si?" zeptala se žena a přejela mě pohledem. Odkašlal jsem si.

„Jsem Caleb z rodu Walesů a rád bych si s vámi promluvil ohledně vašeho syna," řekl jsem ženě a ona přivřela oči.

„Tedy pokud máte syna," doplnil jsem rychle. Přece jen jsem nevěděl zda to není chlapcova teta místo matky. Možná jsem měl před touhle návštěvou ještě navštívit chlapce a zjistit jeho jméno a popis jeho matky. Jo to by rozhodně nebylo na škodu. Když se pořádně nevyspím, tak mi to prostě nemyslí.

„Pojďte dál," pozvala mě žena dovnitř. Vešel jsem do malé předsíňky, v které byl věšák, nějaké boty a hlavně schodiště vedoucí do dalšího patra či chodba, která vedla do vnitřku domu.

„Nepozvu vás víc do domu. Nevěřím cizincům," řekla žena, když za mnou zavřela dveře a postavila se, tak aby mi zabránila ke vstupu do chodby.

„Nejsem cizinec. Popravdě máme něco společného." Rozvázal jsem si chránič zápěstí a následně si vyhrnul košili, aby mohla vidět celé znamínko tvaru půlměsíce, které mi zdobilo zápěstí už od mého narození. Žena si sáhla rukou na znaménko na krku, avšak její výraz ve tváři se nezměnil.

„Jste zde kvůli mému synovi. Provedl vám snad něco nebo se snad opět zapletl do nějakého problému?" zeptala se mě klidně žena. Spíš zněla unaveně, jakoby podobné návštěvy řešila často. Obzvlášť ty, co se týkali jejího syna. Ovšem tohle nebyl jen tak ledabylí prohřešek. Stáhlo se mi hrdlo. Taková slova se neříkala lehko.

„Včera večer se pokusil otrávit krále při večeři." Žena se začala nevěřícně smát.

„Můj Thobias? Je sice samá potíž, ale tohle by neudělal."

„Ale udělal. Má znaménko stejné jako vy a byl přistižen při činu s lahvičkou ukrytou v kapse. Je obviněn z pokusu o královraždu a čeká ho poprava." Smích ustal. Teď mě pro změnu žena probodávala pohledem.

„Je to hloupost. Thobias by nic takového neudělal a i kdyby, jak to můžete vědět?"

„Byl jsem tam," přiznal jsem a zavázal si chránič, aby mi nespadl. Žena si mě znovu prohlédla až nakonec skončila u ruky s půlměsícem.

„Už vím, odkud znám tvé jméno. Mág, který zradil svou krev a odešel do služby Rothanu. Muž, který se stal královým patolízalem, mi teď říká, že mého syna čeká poprava za nějaký pokus o vraždu krále?"

„Je tomu tak. Popravdě jsem přišel sem, abych mu pomohl z toho ven."

„Vypadni," řekla najednou žena. Zmateně jsem se na ni podíval.

„Cože?"

„Řekla jsem, ať vypadneš z mého domu."

„Ale..."

„Táhni z mého domu, zrádce." Žena otevřela dveře. Tak takovou reakci jsem nečekal.

„Chci mu pomoct, ale potřebuji za to od vás něco vědět. Třeba zda jste nevěděla něco o tom, co se chystá udělat či proč to vůbec chtěl udělat." Žena mlčela a dívala se všude možně jen ne na mě. Povzdechl jsem si. Takovou reakci jsem znal až příliš dobře. Stejnou jsem zažil, když jsem se postavil jako malý otci a vstoupil do učení Rothanu. Tehdy to byla matka kdo viděla můj záměr, ne on.

Otočil jsem se a zamířil s nepořízenou ven zpátky na ulici. Těsně za dveřmi jsem se však otočil znovu na ženu.

„Chápu, že ve mně vidíte, zrádce, ale tak to není. Chci jen získat to, co náleží mé rodině zpátky a ukázat králi i lidem, že ne všichni potomci mágů jsou stejní jako jejich předci. Že můžeme žít vedle sebe aniž bychom museli vzpomínat na minulost." Slova ze mě vyšla dřív než jsem je stihl vzít zpět. Možná proto, že jsem je už říkal tolikrát, že jsem to už ani nepočítal. Mnohokrát jsem musela obhajovat své rozhodnutí a nejspíš ještě mnohokrát budu muset, to však neznamenalo, že to dělám rád.

„Můj syn by se k něčemu takovému nikdy nerozhodl sám. Pokud pro něj můžeš něco udělat, udělej to." To byla poslední slova, než mi zavřela dveře před nosem. Kéž bych mohl cokoliv udělat. Jenže mé pravomoce byly velmi omezené.

S povzdechem jsem se vmísil do davu obyvatel města a zamířil k domu, který jsem navštívil za celý svůj život jen třikrát. Jenže teď jsem ho musel navštívit, abych si mohl promluvit s osobou, která mi vždy rozuměla a podporovala mě, stejně jako mi dávala rady, o které jsem většinou nestál.

„Strejda Caleb!" To oslovení, mi vždycky udělalo radost a dokázalo zlepšit den. Divil jsem se, že mě Rick poznal bez mé uniformy, ale možná se nebylo ani čemu divit. Stál na sudu a rozhlížel se po ulici jakoby někoho hledal. Když mě však uviděl, seskočil ze sudu a rozeběhl se ke mně.

„Hopla," řekl jsem, když jsem ho zvedl ze země a vzal si toho čtyřletého uličníka na ruce. Omotal mi své drobné ruce ke krku a přitulil se ke mně, zatímco jsem ho nesl k malému domku, před kterým zrovna věšela má starší sestra prádlo a její šestiletá dcera jí s tím pomáhala. Položil jsem Ricka na zem a šel se přivítat se sestrou.

„Calebe." Uriel rozpřáhla svou náruč.

„Uriel," oslovil jsem ji a objal ji.

„Copak tě sem přivádí?" zeptala se mě sestra. Rick mě zatahal za plášť. Asi bude lepší dřív odpovědět jemu.

„Ano?" zeptal jsem se ho a přidřepl si k němu. „Copak bys rád?"

„Nemáš sebou ty dobré bonbony, co mi vždy nosíš?" zeptal se mě a oči mu zářili nedočkavostí. Úplně jsem na ně zapomněl. Dnes jsem nejspíš neměl svůj den. Už ráno jsem to vycítil, zvlášť, když jsem zjistil, že mám jednu z bot rozbitou.

„Promiň. Dnes jsem na ně zapomněl, ale víš co?" Sáhl jsem rukou do váčku s penězi a vytáhl z něj jeden stříbrňák. Podal jsem ho Rickovi a vložil mu ho do ruky.

„Vezmi sestru a běžte si koupit to na co budete mít chuť," řekl jsem mu. Rick se na mě zářivě usmál, zatímco k němu jeho sestra přispěchala a chytila ho za ruku.

„Vezmu něco i mámě," řekl mi Rick předtím než se se sestrou rozběhli ulicí k nedalekému cukrářství. Narovnal jsem se a zadíval se zpátky na Uriel, která zrovna věšela košili na šňůru.

„Nikdy nezapomeneš na to jim něco přinést. Co se děje, Calebe?" Občas mě štvalo, jak moc dobře mě má sestra zná. Přešel jsem k sudu, na kterém předtím seděl Rick a sám se o něj teď opřel.

„Někdo se pokusil otrávit krále. Chlapec, který je potomkem mágů a z rodu Triskelů."

„Co chce král dělat?" Zadíval jsem se na sestru, která mi teď věnovala plnou pozornost. Otevřel jsem ústa k odpovědi, ale nedokázal jsem jí to povědět. Stále jsem nemohl uvěřit tomu, že král chce toho kluka nechat popravit.

Uriel z mého výrazu vyčetla co jí nechci říct a rázně ke mně přistoupila. Založila si ruce na hrudi.

„Vždyť je to ještě dítě."

„Zákon je zákon," zopakoval jsem slova, která večer řekla Elein králi. Měla pravdu, v tom že je to zákon, ale stále jsem byl názoru, že se mýlila v tom, aby i dítě neslo plnou odpovědnost za své činy.

„Proboha co to s tebou je? Vždyť tím klukem mohl být Rick. Taky bys k jeho popravě řekl zákon je zákon?"

„A co mám dělat? Nemohu zrušit královo rozhodnutí!" Doufal jsem, že aspoň u sestry najdu pochopení, ale nejspíš jsem se mýlil. Protřel jsem si obličej.

„Proč jsi sem vlastně přišel, Calebe?"

„Já nevím!" vykřikl jsem a rozhodil při tom rukama. „Možná jsem si chtěl popovídat se sestrou nebo jsem jen chtěl... já nevím. Jasné! Já nevím!" Předtím než jsem sem přišel, mi vše připadalo jasné, ale teď už ne. Netušil jsem, že se naše konverzace tolik zvrtne.

„Pak by jsi možná měl přijít až to budeš vědět." Sestřina odpověď byla jednoduchá a bez jediné emoce. Než jsem se stihl nadát držela v ruce proutěný košík a odešla s ním zpátky do domu.

„Do háje," ulevil jsem si aspoň slovně a prohrábl si rukou vlasy. Dnešek rozhodně stál za houby. Zvedl jsem se ze sudu a rozešel se ulicí pryč od domu.

Měl bych se vrátit zpátky na hrad a prozkoumat mapy s jeho stavbou, abych se v něm vyznal, ale pravdou bylo, že se mi vůbec nechtělo zpátky na hrad. Chtěl jsem se někam zahrabat a aspoň týden nevylézt z mého úkrytu. Jenže schovávat se někde jsem neměl ve zvyku. Potřeboval jsem prostě jen chvíli k tomu, abych se se vším srovnal a smířil s novou situací. Možná právě tohle byl důvod proč jsem vešel do hospody, sedl si k baru a objednal si korbel medoviny. Nikdy neuškodí dát si alkohol, obzvlášť když si potřebujete srovnat myšlenky.

„Neměl bys být na hradě a chránit krále?" Já prostě sám nebudu, ale proč mě to jen překvapuje. Napil jsem se z korbelu a až pak se na ni zadíval. Čekal jsem, že bude v uniformě Galaenek, ale to jsem se pletl. Na sobě měla jednoduché černé kalhoty, vínovou košili a šedou vestu. Seděla zády k baru a v ruce držela pohár s pitím. Nedívala se na mě. Sledovala dění v rušné hospodě.

„Nemám službu," odpověděl jsem jí jednoduše předtím než jsem se znovu napil. Na jeden zátah jsem své pití dopil a pokynem dal vědět hospodskému, ať mi nalije další. „Proč tu jsi? Špehuješ mě snad?"

Hospodský mi vyměnil prázdný korbel za plný. Z levé strany se ozvalo tiché uchechtnutí. Podíval jsem se na ni a setkal se s jejím kočičím pohledem.

„Moc si fandíš," odpověděla mi a upila si ze svého poháru. Následně si rozepnula vestu a stáhla si rukáv na levé ruce, takže jsem měl možnost vidět čerstvé tetování. Viděl jsem jen jeho okraje na narudlé pokožce, takže jsem mohl jen hádat jak vypadá celé.

„Jak dopadlo tvé setkání s rodiči toho chlapce?" zeptala se mě. Zamračil jsem se. Další kdo mi připomněl můj neúspěch a vysmíval se mi tak. Následovalo další uchechtnutí.

„Asi nemá cenu říkat, věděla jsem to, ale i tak. Věděla jsem, že nepochodíš." Zdálo se mi to nebo se mi vysmívala? Její úsměv na tváři mě v tom utvrdil. Posmívala se mi a to mě naštvalo.

„Jak jsi mohla hlasovat pro jeho smrt? Je to ještě dítě." Nechtěl jsem, aby naše hádka přilákala pozornost ostatních hostů, takže jsem poslední slova na ni zasyčel skrz zatnuté zuby. Naklonila se ke mně a usmála se. Jestli můj neúspěch měl znamenat, že se bude usmívat radši se o její úsměv nechám připravit.

„Je to potomek mágů jako ty. Zaslouží si zemřít." Nemýlil jsem se. Měla něco proti mému lidu.

„Jsi stejná jako ostatní." Měla vůči nám předsudky. Určitě si mě zaškatulkovala do lidí co nemá ráda hned, jak se dozvěděla mé jméno aniž by se nejdřív pokusila mě poznat. Nebo toho chlapce. Elein se znovu předklonila.

„Jak jsem řekla. Neznáš mě," zašeptala. Pak se odtáhla a seskočila z židle. Položila pohár na stůl a pak k němu přiložila zlaťák. Posunula to k hostinskému, který si to s dychtivou radostí vzal a rychle schoval.

„Ten kluk si zaslouží zemřít za to co udělal králi a ty taky. Neměl jsi nikdy být jeho Strážcem." Udeřila do citlivého místa. Naštěstí mi v tom všem už nemáchala čumák a odešla z hospody pryč. Vrátil jsem se ke svému pití a ponořil se do hluku hospody.

Netuším, jak dlouho jsem tam jen tak seděl, popíjel a užíral se svou neschopností. Vím jen, že jsem během toho od sebe odehnal dvě dívky, které mi chtěly pomoct zahnat mé trable, samozřejmě že po svém. Obě jsem je odmítl, protože včera jsem krále nezachránil já před požitím jedu. Byla to ona. Nebyl jsem to já kdo měl poslední slovo ohledně toho kluka. Byla to ona. A ani jsem nezjistil nic, co by tomu klukovi pomohlo.

„Není fér, že v nás lidé vidí stejné monstra, jakými byli naši předci." Neodpověděl jsem, protože jsem neměl náladu na to s kýmkoliv mluvit.

„Jenže přesně to v nás vidí. Monstra. A poprava toho kluka je o tom jen utvrdí." Tentokrát jsem se už zadíval na toho muže, který si vedle mě přisedl. Obličej měl schovaný pod kapucí od pláště.

„Kdo jsi?" zeptal jsem se ho. Nerad mluvím s lidmi, když jim nevidím do tváře a nemůžu v ní číst.

„Někdo jako ty by se mi hodil, chlapče. Společně můžeme všechny přesvědčit o tom že monstra nejsme. Nebo jim můžeme dát za pravdu a získat zpátky naše postavení. Rozmysli se a pokud se k nám budeš chtít přidat, nech se vést symbolem sester." Muž zamířil k východu. Rychle jsem z váčku s penězi vytáhl několik stříbrňáků a položil je vedle dopitého korbelu. Vydal jsem se za mužem ven, ale když jsem se opět ocitl na ulici a snažil se ho najít, nepovedlo se mi to. Bylo tu až mnoho lidí a ještě víc jich mělo na hlavě kápi. Navíc jsem měl rozostřený zrak z nadměrného množství alkoholu v mém těle. Divil jsem se, že stojím rovně a nekymácím se.

Mé myšlenky byly stále zpřeházené, ale nemělo cenu je rovnat s pomocí alkoholu. Místo toho byl čas vystřízlivět a zkusit si dnešní dění srovnat jiným způsobem.

I když je karanténa, měla jsem spoustu práce a úplně zapomněla přidat další kapitolu, za což se omlouvám. S takovou, ale musíte přežít jen den do pondělí, kdy normálně vydám další kapitolku. Mějte se. :)